Kristina Fialová - violistka

12.01.2015 09:32 | Vladimír Stibor

Díky nebývalému talentu a usilovné práci dosáhla navzdory svému mládí mezinárodních úspěchů. Česká violistka Kristina Fialová vidí v hudbě, která se jí stala doslova osudnou, i bohatou paletu barev a nerozděluje ji jen na klasickou a populární. Dva roky působila v Kodaňské filharmonii. Během svého koncertního turné v Číně vedla mistrovské kurzy pro čínské studenty hudebních vysokých škol. Sólová hra na violu však u ní dominuje. V současné době nahrává své sólové CD.

 

Viola je královský hudební nástroj. Z jaké rodiny pocházíte? Snad ne z královské? 

K hudbě jsem vždy inklinovala, neboť pocházím z hudebnické rodiny. Maminka je výborná učitelka klavíru a tatínek je sbormistrem Českého filharmonického sboru Brno, který patří ke světové špičce ve svém oboru. Jako malá jsem s nadšením tancovala zásadně na Dvořákovo Te Deum či Klavírní koncert téhož autora. Od svých čtyř let jsem hrála na klavír a od šesti let i na housle. Od malička jsem měla tedy o hudbě rozhodnuto.

 

Kdo měl největší podíl na tom, že jste si oblíbila právě violu? Byla to těžká volba? 

Pro mě to byla volba velmi snadná. Když jsem poprvé v ruce držela violu, zvuk tohoto nástroje mě okamžitě uchvátil. Zvuk violy mi byl mnohem bližší než zvuk houslí. Již 4 měsíce po mém prvním kontaktu s violou jsem úspěšně vykonala přijímací zkoušky na Konzervatoř v Brně, ačkoliv jsem do té doby o studiu hudby seriózně neuvažovala.

 

Můžete připomenout své hudební vzdělání? 

Vystudovala jsem Konzervatoř v Brně u prof. Miroslava Kováře, kterou jsem místo běžných šesti let absolvovala za let pět (díky tzv. kontrakcí, kdy se pátý a šestý ročník spojí dohromady). Již po maturitě jsem byla přijata na Hudební Akademii Múzických umění v Praze do třídy prof. Jana Pěrušky. V průběhu pražského studia jsem vykonala přijímací zkoušky na Královskou hudební akademii v Kodani do třídy významných pedagogů Tima Frederiksona a Larse Anderse Tomtera, kde v dubnu 2015 dokončím studium Soloist class. Dále mě ještě čeká 5 semestrů doktorandského studia v Praze a 3 semestry Meisterklasse na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech ve třídě prof. Vladimíra Bukače.

 

Kolik let se musí člověk učit a snažit, než violu mistrovsky ovládne? 

Nelze říci, že studium na jakýkoli nástroj trvá určitý počet let a pak už má člověk vyhráno. Pro mě je hraní na violu celoživotní studium, myslím si, že se stále mohu zlepšovat a učit se nové věci. U nás muzikantů bohužel neplatí, že po vystudování vysoké školy bychom již vše uměli a již se nemohli zdokonalovat anebo nemuseli cvičit. Cvičení je u nás doživotní „řehole“. Toto máme stejné se sportovci – cvičením se stále snažíme zlepšovat nebo alespoň udržovat naši „kondici“ a pokud cvičit přestaneme, tak tuto „kondici“ ztrácíme.

  

Hrajete i na jiné nástroje? 

Mým druhým nástrojem byl vždy klavír. Hraji na něj od svých čtyř let. I když na něj nemám už tolik času, byla by škoda vše zapomenout. Často po recitálu s klavírem hrajeme s mým klavíristou Martinem Levickým přídavky čtyřručně.

 

Před kterým publikem se vám doposud nejlépe vystupovalo? 

Se svou violou jsem již procestovala země v Evropě, Africe, Asii a USA a musím říci, že publikum v každé zemi je specifické, tudíž je těžké rozhodnout, kde se mi hrálo nejlépe. Velmi milý zážitek mám z nedávné doby, kdy jsem měla debut v proslulé Tonhalle v Zurichu. Hrála jsem dva koncerty v jeden den a oba tyto koncerty byly vyprodané. Reakce publika byla úžasná.

 

Získala jste mnohá ocenění na mezinárodních soutěžích. Kterého z nich si nejvíce vážíte a které vás posunulo dál? 

Mohu říci, že jsem tak trochu soutěžní typ. Účast na soutěži pro mě vždy byla velkou výzvou a zároveň motivací předvést to nejlepší. Asi nejvíce si cením mého vítězství na soutěži Michala Spisaka v polských Katovicích v loňském roce. Byla tam mezinárodní konkurence padesáti violistů z celého světa. Těžký byl pro mě i fakt, že jsem se soutěže zúčastnila již za plného koncertního provozu. Když jsem ještě studovala na konzervatoři, měla jsem na soutěžní přípravu neomezený čas, a tudíž jsem se na každou soutěž mohla připravovat dlouho dopředu a soustředit se jen na daný repertoár. Před polskou soutěží jsem již aktivně koncertovala a zároveň se soutěžním programem jsem cvičila spoustu skladeb na recitálové či sólové koncerty. Před soutěží jsem měla jen 14 volných dní, kdy jsem byla opravdu od rána do večera zavřená v jedné místnosti a doučovala se tříkolový repertoár na tuto soutěž.

  

Co vás žene jako violistku nejvíce kupředu? 

Viola jako sólový nástroj je stále ve stínu klavíru, houslí či violoncella, což je škoda. Témbr violy je neporovnatelný se kterýmkoliv jiným nástrojem. Violu stojí za to propagovat a dostávat ji stále víc do povědomí široké veřejnosti jako sólový nástroj. Snažím se pro to dělat maximum. Cesta je sice obtížná, ale o to větší je to pro mne výzva.

 

Mají Adventní koncerty České televize jinou atmosféru než běžná koncertní vystoupení? 

Na Adventním koncertu České televize jsem letos hrála poprvé a moc jsem si toto vystoupení užila. Ale je to něco úplně jiného než klasický koncert. Každý umělec má pro své vystoupení k dispozici cca 5 minut. Vzhledem k tomu, že se jedná o přímý přenos do televize, musí se ale vše několikrát vyzkoušet a naplánovat, aby vše klaplo. Každopádně výnosy z těchto koncertů jsou vždy pro dobrý účel a byla jsem moc ráda, že jsem se na tomto projektu mohla letos také podílet. 

 

V roce 2015 vás čeká natáčení několika CD. Jak se na tuto práci těšíte?

V roce 2015 budu nahrávat 3 CD. První CD bude můj sólový debut a mělo by vyjít na jaře 2015 u vydavatelství ArcoDiva. Pro toto CD jsem vybrala skladby 20. a 21. století. Další CD budu natáčet pro dánskou společnost DACAPO a zahrnuje komorní skladby dánského skladatele Fridricha Kuhlaua. A konečně třetí CD budu nahrávat společně s Českým národním symfonickým orchestrem. Budeme natáčet violové koncerty od maďarského skladatele Miklóse Rózsy a českého autora Bohuslava Martinů. Natočit CD je pro mě krásná výzva srovnatelná s tím, když malíř namaluje obraz. Musím se snažit své pojetí skladby pojmout tak, aby jednou následné generace ocenily můj přínos skladbě.

 

Jak vypadá váš běžný den naplněný hudbou? 

To je velmi různé. Mám celkem nepravidelný režim. Záleží na tom, jestli mám ten daný den koncert nebo zkoušku. Pokud mám celý den volno, několik hodin strávím s violou cvičením programu na nejbližší koncerty, vyřizuji emaily, ale také třeba vařím oběd pro manžela. (úsměv)

 

Nelze se nezeptat, s kým byste nejraději stála na koncertním pódiu? 

Mám velké štěstí, že se na pódiu pravidelně potkávám se skvělými muzikanty, takže již mám své oblíbené spolupracovníky. Pódiové setkání s jakoukoliv hudební osobností je svátkem nejen pro mne, ale i pro každého muzikanta. Spolupráce se zralými kolegy je pro mne také vždy velkou inspirací.

 

Existuje nějaká hudební skladba, jež před vámi leží jako mistrovská výzva? 

Asi největší výzvou pro mě byla skladba Johanna Sebastiana Bacha Chaconna. Tato sólová patnáctiminutová skladba je napsaná pro housle a je nesmírně obtížná jak technicky, tak hudebně. Na violu jsou některé akordy na hranici hratelnosti, protože na houslích jsou vzdálenosti mezi jednotlivými tóny o něco menší. To znamená, že prakticky celou skladbu musím mít prsty natažené na maximum, což není nic pohodlného. Ale tato skladba je naprosto geniálním mistrovským dílem, takže veškerá dřina stojí za to!

 

A rozvedeme-li tuto myšlenku ještě dál, je možné připustit, že i pro violistku někde leží či se nachází hudební Olymp? Nebo je hudba právě tou nejlepší a nejlákavější cestou k dosažení tohoto pomyslného vrcholu?

Mým Olympem je mistrně ovládat svůj nástroj, neusnout na pomyslných vavřínech a mít chuť a energii se neustále zlepšovat. A právě hudba sama je tou nejlepší zpětnou vazbou. Jakýkoliv hudební nástroj má tolik možností zlepšení. Věděli to naši předkové, víme to i my. Violisté v 19. stoleté se také nespokojili s vývojem jejich nástroje. Proto dnes můžeme hrát neporovnatelně těžší a barevnější díla. I já cítím stejnou povinnost vůči nastupujícím generacím. Posunout violu co nejdál.

  

Jak jsou na tom violisté se sólovým repertoárem? 

Je pravda, že třeba v romantismu nebo klasicismu na nás „velcí“ skladatelé občas zapomínali. Například Antonínu Dvořákovi, který byl sám violista, nikdy neodpustím, že nenapsal žádnou sólovou skladbu pro violu. (úsměv)

Violu jako sólový nástroj skladatelé začali objevovat koncem 19. století. Také se to samozřejmě odvíjelo od skutečnosti, že začalo violistů-sólistů přibývat, takže měli skladby pro koho psát. Ve 20. století již máme veliké množství nádherných skladeb, bohužel ne všechny jsou známé. Tomuto tématu se také věnuji ve své disertační práci v rámci doktorandského studia na Hudební fakultě Akademie Múzických Umění v Praze. I zde bych velice ráda byla iniciátorem posunu sólové violy ve formě vzniku nových děl pro můj nástroj. I Bach psal pro někoho a jeho díla nebyla brána vždy s nadšením, byl ve své době také soudobým skladatelem. Nechť ukáže čas, které skladby vydrží staletí, jako tomu je v případě J. S. Bacha. 

 

Přemýšlela jste někdy o dráze orchestrálního hráče či o jiné hudební cestě?

Na konzervatoři jsem žádný jasný cíl neměla. Snažila jsem se dělat maximum pro to, abych hrála co nejlépe, jezdila jsem na soutěže a využila každé nabídky ke koncertování jak sólovému, tak i komornímu, či hře v orchestru. Když jsem začala studovat v Kodani, přihlásila jsem se na konkurz do Kodaňské filharmonie a na konkurzu jsem zvítězila. Ve filharmonii jsem hrála skoro dva roky a byla to pro mě obrovská zkušenost, na kterou ráda vzpomínám. Během těchto dvou let jsem ale začala získávat stále více sólových nabídek. Můj koncertní kalendář se stal s plným úvazkem v orchestru neslučitelným. I když to byl velký risk, z filharmonie jsem odešla a rozhodla jsem se, že zkusím dráhu sólistky. A za toto rozhodnutí jsem ráda a velice si vážím všech sólových nabídek, kterých přichází stále víc. Kalendář mám zaplněný na rok dopředu.

 

Nelákala vás také představa kariéry hudebního pedagoga?

Co se týče pedagogické dráhy, občas mě na mých koncertních cestách pořadatel požádá, abych kromě koncertu druhý den vedla také mistrovské kurzy pro studenty-violisty z daného města. Naposledy jsem vyučovala v rámci mého podzimního turné v Číně na několika tamních univerzitách. Vedení mistrovských kurzů mě baví a je to také pro mě také velice obohacující setkávat se s různými muzikanty, kteří pocházejí z odlišného prostředí.

 

Jaký je váš názor na vnímání klasické hudby veřejností?

Mrzí mě, když se u nás stále používá zažité slovní spojení „vážná hudba“. Klasická hudba obsahuje všechny nálady a barvy, které si umíme představit. Stačí si také přečíst některé životopisy slavných skladatelů, jako byli Mozart nebo Haydn, a zjistíte, že rozhodně nebyli vážní! Vnímání veřejnosti je takové, že co je oblečeno ve fraku, je nudné. Nicméně patří ke slušnému vychování nás muzikantů hrát krásnou hudbu v krásném oblečení. Při svých koncertech se také snažím jednotlivé skladby uvádět mluveným slovem a tím hudbu a jednotlivé skladatele přiblížit publiku. Mnohdy za mnou přijdou někteří posluchači s tím, že toto byl jejich první koncert klasické hudby a jsou velmi překvapeni, jak se jim koncert líbil! Jednoduše – zkuste přijít na koncert a uvidíte!

 

Co vás čeká v nadcházejících měsících?

Druhá polovina této sezóny bude velice náročná, ale čekají mě krásné koncerty. Budu mít recitály kromě České republiky také v Dánsku, Itálii, Polsku a Německu, rovněž vystoupím s Moravskou filharmonii Olomouc a Janáčkovou filharmonií Ostrava a budu natáčet dvě z již zmíněných tří CD. Také se velmi těším na svůj debut na festivalu Pražské Jaro.

  

Kde nejraději relaxujete a kam jezdíváte, najdete-li si čas, na dovolenou? 

S manželem jsme typičtí plážoví povaleči a vhledem k tomu, že jako sóloví muzikanti jsme pořád v pohybu, stále na telefonu a emailu, tak se vždy těšíme na jeden týden v roce, kdy si zajedeme k moři a budeme jen ležet, číst si knížku a hlavně vypneme telefon. Ale musí to být jen jeden týden. Zjistili jsme totiž, že přesně pátý den dovolené začínáme být z toho nicnedělání nervózní a zapínáme telefon. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: Zdeněk Chrapek a Dušan Martinček www.dusanmartincek.cz

Oficiální stránky: www.kristinafialova.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře