Lenka Filipová - zpěvačka, kytaristka

"Považuji za úspěch už to, že mi osud umožnil dělat profesi, která je zároveň mým velkým koníčkem." Lenka Filipová

Lenka Filipová je žena, která přesně ví, co jí sedí jak v citech, tak i v práci či oblékání. Cílevědomost, usilovná práce a sebezdokonalování ji dovedly k mnohým splněným snům. Musím říci, že Lenka je skutečně okouzlující dáma a bezpochyby příkladem toho, že všichni můžeme být tím, kým jsme kdy být chtěli, a že tvrdá práce se vždy v tom dobrém smyslu slova někde projeví. Robert Vano fotografoval Lenku Filipovou pro tento rozhovor v pražské restauraci V Zátiší. Oblečení zapůjčila firma Tchibo, obuv je od společnosti Salamander.

Jaká témata v hudbě vás nejvíce oslovují a k jakým tématům se prostřednictvím své hudby nejraději vyjadřujete?

Asi máte na mysli témata mých textů, neboť pod pojmem hudba se skrývá tak široké spektrum vyjádření citů, pocitů a příběhů, že právě proto je hudba tak neuchopitelná a pro interpreta tak mnohoznačná pro různá interpretační vyjádření. S textem už je to jiné, ten buďto váš pocit z hudby umocní, anebo úplně potlačí, převálcuje, odvede jinam… V mém případě bylo velmi šťastné a osudové setkání s textařem Zdeňkem Rytířem, který mi svými texty neuvěřitelně sedl, přesně vyjádřil, co jsem hudbou chtěla říci, a proto si myslím, že i naše písničky zůstávají velmi nadčasové…

Vaše hudba je neodmyslitelně spojena s romantikou, city a láskou. Když vzpomenu některá vaše dueta – třeba s Karlem Zichem nebo Jindrou Malíkem – nemohu se nezeptat, jestli jste třeba i do některého ze svých kolegů byla zamilovaná, třeba jen platonicky?

Tak tady vás zklamu, k žádným pikantnostem se asi nepropracujeme. Jsem zvyklá pracovat většinou v mužském kolektivu, určitě si musím se svými kolegy rozumět jak po stránce hudební, tak i lidské, ale ohlédnu-li se nazpět, k žádnému takovému případu nedošlo

Když se ohlédnete za svojí tvorbou, podařilo se vám prorazit opravdu do všech žánrů, ve kterých jste cítila, že byste chtěla umělecky vyniknout?

Ano, již od mládí se mi daří sledovat dvojkolejnost: kytara + zpěv, kterou jsem nikdy neopustila.

Vzpomenu zde váš hit „Zamilovaná“. Jak jsem se soukromě dozvěděla, byl zpočátku podceňován i jeho vlastním autorem, Francisem Cabrelem. Povíte nám o té osudovosti, která vás s písní spojila, i v našem oficiálním rozhovoru?

S Francisem Cabrelem se známe již hodně let a mohu říci, že jsme dobrými přáteli. Byla jsem tenkrát při tom, kdy vznikala jeho teprve druhá LP deska, na které mě okamžitě zaujala píseň „Zamilovaná“, ve francouzštině „Je l´aime a mourir“. Poprosila jsem Francise, zda by mi ji nevěnoval. Zdeněk Rytíř mi po telefonu nadiktoval český text, a protože jsem zrovna byla ve studiu, měla jsem možnost si píseň rovnou nazpívat. Odvezla jsem si ji domů do Čech a tady se okamžitě stala velkým hitem. A stejně tak se stala hitem i ve Francii, písnička z desky, u které to Francis vůbec netipoval.

Setkáváte se s Francisem Cabrelem i nadále v rámci nějakých aktivit či spolupráce?

Ano, jsem s ním stále v kontaktu. Měli jsme spolu v Čechách i dvě společná turné a při mých návštěvách Paříže se pokaždé vidíme.

Zdá se, že vás Francie velmi ovlivnila. Je pro vás i místem pro odpočinek, nebo si Francii spojujete především s prací?

Pravdou je, že Francie je mi velmi blízká, už jen tím, že jsem část studií, ve věku kdy hodně nasáváte zkušenosti, strávila právě tam. Proto mě k této zemi váže mnoho sympatií a přátelství, které se samozřejmě prolínají i do současnosti a jsou jak osobní, tak pracovní. Já jsem ale typ, který když jede někam pracovat, si vždy najde čas na oddych a nová přátelství, anebo opačně… Tak to praktikuji i ve Francii, kam se často a ráda vracím.

Nemohu se nezmínit, že jste si také „přičichla“ k moderování. Odvíjí se to od toho, že na svých vystoupeních mezi písněmi hovoříte s posluchači a moderování vás tak začalo oslovovat?

Vztah k mikrofonu a moderování jsem si začala formovat už při studiích, kdy jsem dostávala velmi zajímavé nabídky jak do rozhlasu, tak do televize. Byla jsem sice studentkou klasické hry na kytaru a pořady, které mi byly nabízeny k moderování, sice přímo s kytarou nesouvisely, ale musím říci, že mi tato praxe hodně rozšířila obzory v různých sférách života. Moc ráda vzpomínám na rozhlasové pořady „Toulky“ a „Větrník“, v televizi například pořady „Vlaštovka“ nebo „Lady Today“. Později se mi samozřejmě tato zkušenost hodila při koncertech, a máte pravdu – ráda bezprostředně kontaktuji publikum a povídám si s ním.

Kde vnímáte, že je ta oblast složitější? Myslíte třeba jazzovou hudbu?

Ano, třeba jazz, šanson…

Zajímala jste se někdy o jazz ve smyslu nějaké seberealizace?

Jazz mám moc ráda, především ale hraný živě, jde z něj krásný strhující pocit, kde velký prostor hrají improvizace a ty, když se povedou, je to paráda. A mě jako muzikantku to samozřejmě velmi oslovuje, ale ve své tvorbě vyloženě do jazzu nezacházím.

Vaším hudebním životem prošlo mnoho umělců, kteří získali celosvětové uznání a jejich tvorba je velmi respektována. Kteří z nich mají pro vás osobně zvláštní význam?

Například Paul Simon, Donovan, Mireille Mathieu, Francis Cabrel, Céline Dion, aj.

Se kterými umělci byste naopak ráda vystupovala, ale doposud k tomu nebyla správná příležitost?

Jé, to by byl dlouhý seznam. Jsou to má skrytá přání, tak se nezlobte, že je nezveřejním, třeba mi některé z těch přání vyjde…

Předchozí otázka mě také přivádí k autorům, kteří vás oslovují v klasické hudbě. Kdy jste se začala zabývat klasikou a sama ji hrát?

Klasiku jsem začala hrát už při přípravě na konzervatoř, kterou jsem později vystudovala u prof. Štěpána Urbana a Milana Zelenky, a později na Mezinárodní akademii v Paříži u Oscara Cacerese. Většinou jsem hrála autory, kteří psali pro kytaru nebo pro loutnu, a tomu odpovídal i repertoár. Tito autoři nejsou tak známí, jako třeba Mozart nebo Beethoven, ale pro tento krásný nástroj nám po nich zůstala spousta krásné muziky a já je moc ráda interpretuji. Na podzim jsem u Supraphonu vydala již třetí klasické kytarové album Concertino III, které je právě průřezem staletími a kytarovou tvorbou.

Jak se vám daří sejít se s představou autorů textů vašich písní? Mluvíte jim do jejich tvorby, můžete text v konečném výsledku sama pozměnit?

Jak už jsem říkala, je ideální, když autor textu je na vaši muziku naladěn, pak nemusím vůbec nic měnit. Stalo se mi to v pár případech a bylo to moc fajn, právě se Zdeňkem Rytířem, Gábinou Osvaldovou, Pavlem Vrbou a dalšími.

Přitahuje textová tvorba i vás osobně?

Nenutím se do toho, neboť moje textová laťka je hodně vysoko.

Existuje i jiná oblast, ve které cítíte, že byste se ráda profesně realizovala?

Kdybych nebyla muzikant a zpěvák, asi bych i tak byla ráda mezi lidmi, hudbou, jazyky, různou kulturou v kosmopolitním prostředí.

Co považujete ve své profesi za skutečný úspěch, jak tento pojem definujete ze svého hlediska?

Považuji za úspěch už to, že mi osud umožnil dělat profesi, která je zároveň mým velkým koníčkem. To, jestli odměna bude spočívat ve větší nebo menší slávě, nebo bude převažovat spíše uznání, anebo dokonce obojí, se v průběhu života může různě měnit a nemělo by to ovlivnit můj vztah a vývoj ke koníčku, který jsem si vybrala za celoživotní cestu.

Zapojujete do vaší práce své rodinné příslušníky? Osvědčilo se vám to?

Muzika hraje v naší rodině velkou roli, všichni ji máme moc rádi a všechny nás pozitivně ovlivňuje.

Když se díváte na mladé talenty, v jakém směru jste přesvědčena, že jejich možnost prosadit se je složitější?

Je jiná, daleko tvrdší a povrchnější doba. Ale co platí pro všechny stejně: dobrý start a talent nestačí, musí se vytrvat, pracovat na sobě, mít trochu štěstí, dobrý tým kolem sebe.

Myslíte si, že je otázkou hudebního žánru, že se stává to, že někteří skutečně dobří hudebníci jsou mediálně podceňovaní a veřejnost se tak o nich málo dozvídá?

Ano, myslím si, že to s hudebním žánrem souvisí. Některé žánry mají v médiích neustále zelenou a některé se tam prostě nepropracují.

Hudební svět bezpochyby zasahuje také otázka trendu. Myslím si, že vaší hudby se to nikdy příliš netýkalo, že byla vždy velmi nadčasová. Jak se na otázku trendů v souvislosti s vaší tvorbou díváte vy osobně?

Děkuji vám za tu nadčasovost. To mě těší, ale nemám na ni žádný návod, ani nebyla plánovitá. Snažím se trendy vnímat, být v obraze, hlavně co se týče aranží, ale při tvorbě se tím nechci nechávat prvoplánově ovlivňovat. Tvorba musí vycházet z vás, třeba s přihlédnutím k určitým vlivům, které by vás ale neměly převálcovat.

To jste řekla velmi hezky a vede mě to k zamyšlení nad tím, že můj osobní pocit z vás byl vždycky ten, že se nehledáte. Že se znáte a jdete tam, kam vám talent dovolí. Stalo se vám někdy, že jste si ve své tvorbě vyloženě zaexperimentovala a pak si řekla, že to asi nebude to pravé, a naopak, že vás takový počin pozitivně překvapil?

Pár experimentálních výletů jsem během svého muzicírování podnikla a velmi ráda. Bylo by asi nepřirozené pro mě – velmi zvídavou osobu – toto nerealizovat. Nicméně ne vždy jsem byla s výsledkem spokojená. Zase ale musím připustit, že mě to vlastně podnítilo k další tvorbě, trošku jiným směrem, a tam už jsem se třeba našla. Nechci to teď do detailů rozvádět, ale bylo to vždy vybočení na nějakou cestu, kterou jsem si v té chvíli užila, ale pak jsem šla dál cestou o pár metrů vedlejší… Výborné je, že po čase najednou vidíte, že se vám ty experimentální cestičky začínají slévat zase v jednu hlavní. A vy už víte, obohacena o ty experimenty, kam jít po té hlavní dál…