Andrea Kalivodová - operní pěvkyně

03.05.2014 17:05 | Dita Brančíková

Andrea Kalivodová je přední česká operní pěvkyně, mezzosopranistka, nazývána též česká Carmen. Narodila se v Kroměříži, kde od malička zpívala, pokračovala v ZUŠ a na konzervatoři v Brně. Ve dvaceti letech odešla z rodné Moravy do Prahy a vystudovala hudební fakultu AMU. Operní scény i koncertní jeviště jí otevřely dveře a vítězila v řadě mezinárodních pěveckých soutěží. V současné době působí jako sólistka pražského Národního divadla, věnuje se koncertní činnosti, vystupuje po celé Evropě, Americe nebo třeba v Japonsku. Ve svém mládí se již několikrát ocitla v ohrožení života. V patnácti letech ji srazil motocykl, před dvěma lety jí našli nezhoubný nádor na mozku a loni prodělala mozkovou příhodu. Přes to všechno je velká bojovnice a optimistka.

 

Pocházíte z Moravy. Vedli vás doma ke zpěvu?

Pocházím z Moravy, narodila jsem se v Kroměříži a do dvaceti let jsem žila v Brně. Potom jsem se přestěhovala do Prahy. Moje rodina, moji rodiče, jsou emotivní lidé, ale operu nikdy neposlouchali a nepředstavovali si, že budu operní pěvkyně. Nicméně od okamžiku, kdy rozpoznali můj hudební talent, se mi i v tomto směru velice věnovali. Měla jsem jejich plnou podporu, maminka mě vodila do hudební školy. Já si přála zpívat už odmalička, chtěla jsem být zpěvačka jako Hanka Zagorová nebo Helena Vondráčková, které jsem tehdy poslouchala.

 

V kolika letech jste přišla na chuť opeře?

Opera přišla až kolem mých čtrnácti let. Dobře si vzpomínám na ten okamžik, kdy jsem v Mahenově knihovně v Brně poslouchala Carmen, Habaneru. To mě chytlo za srdce. V Brně na konzervatoři byla jen klasická větev, nebyla tam pop music, šla jsem tedy studovat klasiku a postupně se začala o operu zajímat. Přiznám se, že první dva roky studia mě ale vůbec nebavily. Pro mladou holku v pubertě, se kterou zmítají hormony, nejsou vokální cvičení nic moc. Dnes ale vím, že to nejde přeskočit. Člověk se to musí naučit, musí si ten hlas vycvičit, naučit se správně tvořit tón. Až ve třetím ročníku, když jsem se seznámila se starou hudbou – Bachem, Vivaldim, Händelem – mě to začalo i bavit. A najednou to bylo o něčem úplně jiném.

 

Byl pro vás zpěv vždy na prvním místě? Nelákalo vás někdy něco jiného?
Kdybych se na konzervatoř nedostala, tak bych zřejmě přemýšlela o jiném oboru. Nejvíce mi byla blízká asi žurnalistika, bavilo by mě pracovat jako redaktorka.

 

Váš osobní život byl protkán několika zásadními událostmi, které ovlivnily i váš profesní vývoj. Jednou z nich byl nález nádoru na mozku…

Před dvěma lety mi našli nezhoubný nádor na mozku, který se ale nacházel na velmi nebezpečném místě, vedle krevního řečiště. Bývala jsem strašně unavená, malátná, necítila jsem se ve své kůži a k tomu se přidalo špatné spaní, tlak v hlavě, šum. Tak jsem vyhledala lékaře. Paradoxem bylo, že v době, kdy jsem podstoupila operaci, mi umřela moje kamarádka, také operní pěvkyně. Měla rovněž nádor v hlavě, ale zhoubný. Smutné bylo, že všichni věřili, že se z toho dostane. Zůstaly po ní dvě malé děti.

 

Takováhle situace opravdu nepřidá k udržení dobré mysli. Změnilo to váš pohled na život?

Bylo to pro mě velmi silné a zásadní. Jsem ráda, že jsem dostala velkou šanci pokračovat dál, jak ve svém životě, tak i v práci. Změnila jsem se, jsem silnější, rozhodnější, ale možná i částečně opatrnější. Nepouštím si lidi tolik k tělu, nejsem již tolik otevřená – byla jsem vždy takový střelec, ale možná to i někteří lidé zneužili. Lidé jsou s vámi kamarádi, pokud jste silná a dáváte jim energii, pokud nemáte žádný problém. Ale jakmile vy potřebujete pomoc či podporu, tak se okruh přátel velmi zmenší. To určitě pocítil každý, kdo něco podobného zažil.

 

To však nebylo všechno, další rána přišla loni v únoru…

Dodnes přesně nevíme, proč se to stalo, ale jedním z důvodů mohla být i oslabená imunita. Patrně se dostavily jakési následky po psychické zátěži, která byla spojená s náročnou operací gama nožem. Nejdříve jsem přestala mít chuť na jídlo a pak jsem loni v únoru šla z ničeho nic k zemi. Zůstala jsem několik hodin v bezvědomí. A poté jsem musela všechna vyšetření absolovovat znovu. Díky tomu ale zjistili, že jsem zdravá.

 

V souvislosti s tím bych zmínila vaši životní roli – Carmen. Ta vlastně zasáhla i zde, při vaší mozkové příhodě…

Je to až bizarní. Carmen mne opravdu provází celý život, od mých studentských let. Když jsem v únoru zkolabovala, odvezli mne hned do nemocnice. Vyšetřující lékařka mi potom druhý den ráno popisovala, jak se mne ptala na nějaké údaje, jak se jmenuji, co dělám. A já jí odpověděla, že jsem zdravotní sestřička. Ona mne ale poznala a říkala mi, že nejsem zdravotní sestra, že jsem pěvkyně, že zpívám. A já prý vyhrkla – ano, Carmen! Takže skutečně, Carmen mi zasahuje do života stále.

 

Měla jste možnost vidět i jiné nastudování Carmen, s jiným obsazením?

Samozřejmě. Velmi se mi líbila Carmen s řeckou pěvkyní Agnes Baltsa, kterou mám ráda a sleduji ji i v jiných rolích. Nastudování Carmen se mi velmi líbilo i v Metropolitní opeře v New Yorku. Ráda cestuji a jezdím se dívat nejen na Carmen, ale i na jiná operní představení. Mám doma také mnoho DVD, kterými se mnohdy inspiruji či dle chuti některé části z opery podrobně pitvám.

 

Inspirovala jste se někdy jiným nastudováním Carmen právě v zahraničí?

Určitě by se člověk měl inspirovat, nicméně vždy ctím nastudování a představu režiséra, se kterým jsem já osobně danou inscenaci nastudovala. Na představení, ve kterém právě učinkuji, je krásné, že nejdu jen odzpívat roli, já jdu prožít tříhodinový příběh, na jevišti tak do Carmen dávám trochu sama sebe.

 

Zpíváte spousty rolí. Které jsou vaše oblíbené, pominu-li srdcovou Carmen?

Rusalka od Antonína Dvořáka, kde zpívám Ježibabu. Tam nacházím spoustu životních pravd. Velice si užívám i Fenenu v opeře Nabucco, to je skutečně nádherná Verdiho opera. Mám také velmi ráda Maddalenu v Rigolettovi. Hlasovou hygienou je pro mě třetí dáma v Kouzelné flétně. Mozart dělá každému hlasu dobře.

 

Koho z operních pěvců – ať už našich, či zahraničních – máte ráda?

Určitě musím znímit jméno Elena Garanča, osobitá žena s lidskými názory, sama čeká druhé dítě. Také velmi ráda sleduji ruskou sopranistku Annu Netrebko, její práce je nadčasová a inspirující. V neposlední řadě nechci zapomenout ani na již zmíněnou Agnes Baltsa. Tato žena má neobyčejně zajímavý hlas i projev.

 

Měla jste možnost vystupovat v mnoha cizích zemích. Jaký to pro vás mělo přínos a kde se vám vystupovalo nejlépe?
Nejvíce mne nadchlo Monte Carlo, kde bylo velmi spontánní, vřelé publikum. Je to už snad sedm let, rychle to utíká. Člověk si stále myslí, že je mu dvacet. (smích) Vystupovala jsem tam s písňovým repertoárem za klavírního doprovodu. Také moc ráda vzpomínám na koncertování s dirigentem Františkem Preislerem, který už bohužel není mezi námi. Cestovali jsme tehdy se žofínským orchestrem s pořadem Koncerty hvězd, pořádala jej agentura NKL Žofín. Byly to velké, krásné koncerty s Karlem Gottem, Štefanem Margitou a mnoha dalšími. Vystupovali jsme například v Kremlu, v Bruselu, mám na to moc krásné vzpomínky.

 

Vzpomenete si na první významné ocenění, které jste získala?

Určitě. Bylo to v Londýně, The Anglo Czechoslovak Trust, kde jsem získala první cenu. Na základě toho jsem byla pozvaná na koncert s mladými umělci z Londýna, což bylo moc příjemné. Velice si také vážím pozvání do vídeňského Konzerthausu, kam jsem byla pozvána jako jediná účastnice z ČR. To se odehrálo v době našeho vstupu do EU – Vítejme do Unie. Byla to pro mě velká čest.

 

Netrápí vás při takových velkých akcích tréma?
Jak kdy, mám to ve vlnách. Momentálně mám období, kdy si to užívám. Když mi bylo dvacet, měla jsem tak velké sebevědomí, že jsem si říkala, kde se to ve mně bere. (smích) Ale když pak člověk začíná něco umět, tak už mívá trému větší, už ví, co je to zodpovědnost, také už vystupuje pod nějakým jménem, nějakou značkou a chce tu kvalitu udržet.

 

Jste operní zpěvačka, což s sebou nese starost o hlas. Prochází během vaší kariéry změnami?

Já se teď cítím na vrcholu. Mám, jak se říká, ten vítr v zádech – můj hlas je nyní vyspělý, pevný, má tu správnou sílu. Možná je tam také díky mým osobním prožitkům a pohnutkám i více empatie, možná i bolesti v hlase a rozhodně je tam větší hloubka.

 

Působila jste někdy i v muzikálech?

Občas zpívám takové ty známé klasické muzikály pro klienty, kteří si to vyžádají. To dělají i velcí pěvci, že nastudují exkluzivní muzikálová čísla a s radostí je produkují, například jako přídavek na svých operních galakoncertech. Muzikál jsem ovšem nikdy nenastudovala, jen operetu v Karlíně.

 

Slyšela jsem, že mezi operními divami panuje rivalita. Pociťujete ji i vy?

Zdravá rivalita mezi pěvkyněmi, kterých si opravdu vážím, je vlastně přínosná. Člověk na sobě musí neustále pracovat, vyvíjet se a nikdy neusnout na vavřínech. Nemám pochopitelně ráda závist, pomluvy, intriky, škodolibé nefér jednání, toho se v divadle sama velmi vyvaruji. Každému pracovitému pěvci s talentem přeji úspěch a krásná představení!

 

Jste mediálně známá, poskytujete rozhovory, nestraníte se bulváru. Jak se na to dívají kolegové z branže?

Vybudovat si mediální známost v operním světě v našich českých podmínkách je opravdu velice tvrdá, pečlivá a vytrvalá práce. To, že odzpíváte špičkově představení na prknech Státní opery nebo na koncertních jevištích, je naprostá samozřejmost. Ovšem něco zcela jiného je práce s médii a vytvoření vlastního marketingu. Není úplně lehká doba, možná je tak trochu agresivní, „jiná“, až bláznivá a někdy je velmi těžké operu do společenských médií prosadit. Myslím si ale, že kolegové z branže chápou, že již nežijeme v 18. století. Opera je překrásná stylizace, zaslouží si reprezentativní reklamu. Zaslouží si také, aby se o ní v hojné míře hovořilo a diskutovalo, aby operní premiéra přirozeně zajímala i masy, a to více než třeba silikony začínající neznámé modelky. Já se snažím o to, aby se opera dostala i k normálním lidem, k mládeži. Často také zpívám mimo Prahu, chci, aby se o operním repertoáru vědělo i v malých městech. Věřte mi, že tato práce je skutečně velmi náročná, ale pro mne je především maximálně smysluplná.

 

Natočila jste 13. komnatu. Nebyla to taková vaše terapie ze všeho, co vás v poslední době potkalo?

Byla to pro mě i terapie, ale hlavně jsem natočila 13. komnatu, protože jsem to cítila jako povinnost – sdílet svůj příběh a možná tím i někoho podpořit, poslat naději tam, kde je jí právě třeba. Vnímám také to, jak je náš život velice křehký a vzácný, považuji jej za opravdu velký dar. Kdybych tehdy v tom únoru zůstala doma, tak jsem tady asi už nebyla. Naštěstí jsem tenkrát byla v restauraci, kde mi zavolali záchranku.

 

Asi každý z nás má nějakou tu svoji třináctou komnatu…

Ano, je to tak. Každý člověk potřebuje nějakou naději, vizi, každý s něčím či s někým bojuje. To, že je všechno fajn, či se mnohdy tváříme, jak se máme skvěle, je někdy jen taková chiméra, protože věřím, že každý má svoji třináctou komnatu. A každý si možná v sobě nese něco, co velmi trápí jeho duši. Já ale doufám, že jsem si všechno zlé již vybrala, cítím to hluboko uvnitř a těším se na to, co dalšího mi život přinese.

 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Styling: Ricardo Torini

Oblečení RITORE http://eshop.ritore.com

Gábina Páralová a Jiřina Tauchmanová 

Vytvořeno ve spolupráci s:

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotel Grandior Prague www.hotel-grandior.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře