Laďa Kerndl - zpěvák

Laďa Kerndl, foto: Miloslav Svanovský

" A tak jako Walda Matuška měl svoji Terezu, Jirka Korn Ivetu nebo Karel Hála Matyldu, já budu mít svoji Magdalenu." Laďa Kerndl 

„Český Sinatra“. Tato přezdívka se mu už před dávnou dobou stala synonymem. Ale Laďa Kerndl je nejen českým Sinatrou. Je to muž s obrovským charismatem, který si člověka dokáže získat už při podání ruky. Muž sdílný a galantní, který „má rád humor a sladkosti“, jak na sebe v úvodu prozradil. A to jsem si během rozhovoru potvrdila. Také to, že má v započatém roce 2010 spoustu zajímavých plánů, které si chce splnit i na počest svého jubilea – 65. narozenin. Nová deska, kniha, dokončení filmu, koncerty, dlouho slibovaná dovolená… Při našem interview jsme však neprocházeli a ani neproplouvali pouze přítomností či budoucností, ale i zážitky a zkušenostmi z dosavadních životních etap Ladi Kerndla.

  Pane Kerndle, na konci minulého roku jste vydal novou desku. Můžete nám ji přiblížit? Čím je výjimečná? 

11. listopadu minulého roku jsem vydal desku, již čtrnáctou v pořadí, pod názvem „Zdá se to pár dní“. Byl to pro mě významný den, protože toho dne měl v Praze koncert Tom Jones, kterého jsem si šel poslechnout. Mimochodem, koncert to byl úžasný. Moje nové CD je výjimečné tím, že je vlastně první autorskou deskou nazpívanou v českém jazyce. Všechny předešlé desky byly v angličtině. I když musím podotknout, že česky zpívané skladby naleznete i na mém albu vydaném v roce 1995 s panem Gustavem Bromem a Antonínem Julinou. A pak na CD z roku 2004 „…pár příběhů“, kde zpívám i se svojí dcerou Terezou. Na desce „Zdá se to pár dní“ jsou písničky od českých autorů, nové věci napsané přímo pro mě. Dá se říct, že jsou z velké části směrované k mému životu, který se odehrával spoustu let na moři a na místech po téměř celém světě. Hudbu k tomuto ojedinělému albu složil náš skvělý jazzový kytarista Roman Pokorný.  Podílel se i na některých textech. Skladby na této desce jsou ve stylu blues, folku, balad, rocku, swingu i funky. Píseň „Magdalena“ složil a otextoval Jiří Březík. Dalšími textaři jsou Karel Klusáček, Petr Šiška, Jaroslav Cedidla, Helena Procházková a Jan Slabý. Na tomto CD se hudebně podíleli Ondřej Pivec, Mirek Hloukal, Igor Shikula z Ukrajiny, Dudu Morais z Brazílie a Eli Khentov z Izraele. Naleznete zde i bonus „Connect Me, Baby!“, což je jediná věc v anglickém jazyce. Na desce pracovalo vlastně sedm textařů, z nichž jeden je nevidomý. Jmenuje se Jan Slabý a je to člověk, se kterým se znám spoustu let. Několikrát mi nabídl krásné texty k písničkám, ale nebyla nikdy příležitost je použít, protože všechny mé dosavadní skladby, jak jsem se už zmínil, byly v angličtině. Až na tuto desku se mi konečně podařilo zařadit jeho skladbu s názvem „Moře a já“, která mě dostala a která vystihuje můj vztah k moři a životu.

Máte image zpěváka, který interpretuje zejména americké evergreeny 40. až 60. let. Proč jste vždy dával přednost této hudební oblasti? Kdy a jak se vám stala tak blízkou? 

Už když jsem jako kluk poslouchal zakázané rozhlasové stanice Radio Luxemburg, Radio London, Deutsche Welle, Svobodná Evropa. Tyto stanice velice vyhledával a poslouchal můj táta. Před zprávami, které byly vždy v celou hodinu a pak po zprávách, už nebyl signál tolik rušený. Mohl jsem tak poslouchat skvělou muziku, jazz, swing a evergreeny 40. až 60. let. Díky tomu se mi začala tato hudba líbit a imponovat mi. Snažil jsem se do toho začít trošičku zapojovat a tyto věci zpívat, a mám je vlastně dodnes v sobě a díky nimž mám široký repertoár. Ovšem můj repertoár je tak široký i díky tomu, že jsem se posléze dostal jako muzikant na americkou výletní loď, kde jsem působil spoustu let. A to nejen na lodi, ale vůbec celkově v zahraničí. V zahraničí jsem pracoval téměř dvacet čtyři let, samozřejmě s přestávkami, kdy jsme se vraceli domu. No a tam jsem v zásadě tuto muziku do sebe čerpal dál a učil se další evergreeny, světové šlágry, které jsou neustále aktuální. Stejně jako se vysílají klasická díla Chopina nebo Beethovena, vysílají se i skladby Duka Ellingtona nebo Irvinga Berlina a Cola Portera a dalších.

To jsou světové melodie, které jsou zažité stejně jako klasika. Už se dostávají na stejnou úroveň. Takových skladeb existuje nepřeberné množství. Jistě, že některé jsou slavnější, některé méně slavné, ale je potřeba znát i ty méně slavné. Protože i mezi nimi jsou velice pěkné a líbivé skladby. Lidé je ale neznají, protože se pořád dokola omílají jen ty nejslavnější. A ještě k vaší otázce. Mě zkrátka tahle muzika baví. Samozřejmě, když jsme hráli na lodích, hráli jsme i popové věci, v té době populární. Od ABBY i od Beatles, to jsme museli mít také nastudované, protože lidé si to žádali. Ale naší parketou byly na prvním místě světové evergreeny. Na lodích jsme doprovázeli také americké zpěváky, tanečníky a umělce z celého světa. Musím říct, že to tak frčelo, že člověk někdy nestačil ani obracet noty, ale zvládli jsme to. A byli jsme rádi, že jsme mohli konkurovat americkým orchestrům, i když jsme oproti nim hráli za poloviční peníze a z toho jsme ještě polovinu odváděli u nás Pragokoncertu. Jako jedni z mála jsme ale mohli jezdit do světa a podívat se za hranice železné opony, která byla jinak neproniknutelná. Domů jsme se vraceli na dva až tři měsíce, když byla loď v suchém doku na opravě. To jsme vystupovali v hotelích po celé republice, například v hotelu Alexandria v Luhačovicích, v hotelu International v Brně… a tak dále. 

A v hotelu Praha v Praze?  

V hotelu Praha také, ano. Hráli jsme na různých, velmi exkluzivních pracovištích, protože jsme měli široký repertoár, který tu téměř nikdo neměl. Měli jsme luxusní oblečení, ty nejlepší aparatury, velmi kvalitní hudební nástroje, ale především vynikající repertoár. Bylo to pro nás velice prestižní. V té době jsme byli atraktivní mladí umělci. Dá se říct, že jsme byli na výsluní. 

Doposud jste nejen zpíval americké evergreeny, ale i vydával desky zejména s těmito melodiemi. Co vás tedy vedlo k natočení desky v češtině? 

Toto české cédéčko vzniklo z důvodu, že se mě spousta lidí ptala, proč nezpívám v našem krásném českém jazyce. Doposud jsem vždycky odpovídal způsobem, že přece zpívám americké evergreeny, které jsou psané v angličtině. Už se mi ale do hlavy zavrtal červ, že by to chtělo vlastní desku. A pak to přišlo. Jednou mi můj kamarád Roman Pokorný, špičkový kytarista, řekl: „Víš co, tak uděláme spolu desku. Napíšu ti hudbu, abys měl svoje vlastní věci. A nazpíváš to s českými texty.“ Tak vznikla tato moje deska, kterou jsem určitě potěšil ty, co ode mne čekali česky nazpívané skladby. Dle prodejnosti je o ni zájem a to mě těší. Myslím si, že všechno chce svůj čas. Na této desce jsem pracoval téměř tři roky. 

Zpívá se vám snáze česky nebo anglicky?  

Čeština je o trošičku těžší. Obzvlášť pro mě jako Brňáka, protože je mi vrozený brněnský slang a s tím se pak člověk velice těžce vyrovnává. Musím si na to vždycky dávat pozor. Ale nestěžuji si, čeština je pěkná a čeština je i zpěvná. Samozřejmě ne tolik, jako angličtina, italština nebo francouzština, tyto tři jazyky jsou nejzpěvnější. Ale čeština je dobrá. Záleží na konkrétním textu, jak ho textař napíše, aby se dal nafrázovat podle melodie. 

Což mě přivádí k dalšímu dotazu. Jakým způsobem vzniká text písničky? Vy do něj zasahujete tím, že si řeknete, o čem chcete, aby písnička byla? Nebo vám ho textař dodá už kompletně hotový? 

Na této poslední desce „Zdá se to pár dní“, což je název i úvodní skladby, jsme to dělali v zásadě ve spolupráci. To znamená, byl nějaký nástřel toho, o čem by písnička měla být. Dejme tomu o moři, anebo o touze být doma. Nebo o láskách, které jsou po světě, anebo o Riu de Janeiru, kde to frčí v rytmu samby. Toto jsou takové ty náměty. Na desce je také písnička od Jirky Březíka, která se jmenuje „Magdalena“. Mně je úplně jedno, jestli je název písničky „Magdalena“ nebo „Ivana“ nebo Marie“, je to prostě písnička o tom, že každému z nás chlapů se v mládí přihodilo, že toužil po nějaké dívce, kterou tajně miloval, a ona měla oči pro někoho jiného. Což je úplně běžné, prostě to tak někdy v životě je a vždycky bude. Takže v této skladbě je hlavním motivem touha po dívce. Musím říct, že to byla vyloženě jeho skladba, která mě ale natolik oslnila, že jsem si řekl, že ji na tuto svoji desku musím dát. A tak jako Walda Matuška měl svoji Terezu, Jirka Korn Ivetu nebo Karel Hála Matyldu, já budu mít svoji Magdalenu. V některých písničkách, ke kterým už byly napsané texty, se třeba přehodila slova, nebo se maličko něco poopravilo tak, aby se to dalo dobře nafrázovat. Musím říct, že textaři ve svých textech hodně vystihli můj život, moje pocity, a dostali se mi, jak se říká, pod kůži. 

A co melodie? Taky ji společně upravujete, aby se vám písnička lépe zpívala? 

Ano, někdy se částečně změní i melodie, ale tak, aby zůstala v té určité harmonii, v tom akordu, aby byla zachovaná harmonická linka. Musí to být přirozené, aby nebyl poškozen nádech skladby, jaký měl autor ve svých myšlenkách. Skladba se tak vylepší. Ale samozřejmě se všechny změny vždycky dělají po souhlasu autora nebo po diskuzi k dané skladbě. Vždy se svolením dotyčného autora, aby se necítil dotčený, že jsme z jeho skladby udělali něco jiného. 

Pojďme se vrátit k vašim plánům pro rok 2010. Co dalšího chystáte, jaké plány si hodláte splnit? 

Na letošní rok chystám další desku. Je to již u mě asi taková tradice, že každý rok vydám jednu. Dokud mi budou síly stačit, tak se o to budu snažit dál. Pro tento rok jsem si naplánoval vydání nejslavnějších filmových melodií. Bude tam asi patnáct skladeb. Názvy ale neprozradím, abyste se měli na co těšit a aby to bylo pro posluchače překvapení. Aranžmá mi připravuje skvělý hudebník Honza Gajdoš, který mi produkoval a aranžoval desku „Golden Evergeens“ ve spolupráci s agenturou ArtOne. Naše spolupráce je naprosto skvělá. Již teď má pro mě připravená nová moderní aranžmá nesmrtelných filmových melodií. Už se nemůžu dočkat, až na tom začneme pracovat. A protože v tomto roce mi bude pětašedesát let a je to takové kulaté výročí, můj další životní zlom, rozhodl jsem se, že budu pokračovat na druhém dílu knížky o mém životě. Před třemi lety vyšel první díl „Moře, přístavy a lásky“, který už je beznadějně vyprodaný.

A tak k tomu chci přidat druhý díl, který se bude jmenovat „Kariéra na druhý dech“. Bude to vlastně takové zmapování mého života od roku 1994, kdy jsem onemocněl rakovinou a z této nemoci se dostal, o mé hudební dráze a o tom, co se až do dnešní doby povedlo a nepovedlo. O tom, jak to prostě bylo dál. Knížku bych chtěl ozdobit hudebním a filmovým cédéčkem. Jako amatér jsem na svých cestách po světě totiž natočil přes třicet pět hodin filmu. O světě, který dnes vypadá už úplně jinak. To znamená od roku 1971 do roku 1994. Tehdy jsem projel velký kus světa a nafilmoval různá místa. Film by mělo provázet příjemné mluvené slovo. Jelikož se nedomnívám, že můj hlas je pro mluvené slovo dost dobrý, požádám asi nějakého svého kamaráda z herecké či moderátorské branže, aby svým hlasem namluvil moje myšlenky. Chystám také koncerty ke svým 65. narozeninám. Chtěl bych je zrealizovat u sebe na statku, kde mám sál k tomu jako stvořený – s pódiem a osvětlením. Počítám, že by to bylo ve druhé polovině června a tentokrát pro změnu s velkým Big Bandem. 

Jak si stojíte s premiérou film, ve kterém hrajete hlavní roli? 

Už několik let pracuji na filmu s panem režisérem Vlastimilem Šimůnkem a tento film by měl v letošním roce konečně spatřit světlo světa. Nese pracovní název „Ostrov Svatá Helena“ a já v něm hraji hlavní roli. Už se o něm hodně mluvilo, až se za to i stydím, že se o něm pořád mluví, ale zatím nepřišel na plátna. Ale věřím, že to letos konečně vyjde. Pan režisér to slíbil. Tak uvidím, jak dostojí svému slovu. 

Z části je natáčen v Rumunsku. Proč? 

Ve filmu jsem ztvárnil rozvedeného umělce, zpěváka, který hledá svoji dceru. Točili jsme tři týdny scény o tom, že mě moje dcera opustila a utekla právě do Rumunska, aby mě už nikdy nemusela vidět. Je učitelkou v české vesnici, která se jmenuje Svatá Helena. A já ji tam jedu hledat. Při natáčení jsem se setkal se spoustou lidí krásných na mysli i na duši. Byli to velmi dobrosrdeční lidé. Když si na ně vzpomenu, zachvěje se mi u srdíčka. Tito lidé se z toho mála, co mají, s vámi ještě o všechno podělí. Dodnes mám na ně milé vzpomínky, obzvlášť na rodinu Táborských. Film je ze života – o problémech a propadech. Ve filmu zazní i skladby, které přímo pro tento film složil Luboš Malina a já je s českým textem interpretuji. Jeden text jsem složil dokonce sám. 

Je o vás známo, že pomáháte potřebným lidem. Co z těchto aktivit plánujete pro letošní rok? 

Na našem statku jsem tři roky po sobě uspořádal Benefiční koncert pro vozíčkáře z Blanenského okresu. Výtěžek byl určen právě těmto postiženým lidem. Také se s mojí ženou a primářkou MUDr. Renatou Neumanovou podílíme na pořádání pravidelných seminářů pro ženy nemocné rakovinou prsu. Je to celodenní akce, kde se sejdou ženy nemocné, nebo již vyléčené z této nemoci. Mohou tam slyšet od lékařů velmi zajímavé přednášky o prevenci a léčbě rakoviny. Ženy mají možnost diskutovat o svých problémech jak s lékaři, tak mezi sebou. Letos chceme uskutečnit již pátý ročník. Mým dárkem pro tyto ženy je můj koncert. Spolupracujeme také s Nadací Nike, která pomáhá dětem, jež onemocněly spinální svalovou atrofií. Měli jsme na statku dražbu obrázků a obrazů a utržené peníze se věnovaly těmto dětem. Letos chceme dražbu uskutečnit znovu. Pravidelně vystupuji před Vánocemi se svým orchestrem na Masarykově onkologickém ústavu v Brně. Letos to bude již pojedenácté. Pro pana Václava Krásu pravidelně vystupuji na akci Mosty, kde se udělují ceny za skvělé projekty a činy pro postižené občany. A pořádám také ve spolupráci s firmami Avanti a Optimont koncert pro nemocné na Světový den nemocných, 11. února, v Refektáři Domova sv. Karla Boromejského v Praze. Ale ani už nechci mluvit o dalších svých charitativních a benefičních projektech a koncertních vystoupeních. Dělám to rád a od srdce. Sám jsem si sáhl na dno a vím, jaké to je. 

Zažil jste i jednu velmi specifickou životní etapu. Život na lodi. Jaký to byl život? 

Je to trochu jiné než na břehu, protože člověk vlastně nemá úniku. Když se chce nějakým způsobem osamostatnit, užít si soukromí, má na výběr pouze kajutu, která je tak mrňavá, že se v ní stejně cítí stísněně. Co se mě týká, vždy mě provázela velmi silná touha po domově. Jsem člověk, který inklinuje k rodině a ke kamarádům. Tak to mě tam hodně trápilo. Na lodích jsme pracovali někdy sedm měsíců, někdy i třináct. Nejhorší to bylo vždy v období Vánoc, Velikonoc a dalších velkých svátku. Nebo při výročí, kdy máma nebo táta měli narozeniny a já jsem u toho nemohl být. Postrádal jsem taky velice svého syna Roberta, který mi moc chyběl. Přestože jsem byl rozvedený, měl jsem k němu, a mám dodnes, velmi silný vztah. Když jsem se v roce 1984 oženil, postrádal jsem velmi silně také svoji ženu. A když se o dva roky později narodila moje dcera Tereza, byla touha po domově ještě silnější. A jaký byl život na lodi? Hlavně pracovní… Zkoušení nového repertoáru a hudební produkce od večera do ranních hodin, bez volného času. Ale také jsem se setkal se spoustou zajímavých lidí, třeba v Los Angeles to byl Floyd Patterson, několikanásobný mistr světa v boxu, astronaut Apolla 7 Walter Cunningham, herec Heinz Rühmann, herečka Elizabeth Taylor nebo komik Benny Hill, hudebníci jako Alan Parsons, zpěvačka Nancy Wilson a další. Potkal jsem se i s českým cestovatelem a spisovatelem Miloslavem Stinglem a strávil pár chvil v jeho společnosti. Díky svému hudebnímu angažmá na lodi jsem projel 158 zemí a ostrovů a měl jsem tak možnost získat nezapomenutelné zážitky. Vidět nádhernou přírodu. Zažít ale i strach, když se loď několikrát dostala do silných bouřek, když narazila na kru, když na lodi hořelo… Byl to život, na který s  láskou vzpomínám. 

Bezesporu důležitou výbavou při cestě do zahraničí je znalost cizího jazyka. Uměl jste anglicky předtím, než jste odjel na loď? 

Velmi málo. Než jsem odjel do zahraničí, chodil jsem na kurz angličtiny, ale jen velmi krátce. Samozřejmě jsem potom litoval každé hodiny, kterou jsem ošidil. Protože když se člověk dostane mezi anglicky mluvící lidi a sám zná jen pár slovíček, mluví velmi sporadicky. Je to pro něj takové trapné a většinou se stydí mluvit, protože si myslí, že řekne něco špatně. Na lodi pracovali lidé z celého světa a hlavním dorozumívacím jazykem byla angličtina, druhým jazykem pak španělština. Španělsky umím jen trošku. My jsme využívali toho, že člověk je přímo v prostředí, kde se mluví jenom anglicky, takže se tu angličtinu potom velice rychle naučí. Člověk ani jinou možnost nemá a navíc ji slyší všude kolem sebe. A tak je vlastně nucen se učit. Časem se vám to dostane pod kůži, aniž byste chtěli. Když se navíc člověk trochu snažil, mohl tomu pomoci ještě víc. A já jsem se snažil vehementně. Skvělými učitelkami byla vždycky děvčata, to je jasně dané. V době, když jsem jezdil do zahraničí, jsem byl rozvedený, takže si můžu dovolit o tom mluvit. Měl jsem tam spoustu kamarádek, od kterých jsem se učil docela rychle. Některé potom jezdily za mnou i do tehdejšího Československa. To byly momenty, kdy se člověk učil velmi dobře. V každém případě, pokud žijete delší dobu v prostředí, kde se mluví jinou než vaší rodnou řečí, velmi rychle se učíte. To je skvělá škola. 

Pro letošní rok máte velké plány, které vás určitě stojí spoustu sil. Kde je berete? Máte nějaký recept, jak získávat energii, čím se „dobít“? 

Musím vám upřímně říct, že moc neodpočívám. Mě motivuje práce a to, že můžu něco tvořit a dělat. Kdybych nic nedělal, tak bych pravděpodobně energii ztratil. Protože se domnívám, že jsem workholik, který neustále musí vymýšlet něco nového. Teď mě ještě napadá, že bych také chtěl konečně, po mnoha letech, vyjet do zahraničí. Jelikož jsem své ženě před dvěma lety, když měla padesáté narozeniny, slíbil jako dárek zahraniční zájezd pro čtyři osoby dle jejího vlastního výběru. Zatím k tomu nedošlo, tak si říkám, že to musíme letos uskutečnit. Jsem zvědavý, kam bude chtít jet. Mně je to v zásadě jedno, ale slíbil jsem jí to a svůj slib dodržím. Takže to je další úkol, který bych chtěl letos splnit. 

Děkuji za rozhovor. 

Text: Jitka Šmídová 

Foto: Miloslav Svanovsky 

Oblečení: Mejta Zlín www.mejta.cz
 

Publisher: Profashion 2/2010 

Komentáře