Markéta Muzikářová - houslistka

27.08.2019 18:07 | redakce

Umělkyně, absolventka plzeňské konzervatoře a pražské Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy patří mezi přední a výrazné tváře české hudební scény. Médii vyhledávanou umělkyní se stala sice skrze skupinu INFLAGRANTI, čili na poli pop music (každý si jistě vybaví její image s elektrickými houslemi), ale její srdce patří ve skutečnosti hudbě klasické, s níž začínala a kterou vystudovala. Markétu Muzikářovou zajímají oba světy, přestože každý z nich má na houslovou produkci zcela jiné nároky a mnohdy i diametrálně odlišné parametry. Ostatně účelné a pro posluchače líbivé propojení dovedností hudby klasické s principy hudby moderní bylo a je jednou z jejích hlavních uměleckých i profesních výzev. Tento její záměr, podat publiku syntézu toho nejlepšího z obou hudebních světů, se jí daří dodnes. Během několika let, od absolvování plzeňské konzervatoře přes první orchestrální angažmá až po účinkování s INFLAGRANTI, se z Markéty Muzikářové stal minimálně v České republice fenomén, jehož hudební kvality lze směle porovnávat se světovými jmény jako je například houslistka Vanessa-Mae. Cesta k takovým výsledkům však nebyla jednoduchá.

Na housle jste začala hrát již ve třech letech. Inspiroval vás někdo nebo něco k rozhodnutí, že právě housle budou vaším uměleckým zájmem, popřípadě jednou i profesí. Že budou skutečně to pravé?

U nás doma byli vlastně všichni amatérští hudebníci. Velký vliv na mě měl můj strýc, který pracoval jako houslista v České filharmonii. Od něj jsem se hodně inspirovala, chtěla jsem být jako on. Ale hlavně mi housle jako nástroj svým zvukem zcela učarovaly. Později mě dost ovlivnila i moje teta, také profesionální houslistka. Vyrůstala jsem v období socialismu a je nutné zdůraznit, že tehdy byla klasická hudba brána velmi vážně. Když byl někdo například členem České filharmonie, byl na sociálním žebříčku váženým člověkem. Přesto jsme doma byli celkem obyčejná rodina, žádní V. I. P. (úsměv) V dětském věku jsem nebrala mnohé věci vážně, ale housle byly moje modla. Pro mě je to naprosto specifický nástroj, který buď milujete, nebo nesnášíte. Vydává vysoké „pichlavé“ tóny, pro někoho jde o „zvukolibé“ tóny, jinému může zvuk houslí velmi vadit.

A jiný hudební nástroj vás během života neoslovil?

Časem mě hodně přitáhl klavír, který jsem později studovala i jako druhý vedlejší obor. Měla jsem období, kdy jsem začala být unavená ze stálého cvičení, z jeho zvuku i složitosti techniky. Jde o určitou únavu pro tělo hudebníka, nepřirozená poloha držení nástroje, vysoké čtyřoktávové tóny. Klavír má jinou barvu zvuku, měkkou, široké spektrum a rozpětí. Ucho houslisty si odpočine. Dalším plusem klavíru je, že na něj můžete hrát kompletně sólově, což se u houslí většinou nedá. Housle potřebují většinou nějakého spoluhráče, aby skladba byla komplexní. Klavírní a houslová technika je ale diametrálně odlišná, ruce i tělo se technicky tvarují a ohýbají jinak. Pokud chcete dojít na technickou špičku, na oba nástroje potřebujete cvičit minimálně pět hodin denně. To téměř není v lidských silách, takže jsem si musela vybrat a klavíru později nechala.

Každého jistě upoutá vaše příjmení, které je k vaší profesi příslovečné. Jde o náhodu?

Je to jen náhoda. Nejde o žádný pseudonym, je to rodné jméno mého otce.

Zmínila jste otce. Podporovala vás vaše rodina v hudební dráze, anebo si rodiče představovali osud své dcery v oblasti zcela jiné?

Moji rodiče mne nechávali tzv. růst, jak chci, na nic netlačili. I tak lze vyjádřit podporu, nicméně žádné známosti neměli a spíše jen koukali, kam mne to zavede. Moji rodiče měli mnoho osobních starostí, a asi i ta atmosféra nás s bráchou ovlivnila. Já a bratr (dnes přírodovědec) jsme v rodině měli spíše volnost a sami jsme si rozhodovali, kam chceme směřovat. Já se velmi dobře učila, ale housle jsem cítila jako svůj osud. Od malička si pamatuji ten pocit, že chci být houslistka. I když jsem si tehdy vlastně neuměla představit, co to reálně znamená. Rodiče byli s mým rozhodnutím spokojení. Myslím si zpětně, že jedním z hlavních motivů mé hudební dráhy byla rodinná atmosféra. Hudba představuje únik do jiných sfér, do vlastního světa, kde si vytváříte svoje vlastní emoce a zážitky. A když musíte cvičit X hodin denně, máte dost volnosti si snít. Na to je svět hudby ideální.

Vystudovala jste konzervatoř v Plzni, Akademii múzických umění v Praze a pak i Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, proč?

AMU jsem nedokončila. Studovala jsem tam krásné dva a čtvrt roku, ale záhy jsem udělala konkurz do orchestru Státní opery Praha a studia nezvládala kombinovat s prací. Osmnáct let jsem také učila hru na housle na základní umělecké škole. Naše rodina byla vždy pedagogicky zaměřená a tento obor mne velice zajímá. Po deseti letech od AMU jsem se znovu rozhodla pro vysokoškolská studia, dostala se na Pedagogickou fakultu UK a diplomky s tituly bakaláře a magistra jsem obhájila až zde. Vyučování hře na housle v praxi mě nesmírně baví. A to nejen v rámci hudebně zaměřených předmětů, ale na univerzitě mě zaujaly i psychologie a pedagogika obecně.

Již během studií jste v roce 1994 vycestovala do Londýna a získala cenu. O co šlo?

Šlo o soutěžní přehlídku klasické hudby pro mladé konzervatoristy. Bylo tam zastoupeno mnoho národností i typů nástrojů. Bylo skvělé, že jsem zrovna já uspěla a získala 1. místo ve své věkové kategorii. Ale také jsem zjistila, že soutěžení není nic pro mě. V hudbě soutěžení podle mne není dobrá věc.

Váš obor má jistě i svá úskalí…

Ano, já nemám ráda soutěže celkově. Ve sportu nebo ve vědomostech lze většinu věcí změřit, ale v hudbě je to podle mne úplný nesmysl. Můžete zhodnotit maximálně stupeň techniky hry na nástroj, a i to je velmi individuální. Ale prožitek, procítění, nasazení, to je podle mě velmi specifické a hodnocení „lepšího“ je velmi vágní a manipulovatelné. Proto jsem na soutěže zanevřela. Kazily mi radost z hraní. Já jsem navíc velký trémista, nekontrolovatelně se mi pak třesou ruce. Zažívám to bohužel dodnes, je to určitá porucha psychiky. Pracuji na tom, ale výsledky nejsou stoprocentní. Což zrovna při klasické hře na housle je zásadní problém, je to slyšet na tónu i v technice. Začínající kariéra klasického hudebníka je samozřejmě hodně o výhrách v soutěžích, ale mně nikdy nešlo primárně o to vítězit.

V roce 1995 jste se zúčastnila turné s mládežnickým orchestrem Junge Österreichische Philharmonie.

To byla skvělá zkušenost. Prošla jsem přes výběrové řízení do zahraničního hudebního projektu a byla to krásná práce. Byla to pro mě příležitost potkat spoustu mezinárodně slavných jmen, jak hudebníků, tak i dirigentů či zpěváků. Ti lidé byli pro nás tehdy celebrity, byl to krásný profesionální zážitek. S orchestrem jsme pečlivě zkoušeli, denně i deset hodin, a turné vyvrcholilo koncertem ve Vídni pod vedením Yehudi Menuhina (světově uznávaný dirigent, celebrita v klasické hudbě). To byl pro mě jeden ze životních zážitků.

Nicméně po studiích přišla již první orchestrální angažmá. Státní opera Praha, Národní divadlo v Praze, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK…

Mým snem bylo hrát v nějakém uznávaném symfonickém orchestru. Milovala jsem vždy symfonickou hudbu, díla Gustava Mahlera, Antona Brucknera, a také všechny představitele romantismu. Pozice v orchestru Státní opery nebylo mé první angažmá, předtím jsem hrála v operním orchestru v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Ale k opeře jsem paradoxně nikdy neinklinovala. Dnes jsem vděčná, že jsem mohla hrát dokonce i v Národním divadle v Praze, protože jsem si nastudovala mnoho krásných oper, ke kterým bych se sama asi nedostala. Například opery Tosca, Dvořákova Jakobína nebo Pucciniho Madam Butterfly, což je moje srdcová záležitost. Také jsem objevila Čajkovského opery. Mám ráda velký a plný zvuk, který je v nich zkomponován. Ale kdybych měla vybrat sály, kde se mi hrálo nejlépe, je to rozhodně Dvořákův sál v pražském Rudolfinu a pak také Suntory Hall v Tokiu nebo newyorská Carnegie Hall, sály určené symfonickým orchestrům. V období své klasické dráhy jsem byla členem několika operních i komorních orchestrů, ale v symfonickém jsem byla vždy jen hostující člen. Ve chvíli, když přišla vytoužená nabídka ze „symfoňáku“, jsem se již rozhodla vydat jiným směrem. Obrátila jsem pozornost k moderní hudbě, což se se stoprocentním účinkováním v klasické hudbě neslučuje.

Nakonec jste od klasiky přešla k vaší současné hudební image, která vám mimochodem velmi sedne. Proč?

Jak jsem řekla, srdcem jsem klasik. Pop music je v něčem absolutní opak klasiky, často ale mají stejné rysy. Ať interpretujete klasiku nebo moderní hudbu, pokud do interpretace nedáte srdce, obě posluchačské skupiny to poznají. Rozdíl je hlavně v technice hry. V klasice je ideální interpretace taková, která dosahuje kvality zvuku i techniky jako z nahrávky z desky. Chyby se moc neomlouvají, kritiky bývají přísné. V pop music jde víc o emoce, které nejsou nikdy identicky stejné. Publikum naopak chybu nebo odlišnost často kladně ocení. V moderní hudbě jde hodně o interakci s publikem, naopak klasika předpokládá odstup a vnitřní koncentraci. Mně začala více vyhovovat volnost pop rocku. Možnost tvorby a inspirace přímo na pódiu, to hodně přispělo k mému rozhodnutí dál pokračovat v moderně. Na začátku mě hodně ovlivnila spolupráce třeba s Hanou Hegerovou, která dovede vykouzlit během koncertu nádhernou atmosféru. V začátcích jsem účinkovala ještě jako klasická houslistka na turné s Karlem Gottem nebo Jarkem Nohavicou. To jsou také mistři v kouzlení s energií publika přímo na pódiu. Ale asi nejvíc mě ovlivnil Rod Stewart. S ním jsem v roce 2005 jela jako součást doprovodné kapely jeho evropské turné. Strašně mě zasáhlo, jak na něj publikum reaguje, jak ho vnímá a jak on s ním pracuje. Je to úplně jiný prožitek a zážitek než na koncertě klasické hudby.

Už v roce 2004 přišlo na scénu účinkování s vaší skupinou INFLAGRANTI, ale stihla jste hrát stále i sólově, například v roce 2007 pro krále Kambodže. Jaké to bylo?

To bylo během zájezdu s uměleckým sdružením Amfora. V Kambodži jsme podnikli dvě koncertní vystoupení a jednoho se účastnil i tamní král, který je dávným přítelem Jiřiny Bohdalové. Měli jsme pak tu čest, že nás přijal v soukromé audienci, velká sláva to byla. Ale především jsme poznali Kambodžu, která mě nesmírně oslovila. S Amforou jsem vystupovala několik let a díky Petru Salavovi (prezident Amfory) jsem se s nimi podívala i do Keni a na další zajímavá místa.

foto: Michaela Dzurna

Jak to se skupinou INFLAGRANTI vlastně začalo?

Naše skupina byla původně parta mých kamarádek z klasické školy, kdy jsme jako smyčcový kvartet v letech 2001 začaly hrát instrumentální úpravy moderních písniček. Byly jsme tak i na turné v Japonsku. Občas jsme se ale hudebně i lidsky odlišily, až v roce 2004 vznikla pětičlenná sestava s názvem INFLAGRANTI. V jejích hudebních začátcích nás podporoval kolega Petr Malásek. V roce 2005 jsme vydaly u společnosti Universal Music album s názvem Rockmantica. Formace se po personálních změnách v roce 2007 zúžila na trio a tak jsme zůstaly dodnes. Protože jsme ženy, není lehké udržet dlouho stálé obsazení, vdáváme se a rodíme děti. Triem prošlo asi dvanáct žen a máme na kontě cca osm dětí. A také samozřejmě čtyři společné desky a jedno koncertní DVD. Trio jsme v roce 2009 rozšířily o živou pánskou doprovodnou kapelu. Často s námi na koncertech vystupují jako hosté zpěváci Pepa Vojtek, Petr Kolář nebo Václav Noid Bárta. Čerstvě s námi spolupracuje i muzikálový zpěvák Marian Vojtko a vracíme se až k úplné klasice ve spojení s operní sólistkou Terezkou Mátlovou.

Vaším atributem jsou elektrické housle. Jak k tomu došlo?

Když jsem začala směřovat ke klasice, hledala jsem i jiný nástroj než ten klasický, který v moderní hudbě lépe „slouží“. A to jsou právě housle elektrické, které zvukově i technicky lépe interpretují moderní hudbu a lze je dobře kombinovat s elektrickou kytarou nebo bicí soupravou. Na to jsou klasické housle příliš jemné. Často jsem jezdila s klasickým kvartetem koncertovat do Japonska. A jednou jsem si zajela do továrny Yamaha a housle si jednoduše koupila. Teď koncertuji převážně na ně. V období klasiky jsem hrála na starožitné housle z dílny Johanna Gregoria Hellmera z roku 1747, které jsme měla zapůjčené od své tety. Ale i dnes na své koncerty naše klasické nástroje s kolegyněmi bereme, zvlášť na vánoční akustická turné. Pracovat s jejich zvukem je zajímavé, inspirativní, ale pro našeho zvukaře bývá technickým oříškem, jak skloubit jejich zvuk s hlučnými bicími.

foto: Michaela Dzurna

Jakou hudbu má jinak ráda Markéta Muzikářová v civilu?

Mám ráda Gustava Mahlera a jeho symfonie, na těch jsem vyrostla a i dnes je pouštím svým dětem. Moje dcera miluje díla Wolfganga Amadea Mozarta a Sebastiana Bacha, takže je spolu teď posloucháme denně. Z moderní hudby mám ráda legendy jako Beatles, Queen, Rolling Stones. Naopak současný střední proud poslouchám pouze z donucení, jako studijní materiál, abych „byla v obraze“. Abych ale nelhala, v pop music se mi líbí projev Pink nebo Robbieho Williamse. Když relaxuji, pouštím si nějakou světovou punk kapelu nebo fusion, třeba pop punk nebo pop soul. Neposlouchám moc české interprety, ani česká rádia, i když i tady najdu výjimku. Ráda si živě dám Rybičky 48, Wohnouty a Vypsanou fiXu.

Pink, Beatles, to jsou všechno zpěvácké osobnosti. Uvažovala jste někdy o zpěvu?

Mně by se líbilo být zpěvačkou, ale bohužel nemám dar hlasu. Je krásné, když hudba proudí přímo z vás jako z nástroje, skrz hrdlo, a rezonuje hlava i krk. Když ale nevycházejí tóny dokonalé, špatně to snáším. S INFLAGRANTI do koncertů zařazujeme i zpívané písničky, ale já zpívám pouze vokály, na sólový zpěv se zatím necítím. Chodím na hodiny zpěvu, ale všude hledám preciznost, a té jsem v sólovém zpěvu zatím nedocílila.

Máte konkrétní historickou hudební osobnost, která vás během života nějak více oslovila?

Určitě Gustava Mahlera. Psala jsem o něm i svou diplomovou práci na konzervatoři. Líbí se mi jeho emocionální vklad do děl, jeho širokost a hloubka, jeho hudba se zaryje pod kůži na dlouho. Mě baví emoce. Myslím si, že Mahler je obecně velkým hudebním vzorem, který dodnes inspiruje nejen skladatele filmové hudby. K mým oblíbeným osobnostem patří i Antonín Dvořák, nebo se svým pohnutým osudem Petr Iljič Čajkovský.

Zaujalo mě, že na vystoupení užíváte nejčastěji kombinaci červené rtěnky a červeného laku na nehty. Tvoříte si záměrně nějaký image?

Záměrně si žádný image netvořím, ale líbit se samozřejmě patří k ženám, na svůj zevnějšek si určitě dávám pozor. (úsměv)

Pocházíte z Kožlan v Plzeňském kraji, kde se narodil i druhý československý prezident Edvard Beneš. Máte k eleganci a době tzv. první republiky nějak blíže?

K první republice žádný zvláštní vztah nemám, ale historii obecně mám ráda. Myslím si, že mladá generace není k historii dostatečně vedena z domova a ve školách to bere jako nutné zlo. My s našimi dětmi často vyrážíme na zajímavá místa, kde se odehrála nějaká historie, a i když obě děti jsou ještě malé, snažím se jim „po dětsku“ ty události z historie co nejvíc vysvětlit. Pro mne je historie důležitá především pro poučení se z chyb v minulosti. Ráda si o ní čtu, nebo se dívám na historické filmy. I když nejraději prožívám přítomnost. Určitě bych se do žádného období v historii, tedy ani do období 1. republiky, nechtěla přesunout. Žiju ráda tady a teď.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Michaela Dzuna

Vytvořeno ve spolupráci:

Le Hotels Group www-le-hotels.cz

Stylista Lukáš Almassy

Make up: Mirka Česlová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře