Martin Maxa - skladatel, textař a zpěvák

16.12.2014 01:22 | Eva Procházková

Narodil se v Mostě a kromě hudby se věnuje i malování, sportu, divadlu. Jako bývalý učitel tělocviku původně hrál na kytaru a zpíval jen tak pro radost. Do českého šoubyznysu pronikl až v roce 2000, kdy vydal svou první desku C’ est la vie. V témže roce se stal „Skokanem roku“ v anketě Zlatý slavík a o rok později v této anketě skončil na 3. místě. Své obrazy velmi úspěšně vystavoval i prodával zejména v Německu. Vystupoval v muzikálu Tři mušketýři v Divadle Broadway, v současné době hraje v zájezdovém představení Kšanda, komedii o vzestupu a pádu malého českého človíčka, jehož snem je poslanecké křeslo.

 

Vzpomínáte, kdy a jak jste si vydělal své první peníze a jak jste s nimi naložil?

Své první peníze jsem si vydělával na brigádách v době svých studií. Naše rodina nikdy nepatřila k těm bohatým, maminka to neměla lehké, když mi chtěla zajistit vzdělání, proto část mých výdělků padla do mého „studijního“ rozpočtu. Za zbytek jsem si většinou kupoval něco, po čem prahla má adolescentní duše. Úplně první věcí, kterou jsem si takhle koupil, byly džíny v Tuzexu.

 

Čím vším jste v životě byl? Čím vším jste teď?

Mou původní profesí byla ta učitelská. Po absolutoriu Fakulty tělesné výchovy a sportu jsem zhruba pět let vyučoval matematiku a tělocvik na střední škole. Paralelně jsem se v té době věnoval i malování, které je mou celoživotní vášní a musím říct, že jsem se tímto způsobem už tehdy živil o dost lépe než za katedrou. Krátce po takzvané sametové revoluci jsem tudíž z učitelské profese zběhl a věnoval se pouze oborům, k nimž mě táhlo srdce. A tak jsem byl malířem, skladatelem, textařem, muzikantem, zpěvákem. No a tím vším jsem dodnes.

 

Většina lidí vás zná jako zpěváka, je to vaše nejúspěšnější profese?

Záleží na tom, co kdo považuje za úspěch. Je smutné, když je poměřován pouze penězi, a to bývá u nás dost časté. A tak si připadám téměř archaicky, když tvrdím, že mou nejúspěšnější profesí je vždycky ta, která mně i mému okolí přináší radost. Když na něčem pracuji a jsem přesvědčen, že to má smysl, je mi lhostejné, kolik a zda za to vůbec něco dostanu.

 

Vaše záliby jste většinou dotáhl k zaměstnání – verše, hudbu, malování i sport. Měl jste někdy zaměstnání, které vás nebavilo, ale živilo vás?

Ani ne. Možná ty zmiňované brigády nebyly zrovna podnětné. Koneckonců koho by bavilo celou noc vykládat na žižkovském nádraží vagóny. Tyhle práce však byly jen takové „nárazovky“ a člověk věděl, že to není na věky.

 

Kdybyste si musel vybrat jedno zaměstnání, co by to bylo?

Určitě malování. A mám pocit, že tahle profese bude nakonec tou poslední, která mi zbyde.

 

Málo se asi ví, že vaším prvním profesním zájmem byla architektura…

Ano, architekturu jsem skutečně krátce studoval, ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomil, že celá má umělecká seberealizace se po absolvování školy nejspíš scvrkne v bezduché rýsování paneláků a sídlišť. A takhle jsem zbytek života strávit rozhodně nechtěl. Mluvím ovšem o začátku osmdesátých let minulého století a tehdy takové vyhlídky opravdu byly. Nemohl jsem tušit, že o deset let později se do téhle profese opět vrátí kreativita a umělecké vize.

 

Kterým sportům jste se věnoval a ve kterém jste měl největší ambice?

Zkoušel jsem ledacos, ale mým hlavním sportem bylo plavání, kterému jsem se věnoval dlouhých patnáct let. Ambice jsem měl tehdy obrovské, jak se sluší na každého adolescentního naivu. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější a na stupně vítězů jsem vystoupal jen velmi zřídka. Z nějakého důvodu mi však to věčné týrání těla a plic přinášelo uspokojení, a tak jsem zvesela ukrajoval v bazénu ty své kilometry a bylo mi dobře.

 

Co vaše současné sportovní aktivity? Vedete ke sportu své děti?

Vzhledem k tomu, že jsem si vypěstoval poměrně slušnou závislost na endorfinech z námahy, dál své tělo mučím a týrám, a to všemožnými způsoby. Je mi vlastně jedno, jakým cvičením se zabývám, ale až když únavou sotva stojím na nohou, je mi dobře. Takže jezdím na kole, dělám kliky, dřepy – zkrátka cokoliv. Pokud se týká dětí, tam je to poněkud těžší. Všechny tři přišly na svět v době počítačů, videoher a zábavných aplikací a přinutit je tudíž k nějaké té námaze, je dost obtížné. Ale snažím se.

foto: Lenka Hatašová

 

Jaký jste byl učitel?

Myslím, že docela pohodový, alespoň jsem se o to snažil. I při zaměstnání jsem ale hrál a skládal písničky, a jednoho dne přišla ta zásadní, která mě vlastně posunula do show byznysu. Jmenovala se Ráno v ulicích a byla to jen taková nenápadná říkanka. Nepatřila ani k mým srdečním záležitostem, a kdyby bylo na mně, určitě bych ji do rádií nenasadil. Ale stalo se, písnička uspěla. Je to takový malý důkaz toho, že málokdy dokážete odhadnout reakci posluchačů – prostě člověk míní, ale ten pán nahoře nad námi podle své libosti mění…

 

Kdy a jak jste se dostal ke své první kytaře, bez níž si vás už dnes ani neumíme představit? Kolikátou máte teď?

Vlastně jsem to nikdy nepočítal. Každopádně mi jich rukama prošlo hodně. Na tu první ale nezapomenu nikdy. Tu mi koupila maminka k Vánocům, když jsem chodil do 6. třídy základní školy.

 

Máte nějaké pěvecké nebo herecké vzdělání?

Upřímně jsem se vždy podivoval nad tím, jak může člověku, který nemá talent, pomoci škola či kurz k tomu, aby jej získal. S některými dispozicemi se člověk narodí a záleží jen na něm, jak je v průběhu života rozvine a jakou cestou se vydá. Talent, který mu sudičky nadělily do vínku, může rozvíjet, anebo taky ne. Umělecká škola to však za něj v žádném případě neudělá. Proto považuji školy, které jsou zaměřeny na umění jako takové, za velmi přeceňované a já jsem se bez nich v životě snadno obešel.

 

Čím jsou pro vás zajímavé role v divadelních hrách či muzikálech?

Muzikál či herectví jsou sice poměrně zábavnými kategoriemi šoubyznysu, vnímám je ale spíše jako práci, než jako možnost se beze zbytku umělecky realizovat. Patřím k těm, kteří raději tvoří, než odříkávají cizí texty a naplňují představy režisérů. Některé role jsou samozřejmě obtížnější, náročnější na text, ale zvládnout se to dá. A koneckonců jako takový „vedlejšák“ mě to i baví. Živit se ovšem jenom herectvím, to by asi nebylo nic pro mne. A už vůbec ne ve filmech, které se dnes točí. Nemohu si pomoci, ale většina dnešních filmů a různých zábavných programů je doslova pomníkem pokleslosti a nedostatku invence.

 

Jak vznikají vaše písničky?

Obecně platí, že nejprve píšu hudbu a teprve potom, když jsem si jistý formou, pouštím se do textu. Není to ale vůbec jednoduché. Inspirace anebo, chcete-li, múza, k člověku nepřiletí na povel. Nestačí si zkrátka jen tak lusknout prsty. Proto musí mít člověk neustále oči i uši dokořán, aby tenhle okamžik nepropásl. Každá má písnička přichází na svět dost složitě, a protože nemám rád klišé, musím každou z nich ještě navíc nechat prověřit časem, abych měl jistotu, že jsem se ho nedopustil. Proto na každém svém albu pracuji zhruba čtyři roky. Dosud jsem jich natočil šest.

 

V poslední době se hodně mluví o vaší písničce Píseň padlých. Co bylo impulzem pro její vznik?

Byla jím jedna reportáž o vojákovi, který se vrátil z války z Afghánistánu, kde přišel o ruku a nohu. V té reportáži se vedle něj snažili zviditelnit všemožní generálové a veřejní činitelé, až jsem měl pocit, že ten dokument je víc o nich než o něm. Cítil jsem tehdy velký smutek nejen za něj, ale i za všechny ty kluky, kteří se odtamtud už nikdy nevrátí. Tehdy jsem se rozhodl, že napíšu Píseň padlých. Písničku v níž bude místo jen pro skutečné hrdiny.

 

Kromě hudby se věnujete i malířství. Máte doma nějaký pokoj vyhrazený pro malování? Pořádáte výstavy, prodáváte svá díla?

Ano, mám v domě ateliér. Výstavy ovšem v současné době nepořádám. Většina mých obrazů byla totiž prodána do zahraničí a to málo, co mi zbylo, na výstavu nevydá. Do budoucna ovšem vystavovat chci.

 

Pracujete s modelkami, nebo malujete zpaměti? Máte nějaký obraz, který byste nikdy neprodal?

Pracuji takřka výhradně s modelkami, či modely. Většina z nich jsou moji blízcí, občas oslovím někoho zajímavého. V současnosti mi dělá modelku má osmiletá dcera Emička, kterou jsem se rozhodl ztvárnit na jednom ze svých obrazů. No a ten neprodám určitě. Obecně se ovšem svých obrazů vzdávám vždy nerad, a tak pokud mě k tomu nebude nutit třeba svízelná finanční situace, do budoucna už ani prodávat nechci. Jen vystavovat.

 

Byl jste i moderátorem bulvárního magazínu Prominenti. Jaké to bylo?

Byla to práce. Nikterak povznášející moderování plytkých zpráviček ze šoubyznysu.

 

Když jste sám objektem bulváru – štve vás to? Snažíte se vysvětlovat nepravdy, nebo je raději necháváte „vyšumět“?

Bulvár a šoubyznys k sobě odjakživa patřily, ale u nás v Čechách je to hodně plytké a čím dál trapnější. Je už vlastně lhostejné, zda jste zpěvák či herec, bulvár zahrnuje čtenáře informacemi – často úplně zkreslenými – o všem možném, jen ne o vaší profesi. Čtenářů má dost, a to je hodně smutné. Pokud se sám občas stávám terčem bulváru, beru to s nadhledem a nechám vše vyšumět. Nemám čas dohadovat se, navíc by se nic nezměnilo.

 

Z čeho míváte největší radost?

Největší radost mám zcela určitě ze své práce, když vidím výsledky, které mě uspokojují. Na zatím posledním albu jsem strávil pět let svého života a jen práce ve studiu mi zabrala skoro celý rok. Byl to asi dosud můj nejnáročnější projekt. Vyčerpávající práce, která ovšem stála za to. Dnes, když tuhle desku s mírným časovým odstupem poslouchám, jsem šťastný, že jsem to nevzdal. A mám pocit, že stejnou radost deska udělala i mým fanouškům. Soudím tak alespoň z množství dopisů a mailů, které jsem od nich dostal. Album má název Sám sebou a byli to právě moji fanoušci, kteří tenhle název vymysleli na základě ankety, která proběhla na mých webových stránkách www.martinmaxa.cz.

foto: Lenka Hatašová

 

Kolik hodin denně pracujete?

To je různé. Obecně však u mě platí, že pokud mám inspiraci, dokážu pracovat i dvacet hodin v jednom zátahu. Spoustu času také trávím na cestách, protože i ty jsou součástí mé profese. Tvůrčí část mé práce se odehrává po nocích v intimitě mého soukromí, zpětné vazby se pak dočkávám na svých koncertech. A k tomu patří i to mé věčné harcování s kytarou na zádech.

 

Na to, že vás lidé poznávají, jste si musel zvykat až v „dospělém věku“ Vidíte spíš výhody, nebo nevýhody?

Nijak zvlášť to neprožívám. Jak říkáte, prorazil jsem až takzvaně v dospělém věku, hlava se mi z toho nezatočila, už jsem to zkrátka tolik neprožíval. Lidé, kteří mě ale na ulici poznávají, mi projevují zpravidla přízeň, a to je velmi milé. Moc si toho vážím.

 

Měl jste v mládí nějaký vzor, idol?

Ano, byl jím Old Shatterhand… S ideály této fiktivní literární postavy jsem si skutečně vystačil po celý svůj život, jakkoliv to možná zní naivně. Samozřejmě jsem v životě poznal i spoustu skutečných osobností, které si získaly mou úctu a obdiv, ale ti všichni měli, ostatně jako každý člověk z masa a kostí včetně mě, i určité nedostatky. V literárním světě je to však jiné. Tam může být hrdina ryze kladný, prostě Old Shatterhand. Rád bych, abych v paměti mých dětí a vůbec všech, kteří mi jsou blízcí, zůstal právě takovým.

 

Posunul se nějak od mládí váš hudební vkus či malířská témata?

Když o tom tak přemýšlím, tak vlastně ani moc ne. Věci, které jsem v mládí považoval za krásné, podnětné a inspirativní, vnímám podobně i dnes. K jisté změně, která s tím vším ale souvisí, došlo bezesporu u mě, ostatně jako u každého. Nikdo z nás totiž nemládne a čas, jako valící se řeka, všem neúprosně obrušuje hrany. Každodenní stereotyp a starosti běžného života postupně vytěsní všechnu tu studentskou revoltu z našich duši a učiní nás mnohem skromnějšími. A touto životem nabytou skromností začneme poměřovat i krásu. Obrazy, hudbu, verše. Krásu vnímáme pořád stejně, jen k jejímu zachycení si namísto barvitých a mnohovrstevných metafor vystačíme s holou větou.

 

Máte nějaké sny, ambice, které vás ženou kupředu?

Ne. Vlastně jsem nikdy nebyl příliš ambiciózní člověk. V životě jsem zpravidla kráčel tam, kam mě táhlo srdce. Nebylo to vždy úplně jednoduché, ale nakonec jsem se dostal až sem, do současnosti. Ve své profesi jsem svobodný člověk. Skládám hudbu, texty, maluji obrazy, dostává se mi krásné zpětné vazby od mých fanoušků a fanynek a já mám pocit, že na tomhle světě nejsem zbytečný. Uznejte sama, přát si ještě víc, to by bylo nestoudné rouhání. A já se nerouhám.

 

Máte nějaký oblíbený citát, který rád říkáváte na svých koncertech?

„Se vším, co v životě získáš, zároveň něco ztratíš.“ Platí to ale i naopak.

 

Jak podle vás vypadá „pohoda“?

Ranní káva, cigáro, klídek…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz

Vytvořeno ve spolupráci: Oblečení a obuv:  Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designehotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz  

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandir.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře