Bára Basiková - zpěvačka

14.08.2012 13:14 | Dita Brančíková

 

 

 

„Oficiálně se ze mě stala zpěvačka až dnem, kdy jsem na Pražském kulturním středisku udělala zkoušky a byla zařazena do kolonky zpěvák.“ Bára Basiková

 

 

 

 

 

Jsou lidé, s nimiž člověk dělá rozhovory rád, a to hned z několika důvodů. Při povídání jsou milí a ochotní, na čem se s nimi domluvíte, to platí a rozhovor je upřímný a otevřený. Taková je i Bára Basiková. Už od malička chtěla být, i přes protesty rodiny, zpěvačkou. Po seznámení s muzikantem Martinem Němcem začala zpívat s jeho seskupením Precedens, později přešla k Michalu Pavlíčkovi do Stromboli. Uvedením slavného muzikálu Jesus Christ Superstar, kde ztvárnila Máří Magdalénu, se začala objevovat na muzikálové scéně. Role, které na pódiu hrála a zpívala, byly většinou samé slavné, ale osudem vláčené ženy – od Rusalky přes Kleopatru po Johanku z Arku, nebo třeba nově rozporuplnou Lucrezii Borgiu. Vydala kontroverzní knihu Rozhovory s útěkem a stihla se třikrát vdát a porodit tři děti. Posledního Theodora v šestačtyřiceti letech.

 

Hudba vás provází od malička. Před časem se v médiích objevily fotky, kdy jste se jako malá dvanáctiletá holčička objevila s písní Markétka v soutěži Zpívá celá rodina. Prý jste si účast v tomto pořadu vynutila?

Rodiče v té době povolání zpěvačky považovali za „neperspektivní“, takže samozřejmě nebyli vůbec nadšeni z toho, že bych měla do pořadu jít. A navíc tam nakonec museli i oni, tedy matka, bratr a dědeček. Bylo to skutečně z donucení, takže o nějaké podpoře ze strany rodiny nemohla být řeč. Ale nedávno, když to vytáhli z archívu a odvysílali, tak jsme se tomu celá rodina smáli.

 

Rodiče vás moc nepodporovali, chtěli, abyste se věnovala smysluplnějšímu povolání, nebylo vám to líto?

Bylo, ale situace u nás doma nebyla vůbec jednoduchá, matka i otec si každý řešil své vlastní problémy a na mě už jim nezbýval čas. Jediný, kdo se mnou spřádal mé hudební plány, byl dědeček. Vodil mě ještě jako malou do Kühnova pěveckého sboru a potom i do lidušky.

 

A kdo vám vybral písničku Markétka od Marie Rottrové?

Víte, že ani nevím? Všude se to potom prezentovalo, že to byla moje oblíbená písnička, ale já v té době zbožňovala písničky Heleny Vondráčkové, kterou jsem obdivovala už jako malá holka. A mám ji ráda dodnes. Možná, že Markétka byla v té době populární, byl to hit, tak se to nějak společně vybralo.

 

Vaše vztahy s rodiči asi nebyly zrovna ideální…

Rodiče se brzy rozvedli a já s bráchou jsme zůstali u maminky. Neměla moc peněz a na všechno byla sama. Chtěla, abychom studovali a měli v budoucnu nějakou jistotu.

 

Takže jste vystudovala střední ekonomickou školu a nějaký čas pracovala jako hospodářka na lidové škole umění. Jak si mám představit Báru Basikovu jako hospodářku?

Samozřejmě, že jsem to nejdříve zkoušela, i přes protest rodiny, na konzervatoř, ale tam mě tehdy nevzali, tak jsem vystudovala ekonomku. To byla katastrofa, protože mi to ale vůbec nic neříkalo. Ale už tehdy jsem zpívala s Martinem Němcem a Precedensem. Jenže to nebylo na uživení, takže jsem nakonec byla ráda, když jsem nastoupila na lidovou školu umění jako hospodářka. Vedla jsem škole administrativu, chystala výplaty kantorům. Ale hlavně to pro mě byla skvělá doba. Z každé třídy se linula nějaká hudba a já byla uprostřed toho všeho. Také jsem mohla skončit ve fabrice .

 

Jak došlo ke spolupráci s Martinem Němcem a vzniku Precedensu?

Seznámil nás společný kamarád malíř. V té době Martin Němec hledal zpěvačku do svého seskupení, a tak nás dal ten kamarád dohromady. Hned jsme si padli do noty.

 

Kdy jste se začala hudbou skutečně živit?

Tak oficiálně se ze mě stala zpěvačka až dnem, kdy jsem na Pražském kulturním středisku uskutečnila tzv. přehrávky. Bylo to takové osvědčení, že umíte zpívat a můžete být zařazena do kolonky „zpěvák“. A když k tomuhle došlo, tak už jsem zpívala se Stromboli, kam mě od Martina Němce přetáhl Michal Pavlíček.

 

Kdo vymyslel název skupiny Stromboli?

Michal Pavlíček má bratra v Itálii, a když tak za ním jezdíval, byl okouzlen místní, stále činnou sopkou se stejným názvem, která prý majestátně ční nad mořem.

 

Do obecného povědomí jste jako zpěvačka vstoupila albem Doba ledová. Jak vzpomínáte na tuto desku?

Bylo to v roce 1986 a mám na toto novoromantické období pěkné vzpomínky. Zároveň s námi se v té době dostal na výsluní Péťa Muk s Oceánem, později Shalomem a v té době se z nás stali skuteční přátelé.

 

Nekonkurovali jste si?

Kdepak. Každý jsme hráli trochu jiný druh muziky a měli své vlastní fanoušky. U nás v té době mimo nás a Petra nebylo nic podobného, takže to byla taková nová vlna, kterou jsme si já i Petr užívali. A naši posluchači s námi.

 

Co jste v té době poslouchala, který hudební styl vás ovlivnil?

Poslouchala jsem v té době Depeche Mode, Duran Duran a německou punkovou zpěvačku Ninu Hagen, která byla naprosto originální a v té době pro mě úplné zjevení. Hodně mě ovlivnila.

 

Za jeden z vašich největších úspěchů je považována Máří Magdaléna ve velmi populárním muzikálu Jesus Christ Superstar. Kamil Střihavka mi v rozhovoru říkal, že to byly nejintenzivnější roky jeho života. Vnímáte to také tak?

Určitě, bylo to něco úplně jiného. Do projektu jsme všichni nastupovali s tím, že si vyzkoušíme něco nového, a asi málokdo z nás tušil, že se z toho stanou čtyři opravdu intenzivní roky. Ježíš je ojedinělé představení a zatím ho nic nepřekonalo. Skvělý režisér Petr Novotný nebo Ota Baláž, který posbíral nejlepší muzikanty, vybral třeba Dana Bártu, ten potom alternoval s Kamilem. Mojí alternací byla Leona Machálková.

 

A tady jste se seznámila i s Ježíšem Kamilem Střihavkou…

S Kamilem jsme se už znali z dřívější doby. On hrál s metalovým Motorbandem, a tak jsme se potkávali na rozličných vystoupeních. A dodnes jsme přátelé a také spolu hrajeme v několika muzikálech.

 

Přicházely další role, vždy velké a slavné ženy. Rusalka, Johanka z Arku, Kleopatra …

Když se na to podívám zpětně, tak jsem měla a mám štěstí na samé velké, ale většinou tragické role. S Johankou jsem byla nominována na cenu Thálie. Sice jsem ji nezískala, ale už samotná nominace mne potěšila.

 

Vraťme se k Johance, jaká byla ta první a jaká ta druhá, do které jste se vracela už jako novopečená maminka?

První Johanka byla syrovější a byli jsme mladí. Druhá Johanka je výpravnější a my jsme starší a zkušenější. Každopádně je to úžasné představení.

 

Nedávno přišla nabídka z Národního divadla do baletního představení Lucrezia Borgia režiséra Libora Vaculíka. Vystupujete zde ve dvojroli: baletka – zpěvačka. Jak jste na tom s baletem?

No tak v tomhle představení hrajeme dvě. Protože je to představení v Národním divadle, je tam kladen důraz na tanec. S kolegyní, která mne zastupuje při tanečních a baletních vystoupeních, se střídáme tak šikovně, že to diváci nepostřehnou. Jsou to geniálně vymyšlené scény. Přecházíme ze zpěvu do tance a naopak. Ale samozřejmě jsem se musela naučit nějaké korky, základy, aby skutečně ta změna nebyla zaznamenána.

 

Které muzikálové představení (mimo Ježíše) vás nejvíce zasáhlo?

Nejvíce mne zasáhla právě Jana z Arku, silný emotivní příběh o neuvěřitelné lidské síle a odvaze, a pak určitě Lucrezia, žena plná rozporů, pochyb a zoufalství.

 

Napsala jste, ještě za komunismu, také jednu konteroverzní knížku. Jmenuje se Rozhovory s útěkem a vedete zde rozhovory sama se sebou. Rozhovory o lásce, zklamání, životě i umírání. A rozhovory jsou to upřímné a otevřené. Proč?

Asi jsem potřebovala sobě i světu něco sdělit. Napsala jsem to v roce 1982, ale vyšlo to až po revoluci. V době, kdy jsem knihu připravovala, to nemělo šanci na uveřejnění v té podobě, v jaké jsem to vytvořila. A já na tom nechtěla nic měnit. Bylo tam spousty náboženských otázek a hlavním tématem byl vztah dvou dívek, což bylo na tehdejší dobu opravdu velmi kontroverzní. Po revoluci mě Bohumil Hrabal vybídl, abych to vydala. Moc se mu kniha líbila, což mě potěšilo, a tak kniha spatřila světlo světa.

A ohlasy byly skvělé, stala jste se miláčkem gay komunity …

Ano, bylo to velmi atraktivní téma, vyšlo to těsně po revoluci v roce 1990, kdy se u nás začalo otevřeně hovořit o těchto doposud tabuizovaných věcech, lidé bažili po informacích. Cítila jsem skutečně velkou podporu od gay a lesbické komunity, potěšilo mě to, protože s nimi soucítím. Jsou jiní, ale měli by být posuzováni podle toho, co dokázali, co umí, ne podle orientace.

 

Jak byste reagovala, kdyby vám některé z vašich dětí oznámilo, že má jinou sexuální orientaci?

Tak určitě bych nikdy neudělala to, co udělali někteří z rodičů. Zapudili své dítě. Není to situace, kdy člověk jásá a raduje se, že má jeho potomek jinou orientaci, protože ví, jaké problémy to s sebou nese, ale je to přeci moje dítě. Takže bych to brala jako fakt a hlavně se snažila z něj vychovat kvalitního člověka. A samozřejmě bych ho podporovala.

 

Paní režisérka Třeštíková o vás natočila sběrný dokument. Jak dlouho ho natáčela
a proč jste do toho vůbec šla?
Byla to pro mě skvělá nabídka, na kterou jsem samozřejmě kývla. Paní Třeštíková je skvělá žena, za tu dobu mezi námi vznikla důvěra, což je k natočení takového materiálu nutné. Pět let sledovala můj osobní a soukromý život, vždy tak jednou za měsíc se objevila s kamerou a natočila různé momenty z dění kolem mě. A od roku 2009 natáčíme pokračování. Domluvily jsme se, že to necháme otevřené. Pro mě je to naprosto úžasná psychologická sonda do mého života.

 

Vzpomenete si, jak jste reagovala, když vám časosběrný materiál pustila Helena Třeštíková poprvé?
Byla jsem zaskočená. Je velmi zvláštní dívat se po letech na situace, které jste nějak vnímala. A teď s odstupem času je vidím třeba zase úplně jinak. Najednou jsem viděla věci, které mi nebyly příjemné. Ale nakonec jsme je tam nechaly, aby byla zachována autentičnost a pravdivost dokumentu. Jsem pouze lidská bytost, bytost chybující a bez těchto okamžiků by tato výpověď nebyla úplná.

 

Slyšela jste někdy kritiku na intonaci vašeho hlasu ?

Kritiku na intonaci jsem neslyšela nikdy. Nebylo třeba. Jestli mám něco opravdu jisté
a perfektní, tak je to právě intonace. Naživo zpívám zcela přesně a bezchybně, tak jako je to nahrané na CD. A myslím si, že intonace je jedním za základních kritérií dobrého zpěváka.

 

Jak pečujete o svůj hlas?
To se neptáte zrovna zasvěcené osoby, protože já o svůj hlas téměř nepečuji. Moc nezkouším, před koncertem se nerozezpívávám, mám ráda zmrzlinu, občas kouřím a někdy si zapomenu vzít šálu na krk. Ale zatím se nic nestalo.

 

Je těžké, se sladit při duetech?
Duet sluší hlasům, které k sobě dobře a barevně ladí, mají hezké souznění, podobně frázují a podobně cítí rytmus. Když se opravdu zadaří, vznikají nádherné harmonie. Můj hlas výborně ladil třeba s Petrem Mukem.

 

Nazpívala jste několik duetů. Který máte nejraději?
Duet „O lidech“ s Petrem Mukem, "Tam za vodou v rákosí“ s Danem Bártou nebo „Mám toho dost“ s Helenou Vondráčkovou. A velice toužím zazpívat si s Matějem Ruppertem, frontmanem kapely Monkey Business.

 

Stalo se vám, že jste si s někým hlasově „nesedla“?
Stalo se mi to mockrát, především v divadelních představeních a muzikálech, některé alternace mi zkrátka neseděly, ale v rámci profesionality a zodpovědnosti jsem se snažila tomu maximálně pomoci. Je to týmová práce a nejdůležitější je výsledek.

 

Kdy jste měla poprvé pocit, že jste skutečně zpěvačkou, co vás ujistilo?
Na prvních koncertech se skupinou Precedens někdy v 80. letech, kdy mi tleskaly desetitisíce lidí a já věděla, že je to fakt dobrý a že to dělám dobře a originálně, že jsem je přesvědčila a dostala.

 

Jaké je vaše sebevědomí na poli profesním?
To je složitější. Vím, v čem jsem dobrá, a to rozšiřuju a rozvíjím. V čem dobrá nejsem, do toho se vůbec nepouštím. Myslím, že nikdo nemůže zpívat všechno. Tedy může, ale ne dobře.

 

Pochybuje někdy o sobě a bojujete ještě s něčím, co by mohlo u profesionála překvapit?
Samozřejmě pochybuji často, ale to je hnací motor být lepší a lepší. A na premiérách  a důležitých akcích bojuji s trémou. Tréma je o závazku, zodpovědnosti, nasazení, svědomitosti a poctivosti.

Četla jsem o vás, že na představení chodíte „nadoraz“, většina herců a zpěváků si dává rezervu proč vy ne?

Nepotřebuji rezervu a nerada plýtvám časem. Proč mám sedět hodinu před začátkem představení ve své divadelní šatně a koukat z okna, když si tu hodinu můžu ještě užít se svým synem nebo vyřídit pracovní věci, nakoupit, uvařit nebo co já vím. Mně stačí přijít, převléknout se, nalíčit a jít na jeviště. V momentě, kdy tam jsem, všechno civilní nechávám v zákulisí a žiju svou rolí, jsem spjatá s postavou a jejím příběhem. Patřím divákům a dávám jim maximum, i když mi třeba před chvílí trhali zub nebo mám teplotu. To lidi nezajímá. Chtějí profesionální výkony a tak je to správně. A já jedu vždycky na sto procent, protože to je můj svět a jsem v něm ráda.

 

A co plánujete na letošní podzim?

V září mě čeká premiéra rodinného muzikálu Kapka medu pro Verunku, kde hraji královnu přírodních sil a potkám se zde opět s Kamilem Střihavkou, který hraje krále Jiříka, mého muže. Je to pohádka pro děti a jejich rodiče a já poprvé hraju a zpívám v pohádce a plním si tak jedno skryté přání, protože zpívat a hrát pro děti je nádherná práce.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up a vlasy: Mirka Fabušová

Oblečení: LERROS www.lerros.cz

Foceno v hotelu ARIA v Praze www.aria.cz

Korektura textu: Květa Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře