Filip Bandžak - barytonista

09.04.2012 08:39 | Michaela Lejsková

 

Chtělo by se říci, že je téměř na vrcholu kariéry. Je však jasné, že o tomto muži ještě uslyšíme. Devětadvacetiletý barytonista Filip Bandžak má za sebou laureátství v mnoha prestižních světových soutěžích. Vystudoval náročnou Ruskou akademii múzických umění (GITIS) v Moskvě a od té doby jeho kariéra a láska k oboru prudce stoupá. 

 

Kdy jste si uvědomil, že máte skvělý hlas, kterého je „v koupelně škoda“?

Rozhodně to nebylo ze dne na den. S hudbou jsem se začal sbližovat od útlého věku. Už ve svých čtyřech letech jsem přišel ze školky s tím, že chci chodit na housle…, a tak jsem se po vzoru svého dědečka začal učit hrát na housle na tehdejší Lidové škole umění, kde jsem později navštěvoval i literárně-dramatický kroužek, začal jsem zpívat v tamním dětském pěveckém sboru, hrál v několika orchestrech. Velice rád jsem chodil do Kühnova dětského sboru, kde jsem záhy zpíval titulní roli dětské opery Brundibár, se kterou jsme vystupovali i v Berlíně a ve Varšavě. To vlastně byly mé první pěvecké krůčky v zahraničí, poté i v pražském Národním divadle.

 

Kolik vám bylo let?

Deset. Nešlo ale o nějak velké role. Díky nim jsem však získal mnoho zkušeností a ukázal jsem, že se v tomto prostředí umím pohybovat. S Kühnovým dětským sborem pod vedením nezapomenutelného pana profesora Chvály mám krásné vzpomínky nejenom z letních soustředění, ale i z našich zahraničních vystoupení, především pak z Francie, Španělska, Singapuru, Malajsie…

 

Nepřišel jste tímto tak trochu o dětství? Měl jste čas i na obyčejné klukoviny?

To víte, že nepřišel. Dětství jsem si perfektně užíval, v té době ještě moc nebyly ani počítače, ani internet. Většinu volného času jsem věnoval svým koníčkům. Ale do toho jsem s kamarády jezdil na kole, chodili jsme k sousedům na třešně, lezli po stromech. Měl jsem krásné bezstarostné dětství, rychle ale uteklo.

 

Takže mimoškolní aktivity ve vašem mládí hrály v umění důležitou roli?

Určitě. Myslím, že je to skvělé, že jsem měl možnost už odmala chodit na různé kroužky, mnohému jsem se tam naučil, jako vystupování před publikem, určité sebekázni, přesnosti, jak se učit texty… Mohl jsem si vybrat, co chci dělat, čím se zabývat. Vyzkoušel jsem si to. Moc bych přál všem dětem, aby tuto možnost měly a rodiče jim umožnili do kroužků chodit, rozvíjet to, co je baví, vedli je k umění, které tak obohacuje.

 

Bylo tedy jasné již odmalička, že se budete věnovat hudbě? Nebo vás lákalo i něco jiného?

Nejspíš to bylo jasné. Co si pamatuji, vždy mne přitahovala zejména vážná hudba. Začalo to hrou na housle, později na klavír a jen co jsem doma objevil nahrávky Beethovena, Mahlera, Mozarta, Čajkovského, nebyly přede mnou v bezpečí, představoval jsem si, že jsem ve filharmonii, dokolečka jsem si dost nahlas pouštěl Mozartovu Malou noční hudbu a hrál spolu s orchestrem… Po letech, když jsem se měl rozhodnout, co dál, bylo vlastně rozhodnuto – zvítězila vážná hudba. Tedy nejprve zvítězilo gymnázium a až poté profesionální studium hudby. Na akademii jsem se potom začal plně věnovat opernímu zpěvu.

 

Co říkali rodiče na to, když jste přišel a oznámil jim, že se chcete živit operním zpěvem?

Jednoznačně mě podporovali. Dohodli jsme se, že si nejprve udělám gymnázium, abych měl dost času se rozhodnout. Přitom jsem ale většinu volného času trávil hrou na housle, v orchestrech, chodil jsem na dramatický kroužek, zpíval ve sboru, v divadle. Takže víc a víc jsem se věnoval hudbě. Podpořili mě i ve výběru studia v zahraničí, na Ruské akademii múzických umění, kde jsme studovali nejenom operní zpěv, ale i herectví a veškeré disciplíny s tímto spojené, včetně šermu, baletu, ale i muzikálu a operety. Měl jsem velkou možnost si vše vyzkoušet a opravdu si vybrat.

 

Ano, jste snad jediný Čech, který tuto školu vystudoval. Jak jste se na Ruskou akademii múzických umění dostal?

Bylo mi, myslím, jedenáct, když jsem v Národním divadle vystupoval v inscenaci Rigoletta, kde jsem se seznámil i s národním umělcem Tatarstánu, barytonistou Eduardem Treskinem, s nímž jsme později začali spolupracovat. Jednou se mne zeptal, zdali bych se nechtěl ucházet o studium na Ruské akademii múzických umění, na světoznámém GITISu, v Moskvě. Tehdy mi bylo sedmnáct a myšlenka, že bych mohl studovat současně jak herectví, tak i zpěv na jedné z nejlepších škol na světě, mě tehdy velice nadchla. Stejně jako všichni ostatní jsem prošel všemi koly výběrového řízení a vyšlo to. Díky svému předcházejícímu vzdělání a rozdílovým zkouškám jsem byl přijat do druhého ročníku. Podařilo se mi získat ruské stipendium na celou dobu studia a tím možnost v Rusku studovat.

 

Ruské stipendium. Bylo složité ho získat?

Bylo to dost náročné. Tento typ stipendia, které se mi podařilo získat, byl téměř výlučně poskytován na studium převážně přírodních věd a navíc většinou jen na část studia. Z Čech jsem tam byl sám, a jak mi říkali, tak ani přede mnou a ani po mně nikdo jiný z Čech tento obor nevystudoval. Můj studijní program na akademii v té době stál desítky tisíc dolarů, takže bez stipendia bych si o studiu mohl nechat jen zdát a ani úspěch ve výběrovém řízení by mi nikterak nepomohl.

 

Jak na to období vzpomínáte?

Velice rád. Pravda, v té době se na mne tady v Čechách koukali tak trochu jako na blázna, divili se, proč právě zpěv, proč právě do Ruska a navíc na tak dlouho, občas se mne i ptali, co jsem provedl. Nicméně, měl jsem velké štěstí na pedagogy, možnost se poznat s legendami vážné hudby, se světoznámými pěvci, stát vedle nich na jevišti, s režiséry, herci, s klasikou klasiky, dostal jsem výbornou průpravu pro další profesionální život. Měl jsem možnost poznat úplně novou kulturu, naučit se nový světový jazyk.

 

V čem je tedy tamní kultura jiná?

Téměř ve všem. Především Rusko je multikulturní. V zemi žije mnoho národů a národností, které se promíchaly, ovlivnily jedna druhou, každá oblast je jiná, svá, se svými zvyky a tradicemi. Nemalý vliv má i velikost země, rozlohou největší na světě. Jednoznačně velký vliv má jazyk. Ať přijedete do sebevzdálenější oblasti, všichni znají ruský jazyk, jsou sečtělí, znají své klasiky, zabývají se hudbou, rádi zpívají, hrají na hudební nástroje již od útlého dětství, celkově jsou vedeni ke kultuře, milují divadlo. Rádi se baví všichni dohromady, udržují si své tradice. Rusko je velice barevné, je to krásná země nejenom přírodou, ale i lidmi. Pokud byste tam ale hledali památky našeho typu, zámky či hrady, kostely, moc šancí nemáte. Stavby čím dál na východ od nás jsou většinou doposud ze dřeva.

 

Jezdíte do Ruska i dnes?

Ano, jezdím. Poměrně často tam vystupuji.

 

Jaké je ruské publikum? Je pravda, že má k opeře jiný vztah?

Řekl bych, že publikum je jiné. Je vnímavější, spontánnější. Opera je v Rusku velice populární. Každé město má svůj operní soubor, stálé diváky, podporu, tím i přístupné vstupné. Divadla jsou většinou vyprodána do posledního místa. Lidé často překonávají značné vzdálenosti, aby se mohli podívat na své oblíbené pěvce, umělce. Mnoho programů v televizi i v rádiu je věnováno kultuře, vážné hudbě, mladým interpretům, kteří dostávají v médiích značný prostor, existují programy zabývající se čistě kulturou, a to jak federální, tak i místní.

 

Do Ruska jste přijel v sedmnácti letech, to znamená, že ve škole jste se povinně rusky již neučil. Jak jste se tam dorozumíval?

Měl jsem ruštinu krátce na gymnáziu jako nepovinný předmět, přijímací zkoušky byly v angličtině. A když jsem přiletěl do Moskvy studovat, byl jsem schopný se zorientovat na letišti, nakoupit si, objednat si něco v restauraci…, ale jak si například na koleji říci o prostěradlo či povlečení na polštář, to byla jiná. Bydlel jsem tehdy v pátém patře, samozřejmě bez jakéhokoliv výtahu a „babuška“, která vydávala ložní prádlo, sídlila ve druhém. Na pokoji jsem si v mém obřím akademickém slovníku našel potřebná slovíčka a prchal směrem dolů, abych jí vysvětlil, co že to chci. Po cestě jsem ale potkal spolužáky, prohodil s nimi pár slov a mohl jsem se vrátit hledat znovu, jak že se to řekne. Občas pomohla pantomima, angličtina málokdy, jedině když jsem narazil na jiné zahraniční studenty. Někteří cizinci na tom ale byli ještě hůř. Jakmile se začali usmívat, bylo to jasné… Naštěstí toto období netrvalo dlouho. Česky kromě mě nikdo neuměl, anglicky málo kdo a francouzsky téměř nikdo. Takže jediným jazykem byla ruština.

 

Co pro vás tedy bylo nejtěžší? Byl to právě ten jazyk?

Ne, jazyk to asi nebyl. Bylo mi sedmnáct, v té době jsem celkem dobře mluvil dvěma jazyky, takže přechod nebyl až tak těžký. Navíc ruština byla všude kolem. Dnes, zpětně, bych řekl, že asi nejtěžší bylo zvyknout si na jinou kulturu, jiné zvyky, jiné vzdálenosti, vztahy mezi lidmi, náročnou školu, ohromnou konkurenci mezi spolužáky, kteří byli velice talentovaní, takže prosadit se mezi nimi nebylo nikterak lehké, především první dva roky jsem na sobě musel tvrdě pracovat. Většina spolužáků se do školy dostala na druhý a další pokus, studovala již druhou vysokou školu, takže byli výrazně starší a zkušenější než já.

 

A jak vypadal studijní program?

Byl vskutku náročný. Do školy jsme chodili šest dnů v týdnu, tedy včetně sobot, často i svátků, začínali jsme v deset hodin dopoledne a obvykle končili v jednu hodinu ráno, pokud v ten den nebylo představení. Dopoledne jsme většinou trávili hlavní režisérskou částí s přípravou nových inscenací pod dohledem vedoucí ročníku prof. Rozetty Němčinské, ihned poté byly dvě hodiny zpěvu pod vedením pěveckých pedagogů. Mne po celou dobu studia vedli prof. Světlana Varguzova a sólista Velkého divadla v Moskvě, barytonista Jurij Věděnějev. V odpoledních hodinách navazovaly teoretické přednášky, večer pak šerm, akrobacie, tance a na závěr dne hodiny soudobé historie, dějin divadla, filosofie, základů režisérské práce.

 

Takže s vámi v ročníku studovali také operní režiséři?

Ano. První tři roky s námi studovali veškeré herecké disciplíny včetně šermu, nebo třeba baletu, ale také základy operního zpěvu, aby získali představu, co naše práce ve skutečnosti obnáší. Ve vyšších ročnících jsme my, pěvci, vystupovali v jejich režisérských prvotinách, nad rámec našeho studijního plánu. Pro všechny to ale byla obrovská a cenná zkušenost, my se naučili základy jejich profese a oni naší.

 

Zní to velmi náročně. Zvládal jste to?

Počátky byly vskutku kruté, ale časem si na ten režim zvyknete, nepřijde vám to, o to víc, když děláte to, co vás opravdu baví. Operní zpěv, co do přípravy a náročnosti, je srovnatelný s jakýmkoliv vrcholovým sportem. Musíte ustát fyzickou a psychickou zátěž, tvrdě pracovat, obstát v obrovské konkurenci a být vždy ve skvělé formě a připraven. Mohu-li se ohlédnout, pak škola byla celkově opravdu náročná, dala mi vskutku dobrý základ.

 

Měl jste v Rusku čas i na něco jiného?

Moc času nebylo. A pokud byl, trávil jsem ho převážně v divadle, občas v cirkusu. Jako studenti akademie jsme všude měli vstup zdarma.

 

Do cirkusu? To vás lákalo?

Ruský cirkus je úchvatný. Je to zcela něco jiného, než jsem znal z Čech. Kromě šapitó mají v Rusku téměř v každém větším městě klasický stálý kamenný cirkus. Navíc můj spolubydlící na koleji studoval obor režisér cirkusu, velmi rád jsem ho doprovázel. V době, když jsem studoval, se tento obor vyučoval jen na třech místech na světě, takže studovat tento obor bylo velice prestižní.

 

Domů jste ale jezdil poměrně často, protože jste si tady dodělával další vysokou školu. Jakou?

Nebylo to až tak často. V Čechách jsem vystudoval psychologii. Abych mohl obě studia skloubit, požádal jsem o individuální studijní plán, do Čech jsem tedy létal pouze skládat zkoušky, na praxe, odborné výcviky. Jsem velmi rád, že jsem tuto možnost měl.

 

Natrvalo do Čech jste se tedy vrátil v roce 2005? Nepřemýšlel jste, že byste v Rusku zkusil svou kariéru?

Ano. Sice jsem již během studia dostal nabídku na vystupování ze Stanislavského divadla v Moskvě, ale v té době jsem chtěl především dostudovat vysokou školu v Čechách, proto jsem se ihned po ukončení studia na akademii vrátil domů, do Prahy. A navíc jsem se v té době začal připravovat na mezinárodní dráhu a na soutěže. Velmi rád se ale do Ruska vracím.

 

Jaké druhy kariéry si může operní pěvec zvolit?

Myslím, že má dvě základní možnosti. Buď být „na volné noze“ a po nastudování repertoáru hostovat na různých scénách, nebo se zaměstnat a působit převážně v jednom divadle. Já jsem si po krátkém angažmá prozatím vybral první možnost. Tomuto rozhodnutí ale předcházelo porovnání se s „konkurencí“ na mezinárodní úrovni, na soutěžích. Právě zde jsem se prvně seznámil nejenom se svými budoucími kolegy, ale dostal jsem se i do povědomí publika, porotců, kteří jsou většinou z věhlasných operních domů, intendantů, dirigentů, hudebních agentů… Později jsem se s nimi setkával i na mezinárodních festivalech.

 

Takže pokud někdo na mezinárodních soutěžích neuspěje, pak neuspěje ani v branži?

Myslím, že se to takto říci nedá. Jsou vynikající pěvci, kteří se nikdy žádných soutěží neúčastní. Jsou pěvci, kteří jsou na scéně skvělí, ale na soutěži před porotou nemají „svůj den“ a to je odradí od dalších soutěžních klání. Je bezesporu velký rozdíl vystupovat před publikem, které přišlo na představení či koncert, na svého oblíbeného pěvce, na kulturní zážitek, anebo před porotou pod určitým tlakem velké konkurence, přísné odborné komise, kdy máte pouze jednu šanci uspět. Já si ale myslím, že soutěže jsou výbornou zkušeností, kdy máte neopakovatelnou možnost zjistit, jak na tom opravdu jste, kde máte rezervy, a porovnat se s konkurencí.

 

Jak se na takovou soutěž člověk dostane? Může se přihlásit každý?

Záleží na tom, o jakou konkrétní mezinárodní soutěž se jedná. Každá soutěž má totiž jiná pravidla. Ohraničující je, například, věková hranice, pokud se nejedná o soutěže bez omezení. Do některé soutěže se nejprve zasílají nahrávky, do jiných probíhají předkola. Například do největší Mezinárodní pěvecké soutěže CIVC v Číně byly přihlášeny desetitisíce pěvců, z nichž po několika kolech bylo nakonec vybráno sedmdesát ze všech kontinentů. Na mnohých soutěžích platí pravidlo, že pokud máte čerstvé laureátství, můžete v soutěži nastoupit přímo do druhého z posledních tří kol. Pak jsou také soutěže laureátů, to jsou soutěže jen pro laureáty jiných soutěží.

 

Život operního pěvce je tedy poměrně náročný. Baví vás tato přísná pravidla stále dodržovat?

Bezesporu je takový život náročný. Za ty roky jsem si ale již zvykl a pravidla mi nepřijdou až tak přísná. Vždy máte na výběr. Záleží čistě na vás, co si vyberete, kde máte svůj cíl. Navíc každému typu hlasu vyhovuje jiné zacházení.

 

A co pověstné syrové žloutky před vystoupením? Co pomáhá vám?

Pořádně se vyspat a dobře se najíst.

 

Kolik hodin denně zkoušíte?

To především záleží na tom, kde se právě nacházím a zda se právě připravuji na koncert, či zda zkoušíme nějaké nové představení. Pokud právě nezkoušíme, pak zhruba hodinu až dvě denně. Obvykle zkouším ve speciálně upravené zkušebně, v divadle. Několikrát týdně pracuji s klavíristkou nad novým repertoárem.

 

Pijete třeba alkohol? Nebo je to pro váš hlas příliš nebezpečné?

Ne, nepiji, jen velice výjimečně, tehdy končím u první skleničky vína. Během sezóny dost pracuji a cestuji, udržuji se ve stálé kondici. Často sedím za volantem, což alkohol zcela vylučuje.

 

Máte v tomto shonu také čas na svou rodinu?

Určitě, bez toho to nejde. Rodina je pro mne pevnou oporou, aktivně mě podporuje, fandí mi, sdílí se mnou veškeré úspěchy i zaváhání. Vyrostl jsem v Čechách, pokaždé se velice rád vracím, ač třeba jen na pár dnů. Většinu svého volného času se snažím trávit společně se svou přítelkyní, která má pro mou práci velké pochopení, většinou mne doprovází. Má práce je po všech stránkách náročná, proto si ji bez zázemí a podpory svých nejbližších neumím představit.

 

A stíháte i nějaké své koníčky?

Ano, ale ne až tak často. Velice rád jsem s bratry, rád si zajdu na něco pěkného do divadla, odreagovat se do tělocvičny, hodně čtu, pravidelně se setkávám s kamarády z dětství.

 

Jak vypadá váš pracovní den?

Na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Záleží, na co se právě připravuji, na konkrétním programu. Vedle zpívání a s tím spojeným cestováním, se účastním různých společenských akcí, schůzek, snažím se pomáhat i potřebným lidem, dětem, účastním se charitativních akcí, rád lidem přináším radost.

 

Máte svého agenta? Nebo zájemci kontaktují vás?

Spolupracuji s několika zahraničními agenturami, jejichž prostřednictvím mne zájemci kontaktují, v České republice je to společnost Richards Group.

 

Jak tedy takový začátek kariéry probíhá?

Asi jako ve všech profesích. Studujete, postupně si vytváříte představu a pak přijde realita, tedy praxe, která je úplně jinde. Některé ideály se postupně mění, jiné rozplývají. Vše se pozná teprve ve srovnání. Když stojíte na scéně vedle svých kolegů, zkušených profesionálů, pak teprve cítíte, že na sobě musíte opravdu tvrdě pracovat, abyste ve svém oboru mohli něčeho dosáhnout. Navíc musíte být soudný a nehnat se hned za vším. Je třeba pečlivě si vybírat, co je právě vhodné pro váš hlas, repertoár přizpůsobit jeho vývoji.

 

Na mezinárodních pěveckých soutěžích jste získal mnoho cen, které si vážíte nejvíce?

Všechny jsou velice cenné. Každá z nich pro mne představuje neopakovatelnou zkušenost, setkání s velice zajímavými lidmi, radost z vítězství, umístění na světové špičce. Prvním bezesporu velkým vítězstvím jistě bylo vítězství na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka, kterou jsem získal již v roce 2006 v Karlových Varech a největším v Číně z roku 2008, kde se tato mezinárodní pěvecká soutěž koná jednou za tři roky pod záštitou Ministerstva kultury Čínské lidové republiky a za velkého zájmu celorepublikových médií. Předkola probíhala téměř rok a termín zahájení soutěže byl naplánován ihned po sportovní olympiádě v Číně a i tato soutěž byla nazývána olympiádou – operní.

 

Operní soutěž v Číně. Jaký byl váš nejsilnější zážitek?

Nejsilnější zážitek? Publikum na finále, které bylo vysíláno nejenom na všech místních programech, ale i na celorepublikovém televizním kanálu, včetně závěrečného koncertu finalistů, ale především ta chvíle, kdy na nejprestižnějším místě, hned vedle vlajky pořadatelské země, Číny, zavlála na počest mého úspěchu vlajka česká, před všemi ostatními velikány, jako je USA, Kanada, Rusko ….

 

Kde v současné době zpíváte?

Nyní v pražském Národním divadle, v Rakousku, Rusku a Finsku. V příští sezóně bych měl vystupovat ve Francii, v Estonsku, Maďarsku, Kazachstánu a v Itálii. V Čechách mě kromě koncertních vystoupení čeká hostování nejenom v Praze, ale i v Libereckém divadle F. X. Šaldy.

 

Posloucháte ve volném čase hudbu? Pokud ano, jakou?

Samozřejmě že ano. Dost to záleží na náladě, prostředí, kde zrovna jsem. Hodně cestuji, takže si často pouštím hudbu právě v autě, kdy převládá jazz a klavírní koncerty F. Chopina, nebo violoncellové skladby J. S. Bacha. Rád ale poslouchám skladby od interpretů různých žánrů.

 

Plánujete letos nějakou dovolenou?

Určitě a už se na ni moc těším. Slibuji si ji už několik let. Určitě si udělám volno alespoň na týden, který bych chtěl strávit s přáteli, s rodinou. Vyrazíme někam do přírody, k vodě, nejspíše v České republice, která má tak krásná zákoutí i místa, kde jsem ještě nikdy nebyl.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Filip vystoupil na 2. profesním setkání magazínu Best of

http://www.ibestof.cz/zajimavosti/2.-profesni-setkani-magazinu-best-of-.html

 

Text: Michaela Svobodová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS www.bandivamos.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře