o lidech vynikajících ve svých profesích

David Uličník – muzikálový zpěvák, vokalista a herec

20.03.2016 20:29 | Petra Kuncová

„Hudba musí být uměleckým přetvořením lidské řeči v jejích nejjemnějších odstínech.“ To říkal Modest Petrovič Musorgskij a dala by se tak zjednodušeně popsat i práce Davida Uličníka, kterého lidé znají zejména jako muzikálového herce. V současné době ho můžete vidět především v divadle Hybernia. Nicméně není to jen o tom. Svůj aktuální koncertní program IN CONCERTO nastudoval se skladatelem a multiinstrumentalistou Jiřím Škorpíkem. Kromě toho je též členem nepřehlédnutelného vokálního uskupení 4TET.

Foto: Robert Vano

Jaké povahové vlastnosti by podle vás měl mít dobrý hudebník?

Úplně stejné, jako každý jiný „dobrý“ člověk. Muzikant je přece jenom člověk.

Co byste sám sobě „do vínku“ přidal, či co naopak odebral?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Snažím se žít s tím, co jsem a kdo jsem.

Kdy získala hlavní roli ve vašem životě hudba?

Hudba měla v mém životě vždy své výsostné místo, nicméně hlavní roli získala až ve chvíli, kdy jsem se jí začal živit a tedy se jí mohl věnovat naplno a profesionálně.

Pracoval jste ale i jako popelář či ošetřovatel, jak na toto období vzpomínáte?

V mládí jsem si vyzkoušel mnoho různých profesí, některé jen jako brigády, ale na tom není nic výjimečného. Ano, zkoušel jsem si vydělávat, jak to šlo a popelář byl pouze jednou z těch prvních brigád ještě v „teenagerovském“ věku. Těch profesí bylo ale mnohem víc. Maloval jsem byty, prodával autodíly, pletl košíky a ošatky na chleba, rozvážel suroviny po pekárnách, pracoval jako ošetřovatel v nemocnici… Vzpomínám na ta léta rád, byly to krásné a bezstarostné časy, kdy člověk přirozeně cítí, že toho pro spokojený život mnoho nepotřebuje a štěstí nehledá v majetku, slávě ani moci.

A jak tedy vzpomínáte na zlom, kdy jste se začal živit hudbou?

To období bych nazval jednoduše – euforie! Psal se rok 1996 a já získal menší roli v muzikálu Vlasy. Během měsíce jsem ukončil pracovní proces ve slibně se rozjíždějící firmě v Kroměříži, přestěhoval se do Prahy a cítil se jako král. Tenkrát nás přišlo do Prahy za muzikálem Vlasy velké množství a byl to opravdu silný „cast“. Musím říct, že všichni jsme prožívali úžasné časy plné radosti, očekávání, nadějí. Financí mnoho nebylo a většina z nás měla často hodně hluboko do kapsy, ale to nám naši euforii nedokázalo pokazit. Naplňoval nás pocit, že teď už se nám bude žít skvěle, můžeme jít za svým snem, že naše země směřuje vstříc skvělým zítřkům a nic špatného se už nemůže stát…

Foto: Robert Vano

Začal jste chodit na hodiny zpěvu na konzervatoř, co vám to dalo?

Nazval bych to asi procitnutí! Až teprve tam jsem pochopil, co je to skutečná pěvecká práce, co obnáší věnovat se zpěvu na profesionální úrovni. Do té doby jsem ke zpívání přistupoval jen s nadšením a velmi amatérsky.

Myslíte si tedy, že je nutné trénovat hlas pod odborným vedením?

To je stejné, jako byste se ptala třeba profesionálního gymnasty, jestli je nutné trénovat pod vedením trenéra. Samozřejmě je to nutné! Hlasivky jsou svaly a je třeba jim věnovat pravidelnou a plnou péči pod vedením trenéra, kouče, pedagoga... V naší zemi stále ještě nejsou kritéria tak přísná, jako na Západě. U nás se pěvecká profese stále bere dost na lehkou váhu a stále se jí živí lidé s přístupem i výsledky amatérů a prochází jim to. I to se však pomalu zlepšuje a jednou i zde bude profesionální přístup nutností.

Foto: Robert Vano

Jak tedy obecně o svůj hlas pečujete?

Jak jsem říkal, hlasivky jsou svaly a ty potřebují pravidelný trénink pod zkušeným vedením, ovšem potřebují také relaxaci, dostatek spánku a veškeré další sounáležitosti skrývající se pod odborným pojmem „hlasová hygiena“. Obecně platí, že čím vyšší hlas, tím větší péči je třeba mu věnovat.

Pohybujete se mezi různými hudebními styly, v čem vnímáte svůj největší potenciál?

Svůj největší potenciál má každý člověk sám v sobě, bez ohledu na to, jakému oboru se věnuje. Tedy i já vidím svůj největší potenciál sám v sobě, ve svém myšlení.

A co si nejvíce užíváte?

Prožívám život plný změn, zvratů, barev a prožitků. Líbí se mi, a tedy mohu odpovědět jednoduše: „Nejvíc si užívám život.“

Byl jste několikrát nominován na cenu Thálie, co to pro vás znamená?

Ceny Thálie slouží k ohodnocení a ocenění práce jednotlivce, souboru i divadla a pochopitelně také k jejich zviditelnění a stejně je vnímám i já. Samozřejmě jsem velmi potěšen, že mou práci komise Thálií vnímá a již několikrát ji ocenila nominací. To je velmi milá a dobrá motivace k další práci.

Foto: Robert Vano

Během krátké doby jste účinkoval v těch nejvýznamnějších dílech Leonarda Bernsteina u nás i v zahraničí. Jak k tomu došlo?

Genius loci...? Asi při mně stála štěstěna a já byl ve správný čas na správných místech.

Co pro vás po tom všem Leonard Bernstein znamená?

Pro mě je to největší hudební génius dvacátého století.

Která z těchto rolí pro vás byla nejzásadnější?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Každá role mi něco nového dala, něčemu novému naučila, přinesla poznání. Když jsme studovali Mši, prvně jsem spolupracoval s dirigentem, sbormistrem a se zpěváky ze zahraničí a poznal opravdu špičkový přístup k naší profesi. Mši jsem si následně zahrál ještě několikrát a vždy to byl obrovský zážitek. Tony ve West Side Story byl pro mě velkou výzvou pěveckou a hlavně hereckou a dal mi hodně zabrat. V roli Candida v groteskní opeře Candide jsem byl poprvé postaven před úkol uzpívat velkou roli bez mikrofonu a rovnou ve Státní opeře Praha. To byla asi ta největší výzva.

Foto: Robert Vano

Je pravdou, že Bernsteinovu Mši si letos opět zahrajete?

Je to tak a já z toho mám velkou radost. Právě pracujeme na novém nastudování tohoto nádherného hudebně-scénického díla a letos nás čeká přibližně deset vystoupení s Vojtou Dykem v hlavní roli celebranta. Moc se na to těším!

Jakým způsobem se obecně k rolím nejčastěji dostáváte?

Stejně jako většina lidí – přes konkurzy. Jinou cestu neznám.

Jak se připravujete na konkurzy?

Vzhledem k mému pravidelnému tréninku nijak zvlášť. Jde hlavně o udržení psychické rovnováhy, zachování klidu. Udržet nervy, to je nejdůležitější na každém konkurzu, protože obecně platí, že nikdy to není úplně pohodová záležitost.

Co je pro vás stimulem pro přijetí role?

Máte na mysli, co je pro mě rozhodující, jestli roli přijmu, nebo ne? Musí mě něčím oslovit – příběhem, hudbou, vývojem a charakterem postavy... Něco mě musí zaujmout, vzít za srdce.

Foto: Robert Vano

Jakou roli sehrává ve vaší práci tréma?

Trému prožíval a prožívá asi každý. Myslím, že nejdůležitější je, naučit se s ní žít a pracovat, prostě ji přijmout jako součást pracovního života. Tréma nemusí být špatným průvodcem, pokud vás „nastartuje“, rozproudí adrenalin a zbystří všechny smysly. Pokud však tréma člověka zcela paralyzuje, což jsem pochopitelně také zažil, je to moc špatné a zničí vše. Pak ze sebe nedostanete ani padesát procent toho, co umíte, a výsledek je tudíž katastrofální.

Vnímáte svou profesi více jako zábavu, nebo jako náročnou práci?

Má profese mě stále baví a stále mi přináší radost, což je pro mne velmi důležité, nicméně musím přiznat, že chvílemi je to docela tvrdá a náročná práce.

Nakolik máte v muzikálech prostor pro improvizaci nebo pro promítání své osobnosti či postoje do postavy?

Divadlo je věc domluvená a obzvláště hudební divadlo má svou přesnou formu, která je do značné míry dána formou hudební a hudebním aranžmá. Vlastě by se dalo říct, že mnoho prostoru pro improvizaci zde není a já se vždy snažím držet formy, která mi byla dána autory. Tedy do improvizace se zde rozhodně nepouštím. Prostor je pouze v uchopení postavy a já se samozřejmě snažím vždy přinést něco ze sebe.

Dokázal byste v muzikálu spolupracovat i s kolegy, kteří by vám vůbec nesedli?

Samozřejmě i to se člověku v divadle přihodí. Pokud je ale profesionál, dokáže se nad osobní záležitosti přenést i v zákulisí divadla, o jevišti ani nemluvě...

Dá se podle vás dělat hudba pro peníze?

Ano dá, úplně stejně, jako každý jiný obor. Koneckonců mnoho jedinců nám to dnes a denně dokazuje v médiích, byť se tváří velmi „zasvěceně“.

Foto: Robert Vano

V počátcích své kariéry jste prožíval euforii. Jak je tomu dnes?

Dnes už jsem trochu starší, věci prožívám jinak. (smích)

Jste sám na sebe přísný?

V určitých fázích svého pěveckého života jsem na sebe byl přísný až příliš, což se ne vždy ukázalo být správné. Dnes už na sebe tolik nenakládám a snažím se taky žít „normální“ život.

Která muzikálová role pro vás obecně byla tou nejvýznamnější a proč?

Mou nejzásadnější rolí byl určitě Jean Valjean. S ním jsem na jevišti prožil ty nejkrásnější a nejsilnější momenty. Bylo to od prvního konkurzu až po poslední derniéru neopakovatelné a kouzelné dobrodružství. Ta postava mi přinesla obrovskou spoustu radosti, prožitků a vnitřní krásy a já si toho nesmírně cením a vážím. Krásných rolí mám za sebou mnoho, ať už to byl Tony, Candide, John v Miss Saigon, žalobce Tinvil v Antoinettě, to jsou všechno nádherné role, ale nevím, jestli se to soužití s Valjeanem dá někdy překonat.

Foto: Robert Vano

Jakým způsobem byste popsal pocity, když vstoupíte na pódium?

Je to ta chvilka soustředění a elektrizujícího napětí, jako když hokejista čeká na vhazování.

Jak se cítíte v rovině populární hudby?

Jako Neználek na měsíci...

A co pro vás znamená opera?

Opera je pro mne jako hora, na kterou jsem se vydal, ale na její vrchol nevystoupal. Když jsem se rozhodl z rozumových pohnutek sestoupit, cítil jsem velké zklamání a hořkou pachuť prohry. Časem se mi naštěstí podařilo oné pachuti zbavit a ocenit správnost svého rozhodnutí. Dnes se na tu horu obdivně dívám s klidem v srdci.

Máte nějakou vysněnou roli?

Mám, ale ta nesouvisí s mou prací. Rád bych hrál dobrou roli ve svém vlastním životě až do závěrečné opony.

Velkou částí vaší kariéry je 4TET. Co pro vás tato spolupráce znamená?

4TET je vlajkovou lodí, která mi dává možnost podnikat průzkumné cesty, výpady, výlety do jiných světů a vždy se mám kam vrátit. Je jako domovský přístav, kam se vždy rád vracím a vím, že tady jsem doma v bezpečí.

Foto: Robert Vano

Jak vznikají nápady na vystoupení s 4TET?

Pokud mluvíme o jevištních nápadech, ty vznikají velice spontánně, většinou na zkouškách. Hudební nápady pochopitelně tvoří Jirka Škorpík sám, ve své domácí dílně, a jsou to hlavně jeho vize, nápady a představy. Tady žádný prostor pro improvizace není, vše je pevně dáno a psáno.

Co myslíte, že stojí za vaším úspěchem?

Za úspěchem 4TET stojí mnoho různých okolností. Na začátku to byla především síla osobnosti Jiřího Korna, který se za 4TET plně postavil, ale to by bylo málo bez geniálního aranžmá Jiřího Škorpíka. Určitě zde hraje velkou roli i fakt, že naše hlasy spolu souzní a v neposlední řadě i to, že jsme mužským kolektivem a veškeré problémy, vypjaté situace či třenice jsme se naučili řešit.

V jakém smyslu vás obohacuje spolupráce s kolegy z 4TET?

Ve smyslu souznění s kolektivem. Je dobré a důležité, když se člověk naučí potlačit své osobní ambice a vize ve prospěch společenství, tedy celku.

Kam byste byl rád, aby se vaše kariéra obecně vyvíjela?

Asi bych svou životní i profesní cestu nenazýval slovem kariéra, ono mi to zní trochu nelibozvučně. Je to prostě „cesta“ a já budu moc rád, když má cesta bude mít směr a budu schopen po ní jít.

Foto: Robert Vano

Posloucháte sám sebe?

Jen když je to nezbytně nutné pro práci.

Je někdo, s kým z branže byste si chtěl zazpívat?

Nemám takové touhy, ani sny. Rád zpívám se svou kytarou...

Co pro vás znamená úspěch?

V našem západním světě má slovo úspěch jiná kritéria a jiná měřítka než v jiných částech světa, třeba v jihovýchodní Asii. Myslím tu část Asie, kterou ještě západní civilizace úplně nepřetvořila k obrazu svému a nevnutila jí náš hodnotový žebříček... Já se spíše kloním k oné východní filozofii a materiální hodnoty, bohatství, slávu, moc, to vše bych ponechal trochu stranou a úspěch bych s tím neztotožňoval a rozhodně bych jej v těchto dimenzích neměřil! Míru úspěchu vidím v tom, kolik času člověk prožije skutečně šťastný, kolik radosti a úsměvů rozdá a dostane zpět, kolik času prožije opravdu sám se sebou v přítomném okamžiku, kolik času prožije s těmi nejbližšími, kolik lidí s ním tráví dobrovolně svůj čas prostě „jen tak“... Honba za „úspěchem“ v našem západním měřítku mi přijde malinko komická a historie již mnohokrát potvrdila, že je to jen chiméra, fata morgána, něco, co se rozplyne dřív, než člověk zavře oči.

Děkuji za rozhovor.

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-3-2015-2.html

Vytvořeno ve spolupráci:

Muzikál Antoinetta-královna Francie

http://www.hybernia.eu/aktuality/antoinetta-kralovna-francie

Ema Krahulíková: www.musical-production.cz

www.ticket-production.cz

andel's Hotel Prague http://www.viennahouse.com/en/andels-prague/the-hotel/overview.html

angelo Hotel Prague http://www.viennahouse.com/en/angelo-prague/the-hotel/overview.html

Korektura textu: Vladana Hallová