Jaroslav Svěcený- houslový vituóz, soudní znalec smyčcových hudebních nástrojů

04.10.2012 00:12 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Odhodlaný člověk většinou na rizika až tak moc nehledí." Jaroslav Svěcený

 

 

 

 

 

Za profesionální znalostí nejen umění hrát na mistrovské housle, ale perfektně ovládat jejich specifika a historii vede nelehká cesta. Umění hry a soudního znalectví smyčcových hudebních nástrojů, tomu zasvětil svůj profesionální život houslový virtuos Jaroslav Svěcený. Klasická hudba je velmi nadčasová. Své úspěchy slaví celá staletí a stojí za to poznat její kouzlo. Jak začít? Jaké zajímavosti můžete okolo tohoto žánru poznat? O tom v rozhovoru s Jaroslavem Svěceným, pro kterého je láska k vážné hudbě denním chlebem, který jak sám říká, přináší stále tolik nových příchutí, že se nikdy nemůže zajíst.

 

Je pozoruhodné, že tak famózní umělec je současně také organizačně a manažersky nadaný člověk. To nebývá obvyklé, zvláště když tyto předměty nepatří k těm, které se v době jeho studií určitě nevyučovaly na AMU. Jak se tedy vyvíjel váš bezpochyby důležitý um na hudebních luzích a hájích?

Po absolutoriu na AMU jsem o pořádání festivalů, prestižních koncertů či vydávání LP desek a poté cédéček či DVD neměl ani potuchy. Chtěl jsem však hrát, vytvářet zajímavé koncertní či nahrávací projekty, prezentovat tzv. vážnou hudbu trochu odlišněji, než bylo do té doby obvyklé, a zároveň jsem si uvědomoval, že se tím vším musím uživit. Logicky tak vyvstávaly otázky, které jsem si musel umět zodpovídat. V této době jsem však již věděl, že muziku absolutně zbožňuju, chci jít vlastní cestou a ne do orchestru či učit, což byla tehdy solidní finanční jistota.

 

Podíleli se na budování vaší umělecké nezávislosti rodiče? Pomohli vám vytvořit si zázemí?

Pocházím z rodiny, která žila velmi skromně, nikdy nic neměla snadno, ale všeho dosahovala velkou pracovitostí. V začátcích mně v rámci svých možností pomohli rodiče a také můj děda, který byl kapelník a houslista, na svoji dobu neuvěřitelně houževnatý a podnikavý člověk, jehož geny určitě přeskočily i na mou maličkost. (smích) Později, od dob studií jsem si už vše budoval sám, a proto dodnes přikládám každému úspěšnému kroku i mnohem větší váhu a nesmírně si vážím každého člověka, který mi byl a je ochotný pomoci.

 

Co vás přimělo k tomu, že jste se v 90. letech rozhodl založit vlastní vydavatelství? Není přeci jen lepší nechat to na manažerech, kteří se specializují přímo na tohle?

Odpovím oklikou: chcete slyšet moji ideální představu houslového sólisty, když jsem končil studia na vysoké škole? Pět šest hodin denně cvičit na housle, poté vymýšlet projekty a jejich obsah probrat s těmi, kteří se na jejich realizaci specializují, a nechat je to vše zařídit. Já jsem chtěl opravdu  „jen“ hrát a v některých věcech napomáhat a spolupracovat s dalšími subjekty. Dnes už vím, že to byla představa vskutku naivní. Zažíval jsem, jak vydavatelství vydá desku, nestará se o její propagaci a alespoň solidní distribuci, na prezentaci přišlo pár novinářů, které zajímalo spíše pohoštění než projekt jako takový. Poté vyšlo pár nic neříkajících či rádoby odborných článečků v minoritních novinách a malé „blábůlky“ ve čtenějších, ale pro hudbu poněkud nevhodných periodikách, takže o novém CD se nedověděl právě ten, kdo by si ho třeba rád koupil. Poté jsem si své nahrávky za „interpretační“ ceny od vydavatelství sám odkupoval, šířil po koncertech, abych později zjistil, že jsem byl majoritním prodejcem svých vlastních nahrávek, které jsem samozřejmě dodával takřka na klíč za směšný honorář.

 

Takže jste se zřejmě zdravě naštval, jak se říká... a?

V takových situacích jsem vždy nabyl dojmu, že si dokážu a vlastně musím poradit i sám. Abyste rozuměla, nechtěl jsem se prosadit jako vydavatel, ale jako umělec. Jsem například jediný český houslista, který natočil CD u SONY Classical. Je to jedna ze tří největších světových značek. Zjistil jsem však, že rozdíl mezi tím, když vydám album u někoho jiného, a když si ho vydám pod vlastní značkou, je pouze v platbě přímých nákladů, jinak si stejně většinu věcí zařizuji sám.

 

Když jste se pustil i na dráhu vydavatele, nabíral jste zkušenosti formou „pokus – omyl“, nebo jste se s někým poradil, než jste udělal závažnější kroky?

Na počátku 90. let byla mnou zvolená cesta v naší branži takřka neprošlapaná. Vymýšlel jsem a realizoval vlastní projekty – klasické i multižánrové. Vnitřně jsem cítil, že když se vymaním z formy, v jaké byla klasická hudba vnímána, mohu uspět. Na druhou stranu jsem si ovšem uvědomoval, že v tomto u nás velmi konzervativním a poněkud zapouzdřeném žánru jdu na tenký led. O správnosti mého počínání mě ale přesvědčila spolupráce s alternativní hudební formací Jablkoň, naše první společné CD dostalo v roce 1991 Cenu hudební kritiky. Dosáhli jsme toho jen díky tomu, že jsme udělali a vydali nahrávku s ryze původní tvorbou, do které nám nikdo nemluvil. Bavilo mě nesmírně realizovat vše od A až po Z.

 

Uvědomoval jste si poměr rizika?

Kdyby mi někdo řekl, do jak obrovského rizika jdu, nikdy bych do toho nešel… Moje přesvědčení bylo naštěstí natolik silné, že ačkoliv jsem nějaký poměr rizika cítil, nebyl ten pocit takový, aby mi bránil v dotahování věcí do zdárného konce. Odhodlaný člověk většinou na rizika až tak moc nehledí. (smích)

 

Řekla bych, že tento způsob, přístup, jde ruku v ruce s tím, že se současně selektují lidé, se kterými vzniká další spolupráce. Je to tak?

Naprosto souhlasím. Dnes už se mi lépe daří rozlišit nejen situaci, ale i lidi. Hezkých pár let mi to ale trvalo! Zorientovat se v malém českém papíňáčku, ve kterém se navzájem „škvaří“ lidé, kteří jsou „okořeněni“ malou českou závistí, to chce opravdu pořádný „psychorentgen“! (smích)

 

Máte nějakou konkrétní představu o tom, jak má vypadat ideální manažer hudebníka?

Na to žádný univerzální návod není. Z vlastní zkušenosti vím, že musí fungovat vzájemná chemie. Není potřeba, aby manažer byl stoprocentně znalý žánru, kterým se živím. Moje manažerka z toho měla obavy, ale pak pochopila, že primární je být vnímavá k tomu, jak si představuji, že mi bude fungovat koordinace pracovních, soukromých a společenských příležitostí. Pochopit mé představy, jaká mám očekávání, způsob komunikace, mít spolu vzájemnou důvěru. S Lenkou Marianne Kratochvílovou spolupracuji již více než pět let a vše svědčí o tom, že to funguje.

 

Platí u vás měřítko v tom, jak přísný jste na sebe, tak stejně na ostatní?

Lidi, se kterými spolupracuji, nikdy k ničemu nenutím. Udávám směr, a pokud se jím rozhodnou jít se mnou, tak si vždy přeji, aby pochopili, že má rozhodnutí jsou opodstatněná, a pokud se v něčem necítí dobře, nejlepší způsob, jak situaci změnit, je mluvit o tom. „Nekomunikace je začátek napnelizmu,“ říkával jeden můj o generaci starší kamarád.

 

Když mluvíte o změně, existuje nějaký osvědčený způsob, jak udělat něco pro to, aby se změnil přístup lidí ke klasické hudbě? Mám na mysli přístup těch lidí, kteří zatím neobjevili kouzlo tohoto žánru.

Za nadčasově fenomenální úspěch považuji uvedení do kin filmu Amadeus. Miloš Forman geniálně dokázal ovlivnit diváka Mozartovou hudbou do té míry, že seděl v kině do posledního textu závěrečných titulků a poslouchal volnou větu z klavírního koncertu. Druhý den šel a chtěl onu hudbu z filmu Amadeus zakoupit. Lidé všech generací si tehdy „strkali“ Mozarta do walkmanů!!! Kromě geniálního Leonarda Bernsteina a jeho televizních „výchovných“ koncertů se za mého života nikomu jinému nepodařilo takhle masově získat nové posluchače klasické hudby. Toto hudebně vzdělávací PR považuji za nejsilnější, jaké jsem kdy zažil.

 

Jaké jste vy objevil způsoby, které přimějí nové posluchače objevit kouzlo klasické hudby?

Popularizovat klasickou hudbu není úplně snadné, protože je v povědomí řady lidí považována za žánr pro minoritní část posluchačů. Jsem celoživotně přesvědčený o tom, že klasika osloví daleko širší okruh lidí, ale podstatné je, jak se tato hudba prezentuje. Je to geniální muzika prověřená staletími. Dnes volím způsoby, které vnáší svěžího ducha do formy, jakou může posluchač hudbu vnímat. Jedním ze způsobů je projekt Vivaldianno, kde dochází k propojení akustické a elektronické hudby. Zrealizovali jsme ho s Michalem Dvořákem. Vyšly už dva kompaktní disky – Vivaldianno MMVIII, Vivaldianno MMXII – a jedno DVD. Projekt vznikal několik let, získal multiplatinovou desku a je jasným příkladem toho, že v muzice může najít společnou řeč i klasik s rockerem.

 

No rozhodně nepopularizujete jen hudbu, ale také samotný hudební nástroj...

Mým celoživotním koníčkem a zároveň jakýmsi dlouhodobým popularizačním nástrojem je určitě historie nádherných mistrovských houslí. Toto hobby se postupně stalo součástí mé profesionální činnosti: realizuji koncerty, kde představuji unikátní evropské housle čtyř století, natočil jsem již šest CD s touto tematikou. V roce 2009 jsem v pražském Obecním domě realizoval dvouměsíční výstavu Slavné evropské housle a zároveň vydal stejnojmennou publikaci. Byl jsem také jmenován soudním znalcem v oboru smyčcové hudební nástroje. I prostřednictvím této mnohdy tajuplné houslařské historie mohu posluchačům přiblížit kouzlo klasiky.

 

Z vlastní zkušenosti vím, že hrajete nejen ve velkých sálech, ale také i pro celkem malé publikum. Je to z nějakého zvláštního důvodu, že si udržujete koncerty v malém klubu?

Pražský klub Violino v 1. pražském obvodu je zřejmě jediným klubem klasické hudby v našem hlavním městě. Stírá se zde bariéra mezi pódiem a publikem, a já mám tak možnost bezprostředního kontaktu s lidmi, kteří se s tímto typem muziky chtějí seznámit prostřednictvím nekonvenčních večerů. Koncertní pořady připravuji formou „face to face“, všechny také zároveň moderuji. Seznámil jsem se zde s řadou osobností, které potom zvu do svého pořadu v rámci Nočního Mikrofóra, který se živě vysílá na Dvojce Českého rozhlasu.

 

 V jakých prostorách či sálech hrajete nejraději?

Kromě nádherných sálů typu Rudolfina či Smetanovy síně jsou to určitě sakrální a historické prostory. Energie a zároveň patina času těchto míst dává muzice jakousi přidanou hodnotu a publiku nabízí nesrovnatelně hlubší zážitek v porovnání s některými bezobsažnými stavbami posledních desetiletí.

 

Mluvili jsme o tom, jak oslovit širokou veřejnost. Zajímalo by mě, jakým výběrem ideálně oslovit nového posluchače klasické hudby? Čím jsou klasici specifičtí?

Pro začátek bych zvolil baroko. Vivaldi, to je jakási barokní pop-music, ovšem naprosto geniální ve všech směrech. On žil v době, kdy se nikdo nebál napsat fantastické melodie. K tomu bych přidal jeho současníky: Arcangela Corelliho a Giuseppe Tartiniho a plynule bych přešel k Johannu Sebastianu Bachovi, který dnes inspiruje muzikanty snad všech žánrů. Přes Mozarta a Beethovena bych pokračoval dál a dál… Naprostou hudební sebevraždou by bylo začít třeba Janáčkem! K jeho genialitě je potřeba se pomalu „proposlouchat“ právě přes muziku jeho výše zmíněných předchůdců. Byli to také lidé z masa a kostí, nikoli sádrové bysty. Často jsou jména slavných hudebníků opředena různými historkami.

 

Potěší mě, když nám nějakou historkou o hudebních skladatelích přispějete do našeho rozhovoru!

Například Paganini byl démonicky nadaný svojí virtuozitou. Píší se o něm všelijaké fámy, ale otázkou je, co je na nich pravdy... Jako třeba, že přišel na pódium, díval se do publika a ukrutně se soustředil... ale on prý přitom počítal lidi, aby ho pořadatel neošidil na honoráři. (smích) Když dnes čtu barvité životopisy slavných skladatelů a interpretů, vše dělím dvěma. Každý si něco přidá a z pravdy kolikrát nezůstane ani zlomek.

 

Když jsem měla možnost sledovat, jak v klubu Violino prezentujete housle, které měly od čtyř měsíců do čtyř set let, překvapilo mě, že necháte lidi na ně sahat...

To mohou jen ve Violinu, kde jsem přímo u vystavených houslí. Ve velkém sále s odděleným vyšším pódiem taková možnost není.

 

Co může tomuto hudebnímu nástroji fakticky ublížit, třeba při transportu nebo skladování?

Housle mají úžasnou životnost. Pokud se rozklíží, zase se zaklíží, žádný problém. Restaurátoři si dokážou s houslemi perfektně poradit. Může jim však výrazně uškodit červotoč, pokud někde leží a nehraje se na ně... Může jim uškodit extrémní teplotní rozdíl, ale jinak, zachází-li se s nimi slušně, umělecké housle vydrží staletí. Extrémní sucho či vlhko není také ideální, ale jak jsem řekl – housle, pokud je s nimi dobře zacházeno, vydrží celá staletí. Nedávno jsem hrál na nádherné „mistráky“ bratří Amatiů z roku 1590 a rozhodně nevypadaly, že by měly ukončit svoji aktivní koncertní činnost.

 

Existuje nějaká banka houslí?

Existují nadace, které nástroje soukromých vlastníků opatrují, a případně zapůjčují výkonným umělcům. Fotografie a popisy nástrojů vycházejí v odborných publikacích či encyklopediích. Řada těch nejhezčích kusů je v soukromých sbírkách či muzeích po celém světě. Já se u nás snažím také oslovovat investory, aby zakoupili kvalitní smyčcové nástroje, neboť prvotřídní housle jsou také výbornou investicí. Řada smyčcových mistrovských nástrojů byla totiž od nás v minulosti, často nelegálně, vyvezena. Na čemž se bohužel podíleli i některé národem opěvované osobnosti české kultury.

 

Jak často se setkáváte s pokusem vytvořit falzifikát mistrovských houslí?

Velmi často. V 18. či 19. století vznikaly dobové falzifikáty, protože již tehdy měly například originály špičkových italských či francouzských houslí a smyčců obrovskou cenu. Housle jsou hodnotnou, ale ne tolik propagovanou investicí jako třeba malířská díla, ale již tehdy existovala řada lidí, kteří si jejich hodnoty byli velmi dobře vědomi.

 

Kdo patří mezi současné mistry, od kterých dokonce housle máte, toužíte mít či jste na ně minimálně hrál?

Rád hrávám na housle rodu Pilařů, Špidlenů, v poslední době hodně fandím mladým českým houslařům, například Davidu Pötzlovi nebo Daliboru Bzirskému. I v sousedním Německu se rodí talenty, třeba Jan Bacher staví skvěle znějící housle.

 

Dokážete coby soudní znalec rozpoznat housle okamžitě, třeba podle fotografie, nebo potřebujete nějakou delší dobu a fyzicky housle vidět?

Každé housle, bavíme-li se o mistrovských instrumentech, jsou unikátní a mají svoje individuální znaky. Nejsem vševědoucí, ale dnes už o smyčcových nástrojích vím poměrně dost, takže většinou poznám a zařadím housle tam, kam patří. A pokud si nejsem zcela jist, radím se především se zahraničními odborníky. Pro přesné určení původu a pravosti nástroje musím housle fyzicky vidět.

 

Existuje nějaký manuál či učebnice, nápověda, která bude natolik srozumitelná, aby se lidé dokázali sami v nástrojích, dejme tomu alespoň obstojně, uspokojivě orientovat?

Základní a srozumitelné informace najdete nejen v mé česko-anglické publikaci Slavné evropské housle, ale v minulém století byly vydány velké encyklopedie Karla Jalovce či kniha Vladimíra Pilaře a Františka Šrámka Umění houslařů.

 

Jakými otázkami jste se například zabýval na svých cestách do zahraničí, kde jste vystupoval?

Vedle standardních vyspělých zemí západní Evropy či Spojených států amerických a Kanady jsem hrál na Filipínách, v Indonésii, Indii, Pákistánu, Libanonu, Saúdské Arábii, Sýrii, Jordánsku (i před Skalním chrámem v Petře), Alžírsku, Libyi, Maroku… Jako hudebník jsem zde rychle navázal přátelské kontakty, protože mé housle působily jako esperanto. Je mi smutno, když vidím doutnat či hořet velké konflikty v Sýrii či Libyi. Ta jiskra teď může přeskočit kamkoli… Já miluju starořímské památky – v Alžírsku mají Tipázu, v Libyi Leptis Magnu a Sabratu, v Jordánsku Jerash atd. Rád bych tam jel opět koncertovat. Učím se rozumět jednotlivým zemím, vnímat detaily jejich života, je to hodně složité, ale pro dnešní soužití států a národů zásadní.

 

Měl jste někdy potřebu nacházet sám sebe, jít tzv. do nitra?

Spíše jsem vždy měl zájem pozorovat lidi okolo mně, než se zabývat sám sebou. Díval jsem se na lidi jako na encyklopedii povah a zjistil jsem, že mi to je užitečné a nacházím si mezi těmi lidmi své místo. Tento můj předpoklad se mi osvědčil, když jsem se v patnácti letech stěhoval z mého rodného Hradce Králové do hlavního města na internát, mezi různě zaměřené studenty, různé sociální vrstvy. Tady se někde začala formovat má vlastní individualita.

 

Našel jste i nějakou formu, jakou oslovujete či komunikujete v hudební oblasti s malými dětmi?

Každý rok dělám několik speciálních koncertů pro žáky a studenty základních a středních škol. Připravit pro ně takový koncert znamená, že se musíte absolutně vyvarovat „hluchých“ míst. Program musí mít spád, hudební ukázky i mluvené slovo musí jít v krátkém časovém sledu. Po každém takovém koncertě jsem unavený, jako bych hrál tři dvouhodinové recitály najednou. (smích) Mou odměnou však je, když vidím, že řada těchto mladých lidí se potom objevuje na mých večerních koncertech se svými rodiči. Ke každému koncertu pro děti či mladé posluchače přistupuji s plným nasazením, protože mám v živé paměti tzv. výchovné koncerty, kterých jsem se jako žák zúčastňoval. Některé nebyly špatné, ale řada z nich svým hrůzostrašným obsahem mé vrstevníky od klasické hudby definitivně odradila…

 

Ráda bych pohovořila také o zcela novém, a troufám si říci, že úžasném, projektu. Propojení hudby a mluveného slova Gala pro Gogola, do kterého jste se pustil spolu s Janem Přeučilem. Co vás přimělo jít touto cestou?

Inspirovala mě možnost aktivního pódiového propojení hudby a slova. Vychází z Gogolových Bláznových zápisků, jejichž obsah působí tak, jako by ta slova napsal včera. Hudba i text se navzájem prolínají ve velké emotivní škále, je to částečně divadlo, částečně koncert, ale určitě ne běžný literárně-hudební pořad, kde stojí oba žánry takříkajíc pouze vedle sebe.

 

Přinesl vám tento projekt kromě profesní seberealizace ještě něco jiného?

Setkání s herectvím a Panem hercem Janem Přeučilem. Herectví nesmírně obdivuji, doslova hltám tento kumšt také v podání Vladimíra Menšíka, Karla Högera, Radka Brzobohatého a dalších českých osobností tohoto oboru.

 

Dokáže vás ještě nějaký hudební tvůrce, hovoříme-li o nežijících skladatelích, něčím překvapit, nebo máte pocit, že je dokonale znáte?

Odpovím otázkou : Víte, jak poznáte geniální hudbu nežijícího skvělého skladatele? Hrajete ji celý život, stále v ní něco úžasného nacházíte, takže se vám nikdy „nepřejí“, ani když ji na zájezdě hrajete patnáctkrát za sebou!

 

Vám všem, co jste dočetli až sem, přeji jen to nejlepší!

 

Váš Jaroslav Svěcený

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře