Lenka Nová - zpěvačka

24.04.2012 09:32 | Michaela Lejsková

 

 

 

 "Veřejnoprávní rozhlas by měl stejně jako novinky ze zpravodajství přinášet i novinky ze světa hudby a to co možná v nejširším rozsahu žánrů. Kdo jiný???!!!" Lenka Nová

 

 

 

Lenka Nová je žena disponující fantasticky silným hlasem, entuziasmem a rozhodností. Žena, která ví, že na vše, co stojí za to, se vyplatí počkat, nechat událostem a příležitostem svůj čas. Spolu s kariérou se Lenka nebála spojit také roli matky dnes tříleté dcery Káti. S Lenkou se můžete setkávat v rámci projektu Český kalendář či na jejích vlastních koncertech. Vzhledem k nové desce jich určitě bude nemálo a je na co se těšit!

 

 Kterou fázi vašeho profesního života považujete za stěžejní?

Zásadním zlomem pro mě zřejmě bylo, když jsem ve svých jedenadvaceti letech díky konkurzu začala zpívat v kapele Laura a její tygři. Ze dne na den jsem se ocitla v profesionálním hudebním světě.

 

Řekla byste, že jste ve svém žánru byla vždy jednoznačná?

Co se týče mého působení v Lauře a jiných rockových kapelách, myslím, že se můj styl a výraz zpívání určitým způsobem vyvíjel a stále vyvíjí i s ohledem na to, že občas zabrousím do jiných žánrů a tyto výlety mě určitě ovlivňují.

 

Jevíte se mi jako velmi cílevědomá žena. Jak dlouho vám obvykle trvá, než začnete realizovat své sny?

Nevím, jestli jsem velmi cílevědomá žena, nicméně se snažím k práci, která mě baví, přistupovat poctivě. Vždy, když si nějaký cíl stanovím, pracuji na tom, abych ho dosáhla. Ze zkušenosti vím, že v muzice se špatně plánuje, není to jako stavět dům. Jste závislí na mnoha okolnostech, na osobním rozpoložení, na spolupracovnících, na rodině. První sólovou desku jsem dělala čtyři roky a byla jsem z toho nešťastná. Teď dokončuji druhou sólovku, na které děláme třetím rokem, a jsem úplně v klidu, protože už vím, že některé věci se prostě uspěchat nedají.

 

Kdo je vám z kolegů v branži nejbližší?

Je to určitě Karel Šůcha, kapelník skupiny Laura a její tygři, se kterým spolupracuji už asi dvanáct let a kluci z Laury, se kterými už jsme toho odehráli a prožili opravdu hodně. A momentálně se mým blízkým spolupracovníkem stal můj muž, se kterým jsme natočili mou druhou sólovku. Nevím, jestli to bylo dobré rozhodnutí, několikrát jsme to skoro zabalili, několikrát se kvůli tomu málem rozvedli, tak doufám, že to bude stát za to! (smích)

 

Jak vypadá spolupráce s kolegy z branže v zákulisí – v čem se zpravidla neshodují vaše názory?

Většinou se neshodují v tom, že se na cestě z koncertu nebude kouřit v autě a zastavovat na každé pumpě, kterou cestou potkáme. (smích)

 

Pustila jste se do společného projektu s Michalem Horáčkem. Co předcházelo vaší spolupráci, jak vznikala?

Je to vlastně třetí projekt, na který mě Michal Horáček přizval. Prvním byla deska Ohrožený druh, druhým deska Kudykam a Český kalendář je třetím projektem. Nevím, co předcházelo na straně pana Horáčka, ale já jsem měla písničky s podpisem Hapka/Horáček vždycky ráda. Některé patří k mým nejoblíbenějším. Během naší spolupráce jsem objevila i jiné věci, které napsal a je to prostě moc dobrej textař. Má samozřejmě horší a lepší texty, ale i ty horší, jsou pořád dost vysoko nad průměrem. Jinak naše spolupráce vznikla, když se natáčelo album Ohrožený druh a pan Horáček zval do studia nejrůznější zpěvačky. Na mě si vzpomněl Michal Pekárek, dlouholetý spolupracovník pana Horáčka, a zavolal mi. Přišla jsem do studia, nazpívala písničku Jak ten chlap se na mě dívá, za týden ještě jednou, pak se půl roku nic nedělo a pak mi zavolala nějaká paní, že se mám přijít vyfotit na obal desky. Z toho jsem pochopila, že se moje verze na desku dostala. Měla jsem opravdu velkou radost.

 

Jak vypadá spolupráce s textařem, jako je Michal Horáček?

Je to efektivní, to mě baví. Ve studiu je většinou poměrně rychlý, víc se dělá, méně se mluví. Myslím, že Michal Horáček má rád osobitost, když to člověk udělá podle sebe. Jemu se to potom buď líbí, nebo ne. Určitě nikoho netlačí do něčeho, v čem by se necítil. Mně zase pomůže, když Michal Horáček sám zarecituje svůj text, pak je hned jasné, jak to myslel, co chce zdůraznit, jak navazovat řádky. To se děje teď na Českém kalendáři. Jeden měsíc svou baladu recituje Michal Horáček, při dalším představení to zpívá František Segrado a třetí měsíc to třeba zpíváme všichni. Je to sice časově náročná, ale pro mě zcela nová a zajímavá práce.

 

V čem se vaše názory na společné projekty rozcházejí a dokážete si ty své prosadit, obhájit si je?

Michal Horáček má o svých projektech vždy jasnou představu. Na druhou stranu umí ostatním naslouchat a je otevřený jejich názor přijmout. Pokud jsem chtěla něco změnit, byly to spíš drobnosti a diskuse nad nimi byly součástí tvůrčí práce.

 

Vzpomínám na projekt Ohrožený druh, který před lety velmi úspěšné vkročil na hudební scénu a objeli jste s ním doslova celou republiku. Splnil i vaše očekávání?

Já bych řekla, že je předčil. Jak už jsem říkala, byla jsem dvakrát ve studiu zazpívat písničku na desku, o které jsem toho moc nevěděla. Ta se vzápětí stala nejprodávanější deskou roku 2008, dostala cenu Anděl za album roku 2008 a koncerty, které jsme potom odehráli v divadlech po celé České republice, byly skoro vždycky vyprodané. Nebyla to samozřejmě moje zásluha, ale jsem moc ráda, že jsem toho mohla být součástí.

 

Co vás na projektu nejvíce chytilo za srdce?

Samozřejmě krásné texty, myšlenka desky – seřadit za sebe písničky v časové ose života ženy. Odvaha vsadit na méně známé, nebo úplně neznámé tváře. Zvuk desky, hudební zpracování, aranže.

 

Kde všude a s kým vás vaši příznivci uslyší živě?

Pro mě je teď důležité datum 9. 5. 2012. To pokřtíme v Praze v Jazz Docku moji druhou sólovou desku s názvem Psí hodina. O několik dní dříve, 3. 5. 2012, ji pokřtíme v Metro Music Klubu v mém rodném městě Brně. Další koncerty budou následovat. Více informací najdete na mých stránkách www.lenkanova.cz. Přes celé léto pak budeme hrát s Laurou na festivalech a městských slavnostech. Od září bych se měla vrátit zpět do Švandova divadla k projektu Český kalendář.

 

Jak hodnotíte zájem o živá vystoupení ze strany veřejnosti?

Řekla bych, že od té doby, co se mluví ve společnosti o krizi, chodí diváci, až na výjimky, na běžné koncerty o něco méně. Na letních akcích se to naštěstí neprojevilo.

 

Máte pocit, že se zlepšilo i zázemí pro umělce, že máte lepší podmínky?

Myslím že ano. Na velkých hudebních akcích je ve většině případů servis výborný. Na malých městech a až rodinných akcích se o nás vždycky postarají jako o vlastní. Jen na firemních akcích se někdy nechovají zrovna přívětivě. V šatně bývá sotva voda. Hodně to závisí na produkční firmě, která akci organizuje.

 

Jaké máte zkušenosti s hraním vašich písniček v rádiích?

Lauru moc nehrajou, ale nehráli ji ani v dobách její největší slávy. My jsme nikdy neměli ambice obsazovat první příčky rádiových hitparád, jsme hlavně koncertní kapela. Jak ten chlap se na mě dívá se překvapivě hrálo docela dost. Jako posluchač bych přivítala větší pestrost a víc novinek. Je už dlouhodobým trendem, že když nějaká známá česká kapela vydá desku, rádia začnou hrát její hit z minulé desky. Ten aktuální budou hrát, až kapela vydá další desku. Největší katastrofa je Radiožurnál! Vždycky to poslouchám na D1 a písničky ztišuji, protože to se fakt nedá poslouchat. Oni se pořád ohánějí tím, že to posluchač chce, ale Modern Talking nebo Jennifer Rush nemusí v roce 2012 denně poslouchat fakt nikdo!!! Oni ani na Štědrý den nehráli koledy, ale ty jejich stokrát omleté pseudohity. Veřejnoprávní rozhlas by měl stejně jako novinky ze zpravodajství přinášet i novinky ze světa hudby a to co možná v nejširším rozsahu žánrů. Kdo jiný???!!!

 

Pro focení s Robertem Vanem pro náš rozhovor jsme pro vás zapůjčili společenské šaty. Jak často je obvykle oblékáte?

Takovéto bohaté šaty jsem na sobě měla poprvé v životě. Na společenské události oblékám většinou jednodušší střihy.

 

Jaký je váš vlastní styl, co k němu patří?

Mám velké rozpětí oblečení, ve kterém se cítím dobře. Od jednoduché nápadité elegance až po teplákovou soupravu. Od té doby, co mám dítě, preferuji před posledními trendy pohodlí. Nicméně to neznamená, že bych úplně přestala sledovat, co se nosí. Momentálně mám velkou radost ze spolupráce s přední českou návrhářkou Hanou Zárubovou, se kterou jsme vybraly minikolekci pro focení bookletu mojí desky a která mi bude šít i koncertní kostým.

 

Jak se vám coby zpěvačce daří kloubit práci s rolí maminky?

Někdy je to těžké, práce je to nepravidelná a někdy se toho sejde víc najednou. Čím dál víc si ale uvědomuji, že práce se dá jinak zorganizovat, termíny se dají posunout, ale dětství dítěte nepřesunete, nezastavíte. Snažím se být teď s Káťou co to jde, budou jí tři a je to nádherný věk, o který bych nechtěla přijít.

 

Kdybyste měla být hudebním průvodcem po Praze, do kterých pěti hudebních svatostánků byste „svěřeného turistu“ zavedla, aby skutečně zažil nezapomenutelný hudební zážitek a proč zrovna tam?

To je těžká otázka a hodně individuální, v podstatě do každého, který dokáže život obohatit o silný zážitek z koncertu, nebo o hezkou vzpomínku. Ale vzala bych ho do Jazz Docku, což je klub na krásném místě s dobrým programem, kde se člověk v podstatě nemůže splést. Do Rudolfina na některý z koncertů České filharmonie a jejích hostů. Na Novou scénu, kde se v poslední době pořádají zajímavé koncerty. Na festival Struny podzimu, který poskytuje unikátní umělecké zážitky, obohacuje českou kulturní scénu a rozšiřuje obzory českého publika. Na festival United Islands of Prague – který přímo v srdci hlavního města nabízí kvalitní hudební i společenský zážitek 

 

Patříte k maminkám, které uspávají své dítě zpěvem či pohádkou?

Každý večer čtu, nebo si vymýšlím nějakou pohádku. V poslední době Káťa vyžaduje, abych jí ještě zazpívala ukolébavku, kterou jsem napsala na svoji poslední desku.

 

Jakou neobvyklou inspiraci vám přinesla dcera do života? V čem vás mateřství takříkajíc „dostalo“?

Myslím, že nepřinesla žádnou neobvyklou inspiraci, ale úplně nový rozměr života, jaký přinese dítě každé matce. Zpočátku mě dostal ten nikdy nekončící kolotoč tříhodinového režimu kojení, spánku, přebalování, uspávání. Bylo to dost náročné a rozhodně se to neslučovalo s všude popisovanými nádhernými pocity z tolik očekávaného děťátka. První půlrok byl šílenej!!! Dnes už si na to skoro nepamatuju, v tom je příroda vynalézavá. Teď budou Kátě tři roky a je to krásný a vtipný období. Včera jsem přišla domů a všechny miminka, o který se Káťa normálně stará jako o vlastní, měly utrhaný hlavičky! (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Pavel Bauer

Vlasy: Kadeřnictví Toni and Guy – Táňa Klevetová www.toniandguy.cz

Salon Magique Moment www.magiquemoment.cz

Styling: Mária Halahijová a Jana Masluková

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře