Kamil Střihavka - rocker

01.06.2012 08:36 | Dita Brančíková

 

 

 

„Nebráním se ničemu, co život přináší. Rád zkouším a objevuji nové věci.“ Kamil Střihavka

 

 

 

 

 

Kamil Střihavka byl zpočátku ovlivněn bluesovou muzikou a objížděl tehdejší kluby s kytarou, foukací harmonikou a vlastními písničkami. Později založil metalovou skupinu Motorband, ale zjistil, že razantní heavymetal není zrovna hudebním stylem, který by mu byl nejbližší a po pěti letech skupinu opustil. Vydal dvě alba s uskupením BSP (Balage-Střihavka-Pavlíček), z nichž první bylo anglicky zpívané, poté následovala spolupráce se skupinou No Guitars! a sólové album Woo-Doo!. Zásadní krok jeho hudební kariéry však přišel s rolí Ježíše, kterou ztvárnil ve slavném muzikálu Jesus Christ Superstar.

Postupem času se stal doslova symbolem této rockové opery, která se v pražském divadle Spirála dočkala neuvěřitelných 1 288 repríz. Koncem roku 2010 ztvárnil roli Ježíše v novém provedení v Hudebním divadle Karlín. Stále koncertuje se svoji skupinou Leaders!, účinkuje v nejznámějších muzikálech a dokonce chystá speciální muzikál pro děti, ve kterém si zahraje krále Jiříka.

 

Víte, co znamená vaše jméno Kamil? Já si to vyhledala a můžete si vybrat: „narozený ze svobodných rodičů“ nebo „heřmánek“. Podle jiných zdrojů také „urozený“, „mladý obětní služebník“, „chrámový služebník“. Co by se vám zamlouvalo nejvíce?

Tak v tomhle mám jasno. Kdysi jsem si nastudoval, že Kamil znamená v arabštině dokonalý. Tudíž to je ten správný význam mého jména. To všechno ostatní trumfne! (smích)

 

To máte pravdu. Dokonalý Střihavka! V květnu začínáte zkoušet dětský muzikál Kapka medu pro Verunku. Mám vás ovšem zafixovaného jako rockera... Dělal jste už někdy nějaký projekt pro děti?

Takhle čistě rodinný muzikál jsem ještě nedělal. Dostal jsem nabídku od produkce, přečetl si scénář a líbilo se mi to. Bude to pro mě nová zkušenost.

 

V čem si myslíte, že bude dětské publikum jiné?

Tak on to je hlavně muzikál pro rodiny s dětmi, tudíž předpokládám, že tam budou i dospělí. A co se týče dětí, tam je to jasně dané, buď se jim to líbí, nebo nelíbí. Vzrušuje mě představa toho rizika.

 

Domníváte se, že je dnes riskantní dělat něco pro děti?

V jistém slova smyslu ano. Jak už jsem řekl, děti nekalkulují a nejdou tam kvůli Střihavkovi. Jdou se podívat na pohádku, na příběh. A ten je tady vystavěný, myslím, velmi pěkně. Navíc se mi líbí, že celá produkce je takový rodinný podnik, takže tam vládne poklidná a příjemná atmosféra.

 

Budete zde hrát společně s Bárou Basikovou, pamatujete si na vaše úplně první setkání?

No asi snad ještě z doby, kdy Baruška zpívala se Stromboli, to už je dávno. A přáteli jsme se stali někdy kolem roku 1994, když jsme spolu začali účinkovat v Ježíšovi. Takže to bude za chvíli dvacet let. Dnes se potkáváme v několika představeních.

 

Máte dvě dcery Terezu a Evu, řekl byste, že se potatily?

Jak v čem. Hezké jsou po mamince a chytré po tatínkovi. (smích) Starší dcera je introvertní, ale obě tíhnou ke kumštu. Mladší se věnuje divadlu a po maturitě se chce hlásit na DAMU, starší studuje na Literární akademii tvůrčí psaní (Pozn. red. – soukromá Vysoká škola Josefa Škvoreckého) – chce být režisérkou. A o naši celou rodinu se vzorně stará moje manželka.

 

Vyrůstal jste v Teplicích – lázeňském městě, které se proslavilo také fotbalovým klubem FK Teplice. Jak vzpomínáte na Teplice vy, jako významný rodák?

