Honza Jareš - zpěvák a klavírista

26.02.2016 10:33 | Darina Blatská

Na české scéně je několik výjimečných umělců a Honza Jareš se krok po kroku dostává mezi ně. Nejprve začínal jako „cocktail pianista“, ale dnes si troufne i na větší koncert. Je to talentovaný zpěvák a klavírista, je nevidomý, avšak svůj handicap bravurně kompenzuje svým talentem, schopností komunikovat s publikem a svým životním entuziasmem. Honza lidem radí: „Je důležité najít si něco, co člověka baví, co mu jde a má na to talent. Pro mě je snem to, že se živím hudbou.“

Když jste začal pomýšlet na hudební kariéru, napadlo vás někdy, že by vás mohl váš handicap nějak omezovat?

Nemyslím, že by mě handicap omezoval v hudbě, možná jsem se naopak na hudbu více soustředil. Od mala mě klavír a jeho zvuk velmi lákal a přitahoval. Už první lekce klavíru mě velmi bavily a to stejné platí i o zpěvu. V praktické rovině mé profese mě handicap bezesporu omezuje. Při cestách na hudební vystoupení a koncerty potřebuji asistenci, to samé platí o úpravě a kontrole zevnějšku. V restauracích a hotelech, kde také hraji, mi pomáhá personál.

Pražskou konzervatoří prošly tisíce studentů, vy jste však byl historicky první nevidomý absolvent. Šel jste to jen zkusit, nebo jste tomu pevně věřil?

Přijímací zkoušky na konzervatoř jsem šel zkusit a zároveň jsem vždycky věřil, že se hudba stane mojí profesí. Zkoušky jsem dobře složil, ale k řádnému studiu jsem jako nevidomý nebyl přijat. Jednoduše proto, že nikdo z profesorů neznal noty v Braillu a já jsem těžko mohl číst ty v černotisku. Škola mi ale nabídla možnost studovat jednotlivé předměty s komisionální zkouškou na závěr. Takto jsem vystudoval první dva ročníky konzervatoře.

Probíhaly přijímací zkoušky standardním způsobem, nebo vám vyšli nějak vstříc?

Zkoušky jsem složil zcela běžným způsobem. Tenkrát zkouška probíhala tak, že uchazeči šli nejprve na zkoušku ze zpěvu a ti, kteří uspěli, pokračovali ve zkoušce z hudební teorie. Písemný test mi četla profesorka hudby a zaškrtávala za mě odpovědi, pochopitelně před komisí. Zkoušku z rytmu a intonace jsem skládal jako každý jiný.

Jak dokážete číst noty v Braillově písmu a zároveň hrát na klavír?

Hrát na klavír a zároveň u toho číst braillské noty pochopitelně nelze. Ale já jsem se noty v Braillově písmu nikdy neučil, protože hudba, kterou hraji, není téměř vůbec v braillském notopisu zapsána. Já jsem si od dětství byl jistý, že bych rád hrál a zpíval populární hudbu. Z tohoto důvodu jsem také nechtěl studovat na Deylově konzervatoři pro nevidomé v Praze. Obor populární hudba se tam nevyučuje. Naštěstí mám absolutní hudební sluch, takže jsem hudební teorii studoval již na základní umělecké škole v Brně, kde jsem tenkrát žil, a asi od třetí třídy jsem chodil na klavír a zpěv do běžné umělecké školy. Hudbu studuji za pomocí sluchové analýzy.

Jak si pomáháte s orientací prstů na klaviatuře?

Myslím, že dnes už nijak. Při koncertech se musím soustředit v první řadě na zpěv a na komunikaci s publikem, kdybych měl u toho myslet ještě na ruce, bylo by to poznat. V každém případě ale dát dohromady zpěv a klavírní doprovod a nekoukat na to, není úplně snadné.

Používáte nějaké technické vymoženosti, například při skládání textů?

Já sám texty ani hudbu neskládám, jsem interpret. Před několika lety jsem natočil CD, které mi připravil skladatel Tomáš Kympl a několik textařů např. Tomáš Belko či Míra Kuželka. Jinak většinou zpívám a hraji převzaté věci, které se snažím interpretovat svým způsobem, nechci nikoho napodobovat. Techniku používám hodně, denně počítač, vyřizuji emailovou poštu. V současné době mi velmi pomáhá ozvučený portál pro nevidomé FriendlyVox, který vymysleli lidé ve firmě Turboconsult mého táty. Pomocí FriendlyVoxu používám YouTube, Wikipedii, denně čtu na počítači noviny a mohu si vyhledat rozhlasové stanice, filmy atd. Pochopitelně používám kazetový magnetofon, CD přehrávače, diář pro nevidomé, mobilní telefon i pevnou linku.

Máte absolutní hudební sluch. Není to v některých situacích spíš nevýhoda?

Myslím, že to není nevýhoda. Absolutní hudební sluch mi pomáhá nejenom v hudbě, ale i v životě. Nevýhodou snad je, že slyším špatně naladěný klavír třeba i jen o půl tónu, někdy také slyším až moc snadno, když někdo nezpívá čistě. V běžném životě mi absolutní hudební sluch pomáhá poznat, že něco není v pořádku, například magnetofon nehraje jak má, motory letadla hučí jinak, mimochodem tím jsem jednou dost vyplašil sestru.

Jste vnímán nejen jako zpěvák se širokým hudebním záběrem, ale také jako výborný pianista. Cítíte se být něčím víc?

Rozhodně se cítím více být zpěvákem než klavíristou. Zpěv jsem konec konců vystudoval jako svůj hlavní obor. Na klavír hraji rád a dost dobře na to, abych mohl pracovat v pražských hotelech jako „cocktail pianista“. V žádném případě bych ale nemohl hrát klavírní koncerty. Jsem rád zpěvákem i klavíristou. Po koncertě jdu rád do některého z hotelů, kde celý večer jenom hraji na klavír. A naopak, po pár večerech s klavírem se vyloženě těším na pódium a na potlesk publika.

Svět přijal několik umělců s podobným osudem, kteří se dostali až na vrchol. Jak si myslíte, že je vnímají čeští posluchači?

Myslím, že Ray Charlese, Stevie Wondera a Andreu Boccelliho vnímají jako skvělé muzikanty a zpěváky, které shodou okolností spojuje fakt, že nevidí. Já jsem také rád, když mě lidé vnímají jako zpěváka a klavíristu a ne pouze jako nevidomého člověka. Mám to sice kvůli svému handicapu těžší, ale vím, že i tak lidem na koncertech přináším radost a zábavu a to mě těší.

Jak jste se cítil při svém prvním koncertu před publikem?

Před publikem hraji mnoho let, většinou se spíš jednalo o hudební doprovod na společenských akcích než o samostatný koncert. Svůj první opravdový koncert jsem shodou okolností zahrál v Lázních Jáchymov, kde jsem byl na léčebném pobytu po komplikované zlomenině nohy. Zmínil jsem se tam, že jsem zpěvák a klavírista a od vedení lázní jsem dostal nabídku, abych pro hosty zahrál koncert. Mají tam krásné křídlo a nabídka mi udělala velikou radost. Tento první lázeňský koncert pro mě mnoho znamenal. Měl jsem sice trému, ale zároveň jsem byl šťastný, že sedím u klavíru a hraji pro plný sál. Věděl jsem, že koncerty budu hrát velmi rád. Od té doby moje spolupráce s Lázněmi Jáchymov pokračuje a já se tam rád vracím.

Myslíte, že máte proti ostatním zpěvákům výhodu, že své publikum nevidíte a tudíž můžete mít menší trému?

V tom, že nevidím publikum, žádná výhoda není. Naopak je mnohem těžší navázat kontakt s publikem pouze hlasem, moderací a pocitem, co se vlastně v sále děje. Toto mají ostatní zpěváci mnohem snazší, navazují kontakt očima a to jim hodně pomáhá. Na druhou stranu vím, že kontakt s publikem umím navázat, to není záležitost pouze zraku. Je mnoho zpěváků, kteří jsou při zpěvu zahleděni do sebe, někdy je to typické pro jazzové zpěváky. Během druhé nebo třetí písně nebo skladby cítím, jak publikum začíná reagovat a jak se vytváří kontakt mezi námi. Trému většinou nemívám, nebo aspoň ne velkou. Snad jen když hraji v novém sále, mi chvilku trvá, než se s neznámým prostředím seznámím a začnu se tam cítit dobře.

Jak můžete cítit, jaká panuje v sále atmosféra?

Atmosféru v sále vnímám naprosto přesně. Už ve chvíli, kdy vstupuji do sálu a sedám ke klavíru, většinou cítím, jaké budu mít publikum. Někdy se lidé baví a zazní jen krátký zdvořilostní potlesk. Naštěstí většinou jsou lidé soustředění, vřele mě přivítají a já poznám, že se na koncert těší. V tu chvíli se na koncert moc těším i já a hraju a zpívám s energií a chutí. Jsem moc rád, když publikum začne živě reagovat, tleskat, případně si trochu zpívat a energie diváků a moje se propojí a je z toho krásný zážitek pro nás všechny.

Považujete hudební doprovod za jistou duševní oporu, nebo vám nevadí být na pódiu sám?

Vzhledem k tomu, že jsem nejprve začal hrát sólové koncerty, cítím se v nich jistý. Když jsem začal hrát s doprovodem, chvíli mi trvalo, než jsem si na jiný způsob přípravy a provedení koncertu zvykl. Jsem rád, že mi dva skvělí instrumentalisté, bubeník Jaro Helešic a Tomeš Smetana na kontrabas nebo basovou kytaru, nabídli spolupráci. Publikum se zájmem sleduje, jak jsme sehraní a jak náš koncert šlape. Rád střídám sólové koncerty a vystoupení s doprovodem.

Zažil jste někdy při vystupování nepříjemnou situaci?

Snad jen několik technických problémů těsně před koncertem, mikrofon, který nebyl ozvučený, nepohodlná židle u klavíru, případně dlouhé čekání na můj vstup v rámci velkého koncertu. Asi dvakrát se mi stalo, že jsem zapomněl slova u písně nebo omylem začal zpívat jinou sloku, z toho jsem ale po chvíli vybruslil.

Lidé na vás velice pozitivně reagují, čím si myslíte, že je dovedete oslovit?

Děkuji vám za uznání. Myslím, že se lidem líbí to, že celý program hraji a zpívám naživo bez jakéhokoliv podpůrného zvuku nebo efektu. Je mnoho muzikantů, kteří používají při produkci počítač a předvolbu, a když na chvíli odejdou, hudba stále hraje. Já se snažím jít jinou cestou. Zpívajících klavíristů není mnoho a i to je možná moje výhoda. Pochopitelně jsou také lidé zvědaví, jak zahraji a zazpívám, když na to nevidím. Na každý koncert se pečlivě chystám, připravím program i moderaci. Každé vystoupení se snažím odehrát s maximálním nasazením a energií a myslím, že to publikum ocení.

Zatím jste vydal pouze jedno album. Pracujete na druhém?

V roce 2007 jsem vydal album Některý lidi, které pro mě připravil hudební skladatel Tomáš Kympl. Na druhé desce zatím nepracuji, ale rád bych připravil další album. Není pro mě lehké nalézt hudebního skladatele a textaře. V prosinci roku 2015 jsem s režisérem a kameramanem Jirkou Divišem a herci Petrou Horváthovou a Radúzem Máchou natočil klip, ve kterém zpívám píseň Eltona Johna Your Song. Elton John je mým velkým vzorem a inspirací a jsem rád, že se klip lidem líbí.

S kým byste si jednou chtěl zahrát?

Popravdě řečeno, já jsem teď velmi spokojený s tím, že mi hudební spolupráci nabídli dva skvělí instrumentalisté. Pokud se ptáte na velké hudební vzory, rád bych si jednou zahrál právě s Eltonem Johnem, na jehož podzimní koncert v Praze se už moc těším. Další muzikant, který mi je velmi blízký, je britský bubeník a zpěvák Phil Collins, s ním bych si také rád zahrál.

Co vás v kariéře posouvá vpřed?

Každá nová příležitost mě určitě posouvá v hudební kariéře dál. Nejprve jsem hrál v pražských hotelech jako „cocktail pianista“. V každém novém hotelu nebo restauraci jsem se snažil, abych tam obstál. Dnes hraji pravidelně v restauraci Mlýnec, v hotelu The Mark a v hotelu Hilton Old Town. Mám to tam rád a jsem šťastný, že mohu pracovat v tak hezkém prostředí. Co se týče koncertů, tak každá nová nabídka mi přináší nové zkušenosti, ať hraji koncert v lázeňských domech, na společenských akcích, kongresech nebo na setkáních pro seniory, vždycky se v hudební kariéře posunu dál.

Co byste vzkázal lidem, kteří by chtěli v něčem prorazit, ale nemají potřebnou sebedůvěru?

Myslím, že je důležité si najít něco, co člověka baví, co mu jde a má na to talent. Jenom talent ale nestačí. Když muzikant cvičí a chodí pravidelně hrát, sebedůvěra přijde sama. Je štěstí, když je práce zároveň i koníčkem. Pro mě je splněným snem to, že se živím hudbou.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto: archiv Honzy Jareše

Oficiální stránky: www.honzajares.cz 

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of

 

Komentáře