Zdeněk Rohlíček – herec, moderátor

05.07.2021 19:00 | René Kekely

Je synem první československé „Popelky", loutkoherečky a herečky Evy Hruškové. Její manžel, herec Jan Přeučil, Zdeňka i jeho dva sourozence pojal před lety za syny. Dnes se Zdeněk Rohlíček věnuje herectví. Kromě rodinného divadla, kde hrají herci i loutky, hraje také sám v divadle či v televizi. Stejně jako mnoha dalším umělcům i jemu změnila covidová pandemie pracovní řád a plány. Proto se sympatický herec musel dočasně poohlédnout po práci jiné. Jaké má nyní sny a plány? A touží po nějaké zásadní roli?

Mamka mě často brala s sebou na dětská představení. Hodně času jsem trávil v herecké šatně, kde vždy voněla káva a panovala pohoda. Já jako čtyřletý jsem tu atmosféru měl moc rád, a pokaždé jsem mezi herce s chutí zavítal.

Maminka herečka se proslavila už jako malá a pak jako mladá sedmnáctiletá dívka, kdy natočila s Jiřím Štědroněm nezapomenutelnou Popelku. Jak jste to jako dítě tehdy vnímal?

Jako každé dítě jsem se na Vánoce těšil. Navíc jsem je měl příjemně okořeněné tou černobílou Popelkou. Po svátcích jsem byl pyšný, když mi paní učitelky říkaly: „Viděly jsme tvoji maminku v televizi. Ta je tak krásná.“

Byl jste hrdý na to, že je maminka v televizi? A jak to brali spolužáci?

Hrdý jsem byl do doby, než mi spolužáci říkali Popeláku, a ptali se, kde mám holuby. (smích) Pak přišla chvíle, kdy maminka zavítala k nám do školy na první stupeň zahrát svoje představení O Popelce, které hraje dodnes. Během pohádky jsem dělal, že ji neznám, sledoval jsem zářivky u stropu, svoje bačkory, jen ne ono představení.

Chtěl jste jít v jejích šlépějích, nebo jste byl rebel?

Za to, že jsem se rozhodl věnovat herectví, mohly až úspěšné zkoušky na pražskou konzervatoř. Do té doby jsem vlastně nevěděl, kam se vrtnout.

Co vás na herectví nejvíce fascinuje? A kterou věc byste si rád odepřel?

Důležité je, aby herce herecká práce bavila. Ne vždy máte náladu, nebo se necítíte dobře, ale divák si koupil lístek a chce se bavit. Byly chvíle, kdy člověk musel hrát i s teplotou. To už nyní zřejmě možné nebude.

Foto: Lenka Hatašová 

Bavilo vás vždy spíš divadlo, nebo vás víc fascinovala kamera?

Působíte trochu vážně až zasmušile, ale kdo vás zná, ví, že máte velký smysl pro humor a na jevišti i před kamerou taky velký komediální talent. Jaký druh humoru vás baví?

Mám rád staré české komedie a filmy. Tam člověk vidí herecké velikány, kteří byli ve svém oboru vynikající. A to nejen v komediích, ale i ve vážnějších kusech. Dnes do nich rozhodně patří pánové Bolek Polívka či Ondřej Vetchý. Vážím si kolegů, kteří jsou kvalitními lidmi nejen na jevišti, či obrazovce, ale především v životě. A mají i zajímavý herecký projev a svůj humor. A to mě baví.

Když se vaše maminka stala partnerkou herce a vašeho souseda přes chodbu Jana Přeučila, změnilo se něco na vašich představách o budoucím povolání?

Když se maminka s Honzíkem seznámila, již jsem dokončoval studium na konzervatoři, takže jsem měl de facto rozhodnuto. Po studiu následovala civilní služba v Hudebním divadle Karlín, kde jsem působil jako portař a pomáhal zvukařům. Tato zkušenost se mi teď hodí při ozvučování našeho divadla či kulturních akcí.

Foto: Lenka Hatašová

Jan Přeučil, vždy šarmantní a elegantní muž, vás i vaše dva bratry přijal v podstatě za své. Bojoval jste s tím vy osobně, nebo jste byl rád?

Honzíka jsem potkával často ve výtahu, bydleli jsme na jednom patře, protože žil v protějším bytě s úžasnou Štěpánkou Haničincovou. Vždy se ke mně a komukoli z naší rodiny, choval velmi mile. A po seznámení s mamkou nás s bratry vzal pod svá křídla a okamžitě jsme se sblížili. A čím jsem starší, tím jsem radši, že tomu osud chtěl a dal mi „tatínka“ Přeučku. Můj vlastní tatínek by byl rád, že máme Honzíka, protože Rohlíčci a Přeučka jsou jedna krevní skupina. (úsměv)

Co se od Jana učíte, čím vás fascinuje, v čem je vaším vzorem?

Obdivuji jeho nadhled a obětavost pro druhé. Dokáže mě povzbudit a dodat mi sílu. Má v sobě neuvěřitelnou lásku jak k nám všem blízkým, ale i k herecké profesi a také k plavání… Vše dělá na sto procent a energie má stejně na rozdávání. I přes rány, které od života dostal, je jeho pozitivní přístup k životu prostě fascinující.

Dává nebo dával vám rady do života? A co maminka?

Pokud jsem potřeboval, vždy mi oba pomohli. Jsem rád, jsou naše vztahy takové, jaké jsou. Bohužel ne každý má rodinné vztahy na jedničku a takových lidí je mi líto. Často se z nich stanou závistivci a závist, jak víme, není vůbec nic hezkého.

Máte nějaký herecký sen, který byste si, pokud by přišla nabídka, rozhodně nenechal ujít?

Co si budeme povídat, herec je nejšťastnější, když hraje divadlo a točí filmy. I já jsem šťastný při své práci, a o to více, protože mám skvělé kolegy a přátele. Co se týče filmu, tak… nějaká role po boku Charlize Theronové by nebyla? (smích)

Co byste si naopak nechal ujít s klidným srdcem?

Politická angažovanost mi nic neříká, alespoň zatím. Řídím se heslem: „Ševče, drž se svého kopyta!“

Foto: Lenka Hatašová

Co vás jako diváka v divadle nebo ve filmu vždy pobaví?

Osobně nejsem ten typ, co leží v kulturních přehledech, ale když mám možnost podívat se na představení mých kamarádů, rád přijdu. Mně jsou bližší komedie, ve kterých i já sám rád účinkuji. U čeho ale zrelaxuji nejvíce, je hudební koncert.

Jaký žánr naopak nemusíte?

Nemám vyloženě neoblíbený žánr. Jde o to, jak se hra nazkouší. Můžete mít bravurně napsanou hru, ale třeba režie, či obsazení se prostě nepovedou a dokonalá iluze je pryč. Ale jak říká jeden citát „zez Plzně“: „Když jsou dobrý herci, může být i špatná hra.“ (úsměv)

A co vy a pohádky, protože těmi se maminka zabývala a spolu s Janem Přeučilem se jimi všichni tři zabýváte stále.

Pohádky mám samozřejmě moc rád, a to nejen proto, že je s mamkou hrajeme, ale teď jsou na našem večerním pořádku. Každý večer čteme naší skoro čtyřleté Elince před spaním. Jsem rád, že ji naše čtení baví. Velice kladný vztah ke knížkám má po babičkách.

Před pár lety se vaší manželkou stala partnerka Libuška, kdysi manželka dvou známých zpěváků. Díky tomu vychováváte dvě děti – syna Matyáše a vlastní dcerku Elinku. Má některé z dětí umělecký a herecký talent?

Oba dva jsou jedničky. Maty je pohybově nadaný po mamince. Je to skvělý parkourista, a také to, co umí na skateboardu, je prostě „hustokrutopřísný“, jak dneska děti říkají. (smích) To, co umí on teď, jsem chtěl umět jako mladý. Je to borec. A Elinka si ráda zpívá a tancuje i s hereckým výrazem. Takže u ní je to tak padesát na padesát. Uvidíme, jakým směrem se nakonec vydají.

Podobně jako Jan Přeučil jste se také dostal do situace, kdy jste přišel „do rodiny“, kde už dítě bylo. Čerpal jste nějaké zkušenosti z vlastního dospívání, kdy se součástí vašeho života stal jiný muž?

Nesnažím se vyloženě vychovávat, ale spíš poradit. Být pro Matyho přítelem, nikoli sokem. Je důležité, aby ve vás děti měly oporu. Bohužel jsou i tací, kteří si na dětech léčí své mindráky. To je pak boj.

Foto: Lenka Hatašová 

Když jste jako rodiče v uplynulém více jak roce viděli, jak velmi křehká vaše profese je, rozmlouvali byste dětem, kdyby se chtěly vydat dráhou showbyznysu?

Když děti po něčem touží, je to krásné. A ještě krásnější je, když je v jejich snech můžete podpořit a dívat se, jak jsou šťastné. Já nikoho do ničeho nutit nemíním, ale když bude naše Elinka úspěšná architektka, tak se rozhodně zlobit nebudu.

Vy jste jako jeden z mála na nic nečekal a snažil jste se přizpůsobit nové situaci. Našel jste si náhradní zaměstnání. Dokonce trochu související s vaším příjmením…

Když tato firma s pečivem v logu začínala, tak jsem si říkal, že bych chtěl tu bundu, co nosí její kurýři. Asi jsem si to přál hodně, protože jsem prošel přes výběrová řízení a místo kurýra získal. Během pár týdnů jsem zhubnul o šest kilo, přibral svaly a zkušenosti s lidmi. Je to taková sonda do obyvatelstva ČR.

Nebyl to trochu „krok zpět“? Nebral jste to jako jistou zradu osudu?

Na křivdy nebyl čas. Finanční polštáře ani peřiny jsme doma neměli. Jako zradu osudu to určitě neberu. Je to nová zkušenost. Poznal jsem spoustu fajn lidí, kurýrů, kteří drží pospolu a dokážou si pomoct.

Umělecká profese vždy byla a asi i nadále bude nějakým způsobem nejistá. Hodláte si tuhle novou profesi alespoň z části zachovat jako určitou formu jistoty?

Když budu mít tu možnost, rád se rozvozu budu věnovat i nadále. Třeba občas. Těch nachozených jedenáct kilometrů denně by mi asi chybělo. (smích)

Zdeněk Rohlíček s manželkou Libuší Rohlíčkovou  - Foto: Lenka Hatašová 

Těšil jste se na dobu, až zase budete méně jezdit s potravinami a více s loutkami za diváky po vlastech českých a moravských?

Těšil jsem se moc. A řekl jsem si, že už se nebudu rouhat a říkat, že se mi třeba nechce někam na divadelní zájezd. Protože ta doba, kdy se nemohlo nic a nikam, byla prostě šílená. Ubíjející a bohužel pro někoho i likvidační. My patříme k těm, co mají to štěstí jít dál.

Jaký máte nejzajímavější umělecký zážitek, nebo něco, na co nikdy nezapomenete?

Zážitek a zázrak, na který nezapomenu, byl rozhodně porod naší dcerky. Dvanáctihodinové představení zakončené štěstím. Klobouk dolů před Libuškou a všemi maminkami. Vděčný jsem též panu režiséru Jaroslavu Brabcovi, který mě obsadil do televizního filmu PF 77, kde jsem měl tu čest hrát vedle paní Vlasty Chramostové. Rovněž celý štáb a atmosféra byly nezapomenutelné.

Máte nějaké nesplněné, nikoli nesplnitelné, přání?

Když to tak vezmu kolem a kolem, jsem šťastný muž. Mám úžasnou rodinu, děti, přátele i práci. Přeji si, aby všichni moji blízcí byli zdraví, šťastní a spokojení, přinejmenším tak, jako jsem já.

Jak bude u Rohlíčků a Přeučilů vypadat letošní léto?

Rohlíčkovic jedou do Jizerských hor, posléze na Lipno, kde budu své děti učit jízdě na windsurfingu. Koncem července i s Přeučilovými zavítáme, jako každoročně, na kouzlený hrad Svojanov, kde budeme hrát některá z našich představení. A samozřejmě dojde i na návštěvy příbuzných a také spaní pod stanem.

Měl byste nějaké speciální přání do života, pro sebe, pro ostatní?

Tak kromně zdraví snad to, aby k sobě lidé navzájem byli milí!

Děkuji za rozhovor.

 

Text: René Kekely

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Lenka Hatašová, archiv Z. Rohlíčka a Pantheon

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Web: https://eva-hruskova-a-jan-preucil.webnode.cz/

 

Tagy: divadlo, film, herectví

Komentáře