Já se narodil v Oseku u Duchcova, to je kousíček od Teplic. Ale Teplice mám velmi rád, protože se mi zde narodily obě dcerky, mám zde kamarády a prožil jsem zde velkou část svého života. Založil jsem zde první kapelu. Teplicím, se za první republiky, říkávalo Malá Paříž. Jen málo měst navštívily takové osobnosti z řad monarchů, státníků, umělců a vědců, jako právě Teplice. Vždy to tam žilo. Hlavně v noci. A co se teplického fotbalového klubu týče, tak jsme pro ně s Michalem Pavlíčkem napsali a nazpívali klubovou hymnu.

 

...ale vraťme se k vaší profesní kariéře, začínal jste v teplické metalové skupině Motorband a před dvěma lety jste vydal CD Best Of Kamil Střihavka. Asi je na co vzpomínat, že?

Bylo to zrovna mých dvacet let na scéně. A říkal jsem si, že by nebylo od věci si to celé zrekapitulovat. Tudíž je zde zachyceno to nejlepší z let 1989–2009. Je to moje časosběrné cédéčko. Začíná právě metalovým Motorbandem, přes pop-rockové BSP, funk-rockový projekt No Guitars!, až po sólové Woo-Doo a jsou zde zastoupeny i pecky z alba „365“, které jsem natočil s mou současnou kapelou Leaders! Na tomto dvojalbu jsou i nikdy nevydané rarity a duety se zajímavými lidmi, třeba s Danem Bártou, Luckou Bílou, Bárou Basikovou, nebo Karlem Gottem.

 

Takže když se teď ohlédnete, tak můžete říct…

… že patřím k hrstce šťastných lidí, kterým se jejich práce stala celoživotním koníčkem. A také vidím, že jsem se neflákal.

 

Jak jste se jako rocker dostal k muzikálové scéně?

V roce 1992 se v divadle ABC chystal nový český muzikál Milana Svobody Pěna dní, kterému byl předlohou stejnojmenný román Borise Viana. Milan Svoboda mě tenkrát ukecal a já jsem tento svůj výlet na divadelní prkna vnímal jako vybočení z rockové tvorby, která se sestávala z ježdění po koncertech a natáčení desek ve studiu. Byla to zajímavá zkušenost a taky začátek mé muzikálové kariéry.

 

Nicméně u diváků jste zapsaný jako Ježíš. Exceloval jste v divadle Spirála v muzikálu Jesus Christ Superstar, dokonce i podle recenzí britských majitelů práv patřil váš Ježíš k těm nejlepším. I pro vás bude asi tato zkušenost nezapomenutelným zážitkem…

Můžu říci, že to bylo nejintenzivnější období mého života. Hráli jsme každý den kromě pondělí a v sobotu i v neděli dvakrát. Na tomto projektu se sešla celá jedna generace skvělých rockových interpretů i hudebníků. Byli jsme po čtyři léta, kdy se Ježíš ve Spirále hrál, jakousi uzavřenou komunitou, která si žila svým vlastním životem. Rodili se nám tam děti, psi, kočky. Smích. Vznikaly nové hudební projekty i partnerské vztahy. Bylo to opravdu intenzivní a neopakovatelné. Když se za tímto obdobím ohlédnu, tak jsem v těch letech zpíval 365krát do roka, protože souběžně s Ježíšem, běžely i mé hudební projekty BSP a No Guitars!. Dodnes nechápu, jak jsem tohle období mohl přežít ve zdraví! To pracovní nasazení bylo prostě smrtící.

 

To jste opravdu neměl chvíli volna?

Jen během divadelních prázdnin. Ale to jsem zase natáčel desky a hrál letní festivaly. A když se nějaká ta chvíle volna našla, tak jsme se potkávali v Pitevně. To byl ve Spirále náš divadelní klub. Řešili jsme tam všechno. Těch legendárních mejdanů co jsme tam zažili... (smích)

 

Prý vás chtěli londýnští producenti pro obnovenou premiéru Ježíše do Londýna, je to tak?

Tohle jsme se s Danem Bártou dozvěděli až po těch čtyřech letech, kdy Ježíš skončil. Naši producenti nám to zatajili, abychom jim neutekli z dobře rozjetého projektu. (smích)

 

Legendární pražská verze muzikálu Jesus Christ Superstar měla v Praze premiéru 22. července 1994, dosáhla 1 288 repríz a vidělo ji celkem 850 000 diváků! Derniéra proběhla 28. června 1998…tolik muzikálový server. Co bylo potom?

Potom jsem byl vymačkanej jako citron. Do slova a do písmene. Dal jsem si rok pauzu. V té době jsem poznal, co to znamená, když vám „naroste popularita“. Sláva však má dvě stránky. Tu první, pozitivní, že vás všichni poznávají, jste známej a máte díky tomu i jisté výhody. A pak tu druhou, odvrácenou tvář popularity.

 

Jak se projevovala u vás?

Staly se věci, které mě posunuly, především lidsky, někam jinam. Najednou jsem si uvědomil, co je pro mě v životě prioritou. A být ,,populární“ tou prioritou rozhodně nebylo. Zjistil jsem, že ten lesk slávy s sebou nese i věci, které bych už v životě nechtěl zažít.

 

S tím ale jako umělec musíte počítat. Dáváte se všanc publiku...

Na pódiu, při koncertování je vlastně každej umělec nahej. Vzpomínám si, jak před lety mého kamaráda Ondřeje Hejmu při vystoupení v Brně napadl muž s nožem a pobodal ho. Byli jsme z toho všichni otřeseni, jak se něco takového může stát. O rok později jsem koncertoval s BSP, byla skvělá atmosféra. Pak jsem si všiml dvou týpků, kteří byli „podvobraz“ a něco na nás pokřikovali. Najednou přiletěla na pódium flaška od whisky. Rozbila se kousek ode mne a střepy z ní se mi zapíchaly do obličeje. Úplně mě to šokovalo. Odešel jsem uprostřed písničky. Sedl jsem do auta a odjel domů. Beze slova.

 

Bylo to tak vážné?

Říkal jsem si, že dnes to je láhev a zítra mě může někdo na pódiu zastřelit. Vzpomněl jsem si i na toho Ondru. Přemýšlel jsem, jak je vlastně člověk na pódiu bezbrannej, nic nemůže udělat. Na druhou stranu jsem si tuto práci vybral, naplňuje mě a dělám ji většinu svého života. Takže s takovými věcmi musím počítat. A také věřím tomu, že ti, co se stále hlídají, na sebe takové věci přitahují. Ale i přesto na tohle nejsem připravenej. Ale to asi většina z nás.

Jenže konkrétně v dnešní době se takové věci stávají…

Jednou mě v jednom z mých mnoha pražských podnájmů vykradli, sebrali mi mimo jiné i mou celoživotní sbírku CD, byly tam i raritní věci, které už nelze nahradit. Policista, který to tehdy vyšetřoval, mi říkal, že abych tomu předešel, tak bych musel bydlet minimálně v pátým patře, mít bezpečnostní zámky a v oknech mříže. To mi přijde naprosto absurdní! Abychom kvůli jednomu procentu našich spoluobčanů trávili své životy za mřížemi a patero zámky? Myslím, že ten pán měl z pozice své profese trochu pokřivený pohled na svět.

Všimla jsem si, že v posledních letech neposkytujete příliš mnoho rozhovorů, je to záměr?

To je pravda. Rozhovory moc nedávám. Říkám si, že jsem toho naplkal už dost a také ne všechno, co jsem kdy řekl, bych řekl i dnes. (smích)

Ale o tom to je. Alespoň mohou vaši posluchači sledovat váš vývoj.

Ten vývoj mohou společně se mnou sledovat skrze mou práci. V ní se odráží i můj postoj k věcem kolem nás a má životní filozofie. Nemám rád bulvár a to v žádné podobě. A ten, kdo mě sleduje a má mě v oblibě, si mě najde a to včetně mých sporadických mediálních výlevů. (smích)

Během Ježíše jste stihl založit kapelu No Guitars!. Jak dlouho tento projekt fungoval?

Nechtěl jsem po dobu „ježíšovského“ angažmá úplně vynechat své rockové publikum, a tak v roce 1994 vznikl paralelně s BSP i projekt No Guitars!, který jsme si produkovali společně s mým kamarádem z Teplic, Zdeňkem Mazačem. Vydali jsme dvě desky, odehráli jsme pár vyprodaných turné a odnesli si nějaké ty gramofonky z udělování cen českých Grammy. Z té doby zbyly písně jako: Černá růže, Kovboj z Teplic atd. Rozpustili jsme to v roce 2000. O něco později vznikla má první sólová deska Woo-Doo!, kterou mi produkoval Michal Pavlíček. Byl to první pokus, jak mě nenásilně implantovat na mainstreamovou scénu. Mám to album rád.

 

Ve videoklipu k Woo-Doo vystupuje charismatická herečka Vilma Cibulková, jaká byla vzájemná spolupráce?

Když přišel režisér tohoto klipu, Zdeněk Suchý, s minimalisticky pojatým scénářem, byla moje první věta: ,,To může hrát jedině Vilma Cibulková, pokud ne, tak přines jiný scénář.“ Za paní Vilmou jsme se společně vypravili do divadla Pod Palmovkou a k naší radosti na tuto nabídku kývla. Je to skvělá osobnost. Herecky i lidsky.

Sestava Balage-Střihavka-Pavlíček (BSP) sice vydala pouze dvě desky, ale zato se její hity, obzvláště Země vzdálená, hrají dodnes. Jak vzpomínáte na BSP, neplánujete zase nějaký živý koncert?

BSP je opět ve fázi zimního spánku a nemyslím si, že jej v nejbližší době někdo z nás tří bude chtít budit. Máme každý své vlastní hudební projekty a aktivity a ty nám zabírají veškerou energii, kterou do hudby vkládáme. V loňském roce jsme vydali Best of společně se záznamem našeho koncertu v Retro Music Hall na DVD, které je na památku do našich archivů a do archivů našich fanoušků.

Na muzikálovou scénu jste se navrátil na prknech divadla Ta Fantastika v původním českém muzikálu Johanka z Arku, v němž účinkujete dodnes…

V divadle Ta Fantastika jsem odehrál nádherných deset sezon a účinkoval ve spoustě skvělých představení.(Johanka z Arku, Excalibur, Obraz Doriana Graye, Němcová). Producent Petr Kratochvíl je velmi schopný ředitel a nikdy se nebál jít do rizika. Dělal věci, které posunovaly muzikálový žánr někam trochu jinam. Třeba Excalibur s hudbou Michala Pavlíčka, Obraz Doriana Graye, či Němcová, toho byly jasným důkazem. Během tohoto desetiletého angažmá v divadle Ta Fantastika jsem si uvědomil, že mě divadelní prostředí definitivně uhranulo a doslova mi učarovalo. Letos je to dvacet let, co dělám hudební divadlo a to už je pořádný kus života.

 

Dalo by se říci, že Jesus Christ Superstar je s vámi pořád. Ota Balage připravil k desátému výročí derniéry muzikálu řadu večerů s jeho koncertní podobou, které byly uvedeny na karlínské scéně i mimo Prahu a koncem roku 2010 jste naskočil do nového Ježíše, tentokrát v Hudebním divadle Karlín. Jak si to užíváte?

Užívám si velice a jsem rád, že jsem nakonec po tvrdošíjném odmítání na nabídku hrát opět v tomto legendárním představení kývnul. Během těch patnácti let od derniéry první verze Ježíše mě oslovovali hlavně mladí lidé a to po koncertech, představeních, nebo e-maily. Společným jmenovatelem bylo přání zažít tuto legendární rockovou operu na vlastní kůži a vidět to, co znají jen z nahrávek, nebo z vyprávění svých rodičů. Jsem rád, že v Hudebním divadle Karlín, kde jsme nastudovali a odpremiérovali novou verzi Jesus Christ Superstar, potkávám v hledišti hlavně mladé tváře, které jsou již čtvrtou generací, která si pro sebe objevuje nádhernou a především nadčasovou hudbu A. L. Webera. A to je úžasné! A taky si myslím, že je dobře, když má naše krásná kulturní metropole na repertoáru takovýto světový titul v takové kvalitě. 

 

Jaký je v současné době váš denní rytmus, dodržujete správnou životosprávu?

Můj denní rytmus je velice nestálý a proměnlivý. Každopádně pravidelně sportuji a tím si udržuji nejen fyzickou kondici. Hraju pravidelně fotbal, tenis, jezdím na kole, v zimě lyžuji a již třetím rokem trénuji thaibox s mým trenérem Rudolfem Váchou. Úžasný relax.

Jste zastáncem „prevence“ nebo vše necháváte na „životním toku“?

Prevence je fajn, ale život žijeme jen jeden a právě teď! Proto se nebráním ničemu, co život přináší. Rád zkouším a objevuji nové věci a ten vámi zmiňovaný životní ,,tok“, je opravdu nepřeberný, takže: ,,a živote hyjóóó…(smích)

Kdybyste mohl, změnil byste něco na svém dosavadním životě?

Absolutně ne!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblek a obuv: BANDI VAMOS - Pánské pbleky www.bandi.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře