Josef Vojtek - lídr kapely Kabát, muzikálový herec a zpěvák

20.09.2012 09:35 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Musíte vtáhnout lidi do děje, to platí jak na rockovém koncertě, tak v divadle. Pokud to nedokážete je něco špatně." Josef Vojtek

 

 

 

 

Dlouho jsem nepotkala někoho, kdo by to měl v životě tak srovnané, jako Josef Vojtek. Má v životě jasno a ví, kde jsou jeho priority. V jeho případě platí - nesnažte se přesvědčit přesvědčeného muže, který se v první řadě řídí svojí intuicí. Od Josefa Vojtka dostanete na své otázky vždy jasné odpovědi. Vždy bude vědět, co chce dělat a s kým. Profesionalita je pro něj zásadním pojmem. Jeho den má svá pravidla. Najde si v něm čas pro koncentraci na své pracovní úkoly – obvykle ráno, kdy se podle svých slov nejlépe soustředí. Úspěšně kombinuje hraní v divadle Broadway, kde jej budete od října moci vidět v muzikálu Klíč králů s rodinným životem. Do toho přichází několik dlouho očekávaných koncertů kapely Kabát. A vedle toho všeho je od srpna díky synu Adámkovi jeho rodina zase o něco větší.

 

Když jsem vás viděla při divadelní zkoušce v divadle Broadway, kde hrajete, vypadalo to, že jste celkem ostřílený a nijak nervózní z premiéry. Jak je tomu u vás se samotnou přípravou, zkoušením?

Vypadá to, že si života především užívám. Ale všem mým ať už divadelním či hudebním výkonům předchází značná příprava, která bere poměrně hodně času. Někdy jsou to až dva měsíce každodenního zkoušení.

 

Není zřejmě na škodu být současně sám sobě i dobrým manažerem?

Nejlepší je, když si člověk se svým zdravým selským rozumem umí poradit sám a řídí se u toho vlastním pocitem. Organizačně zvládnout nejen čas, ale i ekonomiku projektů je obecně pro herce nelehký úkol. Jsem v téhle branži už dost dlouho, viděl jsem tolik smluv, že si dokážu poradit i v těchto situacích. A hlavně - vždy jednám já o sobě, nikdy bych nechtěl, aby za mě rozhodovali druzí.

 

Máte nějaké zvláštní nároky na své kolegy v divadle?

Ne, to není v mé kompetenci, od toho je tam režisér. Jen je dobré, když chodíme na zkoušky připraveni. Pak jde vše lépe.

 

Změny, které při zkoušení v divadle mohou probíhat takřka do poslední chvíle, vás zřejmě naučily reagovat na nové situace, třeba i improvizovat. Vnímáte, že reagujete na změny díky letité praxi už lépe?

Nervozitě a nejistotě se nelze zcela vyhnout. Dokonce i při koncertech, a to jsem jich zažil hrozně moc, bývám ze začátku trochu nervózní. Posluchač či divák si to ani neuvědomí, když vše působí tak snadno, ale my (kapela), kteří jsme už jen tou pomyslnou třešničkou na dortu předstupující před lidi se svým výkonem, máme za zády nekonečně mnoho hodin dřiny. Příprava našeho koncertu je jeden velký živý organizmus čítající přes sto lidí a každý má svůj přesný harmonogram práce. Takže se nedivte, že jsem vždy na začátku turné nebo koncertu trochu nervózní, jestli všechno klapne.

 

Jak je to s playlistem koncertů, jde v tomto směru při koncertu kapely Kabát nějak improvizovat?

Změny jsou téměř vyloučené, a to se zase odkazuji na techniku (teď myslím tu elektronickou - počítače, záznamová média, mix pulty, světla atd.), která je nastavená na určitý program. Samozřejmě pokud to situace vyžaduje, můžeme z nějakého důvodu některou písničku vykopnout, ale to obnáší měnit programy nastavení světel, nastavení zvuku na mixpultech a to nám za ty „řeči“ od osvětlovačů a zvukařů nestojí, a tak radši přesně dodržujeme domluvený program.

 

Co je pro vás dosažením určitého vrcholu v hudební tvorbě?

Kabát má vždy „vrcholů ledovce“ více. Jednak je to vždy vydání samotného alba, jehož příprava může trvat i několik let. Každý koncert je vyvrcholením. Vyprodáváme koncerty a komunikujeme s lidmi, se kterými jsme na jedné lodi, zpíváme písničky o životě, které jsou všem srozumitelné, lidi nás berou a právě to, jak s nimi komunikujeme vede pozitivně k tomu, že naši posluchači nechtějí mít doma duplikáty nebo stahovanou hudbu. Kupují si naše alba a ucelují si své sbírky. A pokud se nám daří tohle, tak jsme spokojená parta, která si prošlapala k úspěchu svoji cestu poctivě a tvrdě. Ten vývoj z nás udělal skvělou partu, naši druhou rodinu. Myslím, že tohle je taky jeden z vrcholů naší existence.

 

Jak se vám daří udržet fungující kapelu jako partu lidí, kteří spolu skvěle vychází tolik let?

My si od začátku nastavili mantinely. Dodržujeme daná pravidla a respektujeme se. Máme jeden cíl, kterým je naše hudba. V tomto se naše vynaložená energie pak už jen násobí. Pokud by se rozcházelo naše přesvědčení, rozpadne se pochopitelně i kapela. To, že jsme spolu takových let, je jen důkazem, že se umíme domluvit, chceme ty stejné věci, a co děláme, tomu věříme.

 

Na koncertech se svými fanoušky hodně komunikujete, na rozdíl od kapel, které přijdou jen zahrát a odejdou. Jak a proč to takhle máte koncipované?

Z Kabátu se nestala úspěšná kapela ze dne na den. S klukama jsme hráli za různých podmínek či v režimu, který se nás snažil cenzurovat – ale my si stejně hráli, co jsme chtěli, protože na naše koncerty nikdo z komise nechodil. Asi se báli. (smích) Za svoji kariéru jsme hráli až pro 65 tisíc lidí a co zůstalo stejné, je, že to naše hraní je „srdcařina“. Fanoušek pozná, co je image a co je opravdové, kde je profesionalita a kvalita. Takovou hudbu se snažíme dělat, a proto za námi lidi jdou. A bez komunikace s fanoušky si neumím koncert představit. Musíte vtáhnout lidi do děje, to platí jak na rockovém koncertě, tak v divadle. Pokud to nedokážete je něco špatně.

 

Jak je to s vaší komunikací na sociálních sítích? Fan klubů kapely Kabát tam je nemálo...

Jediná komunikace, kterou máme na internetu, je přes naše webové stránky nebo přes náš kabátí Fanklub. Nikdo z členů kapely nespravuje žádnou stránku na Facebooku. I když se tam prý za mě nějaký zoufalec vydává, nejsem to já!!!

 

Vnímáte vy sám, že jste našel skrze hudbu způsob sdělení, kterému budou lidi rozumět a přes ten váš rockový žánr můžete přenášet v podstatě stejnou filozofii, jako se můžou hudebníci snažit přenést i v jiných žánrech?

Milan Špalek (pozn. redakce: autor všech textů) ve svých textech popisuje život tak, jak ho vidí on nebo my všichni v kapele. Jsme spolu přes dvacet let a naše názory na tento svět se jen málokdy v něčem liší. Myslím si, že naše texty nejsou jen pouhým vyplněním písniček, a pokud si některé opravdu poslechnete, uslyšíte, že Kabát není jen parta pivních vypatlanců, jak se nás snaží někteří rádoby „seriózní umělci“ nebo hudební „kritici“ prezentovat.

 

K vaší image určitá drsnost také patří. Na první pohled můžete působit trochu ostře. Je to ve vašem případě současně i jakási ochrana vůči okolí, kterému nechcete sdělovat své vnitřní pocity?

Doba si to ani nežádá. Naopak, je taková, že jakmile sdělíte někomu své pocity, při nejbližší příležitosti se to obrátí proti vám. Takže jsem spíš opatrnější na to, co říkám a komu co projevuju. Nevím, proč bych měl sdělovat svoje pocity někomu jinému než lidem, kteří jsou mi blízcí a které miluji.

 

Pozorujete, jak se v různých situacích chovají jiní lidé?

To mě docela baví. A rád i některé situace sám vytvářím, abych věděl, jak na ně budou lidi reagovat. Já se na lidi většinou směju. Čas od času mě někdo na ulici pozná a třeba se tváří, že mě jako nevidí a uhne pohledem, jiný zase pozdraví. Je fajn vidět, že je to těší a usmějí se taky. Den je hned hezčí. A stačí tak málo!

 

Jak byste sám sebe definoval? Svůj životní styl?

Jsem člověk hodně přímý, přirozený a otevřený. Jednám na rovinu a řídím se pocity, ve kterých se většinou nemýlím. Z podstaty jsem hodně pozitivní člověk, který má rád život.

 

Říkáte si někdy ve vztahu se svými dětmi, že byste si přál, aby zažily něco takového, co si z dětství vybavujete vy sám?

Každá doba přináší to své a ta dnešní je prostě jiná. Nemůžu očekávat, že se jejich dětství dá nějak srovnávat s tím mým, které jsem prožil v Teplicích, a proto se o to ani nesnažím. Rodiče jsou od toho, aby pomohli dětem na startu do života, a o to se snažím. Čím dříve budou umět stát na vlastních nohou a postavit se situacím, které jim život přinese, tím pro ně líp. Komunikace se světem je dnes docela jiná. To je, jako byste srovnávala raketoplán s wartburgem.

 

Zaráží vás v nějakém směru chování dnešních dětí?

Velký zážitek mám třeba ve školce, když jdu pro Matýska, a ještě drsnější je to před školou, když vyzvedávám Valentýnku, to je teprve ... no, na Pankráci (myslím vězení) by se možná červenali, jak mezi sebou mluví a jak se chová naše „budoucnost národa“. Nestačil jsem se divit, co jsem tam slyšel a viděl. Ještě že jsem potetovaný a vypadám drsně, jinak nevím, jestli bych tam přežil. (smích)

 

Jakým způsobem vnímáte s přibývajícím věkem rodinu, klid a teplo domova?

Za dvacet čtyři let hraní s kapelou a v divadle toho mám tolik naježděno po světě a naspáno po hotelech, že jsem moc rád, když můžu být v klidu doma. S člověkem, který je mému srdci nejbližší. Prostě jen tak být a cítit tu pohodu, klid a lásku, na které všechno stojí. Jovanka je žena, kterou považuju za anděla. Ona a náš syn Adámek, to je teď moje rodina, kde jsem opravdu šťastný. A když jsou u nás na baráčku ještě Pepa, Valentýnka a Matýsek, pak je moje rodina kompletní a já jsem ten nejšťastnější táta a manžel na světě.

 

Jak se začlenil do vašeho zajetého režimu syn Adam, který se vám narodil 24. 8. v 8:12 hodin ráno?

Máme zdravé, krásné dítě. Už od prvního pláče je na něm vidět, že má kuráž, je zvídavý a má chuť do života! Moje máma říkala, že jsem trénoval hlasivky hlavně v noci, a tak koukám, že mi Adámek pomalu fušuje do řemesla a začíná celkem častými nočními zvukovými zkouškami. Pak jako správný rockový zpěvák jde svůj pěvecký výkon náležitě zapít a pak spokojeně usne v náručí Jovanky, aby se připravil na další sólový výstup.

 

Před narozením jste zvažovali jméno Sebastian, ale k tomu nakonec nedošlo. Co vás přimělo uvažovat o změně?

Sebastian Vojtek, to prostě nezní, nejde k sobě. Považuji za důležité, aby jméno znělo a bylo zvučné. K Sebastianovi, poměrně dlouhému jménu, je Vojtek příliš slovanské a kombinace těchto dvou jmen, to není ono. A mně jako muzikantovi to znít musí! Jak správně podotkl k volbě jména Robert Vano, který nás ve spolupráci s profesním magazínem Best of fotil jak poslední dny před porodem, tak i s narozeným synem: „Jméno musí být piano a forte“.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Lenka Walderová

Oblečení: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz (bílá košile, černé sako)

LERROS www.lerros.cz (ateliérové focení, modrá košile)

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

a Top Star magazínem – Real TV.

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře