Felix Slováček jr. - hudebník a herec

06.08.2014 15:12 | Michaela Lejsková

„Být klarinetista mi přijde málo,“ říká jeden z našich největších mladých hudebních talentů. O obrovském nadání Felixe Slováčka mladšího není pochyb. Do vínku ho dostal opravdu mnoho. Po tátovi hudební, po mamince to herecké. Z pódia jej můžeme slýchat v mnoha hudebních uskupeních, jako jsou Pražský saxofonový kvartet, Eduard Nápravník Trio, či coby skvělého zpěváka s big bandem jeho otce Felixe. Svým hereckým talentem nás okouzluje v muzikálech Kapka medu pro Verunku a Sněhová královna, které uvádí divadlo Hybernia, nebo na prknech legendárního divadla Semafor, převážně v komediálních rolích. Rád totiž lidi baví. V neposlední řadě je také festivalovým producentem a dramaturgem. Skromný Felix Slováček jr., obdařený neskutečným nadáním a charismatem, je v našich poměrech doslova ohroženým druhem.

Hrajete v několika hudebních uskupeních, dirigujete, věnujete se herectví, jste také dramaturgem festivalu. Co vás v současnosti nejvíce zaměstnává? 

Jsem tělem i duší muzikant. Hudba je pro mě vším. V poslední době jsem ale zabrousil i do role herecké, což mě nesmírně baví a i maminka je za to ráda.

 

Co vás na herectví oslovuje? 

Baví mě bavit lidi, což dělám i jako muzikant. Cítím určité naplnění, když se smějí.

 

Takže jste převážně komediální typ?

Dá se to tak říct. V podstatě hraju v samých komediích. V divadle Semafor představuji Polednici v geniálně napsaném představení Kytice. Dále účinkuji v Kdyby tisíc klarinetů a Rytířích z Blaníku a krasavici Lídě. Krásná představení s velkou dávkou legrace.

 

Jak probíhal konkurz do divadla, ve kterém vaše maminka Dagmar Patrasová strávila spoustu let? 

Byla to spíše náhoda. Přišel jsem se do Semaforu podívat na jedno představení, a protože si pana Suchého nesmírně vážím, chtěl jsem ho pozdravit a vzdát mu hold. A slovo dalo slovo. Zrovna připravovali Kdyby tisíc klarinetů a potřebovali herce, kteří hrají na klarinet a umí se pohybovat na jevišti. Navíc mě paní Molavcová viděla v jiné hře a oslovilo ji to.

 

Hrajete také postavu Honzy v muzikálu Kapka medu pro Verunku. Jak se vám hraje tato pohádková role?

Je to role šitá na moje tělo. Honza se s ničím moc nepáře, jde rovnou na věc. Hraje se mi to opravdu moc dobře

 

Většina lidí vás ale zná především jako skvělého klarinetistu a saxofonistu. Kterému nástroji dáváte přednost?

Obojí mám moc rád. Klarinet jsem vystudoval na Pražské konzervatoři a saxofon vnímám jako své hobby. Hraju v Pražském saxofonovém kvartetu.

 

Na to, že je saxofon jen vaše hobby, na něj hrajete zatraceně dobře. Jakému typu saxofonu dáváte přednost? 

Mám rád všechny typy saxofonů, od sopránového po baryton. Přesto dávám přednost tomu sopránovému, asi po tátovi. Baví mě ten zvuk. 

 

Na kolik nástrojů umíte hrát?

Studoval jsem piano, bicí a klarinet. Postupem času mi ale zůstala vášeň převážně pro dechy. Na piano už moc necvičím, což by bylo potřeba. Bicí mě také moc bavily, ale táta více méně rozhodl, že budu na konzervatoři studovat klarinet. A málem bych zapomněl na kytaru, tu jen tak okrajově, chci se hlavně věnovat dirigování.

 

Existovala ve vašem životě vůbec možnost, že byste se živil něčím jiným než hudbou? 

Bylo za mě tak trochu rozhodnuto. (smích) Přesto jsem měl období, kdy jsem se toužil stát kuchařem. Naštěstí mě to ale přešlo. Dodnes vařím rád, především středomořskou kuchyni. Hodně jsem se také naučil od mámy, která je výborná kuchařka.

 

S tátou Felixem Slováčkem hodně spolupracujete. Jaká je rodinná konstelace na pódiu?

S tátovým big bandem zpívám pravidelně a moc mě to baví. Miluju swing a zvuk big bandu. Spolupráce je skvělá.

 

Zmínil jste swing. Jaké další žánry vás oslovují?

 

Swing a jazz mám velice rád. S orchestrem hrajeme především klasickou hudbu, starší, ale i dvacáté či jednadvacáté století. Na konzervatoři jsem byl frontmanem rockové kapely, kde jsem hrál na kytaru. Takové klasické rockové trio. Mám rád zkrátka všechnu hudbu.

 

Kolik hodin denně cvičíte? 

Řekněme, že cvičím tři hodiny denně. Ale není to pravidlem. (smích) Mám hodně práce a na cvičení nezbývá vždy čas. Na zkoušky ovšem chodím a vždy se snažím být dobře připravený.

 

Je dobré slyšet, že šikovný muzikant má v naší zemi hodně práce. Ne všichni jsou ale schopni se takto prosadit. Jak hodnotíte naši hudební scénu?

Nevím přesně, co je naše hudební scéna. Jsou to ceny Anděl nebo slavíci? Mám rád kapely jako Pražský výběr či Lucie. Myslím, že fakt, že se mnoho muzikantů hudbou neuživí, je problém konzervatoří, kterých je u nás opravdu mnoho. Jen v Praze jsou tři a to je opravdu vysoké číslo. Tyto školy každý rok chrlí spoustu talentů, kteří se hudbou opravdu nemají šanci uživit. Z mé třídy se například hudbě naplno nevěnuje ani třetina. Je těžké se prosadit a získat místo třeba v orchestru je téměř nemožné. Konkurzů na takový post se zúčastní až dvě stě, ne-li více muzikantů.

 

Vy sám jste ale to štěstí měl. Dva roky jste působil v Karlovarském symfonickém orchestru. Jaká to pro vás byla zkušenost? 

Hrál jsem první klarinet. Byla to úžasná zkušenost, neskutečně jsem si rozšířil repertoár. Už bych to ale nechtěl dělat. Je to hodně práce, spousta cvičení a zodpovědnosti. Navíc hrát s orchestrem je časově velmi náročné. Nic jiného se nedá při takové práci stíhat. A já mám mnohem větší záběr. Je toho tolik, co mě baví, a chci se věnovat více věcem. Rád hraji sólově, je to pro mě větší zábava.

 

Mnozí naši umělci se stavějí odmítavě k různým hudebním oceněním jako zmiňovaný slavík. Jaký je váš názor na tyto hudební trofeje? Jsou pro vás důležité?

Ani ne. Zdá se mi, že takové ceny získávají stále stejné kapely a zpěváci. Všem jim tyto ceny přeji a všechny kapely, které každoročně v těchto soutěžích bodují, mám rád. Já se ale věnuji menšinovým žánrům, takže takové věci jdou mimo mě. Pokud bych ale získal anděla za píseň roku nebo Grammy za dobrou desku, budu samozřejmě rád. Přesto nejsem soutěživý typ.

 

To mě překvapuje. Myslela jsem, že být úspěšný vyžaduje jistou dávku soutěživosti. Co tedy myslíte, že stojí za vaším úspěchem?

Neustále na sobě pracuji. U nás jsou mraky talentovaných muzikantů, kterým ale nikdo nepomůže, nikdo je nemá zájem nikam postrčit. Jen na nich vydělávají peníze, mám na mysli například talentové soutěže. Velkou roli hraje také bulvár. U nás chybí producent, který by opravdu pomáhal talentovaným lidem. Ani nemluvě o jazzových muzikantech. Vše je holt o penězích, vizáži a štěstí. Věřím ale tomu, že každý dostane, co zaslouží. Lidem, kteří na sobě tvrdě pracují a mají v sobě pokoru, se to jednou vrátí. Raději jít pomalu, ale jistě. A to je můj případ.

 

Nikdy jste tedy netoužil po velké a rychlé slávě? 

Ale určitě ano, když jsem byl mladší. Dokonce jsem kvůli své rockové kapele Nails neodcestoval do USA na střední školu, kde jsem chtěl studovat. Viděl jsem se jako rocková hvězda. Bylo to úžasné, když celé Rock Café zpívalo mou píseň. Nakonec jsme se ale stejně rozpadli.

 

Přesto jste později do zahraničí odcestoval, a to do Osla, kde jste absolvoval stáž. Jakou zkušenost jste si odtud přivezl? Dá se srovnat studium na hudební škole v Norsku a u nás? 

Zkušenost to byla úžasná. Dokonce bych si uměl představit v Norsku trvale žít. Je to krásná země s milými lidmi. Studium je naprosto srovnatelné, u nás máme také výborné zázemí a skvělé učitele. V Norsku přesto vládl jakýsi uvolněnější přístup. Výhoda byla také v tom, že tamní škola byla vybavená skvělými zkušebnami a cvičebnami. Tím u nás bohužel školy nedisponují. Když jsem chodil na konzervatoř, měl jsem velkou výhodu, protože jsem bydlel doma a tam jsem mohl i cvičit. Pro ty, kteří bydleli různě na kolejích nebo se spolubydlícími, bylo cvičení těžší – museli se střídat v páru cvičeben, které konzervatoř měla k dispozici, a to navíc jen v určitých časech.

 

Založil jste několik kapel a také se věnujete skládání. Hledáte inspiraci v zahraniční hudbě? 

Ano, hodně poslouchám a inspiruji se. Je to důležité. Mám rád umělce, jako jsou Michael Jackson, Stevie Wonder, Peter Gabriel, Quincy Jones, Alice in Chains, Nirvana, Paul Anka, Toto, Tony Bennett, Frank Sinatra, Natalie Cole, Earth,Wind & Fire. Z klasické hudby mě velmi oslovuje Ludwig van Beethoven, Leonard Bernstein, Anton Bruckner, Gustav Mahler, P. I. Čajkovskij či Johannes Brahms. Co se týká klarinetistů, tak Martin Fröst, Eddie Daniels, Paquito D’Rivera a z dirigentů Leonard Bernstein, Carlo Maria Giulini, Daniel Barenboim, Václav Neumann, Karel Ančerl, Rafael Kubelík a mnoho dalších.

 

Na pódiu jste jako doma. Jak bojujete s tím, když se sejde publikum, které je vlažné a nebaví se? Jak se to vůbec stane? 

To je opravdu nepříjemné. Občas se to zkrátka takto sejde. Možná je to tím, že si lidé chtějí spíše odpočinout a nechtějí se ani tak bavit. To ale k naší profesi patří. Například pražské publikum je náročné, máme tu spoustu zábavy a lidé jsou, řekl bych, zmlsaní. Vzpomínám na úplně první představení Polednice, ve kterém jsem hrál. Lidé se málo smáli, přestože to pan Suchý napsal naprosto úžasně. A hned druhé představení bylo o pět set procent lepší, co se týče diváků. Do každého svého vystoupení, ať jako muzikant, nebo herec, se snažím dát své naprosté maximum.

 

Pro muzikanta je jistě nejdůležitější kvalitní zvuk. Jste na své zvukaře přísný? 

Občas se stane, že zvuk není dobrý. Obvykle se snažím zjistit dopředu, kdo bude vystoupení zvučit. Je to pro mě opravdu důležité. Pokud jsou to lidé, které znám, bývám v klidu. Stalo se mi ale, že jsem se při vystoupení vůbec neslyšel, a to je nepříjemné. Publikum si toho třeba ani nevšimne, ale mně je z toho nanic.

 

Máte profesionální přístup, ostatně na naše setkání jste přišel na minutu přesně. To se moc nevidí. Vyžadujete takový přístup i po ostatních, se kterými spolupracujete? 

Mám rád profesionály, sám se za něj považuji. Jsem dochvilný a ano, je dobré, když takové je i mé okolí. Byl jsem vychováván od maminčina táty tak, že raději o hodinu dříve než o hodinu později. Také jsem rád vždy připravený, zkoušky mě neobtěžují, naopak. Když se člověk dobře připraví, pak je vše v klidu.

 

Zmínili jsme spolupráci s vaším tátou Felixem Slováčkem. A co vaše máma? Dává vám herecké rady? 

Ano, hodně mi pomáhá. Připravujeme totiž nový muzikál Sněhová královna s mámou v hlavní roli a rodinou Pixových, se kterými jsem spolupracoval na Kapce medu pro Verunku. Já tam mám hrát hned čtyři postavy – moudrého pana Vránu, Prince, Zahradníka a Loupežníka. Hudbu složil Zdeněk Barták, režíruje to Lumír Olšovský, který si zahraje hodného rádce sněhové královny, postavu ON. Moc se na to těším.

  

Jste také dramaturgem a producentem Mezinárodního hudebního festivalu Eduarda Nápravníka. Co vás vedlo k tomu založit festival?

Festival založil můj kamarád a vynikající klavírista Slávek Grochovský. Cílem festivalu je seznámit širokou hudební veřejnost s hudbou neprávem opomíjeného významného českého skladatele a dirigenta, který je pro ruskou a českou hudební kulturu zcela zásadní. O Nápravníkovi je známo, že byl výborným dirigentem světové úrovně, ale o jeho tvorbě toho víme pramálo. Proto jsme si zvolili jako cíl uspořádání festivalu, kde by zazněla hudba tohoto velikána ruské a české hudební kultury. 

E. F. Nápravník právem zaujímá významné místo v historii ruské hudební kultury.

 

 

Máte neskutečně široký záběr. Kde vidíte svou budoucnost? Budete se stále věnovat mnoha činnostem, nebo vsadíte na jednu kartu? 

Nemám chuť se nijak profilovat. Chci dělat to, co mě baví. Nechci být ani ve škatulce sólový zpěvák či klasický klarinetista. Mám spoustu zájmů a stále se chci posunovat někam dál. Být klarinetista mi přijde málo.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz 

a Perry Novotný www.fotoperry.cz, Dušan Dostál, Jana Pertáková, Necrania

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Alwyn www.hotelalwyn.cz

a muzikálem Kapka medu pro Verunku www.kapeska.cz

Oficiální stránky: www.felixslovacek.com  
www.napravnikfestival.cz  

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře