Martino Hammerle - Bortolotti - tenorista

28.02.2013 10:03 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

„Otázka je, co je vůbec kariéra. Kariéra přece znamená hodně a dobře pracovat.“ Martino Hammerle - Bartolotti

 

 

 

 

 

Tenorista Martino Hammerle je bez pochyby nejen obdivuhodným umělcem, ale také pozoruhodným člověkem jak pro svoji osobitost, tak pro příběh, o který se s námi podělil. Být připravený považuje za klíčové a osobně mohu jen deklarovat jeho perfektní smysl pro dochvilnost, připravenost a vrozenou vřelost, která dodává umělci na síle jeho přitažlivosti. Opět jen důkaz toho, že umělec, který má jiskru a rád lidi, je přirozeně a oprávněně miláčkem svého publika.

 

Martine, jak je to s vašimi kořeny? Odkud pochází vaše rodina?

Maminčin tatínek Luigi Bortolotti pocházel z města Trento, které leželo v italsky mluvící části Tyrolska do roku 1918, dnes v Itálii. Můj dědeček se přestěhoval jako mladý před válkou do Innsbrucku, kde byl povolán do německé armády wehrmacht, a tím se dostal dokonce až do Brna a do Rigy, kde byl zraněn. Po válce se vrátil do Innsbrucku, kde se narodila moje maminka. Když jsem se já narodil v Innsbrucku, maminka byla velmi mladá, měla teprve 17 let a byla svobodná. Tak jsem se narodil jako Bortolotti. Maminka se provdala za mého tatínka až po mém narození, protože sňatek mohl být až při její plnoletosti. Po svatbě došlo ke změně mého příjmení na otcovo – Hammerle. Můj otec pochází z okolí Linze, vojenskou službu absolvoval v kasárnách v Innsbrucku, kde se pak seznámil s mojí maminkou.

 

Ovlivňovalo vás rodinné prostředí ve vztahu k hudbě?

Můj dědeček Bortolotti hrál na trubku v dechové kapele, můj otec hrál na kytaru. Po smrti otcovy maminky jsme zdědili krásný a kvalitní klavír, který stál pak u nás doma a nikdo na něj neuměl hrát. Když mi bylo pět let, rodiče mě přihlásili do základní umělecké školy na obor klavír a zobcová flétna. U nás v kostele jsem hrál nejdříve na flétnu, pak i na varhany. Později jsem doprovázel i místní sbor.

 

Kde se cítíte být nejvíc doma?

Domov je tam, kde se cítí člověk dobře. Pro mě jsou významná čtyři taková města: rodný Innsbruck, dále Florencie, kam jsem jezdil pravidelně až čtyřikrát do roka na studium zpěvu. Třetí město je Brno, kde žiji už 17 let a kde se mi podařilo najít uplatnění ve své profesi. A nakonec bych chtěl jmenovat Vídeň, kde jsem našel podstatnou pomoc v osobě Eriky Swatosch, bývalé agentky slavného a jedinečného vídeňského herce, moderátora, zpěváka a showmana – Petera Alexandera. Můžu tedy říct, že ve všech jmenovaných městech se cítím být doma.

 

Co vás zavedlo poprvé do ČR?

V Brně jsem studoval zpěv soukromě u slavného českého barytonisty Vladimíra Chmela. Debutoval jsem v Janáčkově opeře v Mozartově Kouzelné flétně v roli Papagena v němčině.

 

Rozmýšlel jste dlouho, zda zůstat a že zrovna v Brně?

V Brně jsem měl pro svou práci výhodné podmínky, proto mé rozmýšlení nebylo dlouhé. Z Brna není daleko do Prahy ani do Vídně.

 

Když jste začínal se zpěvem, jaké jste pro sebe viděl možnosti a o čem vás přesvědčila realita?

Nevyhrál jsem žádnou talentovou soutěž v televizi. Pro mě byl zpěv dlouhé studium s mým maestrem ve Florencii, protože to byla moje vůle, ale i vůle mého maestra. Zjistil jsem, že technika zpěvu se musí studovat a neustále zdokonalovat.

 

Na jakých faktorech je rozjezd kariéry tenoristy závislý?

Otázka je, co je vůbec kariéra. Kariéra přece znamená hodně a dobře pracovat. A základem jakékoliv profese je dosáhnout řemeslně technické úrovně, bez toho je každá kariéra nemyslitelná. Další faktory jsou, nebo měly by být, v podstatě jen důsledek toho.

 

Můžete za sebe říci, jak vnímáte vztah posluchačů z různých zemí, kde jste měl možnost vystupovat, k vážné hudbě?

Vážím si každého posluchače, který přijde na moje vystoupení, protože dobře vím, že nabídka kulturních akcí je všude velká, a k tomu máme dnes veškeré možnosti na internetu, takže člověk ani nemusí udělat krok z domu. Dříve coby dítě jsem dostal domácí vězení, když jsem něco špatného udělal, a dnešní děti jsou naopak rády, když nemusí ven. Všichni posluchači ve všech zemích očekávají určitou kvalitu provedení a podle toho odměňují umělce potleskem.

 

Ovšem vážná hudba není jediný žánr, kterému se věnujete, je to tak?

Já jsem se nikdy nechtěl věnovat jen opeře, ale také barokní a duchovní hudbě a hudbě populární. Nejvíc mě vždy potěší vánoční koncerty s různými dětskými i dospělými sbory. Cítím z toho společnou energii. Úplně něco jiného jsou sólové recitály. Potřebuji je i jako hlasovou hygienu a jako test výdrže hlasu.

 

Můžete nám něco více říci o realizaci vašich vlastních koncertních cyklů?

Koncertní cykly vznikají tehdy, když pořadatel má zájem, ale i schopnost uspořádat koncert a umělec je schopen tomu v potřebné kvalitě vyhovět. Tím pádem dostanu znovu pozvání na další vystoupení, ale s požadavkem nového programu, a případně účasti jiných umělců. Jako příklad mohu uvést město Valtice, kde z náhodné spolupráce v roce 2008 vznikne letos už šestý ročník mých pěveckých recitálů. Tento rok kvůli velkému zájmu uspořádáme dva koncerty v tanečním sále ve dnech 8. a 9. června. Na programu je salonní hudba z Itálie a Ameriky za spoluúčinkování vynikajícího saxofonisty pana Antonína Mühlhansla.

 

Patříte zjevně k umělcům s tvůrčím potenciálem. Co tak nejraději svým posluchačům servírujete, máte-li možnost uspořádat si akci dle svého repertoáru?

Mou zásadou je pokusit se dramaturgicky vyhovět tématu koncertu. Z toho vyplývá vyhledávání skladeb v mém notovém archivu, na internetu a v nabídce různých nakladatelství, případně v hudebních knihovnách. Velice rád navštěvuji Nationalbibliothek ve Vídni, s jejíž ředitelkou jsem se mohl seznámit před Vánoci osobně. Velký kus práce odvádí také věhlasný aranžér ve Vídni – prof. Robert Oprátko, který pro mne udělal již spoustu aranžmá populárních písní z 50. a 60. let nejen pro klavír, ale i pro větší obsazení, a dokonce pro celý orchestr.

 

Jaké písně považujete za nejvíce žádané, nejoblíbenější publikem?

Největší úspěch má stále ještě pořád ta píseň, která je perfektně provedená.

 

Bavíme-li se o publiku, jaké jsou vaše zkušenosti, porovnáte-li vystupování v různých zemích?

Očekávání publika jsou snad všude stejná. Zajímavá zkušenost byla o loňském vánočním koncertu s šedesátičlenným dětským pěveckým sborem v Trenčíně, který navštívili také moji rodiče z Innsbrucku. Po koncertě jim návštěvníci blahopřáli nejen k výkonu jejich syna, ale také i přímo mně poděkovali za to, že jsem se věnoval trenčínským dětem ze sboru. To mě obzvlášť překvapilo.

 

Vědí a umí publikum správně reagovat? Je mi známo, že by se nemělo tleskat, než je úplný konec, ale někdy to diváci nedodrží a tleskají.

Když připravuji program koncertu, tak neočekávám, že posluchači se před vystoupením zabývají programem. Myslím, že to ani není nutné pro žádný koncert. Umělec by měl být vlastně médium a měl by interpretovat skladbu ve smyslu textu a hudby, aby to publikum správně vnímalo. Pokud má publikum spontánní chuť tleskat, není na tom nic špatného, naopak.

 

Může to případně narušit koncentraci? Co vás osobně kdy z koncentrace „vyhodilo“?

Koncentrace má hodně společného i s technickou suverenitou a se zkušenostmi obstát na pódiu.

 

Máte nějaký vlastní tým lidí, které nezbytně potřebujete mít na blízku?

Jako každá aktivita potřebuje i umělecká činnost peníze, čas, osobní energii a i nervy. Určitý tým lidí sice nemám, ale existuje řada milých přátel, kteří mě jakýmkoliv způsobem podporovali a podporují.

 

Kdo se vám stará o vaši image?

Moje snaha byla vždy a dodnes je být elegantní pěvec. Rád vystupuji v červené kravatě a obleku nebo ve fraku. To je to, na co kladu důraz.

 

Jak vypadá či by měla vypadat obvyklá příprava na vystoupení tenoristy?

Nejdřív musí být dán určitý program. To může být náročné hledání. Dál si vyjasníme, který umělec nebo umělci se mnou vystoupí, a pak si připravíme noty. U každé skladby v cizí řeči nejdříve čtu text a přeložím si ho. Za pomoci internetu nebo jazykového překladače si připravím výslovnost. Pak začínají zkoušky s klavíristkou – tzv. korepetice. Následuje pět až šest zkoušek na daný koncert v odpovídajícím obsazení.

 

Patří určitý neverbální projev k nepsaným pravidlům operního zpěváka?

Méně je někdy více.

 

Kdo patří k nejdůležitějším lidem ve vaší profesní kariéře, které jste kdy měl příležitost osobně poznat?

Spolupracoval jsem s řadou nejrenomovanějších umělců, stejně tak jsem absolvoval řadu koncertů v menších městech a obcích, často s místními sbory. Skoro všude jsem se setkal se zajímavými a příjemnými lidmi. Ze všech hostování mám nejkrásnější vzpomínky, i když to byla třeba jen „malá“ akce. Určitě vrchol mé dosavadní profesní práce byla spolupráce s instrumentálním souborem Solisti della Scala v rámci koncertu Mozart – Gala v Miláně a v Curychu.

 

Jakou dobrou radu vám kdo kdy dal do profesního života?

Můj kantor zpěvu mně vždycky říkal: „Fra il dire ed il fare – è mezzo il mare“ – Mezi „říct“ a „udělat“ leží moře.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky zpěváka: www.martino.at

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře