Marcela Březinová - zpěvačka

01.09.2012 00:16 | Hana Robinson

 

 

 

 

"Jestli někoho zajímám, tak doufám, že proto, že nejsem identifikovatelný člověk." Marcela Březinová

 

 

 

 

 

Hudba byla jediné povolání, které, jak říká, mohla vykonávat s láskou. Má za sebou jeden z nejtěžších roků svého života, přesto je plná optimismu a naděje. Vydala dvě sólová alba a s kapelou OK Band natočila nespočet hitů a CD. Řadu let vyučuje interpretaci a vede Oddělení populárního zpěvu na Mezinárodní konzervatoři Praha. Křeslo porotce v talentové soutěži by přijala, ovšem velmi nerada. Hodnotit zpěv je podle ní nesmírně těžké. Marcela Březinová má kouzlo osobnosti, disciplínu a pokoru, která jí umožnila na naší hudební scéně působit přes třicet let. I přesto, že dělá jen věci, které dělat chce.

 

Byla jste ta holčička, která se kroutí před zrcadlem a zpívá do hřebenu v ruce?

Měla jsem číslo s vařečkou. (smích) Už jako malá jsem lítala mamince v kuchyni a hulákala do všech stran. Pamatuji si, že u nás doma zněla častěji třeba Ella Fitzgerald než tehdejší populární hudba.

 

Přivedl vás tedy k hudbě jeden z rodičů?

Tatínek. Byl nejen skvělý zubař, ale i výborný pianista a vášnivý jazzman. Předal mi lásku k jazzu i blues a také mě přivedl ke klavíru. Maminka u mě každý den poctivě sedávala s „budíkem“ na knedlíky natočeným na půl hodiny. Když si odskočila, hned jsem hodiny aspoň o pár minut stáhla. Jak mě to cvičení etud nebavilo!

 

Za mnohými úspěšnými ženami stojí právě tátové…

Dnes jsem mu za ten hudební dril samozřejmě vděčná. Nemyslím ale, že by si mě kdy představoval jako zpěvačku či muzikantku. Spíše lékařku. Proto jsem také po základní škole nastoupila na střední zdravotnickou školu. Přál si, abych měla nějaké slušné povolání.

 

Současně jste ale začala studovat jazzový zpěv na Lidové konzervatoři. Podařilo se vám změnit jeho názor?

Táta byl duší muzikant a skloubení „slušného povolání“ s koníčkem u něj prošlo! Já to měla po něm. Lidová konzervatoř byla „večerní školou“, takže jsem ji se studiem na „zdrávce“ stíhala. Měla jsem úžasnou paní profesorku Vlastu Mlejnkovou, na kterou s láskou a obdivem vzpomínám! Laskavou a nenásilnou formou mě naučila techniku, což je pro profesionální zpěvačku věcí naprosto nezbytnou!

 

Ve dvaceti jste získala druhé místo na festivalu Mladá píseň v Jihlavě a o rok později jste zabodovala i na Intertalentu. Vzpomenete si ještě, co jste tam zazpívala?

Na Mladé písni to byla píseň Suchého a Šlitra Blues na cestu poslední. Dodnes ji zpívají mí studenti. Druhou soutěžní skladbu napsal bratr Karla Svobody Jiří. Byla o tom, jak všechno, co v životě dělám, dělám ráda. Jak se jenom přesně jmenovala….

 

Dnešní pěvecké soutěže zahlcují televizní obrazovky. Jak se liší od těch, kterými jste prošla vy?

Určitě mediálním „záběrem“, ale ve výsledku je stejně důležité, aby zpěvák věděl, co chce... Zkrátka: Hudba není modeling a je jedno, kdy uděláš svoji desku – hlavně, že bude mít tvůj ksicht! (smích)

 

Přijala byste dnes roli porotce?

Opravdu nevím! Je nesmírně těžké hodnotit umění, zpěv. Běží-li někdo nebo skáče do dálky, je to na body, na čas, ale jak chcete hodnotit zpěv? Jaký má kdo rozsah? To je jako rozhodnout, jestli byla lepší Janis Joplin, nebo je lepší Patti Smith? Jimi Hendrix, nebo Eric Clapton? Navíc můžete (v předkolech) opravdu změnit někomu život svým ukvapeným a mnohdy i neurvalým názorem.

 

Jakou byste dala mladým talentům radu, jak nejlépe zaujmout?

Přihláška do soutěže je jen jednou z cest. Další je studium a získání času pro nasbírání zkušeností. Uvědomit si co nejdříve, že jsou dvě věci, které vás dovedou do cíle: pokora a disciplína! To je naprostá nutnost!

 

Vám se vyplatil takový přístup?

Vždycky! Jasně, že jsem měla období, kdy jsem si myslela, že mi patří svět (smích), ale velice rychle mě zpátky na zem usadil Karel Svoboda a spolupráce s ním. Jsem vděčná za setkání s ním i za to, že mi nastavil tak vysokou profesionální laťku!

 

Jako malá jste s rodiči strávila nějaký čas v Libyi. To musela být zajímavá zkušenost.

Tatínek tam byl vyslán jako zubní lékař. Přicestovali jsme do království, a když jsme po třech letech odjížděli, byl již krátce u moci Kaddáfí.

 

Byla jste ve druhé třídě, když jste se stěhovali do Tripolisu. Jaké máte vzpomínky na tamní školu?  

Správně bych měla navštěvovat ruskou školu, ale maminka byla „netradiční“ žena a velice správně mě přihlásila do anglické klášterní školy. Naučila jsem se skvěle anglicky a také arabsky. Na tohle období mám krásné vzpomínky.

 

Předpokládám tedy, že se na anglické či americké filmy díváte dnes v originálech.

Samozřejmě, jazyk musíte udržovat. CNN, BBC, MTV, každý den alespoň chvíli. Snažím se i číst, i když někdy se slovníkem v ruce.

 

Je podle vás důležité se hudebně vzdělávat? 

Určitě. Technika je absolutní základ. Pokud vám chybí, v krátké době si můžete velice, někdy nenapravitelně uškodit. I nejlepší zpěváci navštěvují takzvané kondiční hodiny. Je to opravdu nutné.

 

Máte zkušenost se zpíváním na zaoceánské lodi. Může to být pořádná řehole a ne, jak si mnozí myslí, dovolená. Jaká byla vaše zkušenost?  

Do Karibiku jsme odletěli v roce 1991 s Leškem Semelkou, Slávkem Jandou a Jirkou Šímou. Každodenní několikahodinové hraní, ale i úžasná zkušenost. Jak muzikantská, tak i lidská. Tam jsme totiž vedle jazzových standardů a tehdejších hitparádových písní mohli hrát i vlastní skladby, což bylo fajn. Naprosto jsme vlétli do svobody, která u nás tehdy byla ještě v plenkách, a upravili si sražené sebevědomí, které jsme měli z tehdejších komisionálních zkoušek a textových komisí.

 

Takovou tvůrčí nesvobodu si dnes mnozí nedokážeme představit…

Pokud se komisi v textu něco nelíbilo, byl konec. Mohli jste to přepsat, ale proč? V mém sólovém repertoáru mám dvě písně, které jsem natočila z těchto důvodů až po revoluci.

 

Vzpomenete si na nějaké vyškrtnuté slůvko?

Písnička Na kopcích, ke které složil hudbu Lešek Semelka, má v textu: „Politici, zpěváci, herci, klauni.“ Komise chtěla, abych z toto čtyřsloví vyškrtla slovo politici... (smích)

 

Dlouhá léta jste působila v OK Bandu, odkud jste dvakrát odešla. Došlo k „ponorkové nemoci“?

OK Band je moje krevní skupina. Po sedmi letech k „ponorce“ došlo, ale já si také chtěla zkusit něco jiného! Chtěla jsem spolupracovat s Jirkou Šímou (YoYo band), Ivanem Hlasem, Zuzanou Michnovou,... To vše se mi podařilo a vznikly dvě krásné desky: Každej to má rád a Nesmíš loudit. Pak jsem se vrátila, abych zase na chvíli odešla, a nedávno jsme s OK Bandem natočili desku ke třicátému výročí. Uvidíme, co bude dál. Člověk musí neustále pracovat a experimentovat. Nejhorší je přešlapovat na místě. S pokorou experimentovat. (smích)

 

Později jste také spolupracovala s Yandim Bandem Slávka Jandy. Jaké máte na tohle období vzpomínky?

Zde jsem hostovala. Těsně po revoluci jsme natočili úžasnou píseň The way of my life. Zalíbila se i jedné rakouské společnosti, která ji dokonce vydala a písnička se dobře umístila v hitparádách... Veliká hudební i psychická vzpruha a motivace k další práci.

 

Kdybyste si mohla postavit kapelu z muzikantů z tuzemska či zahraničí, jak by vypadala? Je někdo, s kým se toužíte profesně setkat?

Jednoznačně se Stingem. Dále Eric Clapton nebo Stevie Wonder. Ráda bych se setkala s Lady Gaga, která má můj velký obdiv. Nejvíce oceňuji skvělé skloubení muzikanství a zdravého „kalkulu“. Skvěle zpívá...

 

Na jakém základě si vybíráte lidi ke spolupráci? Jaké vaše představy musejí splňovat?

Vybírám si zásadně lidi kreativní, pokorné a spolehlivé. Můžete mít v kapele skvělého muzikanta, ale když není spolehlivý, je to neproduktivní „vopruz“.

 

Jako zpěvačka jste úspěšná několik desetiletí. Zdá se vám, že být úspěšný je v dnešní době jednodušší, či těžší, než tomu bylo před sametovou revolucí?

Vždycky je těžké udržet tempo a „ksicht“, ale dnes je to asi náročnější. Proto jsem velmi ráda, že naše deska OK Band XXX byla v nynější konkurenci velmi úspěšná!

 

Píšete si texty. Řekla byste o sobě, že jste textařka?

To určitě ne, jen sděluji své pocity a píšu je hlavně strašně ráda. Na texty jsem já vážně pes, je to podle mě padesát procent písně. Píšu v češtině, do anglických se tolik nepouštím.

 

Na kolik vás při psaní ovlivňují vlastní zážitky a do jaké míry si je „vymýšlíte“?

Většinou to je určitá reflexe. Texty vznikají převážně z určité rozervanosti. V pohodě toho moc neuděláte…

 

Zvolíte někdy v textu slovo jen proto, že se rýmuje?

Ne. Já si na něj vždycky raději počkám a někdy to i trvá. (smích)

 

Na jaký hudební počin jste ve své kariéře nejvíce hrdá?

Nesmírně těžká otázka. To je, jako kdybyste se zeptala, které ze svých dětí miluji víc. Čeho si ale velmi vážím, je moje druhá sólová deska Nesmíš loudit, na které jsem spolupracovala se Zuzanou Michnovou, Ivanem Hlasem a Jirkou Šímou. Deska je spektrem divokých písniček a šansonových věcí, které mám nesmírně ráda. U textů Ivana Hlase mě dodnes mrazí.

 

Kam byste se dnes hudebně zařadila?

Nevím, škatulky nesnáším a jsou pro blbce. Jestli někoho zajímám, tak doufám, že proto, že nejsem identifikovatelný člověk. Ne že bych se tomu tolik bránila, ale chci využít všechno, co mi hudba nabízí. To je stejné jako důvod, proč měním účesy nebo proč mám kérky. Mohlo by někoho napadnout, že mám doma tunu marihuany. Mě to ale zkrátka jen baví. (smích)

 

Váš přístup je mi sympatický. Myslím ale, že z marketingového hlediska je to těžké. Přece jen, když se řekne Ella Fitzgerald nebo Hana Hegerová, každému se vybaví určitý hudební styl.

 

Máte pravdu, je to velmi těžké. Rozhodně nejsem metalista ani šansoniér, i když šansony miluju. Řekněme tedy, že jsem pop rockovou, rock bluesovou zpěvačkou. (smích)

 

Vedle svých četných aktivit také vyučujete interpretaci na již zmíněné Mezinárodní konzervatoři.

Nabídku jsem opravdu dlouho zvažovala a dnes mě předávání zkušeností velmi baví! Snažím se „vychytat“ osobnost studenta, sestavit mu repertoár „na tělo“... Nechci vytvářet ze studentů klony jiných zpěváků s dokonalou technikou, ale jdu do jejich hloubky... Chci, aby jejich projev byl rozpoznatelný a zapamatovatelný! Podle prvních taktů přeci poznáte Helenu Vondráčkovou, Martu Kubišovou, Zuzanu Navarovou, Kamila Střihavku...

 

Čím myslíte, že to je?

Možná producenty, těžká odpověď...

 

Možná je to dnes takový trend, být neutrální...

Ale je to špatně. Umění je přece o tom, že malíře, zpěváka či spisovatele poznáte. Má svůj styl. A styl je i výraz. Fotky Roberta Vana také poznáte!

 

Přemýšlela jste někdy, že byste dělala něco úplně jiného než zpívání? Co by to bylo?

Moc mě vždycky zajímala dětská psychologie. Původně jsem tuto profesi dokonce měla v plánu. Určitě bych nějak pomáhala lidem. Mám alespoň adoptovanou holčičku z Afriky...

 

Jste prý „takový blbý životní optimista“. Čím si spravujete náladu, když vás život začne unavovat?

Dvakrát v životě se mi stalo, že se mojí blízcí oběsili. Maminka a před rokem manžel. Zvláštní. Osud, se kterým jinak než optimismem bojovat nemůžete! Jsem ráda, že mám děti, které mi zachránily život, a pár skvělých přátel. Kromě nich je to opět moje práce, můj koníček, který mi nesmírně pomáhá. Pečlivě si vybírám, s kým budu pracovat a na čem. Dělám jen věci, které dělat chci!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Pavel Bauer, Estée Lauder www.esteelauder.cz

Vlasy: Veronika Svobodová, Kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz

Oblečení: INFINITE www.infinite-infinite.com

Šaty: Jana Berg www.janaberg.com

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-7-2012-4.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře