Jožka Šmukař - folklórní zpěvák

05.05.2013 01:29 | Dita Brančíková

 

 

 

 

"Folklór je vlastně v každé muzice. Je to prazáklad veškeré muziky."Jožka Šmukař

 

 

 

 

 

Známý muzikant Jožka Šmukař vystudoval sice hotelovou školu a působil nějaký čas jako provozní v hotelu, nicméně láska k muzice určila jeho další profesní kariéru. K srdci mu přirostla lidová písnička. V roce 1981 se stal profesionálním zpěvákem ve známé dechové kapele Moravanka Jana Slabáka. Následovalo desetileté období s Brněnskou Moravěnkou, kde natočil cyklus Vyhrávala kapela a Česká muzika na Žofíně. Podílel se na vydání třiceti titulů CD, z nichž dvě poslední Pohár vína s přáteli a Při víně, o víně natáčel u sebe ve sklípku. Během své dlouholeté kariéry profesionálního zpěváka spolupracoval také s muzikou BROLN Jindřicha Hovorky nebo cimbálovou muzikou Petra Olivy. V současné době hraje s vlastní menší kapelou široký repertoár od popu, swingu a evergreenů až po dechovku.

 

Pocházíte ze tří bratrů. Jaké jste byl dítě?

Třetí, poslední, a tedy mírně rozmazlené. Nebo možná lépe řečeno vyrůstající bez velkého pedagogického tlaku mých rodičů, protože ti na mne neměli tolik času. Takže mě trochu vychovávali starší bratři Tonda a Zdeněk, trochu babička a dědeček, no a sem tam dohlédli rodiče. Díky všem těmto vlivům jsem byl úplně normální dítě jako většina…

 

Vedli vás rodiče už odmalička k muzice?

Moc chtěli. Zejména táta, protože byl velký muzikant a pravidelně hrával na nejrůznějších zábavách, plesech, na hodech, svatbách a podobně. Nejdřív to na mne rodiče zkusili s housličkami. To bylo v obyčejných rodinách běžné, že se někde sehnaly housle za pár korun a pak hurá do hudebky.

Bavilo mě to jen chvíli a zasekl jsem se, že housle ne. Že bych raději na kytaru. Ale výsledek byl přes kopírák. Kytarová vášeň mě opět brzo přešla a nechal jsem toho. No a protože, jak už jsem říkal, jsem byl třetí a rozmazlený, k ničemu dalšímu mě už nedonutili. Je pravda, že jsem ale s otcem chodil po zábavách a sem tam zazpíval. Můj první honorář bylo padesát korun, které jsem mohl prostřílet na pouti ve střelnici, druhá odměna byla zajímavější – párek a kofola.

 

Pátral jste někdy po významu svého jména Šmukař? Slovo „šmuk“ znamená ozdoba, šperk. Myslíte si, že byli vaši předci výrobci šperků, nebo patřili k sortě parádníků?

Každý ví, že příjmení nikdy nevznikla přímo, a spojení šmuk a Šmukař je pitomost. Pátral jsem v původu příjmení a našel pouze jména Šmucar, Šmucer – odvozené od německého nespisovného „smutzen“, to znamená zubit se. Takže nejspíš, že jsem usměvavý a veselý, což je pravda.

 

Vystudoval jste hotelovou školu. Proč jste se nestal hoteliérem, co vás přivedlo do Moravanky Jana Slabáka?

Pozor, hoteliérem jsem se stal! Po maturitě jsem pracoval v Hustopečích v hotelu. Ale vedle své profese jsem taky zpíval s nejrůznějšími kapelami. Na začátku s cimbálovou muzikou, kterou vedl můj bratr Zdeněk. Postupem času ale nejvíc s nejrůznějšími malými dechovkami. Jezdili jsme po plesech, na čaje, na zábavy.

No a v té době, začátkem sedmdesátých let, přemluvil profesionální trumpetista Jan Slabák desítku špičkových hráčů Státní filharmonie Brno a založil originální moravskou dechovku Moravanka. Repertoár Moravanky vycházel hlavně z moravského folklóru, zejména ze Slovácka. A právě ten osobitý a vitální moravský folklór u posluchačů výrazně zabodoval. Do té doby tu nic podobného nebylo. Přišla nová hudební barva, nové nápady, nový zvuk a rytmus. A s tím vším plné sály, rádio, televize, zájezdy do zahraničí.

Popularita Moravanky strmě stoupala a Honza Slabák jako správný manažer dobře věděl, že nemůže stát na místě. Hledal nové tváře, mladé a neokoukané interprety s „moravským srdíčkem“ a někdo mu poradil, že v Hustopečích žije mladý tenor a že by se mohl hodit…

 

Jak na toto období vzpomínáte?

Bylo to hektické období plné hodně zajímavé práce. Když jsem změnil profesi a stal se zpěvákem z povolání, prošel jsem výtečným profesionálním školením. Zpíval jsem s Jirkou Helánem, s Ivanou Slabákovou a s mnoha dalšími. Natáčel jsem své první desky, zprvu jako sborista, potom už jako sólový zpěvák. Krásný život…

 

Jakým způsobem podle vás ovlivňuje folklór společnost a co má společného napříč národy?

Folklór je vlastně v každé muzice. Folklór je v popu, jazzu, v beatu, v klasické hudbě… Je to prazáklad veškeré muziky. A ovlivňuje ji absolutně. Však si také všimněme, že se k folklóru všichni muzikanti čas od času vrátí. A velmi rádi. Folklór je muzika našeho dětství, protože jsme ty písničky slyšeli od své mámy. Byla to naše první hudební zkušenost a zážitek.

 

Jak silná je základna posluchačů tak zvaných „lidovek“?

Co je to „lidovka“? Lidová písnička, nebo zlidovělá dechovka? Ono je to asi trochu jedno. Nejpodstatnější je, když si lidé chtějí zazpívat, když je zpívání a muzika oslovuje, když mají tuhle součást kultury rádi. A pak je jedno, s kým a kde zpívají. Hlavně, že zpívají. U nás má zpívání velkou tradici a poznávám to na našich vystoupeních, ať už se svou cimbálovou muzikou, nebo s dechovkami, se kterými taky vystupuji. Takže, základna je velká a jsem za ni rád.

 

Kdo je dnes představitelem toho druhu hudby u nás?

Záměrně nebudu konkrétní. Jsou to desítky cimbálových kapel, desítky báječných dechovek. Některé z nich jsem představil v televizních pořadech Putování za písničkou a Putování za muzikou, taky v cyklu Vínečko.

 

Existuje ještě jiný žánr, který máte rád?

Nedělím muziku na žánry. Muzika je, stejně jako jakékoli umění, dobrá a špatná. Já mám rád tu dobrou.

 

K muzice patří také tanec, jste dobrý tanečník?

Každý moravský zpěvák by měl umět tančit. Alespoň verbuňk, protože ten je velmi často součástí moravských písniček. Takže verbuji, při koncertech i při televizních vystoupeních. Akorát mě z toho občas bolí „celý člověk“.

 

Musíte se nějak starat o svůj hlas, mít nějakou speciální životosprávu či být k sobě disciplinovaný?

Hlas mě živí, snažím se k němu být shovívaný, jsem na něj opatrný, šetřím si ho na příště… Ale někdy mě samozřejmě taky zradí. Pak mám hlasový klid a čekám a čekám, až se spolu zase nějak rozumně dohodneme. Ono to ani moc není ve speciální životosprávě, ani v disciplíně. Je to vůle Boží.

 

K lidovému zpívání patří i dobré jídlo. Co máte rád, jste labužník?

Dobré jídlo nepatří jen ke zpívání, dobré jídlo patří k životu. Já jsem gastronomii vystudoval. Myslím si taky, že umím docela dobře vařit, a tak jsem doma často šéfkuchařem právě já. Pořád mě to baví. A protože jsem taky myslivec, velmi rád mám zvěřinu upravenou na desítky různých způsobů. Nepohrdnu ani zabijačkou, klobáskami, skvělým gulášem, pečenou martinskou husičkou ani vánočními rybími specialitami. A co všechno jsem ještě neokoštoval! Mám co dohánět.

 

Jste odborníkem přes víno, máte svůj vlastní vinohrad. Jakým odrůdám se u vás nejlépe daří?

U nás na jižní Moravě se daří hlavně bílým vínům. Skvělá je Pálava, Müller Thurgau, veltlín, ryzlinky… V poslední době jsou výtečná i vína červená, třeba Dornfelder nebo Zweigeltrebe.

Na svých vinohradech mám ode všeho trochu, a když chci mít jinou odrůdu, prostě ji od kamarádů koupím v „syrovém stavu“, tedy v hroznech, a pak ji ve svém sklepě udělám. Každá odrůda je něčím jiná, originální a to mě baví.

 

Říká se, že v České republice mají vinaři tu výhodu, že konzumenti jsou patrioti a nejraději pijí tuzemská vína. Cítíte to také tak?

No, nevím, jak to vlastně je. Pořád se ještě u nás vypije víc vína z dovozu než toho našeho. Na druhou stranu je fakt, že naše vína mají ve světě, zejména v Evropě, čím dál lepší zvuk.

 

Co byste prozradil našim folklórem nedotčeným čtenářům, kteří ještě jeho kouzlo nepoznali?

Nikdo není dokonalý a nikdo není folklórem nedotčený.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře