Jiřina Anna Jandová – zpěvačka, muzikantka, skladatelka

18.11.2013 08:49 |

Pětadvacetiletá dcera zpěváka Dalibora Jandy je konfrontována se jménem svého slavného otce poměrně často. Snaží se však jít svou cestou, živit se hudbou, která je zároveň jejím hobby, a i když ji otec poměrně zásadně ovlivnil ve spoustě věcí, v tvrdém showbyznysovém světě se začíná prosazovat čím dál víc.

 

Kdy vás vlastně poprvé napadlo, že by vás hudba mohla živit?

Hudba byla mým koníčkem už odmala, i když jsem nikdy nechtěla být zpěvačka, nebavil mě ten svět kolem. Ale hrála jsem na piáno, zpívala, začala jsem skládat písničky a časem došla k závěru, že mě to naplňuje.

 

A dnes vás hudba opravdu živí? Přijala byste třeba dobrou nabídku v oboru, který jste vystudovala?

Studovala jsem střední ekonomickou školu samozřejmě proto, abych měla zaměstnání, kdyby zpívání nevyšlo. Ale musím říct, že mě muzika opravdu uživí. Ze školy si toho už moc nepamatuju a ani si nedovedu představit pracovat v kanceláři. Ale dovedu si představit plno jiných zaměstnání, která bych mohla dělat. Zpívání pro mě není jediná možná životní cesta.

 

Kdy tedy došlo na první hudební výtvory?

Kolem patnácti jsem začala skládat, ale až po maturitě jsem natočila první písničky a začala zpívat veřejně. Říkala jsem si, že se budu muset prosadit po svém, nečekat, kdo mi co složí. Bylo mi jasné, že být samostatná osobnost vedle táty bude těžké, věděla jsem, že musím vyniknout něčím svým. Myslím, že u nás není moc zpěvaček, které si píšou hudbu samy, takže jsem na to v uvozovkách hrdá. (smích)

 

Vzpomenete si na svoji první skladbu?

Je to písnička Tvář, podle které je pojmenované i moje první album. Je taková pomalá, lyrická a myslím, že se k ní ještě časem vrátím, protože byla samozřejmě nazpívaná začátečnicky. Teď už bych si s ní víc vyhrála.

 

Kolik toho máte na kontě dnes?

Od té doby jsem toho složila hodně, na deskách je mých autorských písniček asi dvacet, ale samozřejmě toho mám v záloze víc. Pořád skládám, pracuju na nových věcech, přemýšlím, co tu ještě nebylo. Ono tady totiž už asi bylo všechno. Ale uklidňuje mě, že ty největší světové hvězdy, které zářily v mých oblíbených 70. letech, říkají, že jsou pořád ještě tisíce nepoužitých kombinací, a tak se je snažím objevit. (smích)

 

Kdo jsou vlastně ty hvězdy, které obdivujete, které vás při tvorbě inspirují?

Přiznám se, že mezi našimi interprety moc vzorů nenacházím. Velice zajímavá česká zpěvačka, navíc nedoceněná, je podle mě Alice Springs. Je škoda, že zmizela, protože ona si psala písničky i texty sama, což obdivuju, a vždycky si ji ráda poslechnu. V zahraničí mě inspiruje třeba Annie Lennox, Sheryl Crow, ale vrcholem hudby je pro mě skupina Pink Floyd.

 

Co se vám na jejich muzice tak líbí?

Oslovili mě prostě nejvíc. Pro mě už to není jen muzika, ale značka, životní názor. Nedávno jsem byla na koncertě Rogera Waterse a samovolně mi tekly slzy při jeho příchodu na pódium, jak jsem byla šťastná, že mám možnost ho vidět naživo.  

 

A posloucháte i současnou muziku? Ta se přece jen dost liší od starých „Floydů“!

Samozřejmě sleduju i to, co se děje teď, jen mám pocit, že už nic lepšího než Pink Floyd neuslyším. (smích) Ale líbí se mi třeba Bruno Mars nebo Lana Del Rey, Adele, Amy MacDonald… Naopak mi vůbec nic neříkají zpěvačky jako Rihanna, Beyoncé, Lady Gaga, i když umějí zpívat. Jen mi vadí ta komerce okolo toho, účelové odhalování, neustálé skandály… A začíná to tak být i u nás.

 

Jak vaše písničky vznikají?

Převážnou část písniček skládám s kytarou. Některým interpretům to jde tak nějak samo, u mě to musí přijít s náladou. Odráží se tam pocity, které právě prožívám, rozchody, trápení, ale někdy vznikne třeba i veselá písnička do letního dne, když je mi fajn.

 

Jak se potom vlastně dosadí text do vaší muziky? Přece jen vás asi žádný textař nezná tak dobře, aby po prvním poslechu věděl, co přesně jste tou kterou melodií chtěla říct

Je pravda, že je to těžší. I když u některých textařů mám teď po druhé desce pocit, že už se známe líp, než na začátku. Ale někdy je to velká náhoda. Třeba písničku Mlha za duhou, která se momentálně hraje v rádiích a je docela úspěšná, mi otextoval Petr Šiška. Poslal mi text, aniž bych mu k té hudbě cokoliv řekla. Nevěděl, co právě prožívám, neznáme se natolik, aby věděl, co se mi děje, a přitom to perfektně sedlo na partnerské období, které jsem zrovna prožívala.

 

S ostatními to bylo taky tak?

Některé věci napsal Honza Krůta, který otextoval řadu slavných tátových hitů. Toho znám odmala, takže tam není moc problém se trefit. Třeba Narovnaná v zádech, titulní písnička mého druhého alba, je od něj. Mám ale i jednu textařku, Janu Rybkovou, se kterou se mi hezky pracuje, a s tou jsme se našly náhodou po básničkách a textech, které mi poslala. Jí můžu říct pocity, které bych tam chtěla mít, a tím, že je žena, se možná ještě líp chápeme. Další textař, Igor Večeř, je zase takový lyrik, lítá v oblacích, takže nad jeho rýmy musí člověk hloubat. Líbí se mi, že nemám stabilní tým lidí, kteří se mnou dělají všechno. Snažím se, aby to bylo pestré a mělo to nějaký vývoj.

 

A nikdy jste se ani nepokusila si nějaký text napsat sama?

Samozřejmě jsem se pokoušela, mám hodně schovaných textů, ale zatím nemám odvahu je odtajnit, myslím si, že nemám básnickou hlavu. (smích) Textař je pro mě pan Někdo a proto je lepší píseň svěřit odborníkům. Zároveň ale moc obdivuju umělce, kteří si složí, otextují, nazpívají a zaranžují písničky sami. Takže mám ještě stále o čem přemýšlet. (smích)

 

Vy si své věci i sama produkujete?

Producenty jsme my dva s tátou. Občas jsou písničky, ve kterých si nevím rady, a v takovém případě je pro mě on tím nejlepším rádcem. Všechno spolu konzultujeme a spolupráce nám funguje velmi dobře, i když máme občas velké rozepře. (smích) Pak ale vždycky oba uznáme, že pracovní konflikty bývají ku prospěchu věci. Teď chystáme třetí desku, takový maxi singl, takže se těším na další studiovou práci.

 

Váš profesní život je samozřejmě úzce spjat s profesí vašeho otce. Pamatujete si na moment, kdy jste začala vnímat, že táta je někdo, koho lidé uznávají?

Nepamatuju si to úplně přesně, ale bylo to asi někdy ve školce. A potom první třída. Kreslili jsme povolání svých rodičů a já jsem nakreslila maminku, jak sedí v autě a mluví s distributory a obchoduje, už tenkrát totiž vedla hudební vydavatelství, které máme. A tátu jsem nakreslila s mikrofonem na pódiu. Což bylo rozhodně netradiční oproti ostatním spolužákům. (smích)

 

Předpokládám, že jste s tatínkem absolvovala i jeho koncerty už coby malá holka…

Jezdila jsem s ním na vystoupení snad už od kolíbky, bral mě s sebou opravdu často. A já jsem si tak ani neuvědomovala, že je to něco výjimečného. Ale rodiče mě vychovávali v tom, že nejsme jiní než ostatní, takže jsem nikdy nezažila, že bych neměla kamarády, nebo že by si ze mě někdo dělal legraci kvůli jménu.

 

Otec ale určitě neměl nic proti, abyste taky zpívala a hrála na nástroje

Myslím, že někde v podvědomí to měl, určitě chtěl, abych se alespoň trochu hudbě věnovala. Poslouchali jsme spolu spoustu muziky, ale nenutil mě k tomu. Dokonce si vybavuju, že v mých asi 14 letech měl takovou vizi, že si jednou otevřu nějaký salon krásy s kosmetikou, masážemi… Asi proto, že věděl, jak je showbyznys tvrdý. Tehdy mi to připadalo divné, ale dnes to nevidím jako úplně špatný nápad. (smích) Ale tohle všechno můžu vyzkoušet ještě někdy v budoucnu.

 

Takže počátky vašeho profesionálního hraní a skládání bychom našli už někde v dětství?

Hrála jsem na piáno, ale přiznám se, že mě to moc nebavilo a nebýt táty, tak bych toho asi nechala. Ale dnes jsem mu vděčná, že něco umím. Později jsem pak začala hrát na kytaru, a to už mě bavilo moc. Zpěv jsem studovala při škole na konzervatoři. Osobně si ale myslím, že teprve pódium a publikum je pro zpěváka ta opravdová škola.

 

O vašem otci mluvíme poměrně hodně, co říkáte na kritiky, kteří vás občas nařknou z využívání vyšlapané cestičky?

Jsem s tím už docela smířená. Já už dávno neřeším, co si myslí někdo, kdo se skrývá pod přezdívkami, hraje si na odborníka a přitom by to sám kritizovanému do očí nikdy neřekl. A jestli si někdo myslí, že mám vyšlapanou cestu, tak ať si to myslí. Každý má právo na svůj názor, já ho nikomu neberu. Ale možná by se někteří divili, jak moc to mám někdy těžké, protože musím lidi o hodně víc přesvědčovat o tom, jaká jsem. Ale beru to jako výzvu a hlavně vždy s úsměvem. (smích)

 

A prosadit se třeba takovou tou rychlejší cestou přes různé pěvecké soutěže, o tom jste nikdy neuvažovala?

Myslím, že kvůli svému jménu si to ani nemůžu dovolit. A navíc nepatřím zrovna mezi odvážlivce. Jsem člověk, který není až tak úplně stvořený pro showbyznys, nerada jsem tlačená do něčeho, co neznám. Neumím si stoupnout na povel na značku a zpívat. Potřebuju být svobodná. A i když nebudu třeba tak úspěšná, tak je pro mě důležité, že budu spokojená. Ale obdivuju, že do toho někdo jde bezhlavě a s nadšením. Jen jsem přesvědčená, že z takových soutěží už dneska nikdo slávu neudělá. Protože i nálada mezi lidmi v showbyznysu je podle mě až moc kritická. Mám pár přátel, kteří to absolvovali, a je mi až líto, když slyším, jak jimi někteří pohrdají jen proto, že něčím takovým prošli. To není fér.

 

Jaké to je, postavit se na pódium před dav lidí a zpívat. Měla jste s tím někdy problém?

Musím říct, že na pódiu se cítím čím dál líp. Ale byly doby, kdy se mi podlamovala kolena, měla jsem trému a strach. Ale to všechno k tomu patří. V každé profesi se člověk nějak vyvíjí.

 

V prosinci vás čeká velký koncert v pražské O2 areně, to je obrovský prostor, toho se nebojíte?

Samozřejmě se trochu bojím, budu tam zpívat s mnoha hosty před několika tisíci lidmi, takže myslím, že tam to přijde určitě, ale to je přece jen něco jiného. Je to vlastně takové vyvrcholení tátových šedesátin, které letos oslavil, a my tím obrovským koncertem zakončíme celé turné. Bude to vrchol pro nás pro všechny. Doprovodnou kapelou je obnovený Prototyp, se kterým táta kdysi hrával, objeví se tam hosté spojení s písničkami za celou jeho třicetiletou kariéru. Bude to moc hezká show, průřezová, vzpomínková, technicky nejvybavenější, co může divák na koncertech Dalibora Jandy dnes vidět, a myslím, že to bude i hodně vtipné. Takže tímto všechny zvu 17. prosince do O2 areny!

 

Pro koho vlastně zpíváte nejčastěji, kdo je vaše cílová skupina?

Úplně každý. Nemám nějaké limity. Asi se nebude moje muzika líbit současným teenagerům, kvůli kterým bych musela řešit, jestli mám v téhle skladbě to správné trendy oblečení, toho správného drsného potetovaného rappera a jestli to aranžoval někdo, kdo má na Youtube milion zhlédnutí. Ale jinak dělám to, co ze mě vypadne, je mi to příjemné, sedne mi to hlasově a na nic si nehraju. Jsem zasněný typ s kytarou a rozhodně to nebudu měnit, a proto mám pocit, že mě můžou poslouchat dvacetiletí, stejně jako šedesátiletí.

 

Nelákalo by vás vydat se i za hranice republiky? To je docela častý sen mladých zpěváků

Určitě by mě to taky lákalo, to je něco, po čem tady touží každý, i když to třeba nepřizná. Ale je to těžké a já na to nejsem ani jazykově vybavená. A nejsem ani takový extrovert, abych chodila na konkurzy a dělala s každým, kdo mi něco nabídne. Možná se někdy i podceňuju, ale lepší už to asi nebude. (smích) Navíc jsem spíš takový domácí typ, ale hodně třeba jezdím na Slovensko, kde se mi zpívá moc dobře. Mám tam i spoustu přátel a publikum je tam úplně jiné než tady, což mě moc baví. Dělat kariéru je dneska hodně těžké, ale já mám zásadu zůstat normální, nezbláznit se z toho, proto se tím vším bavím. Vždycky svým dobrým kamarádům říkám, že kdybych se náhodou začala měnit, ať mě proplesknou. (smích)

 

Čeho byste vlastně chtěla profesně dosáhnout? Máte před sebou nějakou vizi, metu, cíl?

O tom zas až tak nepřemýšlím. Strašně mě těší jakýkoliv posun, těší mě, že lidi už trochu vědí, o co v mojí muzice jde, že mi píšou vzkazy, jak se jim líbil koncert, zpříjemnilo jim to den nebo určitou životní chvilku. To jsou moje malé cíle, které mi dělají radost. Proto jsem tu muziku začala dělat. I kdyby měla potěšit deset, padesát, sto lidí, tak to pro mě smysl má. A mám i osobní mety, nechci zůstat spokojená sama se sebou, chci na sobě vidět posun. Ale vyhrát Grammy by se mi samozřejmě taky líbilo. (smích) Ale vážně, já jsem do téhle profese nevstupovala pro úspěch, pro slávu. Znám ale lidi, kteří touží být víc slavní, než je baví ta muzika. A já to mám naopak. Hudba je lék na všechno, a proto je nádherná.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Lucie Vítková

Foto: Lucie Vítková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře