Maksim Mrvica – pianista

04.05.2015 20:32 | Hana Robinson

Nesporný talent, charisma a odhodlání. Díky svému energickému hraní a jedinečnému stylu se Maksim Mrvica těší obrovskému úspěchu a klasickou hudbu posouvá daleko za její hranice. Na první pohled zaujme svou extravagancí a ostatně i svou výškou. Rodák z chorvatského Šibeniku dříve zmítaného válkou se nelehkou cestou umělce klasického hudby probil až na samý vrchol.

 

Co rozhodlo o vaší životní cestě profesionálního pianisty? Vzpomenete si na váš úplně první kontakt s klavírem? 

Klavír jsem si zamiloval v devíti letech, kdy jsem ho uviděl v domě svého kamaráda. Fascinoval mě. Doslova jsem donutil svoji maminku, aby mě zapsala do hudební školy, a v podstatě okamžitě jsem propadl kouzlu klasické hudby.

 

Byli rodiče tím hnacím motorem?

Naopak. Rodiče byli docela překvapení, nikdy se u nás doma klasická hudba neposlouchala, ani sami nehráli na žádný hudební nástroj. Přesto mě od začátku velmi podporovali. V těch devíti letech jsem se rozhodl, že budu profesionální pianista. Bylo to něco, co jsem zkrátka věděl, že se stane, že jsem se pro to narodil. Myslím, že cítili to silné odhodlání, a tak stáli za mnou.

 

Začínat profesionální dráhu umělce v oboru klasické hudby se v devíti letech zdá být spíše pozdě…

Ano, je to docela pozdě. Ale učil jsem se rychle a vše jsem brzy dohnal.

 

Pocházíte ze Šibeniku, který byl dlouho zmítán válkou. Vám bylo tehdy patnáct, což je věk, kdy je snad nejvíce potřeba talent rozvíjet. Jak jste se s touto nepřízní osudu vyrovnával? 

Bylo to těžké. Když je vám patnáct, rozhodně nechcete být svědky takových hrůz. V Šibeniku vybuchovalo až tisíc granátů denně, bylo to opravdu nebezpečné. Zpočátku jsme zůstávali výhradně ve sklepeních. Válka ale trvala déle než čtyři roky a to se nedalo vydržet. Postupně jsme začali být k nebezpečí lhostejní. Se svou učitelkou jsme začali chodit do školy cvičit na klavír. Byl to pro nás takový únik.

 

Jak se tato těžká doba podepsala na vašem přístupu k hudbě?

Spíše to ze mě udělalo silnějšího člověka. Byl jsem opravdu hodně mladý, když válka vypukla. Zpočátku jsme měli všichni hrozný strach, ale později jsme si na to každodenní nebezpečí zvykli. Po takové zkušenosti vás už v životě nic hned tak nerozhodí, nepřekvapí.

 

Jak široký je váš repertoár? 

Můj repertoár je poměrně hodně velký. Letos mám na tom klasickém takové velikány jako M. P. Musorgského a jeho Obrázky z výstavy, Chopinovo Nocturno, dále Franze Liszta či P. I. Čajkovského a mnoho dalších. Většinou jsou to ruští skladatelé, pro což nemám žádné vysvětlení, zkrátka mě oslovují nejvíce.

 

A co čeští skladatelé? Obdivujete se některému? 

Pochopitelně Antonínu Dvořákovi. Na mém repertoáru nechybí Novosvětská symfonie v mé vlastní aranži a s orchestrem. Bedřich Smetana byl také vynikající skladatel, ale bohužel netvořil pro klavír tolik co jiní. Leoše Janáčka mám rád pro jeho modernost.

 

Jak často svůj repertoár obnovujete? Je něco co byste třeba „nezahrál“?

Spíše bych řekl, že jsou tací, které nemám zcela v oblibě, nebo jim zkrátka nerozumím. Například Franz Schubert. Svůj repertoár jsem cvičil tak do dvaceti pěti, šesti let. Samozřejmě že jej stále doplňuji, každý rok a půl vydávám nové album. Ale nacvičit například Prokofjevův Klavírní koncert č. 3 je pro mě dnes již téměř nemožné. Nemohu si totiž dovolit na šest měsíců pozastavit svůj hektický život koncertního pianisty a věnovat se pouze cvičení.

 

Nenapadlo vás někdy se sám zabývat i komponováním? Složit si něco „na tělo“? 

Ne, tohle není vůbec můj obor, jsem interpret. Když hrajete takové úžasné kompozice z per géniů klasické hudby celý svůj život, ani byste si na to nedovolili pomyslet. (smích) Kompozice samotná je vlastně úplně jiný žánr.

 

Když mluvíme o žánrech, jaké další vás kromě klasické hudby oslovují?

Mám velmi rád elektronickou hudbu, rád chodím do klubů. Prožil jsem normální mládí obklopený popem a rockem. Několik mých alb jsou „crossovery“, od „easy listening“ po spojení klasické hudby s tou elektronickou. Rád experimentuji a věřím, že tak přibližuji klasickou hudbu širšímu, především mladému publiku.

 

Je to váš záměr? Je pravda, že působíte spíše jako rocková megastar. 

Ano, myslím, že je opravdu škoda, že mladí lidé neznají taková jména jako Rachmaninov či Chopin. Na koncertech je mladé publikum spíše výjimkou. Klasická hudba je úžasná a má třísetletou tradici, která mizí. Ale není to tak, že bych se oblékal jako rocker záměrně. Takový zkrátka jsem. Jsem jiný, nehraji ve fraku a rád hledám nové cesty a nejrůznější hudební propojení. Možná právě pro to si mě tenkrát všiml management a dal mi šanci.

 

Kolik času denně věnujete přípravě?

To velmi záleží na projektu, na který se připravuji. Pokud se jedná o velké klasické turné, cvičím kolem pěti, šesti hodin denně. Cvičím docela rád, neobtěžuje mě to. Mám velice vypracovaný systém, cvičím nejraději ráno s ranní kávou. Tak dvě hodiny se rozehrávám a potom každou skladbu cvičím další hodinu.

 

Využíváte při přípravě rad učitele či mentora?

Ne.

 

Máte před koncertem nějaké speciální rituály? 

V den koncertu si pochopitelně musím pořádně odpočinout, nedělat nic namáhavého, šetřit energii na večer. Pokud cestuji, vyhledávám pouze hotely s bazénem, rád si totiž před vystoupením zaplavu. Plavání mi příjemně uvolňuje svaly na rukou. Také před koncertem nejím, a pokud ano, rozhodně ne nic ostrého.

 

Předpokládám, že své ruce hýčkáte jako v bavlnce. Jak se o ně staráte? Utrpěl jste během vaší kariéry například nějaké zranění rukou? 

Občas využívám akupunkturu, zvláště když cestuji po Asii, protože když hodně cvičím, ruce mi tuhnou. Několikrát jsem si ruku zlomil, ale to už v mládí. Jinak se k nim nijak zvláštně nechovám, nemám je ani pojištěné.

 

Jaké vlastnosti musí nástroj mít, aby po něm vaše ruce toužily? Vozíte si na koncerty vlastní nástroj? 

Piano si nevozím, využíváme tři výrobce, na jejichž nástroje na svých koncertech mohu hrát. Velmi nerad hraju na zcela nové piano, které bývá tvrdé a neznámé. Pianisté to nemají tak lehké jako například houslisté, kteří si vozí vlastní nástroj a ten dokonale znají. V oblibě nemám příliš měkká piana, mám totiž velké ruce. Nástroj pro mě musí mít perfektní mechaniku a barvu tónu. Piano, které zpívá, je to, po kterém mé ruce touží.

 

Jak dlouho vám trvá, než se před koncertem s takovým neznámým pianem sžijete? Stalo se vám, že jste na nějaký nástroj odmítl zahrát?

Potřebuji obvykle minimálně hodinu na to, abych se s nástrojem seznámil. Nikdy jsem neodmítl hrát na žádné piano, pokud není vyhovující, požádám, aby ho přeladili.

 

Kolik pian vlastníte? 

Mám pět nástrojů v různých svých domovech.

 

 

Kdybyste si mohl nechat vyrobit vlastní nástroj na míru, existuje něco, co byste na pianu změnil? 

Miluju ten nástroj takový, jaký je, takže spíše ne.

 

Kde čerpáte inspiraci pro svou práci? 

Překvapím vás, ale například od popových umělců jako je Beyoncé, Madonna a další. Zaměřuji se především na skladby z producentského hlediska, protože tito umělci využívají ty nejlepší producenty. Pro mě jako crossover umělce je hledání producentských možností hodně důležité.

 

Kdybyste mohl povečeřet s kterýmkoli skladatelem klasické hudby z minulosti, kdo by to byl a na co byste se ho zeptal? 

Mým nejoblíbenějším skladatelem všech dob je Sergej Prokofjev. Povečeřel bych ale rád i s Mozartem nebo Bachem, kteří byli produktivnější než Prokofjev a ovlivnili nespočet generací umělců. Rád bych věděl, jak to udělali. (smích)

 

Vaše práce je velmi časově náročná, hodně cestujete, především po Asii, kde se těšíte nesmírné popularitě. V čem myslíte, že tkví váš úspěch právě v těchto zemích? 

Piano je v Asii nejpopulárnější nástroj a klasická hudba tam prožívá obrovský boom. Navíc Asiaté mají rádi Evropany. Někteří moji kolegové zažívají úspěchy v Americe, jiní v Evropě. Mně se to podařilo právě v Asii a to hned s mým prvním albem. Navíc mnohá má alba jsou crossovery. Jsem zkrátka jiný a věřím, že právě to se lidem líbí.

 

Pokud se vám podaří vyšetřit volný čas, jak ho nejraději trávíte?

Jsem rád obklopen rodinou a přáteli, rád se chodím bavit do klubů, sportuji.

  

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Hana Robinson

Foto: Jakub Hnilica 

Vytvořeno ve spolupráci: www.tosproduction.cz 

Korektura textu: Vladana Hallová 

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře