Markéta Smejkalová - saxofonistka

08.01.2016 09:32 | Petra Kuncová

Markéta Smejkalová v sobě měla hudbu zakořeněnou odjakživa. Potřebovala ovšem potkat toho správného člověka, aby si to uvědomila. Poté se stal její vášní i pracovním nástrojem saxofon. Že si vybrala správně, potvrzuje mimo jiné i fakt, že přípravu na přijímací zkoušky na konzervatoř, na které se mnozí chystají léta, zvládla za jeden rok. V současnosti na saxofony už jen nehraje, ale také je sbírá a občas si s nimi i povídá.

foto: Robert Vano

Co stojí za tím, že se náplní vašeho života stala hudba?

Asi to bylo v tom, že jsem z hudební rodiny, i když pouze amatérské. Takže jsem v hudbě byla stále – už od narození. Největší impuls mi ale dal Jiří Šíma, skvělý člověk, kapelník a muzikant. Začal mě učit na saxofon a až tehdy jsem si k hudbě vytvořila opravdu intenzivní vztah.

Kdy jste se začala sama nějak hudebně projevovat?

V sedmi letech jsem začala hrát na zobcovou flétnu, pak na klarinet, jako většina dětí v tom věku. No a až o hodně později na saxofon, ten mě ale uchvátil nejvíce.

A jak jste se tedy dostala konkrétně k saxofonu?

Tak to si pamatuji úplně přesně. Bylo to v roce 1999 v Polné, ve městě, ve kterém jsem se narodila. Organizovala se oslava silvestra 2000 a na plese chtěli mít více žánrů. Tak oslovili právě Jiřího Šímu, aby založil bigband. Hráli tam místní muzikanti včetně mých rodičů. I přes to, že jsem v bigbandu tenkrát ještě nehrála, tak jsem chodila na všechny zkoušky a věděla jsem, že jednou chci hrát na saxofon. Nadchlo mě to.

Jak vypadalo vaše nadšení?

Nadšení začalo už na zkouškách bigbandu. Od Jiřího Šímy jsem dostala CD Sammy Nestico Big Band Night Fly. Od té doby jsem začala poslouchat pouze jazz a zajímat se o něj.

Čím vás bigband tolik zaujal?

Byl to ten jeho zvuk, spousta nástrojů, ale hlavně ten drive, zaujalo mě to frázování… Bylo to úplně jiné než veškerá hudba, kterou jsem do té doby slyšela. Poslouchala jsem a hrozně mě to bavilo. Hlavně to, že bigband dokáže obsáhnout různé žánry. V ten moment jsem věděla, že je to moje láska.

Jakou roli v tom hraje právě saxofon?

Asi to vyplývá z toho, že se mi líbí hudba, kde saxofon je. Když je popová nahrávka v rádiu a nejsou tam dechy, tak mě nezaujme tolik, jako když tam jsou. Baví mě, že právě saxofon je tak hodně obsažitelný. V klasice je sice poměrně málo, ale jinak skoro všude. Tím je pro mě jedinečný. Baví mě ten zvuk, baví mě to, co s ním lze udělat, co s ním jde tvořit… To, že je tam spousta možností.

Jak vzpomínáte na svůj první vlastní nástroj?

To samozřejmě člověk hrozně moc prožívá. Rodiče mi tehdy koupili nástroj za nějakých osm tisíc korun, což dneska možná tak nezní, ale tehdy to bylo dost peněz. Takže se o tom doma neustále mluvilo. Byl to ale samozřejmě strašlivý kousek, který nedosahoval vůbec žádných kvalit.

Takže jste se začala poohlížet jinde?

Za rok jsem zjistila, že potřebuji úplně jiný nástroj. Proto jsem si koupila saxofon už kvalitní, který stál zhruba třicet tisíc. Celý rok jsem šetřila. Tím to asi začalo a pak to člověk postupně dál vyměňoval.

A vyměňuje stále?

To sbírání, nebo zabývání se nástroji, mě vlastně začalo i bavit. A skončilo to tak, že dnes mám doma opravdu hodně kousků. Baví mě shánět staré kusy, převážně na internetu, po celém světě. Prostě mám to sběratelství jako koníčka.

Co ve své sbírce vnímáte jako nejcennější?

Mám těch nástrojů víc… Jedná se převážně o legendární sérii Selmer Mark VI, což jsou nástroje, které se vyráběly od nějakého pětapadesátého roku minulého století a pouze asi dvacet let. Ty nástroje se samozřejmě dnes už moc neobjevují a těch kusů, které se zachovaly, je velice málo. Ceny jsou vysoké a dost se s nimi obchoduje. A mně se pár kousků této krásné série podařilo získat.

Nějaká vaše sběratelská specialita?

Mojí specialitou je jeden alt saxofon po skvělém saxofonistovi, který se jmenoval Bernhard Raabe. Byl to lídr německého Stuttgartského bigbandu. Zemřel, a já jsem se k tomu nástroji shodou náhod dostala. Takže mám nejen skvělý nástroj, ale je to i o tom, že na něj hrál neuvěřitelný člověk neuvěřitelné koncerty, nádherná sóla… Tudíž to je v mnoha směrech můj největší kousek. A nejmilovanější.

Hrajete na všechny své nástroje?

Určitě ano. Byla by škoda je nechat ladem.

Jaké vlastně existují druhy saxofonů?

Je jich několik. Je to soprán saxofon, na který hraje Felix Slováček, to vždy říkám, i neznalci si tak tento nástroj dobře představí. (smích) Pak alt saxofon, na ten já hraji nejčastěji a nejraději. Pak je to tenor saxofon, opět o něco hlubší. A ten nejhlubší a největší je baryton saxofon. Všechny tyto druhy saxofonů se objevují v bigbandu.

Kolik času obecně trávíte hraním?

Vzhledem k tomu, že téměř denně mám zkoušku, nebo nějaký koncert, tak prakticky každý den hraji zhruba tři hodiny. Na samostatné cvičení ale nemám tolik času, kolik bych chtěla.

V jaké chvíli jste si uvědomila, že se chcete hudbě věnovat profesionálně?

Pravděpodobně to bylo spojeno s myšlenkou jít studovat konzervatoř. Ale i tak ještě není jasné, zda se tím člověk bude živit. Výborných muzikantů je spousta, a tak člověk při studiu ve výrazný úspěch moc nedoufá. Naštěstí se mi sen splnil a jsem za to šťastná.

Jak vypadal váš počáteční hudební vývoj?

To nejzásadnější se událo během prvního roku hraní na saxofon. Hrála jsem pouhý rok a dostala se na konzervatoř. Ale to, že hraji jen rok, jsem samozřejmě při přijímačkách nezmiňovala. (smích) Mohl za to fakt, že jsem potkala skvělého muzikanta, kterým mi předával správné informace a učil mě, jak mám cvičit, abych to za ten rok zvládla.

O koho se jednalo?

Ten člověk je onen již zmíněný Jiří Šíma. V mém hudebním životě je to pro mě zásadní osobnost. On mě k hudbě přivedl a hodně mě toho naučil. Nasměroval mě tím správným hudebním směrem. Učil mě praktické věci a ne nějakou omáčku kolem a za to jsem mu strašně vděčná.

Jak vás ovlivnili lidé, se kterými jste vystupovala?

Kromě pana Šímy na mně zanechávali stopu stále další a další lidé, a tak to pokračuje dodnes. Při studiu na konzervatoři to byl například Václav Kozel, který měl výborný studentský bigband, ve kterém jsem se toho pod jeho vedením hodně naučila. První kšeft s profesionály byl například s Petrem Kořínkem. Od té doby se zajímavé hudební příležitosti nabalovaly.

Ke kterému nástroji má saxofon při koncertech nejblíže?

Když hraji na baryton saxofon, což je ten nejhlubší, tak vnímám kontrabas nebo trombóny. Když hraji první altku, tak hlídám první trumpetu, pokud hraji druhou altku, tak poslouchám první altku, které se snažím přizpůsobit. Na každém tom nástroji je to úplně jiné.

Co vás baví nejvíce?

Baví mě hrát první altku – takzvaně „lídrovat“.

Jaké vybavení, kromě nástroje, saxofonista potřebuje?

Druhá, velká část po nástroji, která hraji roli ve zvuku, je hubička. Každý saxofonista jich má doma spousty, a stále kupuje nové a má pocit, že najde nějakou lepší. (smích)

Existuje jich tedy více druhů?

Může být hubička z kaučuku, kovu a dokonce ze dřeva. Každá zní jinak a každá se hodí k jinému stylu hudby. Jejich hledání a zkoušení je koníček spjatý s hraním.

Jak o nástroj pečujete?

Naštěstí saxofon velikou péči nevyžaduje. Možná tedy jen tak, že po každém hraní je nutné ho do sucha vytřít a také sem tam navštívit nástrojaře, který pomůže vyřešit drobné nedostatky. Většinou nástroj bez laku, který se neleskne a nevypadá až tak krásně, hraje lépe.

Čím to je?

Staré nástroje, které už většinou nemají ten lak, lépe rezonují.

Jak o sebe pečuje saxofonista?

Asi také nijak výrazně. Snad jen v tom smyslu, že když sportuji, tak dávám víc pozor, abych nějak špatně nespadla a neudělala si něco s rukou. A pak samozřejmě hraje roli i to, že když vám poměrně těžký saxofon visí na krku, podepisuje se to na zádech a krční páteři. Takže občas si najdu čas na nějaké kompenzační cvičení nebo pilates a také se snažím plavat.

Mění se podle vás nějak přístup ke hře na saxofon?

Strašně moc. Třeba v tom, že dříve se saxofon přirovnával ke klarinetu a tím pádem se k tomu přizpůsoboval i nátisk. Nicméně postupem doby se od sebe ty nástroje hodně vzdálily, zejména tedy ve způsobu hraní. Ale bylo by toho víc, změnily se možnosti a třeba i přístup k držení nástroje. Je to o stálém experimentování, které nikdy neskončí…

A jak se za vaši kariéru proměnil váš vztah k saxofonu?

Je to prostředek, který mi umožňuje dělat práci, která mě obrovsky baví. Strašně moc baví. Občas saxofonu v duchu i něco povídám. (smích)

Co například?

Třeba právě to, že ho mám ráda. Hudební kariéra můj vztah k nástroji ještě prohloubila. Mám ho ráda i proto, jaký je, jaký má vzhled – je to vlastně umělecký kousek. Jak krásně hraje, jak mě poslouchá… Je to silné spojení. Nedovedu si představit, že bych o ten nástroj přišla a musela hledat nový.

Hrajete v Čechách i v zahraničí. Co je vám bližší?

To je široká otázka. V Čechách je to o tom, že si zahraji s legendami, které obrovsky uznávám. Mohu se pohybovat mezi pány, kteří své řemeslo dělají opravdu dobře, a já od nich načerpávám jejich zkušenosti. Nebo naopak spolupracovat s novou českou moderní scénou. V zahraničí hraji méně, ale velkým zážitkem bylo pro mě turné s European Jazz Orchestra. Byl to orchestr složený z několika národností.

Jak turné probíhalo?

Všichni jsme se setkali v Dánsku, pár dní zkoušeli a vyjeli na turné přes spoustu zemí Evropy a bylo to úžasné. Trvalo to měsíc a bylo to velice zajímavé a inspirující.

Co vám to dalo?

Člověk tam třeba získá i do budoucna spoustu kontaktů. Vím, že když budu dělat nějaký projekt, tak mám komu zavolat.

Liší se nějak muži a ženy saxofonisté?

(smích) Muži mají pocit, že my, saxofonistky, jsme k nepoužití. Dostat se mezi chlapy bylo hrozně těžké, protože mají pocit, že žena nemůže nikdy dobře hrát, frázovat. Ale na druhou stranu, jak už jsem se nějakým způsobem mezi muže dostala a oni mě začali akceptovat, tak si myslím, že teď to má svoje výhody.

Jaké výhody v tom vidíte nejvíce?

Je to o tom, že ženy zkrátka hrají trochu jinak. Nechci říci něžněji, ale vlastně to tak trochu je, protože ženy k tomu nástroji opravdu odlišně přistupují. Ale nedá se říci, že by to bylo špatné, nebo dobré, je to prostě jiné. A právě to asi dělá tu třešničku na dortu, doplňuje se to.

Vy hru na saxofon i učíte, jaký je v současné době zájem mladých lidí o tento nástroj?

Myslím si, že velký. Mohu to posoudit i podle toho, že učím už nějakou dobu a mám porovnání. Za tu dobu jsem si vybudovala své saxofonové třídy a začíná chodit překvapivě hodně nových dětí – převážně děvčat. Hrají krásně a jsou šikovné. Nicméně všeobecně bych řekla, že zájem o bigbandy a jazz začíná být větší. Spousta známých zpěváků hraje s bigbandem a to lidi naláká.

foto: Robert Vano

Proč myslíte, že tomu tak právě v tomto případě je?

Když už ti známí umělci nevědí, čím překvapit, tak vymyslí turné a jedou s bigbandem a tahle komercializace to hodně ovlivňuje.

Dokážete ještě při hudbě relaxovat?

Rozhodně. Nedokážu si naopak představit, že bych relaxovala při něčem jiném. Strašně ráda přijdu domů a pustím si nějakou dobrou hudbu – a často hodně nahlas. Nemám to tak, že bych byla hudbou přesycená.

Dovedete si představit, že byste jela třeba na týden na dovolenou a vůbec nehrála?

Ale tak to si představit dokážu. (smích) To se samozřejmě stává a ráda si na chvilinku odpočinu…

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Linda Chudomová www.chicmakeup.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře