Marta Balejová – zpěvačka, šansoniérka

Marta Balejová patří mezi nejvýznamnější české šansoniérky současné doby. S hudbou začala již v dětském věku, kdy navštěvovala lekce hry na klavír. Záhy však hudebnímu umění propadla a začala se studiem hry na violoncello a s lekcemi zpěvu. Absolvovala Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze v pěvecky zaměřené třídě profesorky Vlasty Mlejnkové. Posléze absolvovala i Středočeskou konzervatoř se zaměřením na tvorbu písňových textů. Mezi její pedagogy zde patřili například Pavel Vrba, Ladislav Kantor nebo Pavel Žák. Řadu let působila jako sboristka populární a nevšední country skupiny Newyjou. V současné době se věnuje především oblasti šansonu, kde je její velkou inspirací slavná francouzská zpěvačka a šansoniérka Edith Piaf. Známá je i z rozhlasového pořadu s názvem Šanson, věc veřejná

Marta Balejová, foto: Lenka Hatašová

Vaše zaměření bylo odjakživa hudební. Pocházíte z hudebně či nějak umělecky založené rodiny?

Za mého dětství bylo ve většině rodin běžné provozování hudby, zpívalo se při všech rodinných oslavách, vždy se našel nějaký hudební nástroj, na který dokázalo zahrát i více členů rodiny. Dědeček byl kapelníkem venkovské dechové hudby, maminka se věnovala sborovému a sólovému zpěvu, babička měla ve svém repertoáru velké množství lidových písní a při práci si neustále zpívala. Když vyrůstáte v tomto prostředí, i když jen amatérských hudebníků, je snadné se pak vydat do světa hudby.

Z vašeho životopisu je cítit, že vás oslovil především zpěv. Jak jste se k němu přes klavír a violoncello dostala?

Každé malé dítě je svými rodiči vedeno k tomu, aby ukázalo tetičkám, co už umí zazpívat. Zpěv je tím prvním kontaktem s hudbou. U mne to nebylo jinak. V lidové škole umění jsem měla štěstí na výborné učitele klavíru i zpěvu, kteří se mi věnovali už od mých šesti let. Hru na violoncello jsem přidala na přání mé maminky až ve dvanácti letech s tím, že tento obor vystuduji na konzervatoři. Zkoušky však nebyly pro mne úspěšné, a tak jsem vystudovala gymnázium a současně jsem dále docházela i do „hudebky“ (jak jsme říkali lidové škole umění) na zpěv, klavír a violoncello.

Marta Balejová, foto: Lenka Hatašová

Podporovala vás vaše rodina a vaše nejbližší okolí v hudebním snu, nebo vám spíše radili „živit se“ něčím jiným?

Po maturitě jsem nastoupila do zaměstnání jako administrativní pracovnice, vdala se a měla rodinu. Všechny vazby na hudbu jsem zpřetrhala, věnovala se rodině a myslela si, že to tak zůstane. Ale jak říká můj dlouholetý kolega violoncellista: „Když máš talent, tak se neubráníš.“ Přijali mě do sdružení OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním) a tím začal můj návrat do hudebního světa. Stýskalo se mi po zpěvu a zde se naskytla příležitost najít ty pravé kontakty. Ředitelem OSA byl v té době hudební skladatel Oldřich Flosman, který mě přivedl k paní profesorce zpěvu Vlastě Mlejnkové. Uspěla jsem u zkoušek na tehdejší LŠU KPP SÚS (Lidová škola umění – kurzy pro pracující – specializované účelové studium), což je současná Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. Zde jsem se rovněž věnovala oboru Tvorba písňových textů.

Kdybyste se nestala zpěvačkou, přemýšlela jste někdy o jiném oboru?

I když jsem se na několik let hudby vzdala, nikdy jsem o žádném jiném oboru nepřemýšlela. Ale ptáte-li se, co by mě zajímalo, tak je to krajinářská architektura.

Řadu let jste působila v country skupině Newyjou. Přibližte nám ji…

Na konzervatoři jsem potkala spolužáky, kteří již působili jako profesionálové v různých hudebních skupinách a doplňovali si hudební vzdělání. V country skupině Newyjou se uvolnilo místo sboristky. Zde jsem pod vedením Jiřího Hoška poprvé vstoupila na jeviště s velkou kapelou a naučila se pracovat s mikrofonem. Nastala několikaletá spolupráce po boku sólistek Dany Hackerové nebo Mileny Soukupové. Byly to šťastné roky s veselou hudbou a spoustou veselých kamarádů. Natáčeli jsme pro rozhlas a televizi, jezdili na zájezdy s Michalem Tučným, Pavlem Bobkem, dívčí skupinou Schovanky atd. V Rakousku jsme stáli na jednom pódiu se známou americkou country zpěvačkou Rattlesnake Annie, která u nás s Michalem Tučným natočila několik CD a ráda se sem vracela. Současně jsem se však věnovala studiu šansonu, oboru, který mne oslovil již v raném dětství.

Marta Balejová, foto: Lenka Hatašová

Pravidelně koncertujete, cestujete… Kde všude jste již měla příležitost vystoupit?

Cestuji na různá místa po celé republice. Kuriózní bylo například vystoupení v Mladečských jeskyních, kde ze stropu kapala voda přímo do kláves a do mikrofonu – byla jsem tam kmotrou při otvírání pavilonu hrošíků v ZOO Dvůr Králové. V Praze bylo mnoho rozličných příležitostí – třeba při zahájení výstavy Deset stolení architektury na Pražském hradě za přítomnosti prezidenta Václava Havla, dále při zahájení Pražského jara v Obecním domě za přítomnosti prezidenta Václava Klause a mnoho dalších v různých pražských palácích, ale i na malém dvorku v domě „U osla v kolébce“ na Jánském Vršku v Praze. Zajímavé bylo též pravidelné vystupování v pražských restauracích francouzského stylu „La Provence“ a „Bazaar“, nebo na Žižkovské věži v rámci festivalu Nekonvenční žižkovský podzim. Velkou událostí bylo vystoupení pro českou menšinu ve švédském Stockholmu.

Kde se vám nejvíce líbilo?

Posluchačů, kteří upřednostňují tento specifický žánr, není mnoho, ale vždy jsou nadšeni a spokojeni. Písně vypovídají o radostech a starostech obyčejných lidí, každý si v nich najde ten svůj příběh. Naplňuje mě dobrý pocit, že jsem je potěšila nejen hudbou, ale i texty písní, vybízejícími k zamyšlení nad rozličnými osudy. Nemohu říci, že se mi někde líbí více a někde méně, je to pokaždé svátek a veliké souznění s posluchači.

Marta Balejová, foto: Lenka Hatašová

Jedním z vašich výrazných vystoupení je představení Pocta Edith Piaf. Povězte nám o něm více.

Je to neuvěřitelné, ale představení vzniklo úplnou náhodou již v roce 1996. Rozhodly jsme se s jednou přítelkyní, že uspořádáme společné představení – ona z písní z repertoáru Marlene Dietrich a já z písní francouzské šansoniérky Edith Piaf. Měly jsme zajištěný termín, ale přítelkyně byla nakonec odvolána služebně mimo republiku a na mně bylo dodržet termín za každou cenu. Sestavila jsem tedy představení složené z mluveného slova a několika šansonů. Byla to pocta Edith Piaf ve výroční den jejího úmrtí. Doprovázel mě kolega Jiří Hošek a oběma nám bylo líto nechat zaznít již vzniklý program pouze jednou. Přizvala jsem ke spolupráci báječnou herečku Libuši Švormovou, ale nikdo z nás tehdy ještě neměl tušení, že spolu zůstaneme déle než dvacet let. V roce 2002 začala naše spolupráce s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně. Oslovili jsme studenty oboru Skladba na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a ti nám ke každé písni napsali aranžmá pro velký symfonický orchestr. Svou práci si mohli zároveň poslechnout a ověřit si, jak zdatní jsou ve vlastním studiu. Opět jsme nezůstali jen u jednoho představení, ve Zlíně zaznělo ještě několikrát pod taktovkou dirigenta Aleše Podařila. Pod jeho vedením jsme celé představení nastudovali ještě s Filharmonií Hradec Králové, Jihočeskou filharmonií České Budějovice, Filharmonií Brno a Severočeskou filharmonií Teplice. Pro mne to byla první a vlastně jediná velká zkušenost s prací s velkým orchestrem.

Z vašeho působení je znát, že Edith Piaf, slavná pařížská hvězda, byla a je i vaší inspirací. Proč zrovna ona?

Edith Piaf jsem poprvé slyšela zpívat, když mi bylo deset let. Bylo to jako zjevení. V šedesátých letech nebylo obvyklé slyšet v rozhlase písně západního světa a píseň Non, je ne regrette rien výjimečně zazněla v den jejího úmrtí. Kdo někdy slyšel hlas Edith Piaf, vždycky ho pozná, její projev je jedinečný, opravdu se vám vryje pod kůži. Proto jsem se rozhodla, že se naučím francouzsky, abych pochopila, o čem vlastně tato světoznámá šansoniérka zpívá.

Marta Balejová, foto: Lenka Hatašová

Máte i jiný vzor?

Každý, kdo je ve svém povolání opravdový a spolehlivý, a od koho se můžete mnohému naučit, by měl být vzorem pro všechny.

V rozhlasovém pořadu Šanson, věc veřejná jste tento specifický žánr svým posluchačům často přibližovala. Je to tak?

Moje kariéra šansoniérky přišla se vstupem do volného sdružení nadšenců pro tento žánr s názvem Šanson, věc veřejná, jehož zakladateli byli například skladatel a pianista Milan Jíra, herec a zpěvák Rudolf Pellar, zpěvačka Alena Havlíčková nebo publicista a novinář Jan Petránek. Do skupiny patřili či stále ještě patří: herečka Libuše Švormová, básník Ivo Štuka a jeho žena spisovatelka Ilona Borská, dále herečka Jiřina Jirásková, herec Jan Faltýnek, zpěvačka Ljuba Hermanová, herec a zpěvák Filip Sychra, herec Ilja Racek, zpěvačka a herečka Tereza Duchková a zpěvačka Jana Rychterová. V současné době se u klavíru střídají Radim Linhart, Petr Ožana nebo Vladimír Strnad. S tímto sdružením jsme několik let vystupovali ve stejnojmenném rozhlasovém pořadu, který se natáčel pravidelně jednou za měsíc živě v prostorách Konzervatoře Jana Deyla v Praze na Maltézském náměstí. Tady má ostatně tato skupina zázemí dodnes. Měli jsme však možnost hostovat po celé republice.

Co na šansonu milujete?

Jen málo francouzských šansonů známe s českými texty. Byl to hlavně textař Pavel Kopta, který písně převáděl do češtiny pro naši významnou šansoniérku Hanu Hegerovou. Protože zpívám pro české publikum, začala jsem francouzské texty převádět do češtiny a vydala je v knize s názvem Ruleta. Příběhy, které se v písních objevují, jsou zpravidla plné milostných vášní tragického charakteru, láska se zde skloňuje ve všech jejích podobách. Je strhující, hýčkaná, kouzelná, ale i nelítostná, ubíjející, neřestná, závistivá... Najdou se však i písně veselé, vtipné a rozverné. Šanson musíte vnímat celý –  hudbu i text – obě složky jsou stejně důležité. Mnohdy je hudba jednoduchá jen proto, abyste měli možnost sledovat text a zamýšlet se nad ním v tak malém časovém úseku. Píseň málokdy trvá víc než čtyři minuty. Za tak krátkou dobu má interpret za úkol vystavět příběh a zaujmout posluchače natolik, aby skoro nedýchal, aby si uvědomil, že něco podobného právě teď prožívá také on nebo ona. A to je to, co mne k šansonu pořád přitahuje.

Marta Balejová, foto: Lenka Hatašová

Na jakém projektu v současné době pracujete? Kde vás můžeme slyšet?

Právě jsme dokončili nové CD s názvem AIME-MOI – les chansons françaises célèbres. Je složeno z francouzských šansonů minulého století, jejichž interprety byli například Jacques Brel, Lucienne Boyer, Dalida, Edith Piaf, Yves Montand... S hercem a zpěvákem Filipem Sychrou a pianistou Petrem Ožanou, spolupracujeme v pořadu Rendez-vous s francouzským šansonem a také v představení s názvem Edith & Frank, které mapuje životní osudy Edith Piaf a Franka Sinatry. S pianistou Radimem Linhartem mne můžete slyšet v pořadu Café v Paříži. Při příležitosti oslav stého výročí naší republiky vznikl s kolegou básníkem Petrem Teperem a pianistou Petrem Ožanou pořad Co tím chtěli říci, ve kterém představujeme tvorbu českých básníků, hudebních skladatelů a písničkářů celého jednoho století.

Máte do budoucna nějaký sen, který byste ještě chtěla realizovat?

Podívat se v létě do Grónska.

Děkuji vám za rozhovor.

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Lenka Hatašová

Produkce: Michaela Köch

Publisher: Profesní magazín Best of

Marta Balejová, foto: Lenka Hatašová

Komentáře