Eva Hutyrová – klavíristka

06.05.2014 08:57 | Michaela Lejsková

Jak velmi nás hudba může ovlivnit pro celý náš život, to je kapitola sama pro sebe právě u hudebníků. Pianistka Eva Hutyrová měla jasno v momentě, kdy se zamilovala do první klavírní písně. Vydala se na profesionální dráhu a slaví velké úspěchy i v zahraničí. Co však patří k jejím stěžejním, klíčovým momentům v profesní kariéře, je nalezená svoboda a nespoutanost, kterou jí tato profese mimo jiné přináší.

Jakým způsobem se u vás vyvíjel vztah k hudbě a zvolenému hudebnímu nástroji?

Můj vztah k hudbě se vyvíjel naprosto přirozeně, jelikož pocházím z moravsko-slovenské rodiny, kde odmalička všichni zpívali, hlavně lidové písničky, takže hudba mě provázela, řekla bych, už od samotného prenatálního stadia. A když se ptáte, proč zrovna klavír, tak k mému rozhodnutí hrát na tento nástroj došlo někdy mezi šestým a sedmým rokem, kdy jsem slyšela sestřenici hrát známou skladbičku od Beethovena Pro Elišku. A to mě tehdy tak okouzlilo, že jsem se prostě rozhodla, že na tento nástroj musím hrát. Nic víc, nic míň, takto jednoduché to bylo.

 

Existuje ideální či univerzální způsob, jak dobře natrénovat skladbu?

Nevím, jestli ideální způsob existuje, mohu vycházet jen z vlastních zkušeností. Důležité je taky uvědomit si, o jakou obtížnost skladby se jedná. Každý má navíc rezervy v něčem jiném. Někdo má odmalička rychlé prsty, učí se rychle zpaměti, ale třeba mu chybí přirozená muzikalita. Někdo je naopak přirozený muzikant, ale musí víc řešit technickou stránku věci. Každopádně „dobře natrénovat“ skladbu by asi především mělo znamenat správně pochopit smysl toho, co hraju, přečíst správně text (notový) a ve finále dodat konkrétní skladbě něco svého, zkrátka něco, co vyjadřuje taky moji osobnost.

 

Komu nebo které škole vděčíte za to, co jste se naučila o hudbě?

Na ZUŠ ve Zlíně to bylo seznámení s pestrým světem klavírní tvorby, na konzervatoři v Brně to bylo rozvíjení osobnosti a kromě standardního světového repertoáru poznávání také současných skladatelů a na AMU v Praze u pana profesora Emila Leichnera pokračování v podobném duchu jako v Brně, čili zvládnout studijní plán, ale v rámci toho ještě vybírat i méně známá díla a další navazování kontaktů a spolupráce se skladateli. Většina z nich byla také mými kamarády, takže to bylo o to příjemnější. Krom toho mě samozřejmě ovlivnily také osobnosti, které jsem potkávala na mezinárodních klavírních kurzech.

 

Jaké milníky ve vašem životě považujete za ty klíčové?

Narození dcery. To je klíčový moment celého mého bytí. Od té doby mám pocit, že hraju tak nějak svobodněji, víc jsem se uvolnila a selektuju věci, události na podstatné a méně podstatné. Předtím jsem brala všechno strašně vážně, možná až urputně. Zkrátka jsem šťastnější a líp se mi hraje.

 

Jaké milníky byste ráda ve vašem životě ještě měla?

Když se budeme bavit o profesních věcech, tak bych se ráda vrátila koncertovat do USA a vůbec poznávat stále nové krajiny a lidi v souvislosti s muzikou. Předávat lidem aspoň něco málo z české hudební kultury.

 

Jak je to u hudebníků s pojmem kariérista?

Asi jako v jiných oborech. Někdo chce „za každou cenu“ prorazit, hraje všechno, s kýmkoli, bez ohledu na vazby, vztahy a je to jeho cesta. Každý máme možnost volby. Pro mě je v hudbě podstatné, co hraju a s kým. Musím mít pocit osobní svobody, necítit nějaký diktát a mít ráda lidi, se kterými pracuju. Osobní vazby jsou pro mě důležité. Takže asi nejsem kariérista, protože bych jinak dokázala z minulých let využívat spolupráce, které lidsky nefungovaly, ale kariérně by třeba znamenaly „posun“. Já bych to ale jinak nechtěla, takto jsem spokojená.

 

Jaké možnosti pro svoji kariéru hudebníci mají? Existuje nějaká vlastní cesta? A jaká jsou její úskalí?

Možností je spousta – uplatnit se jako hráč v orchestru, v komorním ansámblu, učit na nejrůznějších hudebních institucích, u klavíristů je to i korepetice. Pro mě je vlastní cesta skloubení několika aktivit – spolupráce s ansámblem Konvergence, korepetice na gymnáziu a hudební škole v Praze- Žižkově, komorní hra, klavírní soubor The Fortyfingers a k tomu natáčení pro rozhlas a televizi. Baví mě ta rozmanitost. A úskalí? Pokud se někdo rozhodne třeba „jen“ pro sólovou dráhu, musí počítat s tím, že uživit se jen takto bude zřejmě složitější. Ale zase, pořád se vracíme k té cestě, kterou si každý vybírá sám za sebe. A je to tak v pořádku.

 

S jakými zážitky jste se vrátila z lednového scénického veletrhu v New Yorku?

Jen s těmi nejlepšími. Vážně, byla jsem nadšená. Ze samotného města, z organizace, kterou koordinovala Česká centra, která připravila naše „showcase“, a dále ze spolupráce s americkým skladatelem Glennem Cornettem, díky kterému jsme mohli hrát v multimediálním prostoru Spectrum na Lower Manhattan.

 

Jakým způsobem se tam vůbec lze dostat?

Manažerka našeho ansámblu Konvergence Kateřina Riethofová, která sleduje velmi aktivně nejen české hudební dění, přišla s nápadem přihlásit Konvergenci na APAP v New Yorku, byť se jedná více méně o scénický veletrh. My ale často hrajeme takzvané prostorové kompozice, čili působíme „scénicky“, takže jsme se po diskuzi rozhodli, že by to mohla být zajímavá zkušenost. Česká centra, která účast koordinovala a vybírala z přihlášených divadel, tanečních a hudebních souborů, se nakonec rozhodla a vybrala za hudbu soubor Konvergence. Byli jsme tam jako jediný český hudební zástupce.

 

Jak probíhala vaše vystoupení v NY?

První vystoupení se odehrálo na půdě České národní budovy na Manhattanu. Bylo to takzvané „showcase“, krátké, asi třicetiminutové představení, kde jsme prezentovali program Mountains-Silence-Fragile. Autorsky se na něm podíleli naši tři kmenoví skladatelé Tomáš Pálka, Ondřej Štochl a Michaela Plachká. Pak jsme měli ještě jeden celovečerní koncert s jiným programem v Bostonu, kde jsme měli zařazené kompozice i amerických skladatelů. Ansámbl reprezentovali Ondřej Štochl na violu, Tomáš Hanzlíček na kytaru, já na klavír a na klarinet hrál Jiří Mráz. Na závěr našeho týdenního působení v Americe jsme hráli, jak jsem se již zmínila, v prostoru Spectrum v NY na Manhattanu ve spolupráci s klavíristou Davidem Kalhousem. Tam jsme prezentovali opět českou současnou tvorbu a americké skladatele. 

 

S jakou vzpomínkou na své posluchače jste se vrátila?

Vybaví se mi otevřenost publika, zájem o nové věci, spousta otázek směřujících k muzice, kterou jsme prezentovali, sdílnost. Pocity byly a stále jsou v živé paměti a mám z nich pořád radost.

 

Kdo je podle vás ideální posluchač vašeho žánru?

Vlastně kdokoli, kdo je otevřený hlubšímu ponoření do myšlenkového světa, ať už vlastního, nebo toho, který se objeví nebo může objevit na základě poslechu. Řekla bych, že důležitá je soustředěnost a otevřenost posluchače. Určitě nejsou naše koncerty určeny jen pro intelektuály. Uvidíte zde spektrum posluchačů přes studenty konzervatoří, vysokých škol (nejen hudebních), psychology, lékaře, jaderné fyziky, seniory… Nejsme vyhraněná skupina závislá na věku, ale na tom, koho zajímá současnost. To, co zní dnes. To, co formuje naši společnost v dnešní době, a to, co ji charakterizuje. Nastavujeme zrcadlo našim současným životům.

 

Jaké vlastní kouzlo tento žánr přináší vám osobně?

Svobodu. A možnost taky aktivně zasahovat, spoluvytvářet, diskutovat a nacházet v tom tvoření plno slovy nepopsatelných věcí. Není zde prostor pro rutinu a stagnaci a to mě baví.

 

Momentálně se připravujete na koncert v rámci Pražského jara, kde budete s ansámblem Konvergence uvádět pět premiér autorů tří generací. Můžete mi přiblížit, jak to celé bude probíhat?

Právě začínáme zkoušet. Koncert bude probíhat 19. 5. v 19:30 v Praze v Anežském klášteře. Specifičností koncertu bude také to, že využijeme prostor, který nám Anežský klášter nabízí, takže posluchači budou mít možnost vychutnat si prostorové kompozice a budou takříkajíc přímo v centru dění. Uslyšíte skladby Tomáše Pálky, Michaely Plachké, dále Ondřeje Štochla, to jsou ti z té mladší generace. A za tu starší to budou osobnosti české současné tvorby – Marek Kopelent, Petr Graham a Pavel Novák Zemek. Konvergence neboli sbíhavost bude tentokrát citelná spíše v námětu kompozic. Všechny skladby budou zejména tichou, skromnou výpovědí o něčem, co je pro toho kterého autora důležité. Anežský klášter sám vybízí k tomu, aby kompozice měly duchovní, řekněme až kontemplativní rozměr.

 

Jak vypadá vaše příprava a kde jsou dejme tomu složitější místa?

Po obdržení notových materiálů s autory probereme jejich ideu a poté začneme danou kompozici zkoušet. Pokud je ve skladbě nějaký neobvyklý způsob využití nástroje – u klavíru třeba hra ve strunách – tak se věci řeší na místě, bavíme se o zvuku, jak konkrétní místo nejlépe zahrát, aby vyznění v celkovém kontextu působilo co nejcitlivěji a odpovídalo charakteru dané skladby. Jinak každý interpret cvičí sám doma a na zkouškách už jen dáváme skladbám pevný tvar.

 

Máte očekávání? Případně jaká?

Kdo nic neočekává, nebude zklamán. Ale pokud se ptáte na očekávání v rámci Pražského jara, tak ano, budu netrpělivě čekat na zpětnou vazbu od lidí. A vůbec, asi je přirozené, že člověk, pokud něco spoluvytváří, čeká reakci publika. Pokud je kladná nebo pokud lidé přijdou s tím, že je to oslovuje, ptají se, vytváří to příjemnou interakci s hráči.

 

Umíte si správně přát, nebo máte pocit, že příležitosti a šťastné události chodí do vašeho života nějak samy?

Mám pocit, že když jsem vyrovnaná, spokojená, mám radost z toho, co je tady a teď, nelpím na banalitách a věnuju se své práci, ano, i ty řekněme drobné radosti vstupují do běhu věcí tak nějak samy.

 

Jak došlo ke vzniku ansáblu Konvergence? Proč zrovna tento název?

Ještě na AMU v Praze se několik studentů kompozice s podobnými vizemi rozhodlo, že by rádi ovlivnili dění kolem nás na základě vlastních koncertů. A to nejlépe s vlastní dramaturgií. A to vše se podařilo. Sdružení vzniklo, za 12 let existence se uskutečnila řada velmi originálních koncertů. Konvergence – směřování ke společnému cíli, k průsečíkům, které vytvářejí mosty mezi skladbami. Posluchač sleduje jakési pásmo, takže by měl vnímat koncert kontinuálně. To je dost výrazná změna oproti běžně řešeným koncertům, kdy často jednotlivá díla mezi sebou nemají silnější pojítko, ať už myšlenkové, nebo estetické.

 

Jaká hudební vystoupení spolu děláte a v jakém počtu hudebníků obvykle?

Realizujeme jak vlastní koncertní řady, tak koncerty ve spolupráci s dalšími hudebními a tanečními institucemi. Snažíme se hledat stále nové impulzy. Prezentujeme tvorbu především žijících skladatelů celé naší planety. Bez nadsázky provádíme dnes na vysoké interpretační úrovni skladby z celého světa. A ohlasy autorů na sebe nenechávají čekat. Mnozí se na koncert do Prahy nedostanou, ale na základě nahrávek z koncertů je vidět, že patříme ke špičce v našem oboru. Takovou úroveň se snažíme nejen udržet, ale stále ji rozvíjíme dál.

 

Máte před sebou v rámci Konvergence nějaké inovační vize?

Kromě již zmíněného se snažíme navazovat více spolupráci mezi obory. V příští sezoně by tak měl proběhnout projekt, jehož středobodem bude spolupráce mezi skladateli a skladateli-studenty v kombinaci s videoartem. Snažíme se tím zpřístupnit současné hudební umění pro více potenciálních zájmových skupin. Jinými slovy, hudební umění je současně vizuální, pokud přijdeme na koncert a neposloucháme pouze nahrávku z CD. Proto vytváříme tato propojení a koncepty, které posouvají náš vjem dále. Pro mě osobně je taková spolupráce často zajímavější v celkovém vyznění díla než samotné provedení čistě „hudební“.

 

Jaké vize máte vy sama ve své kariéře?

Je jich spousta, ale asi o nich nechci moc mluvit, abych něco, co se třeba teprve rodí, nezakřikla… (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lucie Čermáková - www.luuca.eu a www.artykel.cz

Make-up: Kristina Pospíšilová

Oficiální stránky: www.konvergence.org a www.fortyfingers.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře