František Segrádo - zpěvák, textař

02.06.2012 20:25 | Kateřina Poulová

 

 

 

„My hudebníci jsme jako gladiátoři a jdeme pro vás zabít draka všedního dne. A pokud je vám při poslechu dobře, tak jsme ho zabili.“ František Segrado

 

 

František Segrado je člověk s neuvěřitelně příjemným hlasem a už díky tomu se na setkání s ním opravdu těšíte. Když začne vyprávět, teprve poznáte, jak zajímavým je člověkem a především vypravěčem. Miluje umění a to ve smyslu herectví, hudby, malířství i sochařství. V každém tomto oboru se s chutí realizuje a že se mu to daří, to jen potvrzují mnohé jeho úspěchy. Přesto se však k některým z těchto oborů dostával víceméně oklikou a vyzkoušel si skutečně rozmanitá zaměstnání.

 

Nelze se hned na začátku nezeptat na vaše jméno. Máte italské předky?

Můj pradědeček byl Ital ze severu Itálie z Udine. Italové stavěli přehrady po celém mocnářství a byli vyhlášení specialisté. K těmto stavitelům patřil právě i můj pradědeček. U nás stavěli přehradu Bystřička a železniční stavby. Za I. světové války, rozpadem Rakousko-Uherska, se stal cizím státním příslušníkem a musel zůstat tady, kde také potkal prababičku. Já už su rodilý Valach.

 

Jak jste se vůbec dostal k divadlu a hudbě? Byl to váš sen od dětství?

Muzika byla v naší rodině, co pamatuji. Maminka zpívala slovácké písně, sestra Suchého a Šlitra a tatínek valašské a trampské písničky. Ochotnické divadlo přišlo až po revoluci ve Vsetínském spolku NKVD (Nezávislé Komorní Vsetínské Divadlo) a uvrtali mě kamarádi, jak to tak bývá. No, moc přemlouvat mě nemuseli-

 

Dříve jste pracoval jako hospodský, to je poměrně odlišný obor…

Já jsem chtěl na UMPRUM do Hradiště. Výtvarné umění je totiž mojí další velkou láskou i vášní. Když mě nevzali do Hradiště, vyučil jsem se v oboru kuchař-číšník v Šilheřovicích. Muziku, tu jsem dělal ještě dřív, než jsem se stal hospodským.

 

Jak šla práce hospodského s muzikou dohromady?

Skloubit zaměstnání hospodského s kapelou je časově prakticky nemožné, navíc jsem už měl rodinu, a když jsem si uvědomil, že mě děti vidí jen u snídaně, tak jsem z hospody odešel. Pár let jsem dělal prodavače a řezníka. Později ve vsetínském družstvu Irisa hledali výtvarníka vánočních ozdob, tak jsem nakonec zkusil toto povolání a byl jsem přijat. Při zaměstnání jsem si dodělal školu a přešel na sítotisk. Tam jsem vydržel až do revoluce. Ve volném čase jsem se znovu vrhl na hudbu, malování, keramiku i ateliérový šperk. Odlévání kovu na ztracený vosk je krásná technika. Se ženou jsme s obrazy a šperky vyhráli několik výtvarných soutěží u nás i v zahraničí.

 

Dovedete si ještě teď, po rozmanitých kariérních změnách, představit, že byste začal dělat ještě něco zcela nového?

Jistě, čekám, že mě vezmou do lední revue, protože jsem první, kdo skočil čtverného odpíchnutého ferneta. (smích) Ale teď vážně, já myslím, že jsem všechno, co mi bylo dáno do vínku, nějak využil. Ale zároveň vím, že i kdybych měl čtyři těla, tak bych je zničil. Jedno by sochalo, jedno malovalo, další hrálo a zpívalo a čtvrté relaxovalo. To by bylo báječné, stejně jako mají lidé tiskového mluvčího, tak já bych měl svého povaleče. Nicméně asi se už nebudu po něčem jiném poohlížet, ale spíš se budu v různých spirálách vracet sám k sobě.

 

Dala vám práce v pohostinství něco i do současné kariéry?

České hospody jsou a vždy byly místem setkávání. Podívejte se kolem sebe. (Pozn. redakce: Rozhovor probíhal v kavárně Švandova divadla.) To je panoptikum, normálně by musel člověk chodit od chalupy k chalupě a pozorovat lidi, jací jsou a jak reagují, ale v té hospodě je úplně všechno. Žijete s tím místem. Jako hospodský s nimi prožíváte všechno – od kolébky po pohřeb.

 

Myslíte, že se dá hudba dělat čistě jen jako práce, bez osobního zaujetí?

To nejde. Teda ne, že by to někteří tak nedělali, ale já bych to tak ani dělat nemohl. Bez zaujetí asi žádná činnost nedopadne valně a kumšt podle mě vyžaduje navíc i vášeň. Jak praví klasik: „Kdo chce zapalovat, musí sám hořet.“

 

Nějakou dobu jste spolupracoval se skupinou Čechomor. Jak na tu dobu vzpomínáte?

To bylo v době, kdy ještě žil Jiří Břenek řečený Čenda a pak krátce po jeho předčasném odchodu. Tehdy jsem zpíval s kapelou Dobrohošť, oni začínali a já jsem si s nimi rád zahostoval. Tedy vzpomínám rád.

 

Vystupujete ještě někdy s Čechomorem?

Párkrát jsme tak učinili a doufám, že ještě není všem dnům konec.

 

Hrál jste a zpíval v muzikálu Kudykam. Jak jste se k této roli dostal?

Kudykam bohužel asi skončil, není jej kde hrát, nikam se nevejdeme a ve Státní opeře Praha nás nechtějí. Na roli Pozorovatele jsem dostal nabídku od Michala Horáčka a ta nešla odmítnout – krásná zkušenost a zážitky. Muzikál byl úspěšný, vždyť jsme odehráli, a to bez dotací, bezmála sto repríz.

 

To ale nebyla vaše první spolupráce s Michalem Horáčkem…

Nebyla, ta první spolupráce byla v roce 2002 na CD Tak to chodí, které Michal Horáček vytvořil ve spolupráci s velmi talentovaným skladatelem Jardou Svobodou (Traband). Pak přišla nabídka na písničky Hlava Kance a Strážce plamene na stejnojmenném albu. Následoval klipový Strážce plamene – v obrazech, Kudykam a koncertní verze Ohroženého druhu. Opět krásná práce a setkání s báječnými muzikanty a hlavně lidmi.

 

Pozorovatel je jediná role, která se nealternuje. Z jakého důvodu k alternaci nedošlo?

Původně byla zamýšlena alternace s Richardem Müllerem, protože píseň Rozeznávám je jeho song a Strážce zase můj. Jeho tehdejší zdravotní stav to ale bohužel neumožnil. Tak jsem v roli Pozorovatele, řekl bych, osiřel.

 

Kudykam se zpočátku hrál ve Státní opeře. Jak jste se cítil na tak výjimečné scéně?

Normálně. Lépe se cítit na výjimečné scéně normálně, než opačně.

 

Vystupujete ovšem i s kapelou Veselá bída – na kontě máte několik desek. Myslíte, že vaše role v Kudykam napomohla popularitě kapely?

Vydali jsme už celkem tři CD a ještě jednu desku valašských koled. Nevím do jaké míry se Kudykam promítl do života Veselé bídy, je to i jiný žánr, ale rozhodně teď hrajeme mnohem méně. Místo cca padesáti vystoupení jen přibližně patnáct.

 

Jedná se o kapelu složenou z členů s pestrou hudební minulostí. Každý se původně věnoval jinému stylu. Nedělá vám problém najít jednotný směr?

Nedělá, všichni jsme Valaši, a to, co jiní v lidové písni teprve hledají, my máme každý již od kolébky. My v tom na folklor bohatém regionu vyrůstali. Jména jako Zdeněk Kašpar, Laža, Jarmila Šuláková, Straškrabovi, Svrčina, Rokyta – to pro nás nejsou jména z obalu CD, ale živí lidé, se kterými jsme se potkávali.

 

Veselá bída hraje lidové písně v moderních úpravách podobně jako Čechomor. Vnímáte je nyní jako konkurenci?

Nevnímám. Já su pán, ty si pán, každý má svůj marcipán. (smích) Stejný píseček je to jen zdánlivě.

 

Jak myslíte, že tento hudební styl vnímá generace dnešních teenagerů?

Vlna zájmu mladých lidí o lidovou píseň je zájmem o vlastní kořeny. Proto je potěšitelné, že se v záplavě hudby z celého světa neztratila lidová píseň s geograficky příslušnou harmonií, melodikou a především nářečím, které vlivem masmédií prakticky zaniká. Člověk není hydroponie a bez kořenů chřadne, ať už si to uvědomuje nebo ne. Děkuji těm, kteří to pochopili.

 

V kapele hrajete na fujaru. Jaký vztah máte k tomuto nástroji?

Tento nástroj mám moc rád a sám si jej vyrábím. I když uslyšíte jediný její tón, už v sobě ponese náladu naší krajiny a kopců.

 

Jak vypadá taková výroba fujary?

Když to umíte, provrtáte klacek, uděláte tři dírky a hrajete. Když to neumíte, tak je to velice složité, to ten klacek ani neprovrtáte. Ale jak říkám, v případě, že to člověk umí, je zhotovení fujary jednoduché.

 

Existuje nějaký umělec, který vás inspiruje?

Každý, ti co to umí pozitivně a babráci z rodu zbytečných, ti negativním způsobem. Alespoň vidím, jak se to nemá dělat.

 

S kým byste rád v budoucnu navázal spolupráci?

V budoucnu s Johnnym Cashem a dalšími. Prostě doufám, že se potkáme tam nahoře.

 

V současné době spolupracujete s Michalem Horáčkem na novém hudebním projektu Český Kalendář, který je tvořený villonskými baladami. Můžete nám přiblížit, o co se jedná?

Michal Horáček napsal asi 90 tzv. villonských balad na téma jednotlivých měsíců a dal je na internet s tím, ať se je pokusí kdokoliv zhudebnit a nejlepší verze se objeví v jevištní podobě pořadu Český kalendář a část z nich i na CD k projektu. Některé texty na svoji hudbu teprve čekají, jiné už hrajeme a zpíváme. Přišlo více než 900 zhudebněných verzí a použilo se zatím přibližně 40. Každý měsíc je pozměněná inscenovaná koncertní podoba premiérou a zároveň derniérou a hraje se třetí neděli v měsíci. Z toho nejlepšího možná nakonec vznikne koncertní verze, se kterou vyjedeme šířit šanson a poezii po vlastech českých.

 

Jednalo se spíše o hudbu od amatérských umělců nebo profesionálů?

Zhudebnění se zhostili jak zkušení profesionálové, tak naprosto neznámí skladatelé. O ty šlo panu Horáčkovi především, rád objevuje zcela neznámé umělce a nabízí jim tím první a nemalou šanci. Balad je k dnešku, jak už jsem říkal, více než 90, navíc jsou na internetu k dispozici, takže každý si může vybrat a najít tu svou.

 

Byl mezi zhudebněnými texty nějaký, který vás osobně něčím mimořádně zaujal?

Já osobně mám rád Nepřeberná pokušení a Povstání mlh a krásných žen, které také zpívám. Nádherný a silný text je také například Zem ze dna světa čerpá síly, ale těch krásných je tam jistě víc. Vnímání textů ovlivňuje také to, v jaké náladě a rozpoložení je posloucháte, vždy si přiřadíte k významům své vlastní zážitky a zkušenosti. U hloupých a polopatických textů je vám tato rozkoš odepřena, což ale rozhodně není případ balad Michala Horáčka.

 

Nyní vás můžeme vidět i v představení Crash u potoka na motivy Karolíny Světlé. Můžete nám přiblížit svou roli v této inscenaci?

Crash u potoka je původní hra Dodo Gombára, pouze a jen velmi volně na motivy Karolíny Světlé. Hraji tam velmi drobnou roli velmi statného faráře.

 

Je vám dílo Karolíny Světlé blízké?

Četl jsem ji kdysi jako povinnou četbu. Crash u potoka Dodo Gombára je silný a působivý v tom, že vybírá základní konflikty příběhu a nechá vše proběhnout během jedné svatby, během jednoho dne a noci. Hra začíná prakticky jako komedie, měnící se v drama kdy konec už tak úsměvný není, nicméně silnější povahy se smějí až do konce. V původním Kříži u potoka se podle mě Karolína Světlá mýlila, protože představa, že vás opustí muž, věnuje se ženštinám, karbanu a lihu a pak sám nakonec dojde prozření a vrátí se ke své milé, tak to je podle mě hloupost na úrovni zbožných přání. Tito lidé se bez pomoci nezmění a hlavně dávno nejsou pány na svém hřišti.

 

Čemu se v současné době věnujete?

V současné době pracuji na své desce, je hezké, že když se to v kruzích mých přátel rozkřiklo, spousta autorů mi sama začala posílat texty. Jiné jsem požádal já. Na albu by tak měly být texty a písničky co napsali Jirka Dědeček, Honza Burian, Petr Linhart či David Rotter. Samozřejmě bych byl rád, kdyby album obsahovalo i písničky pánů Hapky a Horáčka. Plánuji nazpívat asi 20 písní, ze kterých vyberu 10–12, protože dnes nemá smysl vydávat něco obsáhlejšího a v rádiích se nakonec (pokud vůbec) hraje jedna. A to je podle mě chyba, posluchačům by se mělo představit celé album a ne jen jedna píseň. Kdo by posuzoval naši zemi jen podle toho, co hrají rádia, pro toho bychom byli chudou zemí s nevalnou úrovní zastaralého popu. Tento stav navíc nevadí ani posluchačům, neboť co neznáte, to vám nechybí.

 

V jakém duchu se deska ponese?

Bude to šansonová, tedy písničková deska. Bude se na ní podílet víc autorů, k nimž mám osobní vztah. Mně se líbí, že jsem takříkajíc vztyčil vlajku před bitvou a přátelé se sami hlásí. Je to jako když řeknete „jdu do toho“ a jste sám na návrší a najedou vidíte, že se k vám přidávají další lidé a vy jen říkáte: „Kluci, dobrý, jdeme na ně,“ a to je na tom skvělé. My hudebníci jsme jako gladiátoři a jdeme pro vás zabít draka všedního dne. A pokud je vám při poslechu dobře, tak jsme ho zabili.

 

Měl jste v souvislosti se svou prací nějaký kuriózní zážitek?

Nejsilnější zážitek za poslední dobu byl, když při koncertě v Kolíně vypnuli elektřinu. To je těžká situace, kterou můžete řešit vrácením peněz, nebo čekáním, jestli se to opraví, což není nic příjemného, čas pak běží strašně pomalu. My jsme to vyřešili jednoduše. Sehnali jsme několik svíček, elektrickou kytaru vyměnili za akustickou, housle, kontrabas a klavír byl. Odehráli jsme dvouhodinový akustický koncert bez efektů. Jenom akustický zpěv, čistá živá muzika. Publikum se ztišilo a my jsme provedli, dá se říct, nadstandardní koncert, na jehož konci lidé stále ještě nechtěli ze sálu odcházet. Ten koncert měl neopakovatelnou atmosféru, cítili jsme se býti obdarováni tichem, které jsme naplnili hudbou, pro všechny zúčastněné to byl svátek tím spíš, že vše se událo před Vánoci.

 

Kdy uznáte svůj text za povedený?

Většinou to chce odstup, druhý den člověk totiž obvykle text vezme a hodí ho do koše. (smích) Nicméně v tomhle obdivuji Michala Horáčka. Já občas mívám pocit, že už v textech bylo všechno řečeno, ale on nachází stále nová témata. Fascinuje mě i fakt, že texty dokáže psát i pro ženy. Ptal jsem se spousty zpěvaček, jak se jim zpívají a třeba paní Hegerová mi řekla: „Já nevím, jak to dělá, ale má texty, které bych váhala říct kamarádce, kdybych je měla říkat za sebe. Ale já je nakonec zpívám před celým sálem lidí, protože ten problém je pravdivý.“

 

Jaká z nabídek byla pro vás v životě největší výzvou?

Snažit se žít jako chlap. To je celoživotní dílo. A je jedno co děláte.

 

Jak byste popsal svůj životní styl a oblast vašich zájmů?

Díky valašským nápojům veselý, díky barvám na obrazech barevný, díky nátuře nenudný, díky lásce a přátelům snesitelný, díky náhodám zábavný. Zájem mám dosud o vše.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Jaroslav Tatek

Foceno v restauraci Zlatý had www.zlatyhad.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře