Michael Hejč - houslista

Michael Hejč, foto: Robert Vano

„Hudba byla v naší rodině vždy jen moje parketa. Jako malý jsem viděl v televizi nějaký koncert České filharmonie a housle se mi prostě zalíbily, a tak se to stalo!“ Michael Hejč

Michael je mladý, talentovaný a určitě nepřehlédnutelný houslista. Nazývají ho českou Vanessou Mae, nebo také novodobým Paganinim. On sám k tomu říká: „nejsem česká Vanessa Mae, jsem Michael Hejč“. Housličky dostal poprvé do rukou v pěti letech a nejdříve, jak jinak, hrál klasiku. Postupně se však začal věnovat i hudbě populární. Dalo by se s nadsázkou říci, že ten kluk toho na svůj věk má za sebou již opravdu hodně. Procestoval půlku světa, vystupoval se známými lidmi, zahrál si i v Národním divadle. A míří výš. Make up pro krásné fotky od Roberta Vana vytvořil Pavel Bauer (Estée Lauder). Focení probíhalo v hotelu Radisson Blu Alcron v Praze, kde jsme využili i možnosti hotelového pokoje.

První, co mě na vás zaujalo, je vaše vizáž. To patří k image houslisty, nebo takhle chodíte denně?

Myslím, že každý umělec by měl mít určitou image. Bohužel v našich českých zemích tomu tak moc není. Vylézt v džínách a triku před lidi není nic pro mě. Rád se odlišuji.

Kolik času věnujete své vizáži?

No, moc času to také není. Nejsem ten typ, který by chodil po salonech krásy a nechal si dělat každý týden čištění pleti, ale rád se naložím do vany a jsem tam třeba hodinu. Takže takové to normální lidské. Rád se oblékám, takže chození po obchodech taky stojí nějaký čas, ale není to každý den.

Nazývají vás ikonou české módy, těší vás to?

Tak koho by to netěšilo. Samozřejmě mě moc těší, že dokážu někoho inspirovat k protřídění šatníku.

Koho vy osobně považujete za arbitra elegance jak u nás, tak v zahraničí?

U nás je to určitě Dara Rolins z holek, a z kluků myslím, že to dobře vychytal Sámer Issa. V zahraničí je jich plno. Z holek třeba Jennifer Lopez, Halle Berry a z kluků mám rád styl Johnnyho Deppa.

Jeden můj kamarád-herec si mi stěžoval, že když u nás člověk dobře vypadá a ještě se o sebe stará, tak je to až na škodu, protože se na něj dívají na konkurzech skrz prsty. Zaznamenal jste někdy něco podobného?

Nevím, jak to chodí na konkurzech, ale ne že by koukali skrz prsty, spíš si myslím, že si lidé můžou říct, co to je za frajírka a náfuku. Ale nevyberete si. Myslím, že kdyby přišel na konkurz v montérkách, tak by se na něj koukali skrz prsty také.

Pojďme k vaší práci. Na konzervatoři jste vystudoval klasickou hru na housle. V době studií vás napadlo, že jednou budete taková „česká Vanessa Mae“?

Ne, tak to ne, toto mě v životě nenapadlo a ani jí nechci být. Jsem prostě Michael Hejč a ne česká Vanessa Mae.

Svoji diplomovou práci jste věnoval právě této slavné houslistce. Můžu vědět, o čem jste v ní vlastně psal?

Vanessu Mae jsem měl rád pro to, co v životě dokázala a také kvůli tomu, že to byla vlastně ona, která představila tento nástroj široké veřejnosti. Ukázala, že se nemusí hrát jen klasika. Psal jsem hlavně o její práci, o fenoménu Vanessa Mae.

Proč jste se rozhodl právě pro housle? Máte v rodině nějakého houslového virtuóza, nebo vás ke hře na housle vedli rodiče?

Nemám v rodině nikoho, kdo by dělal hudbu. Maminka vystudovala herectví a tím se pak živila. Hudba byla v naší rodině vždy jen moje parketa. Viděl jsem v televizi jako malý nějaký koncert České filharmonie a housle se mi prostě zalíbily, a tak se to stalo.

Foto: Robert Vano

Nelitoval jste někdy, když jste doma hrál na housle, že se vaši vrstevníci můžou bavit venku a vy musíte stále jen cvičit?

Ano, to máte pravdu, litoval. Vzpomínám si, že kolikrát jsem byl přímo naštvaný a housle bych nejradši vyhodil z okna. Ale naučil jsem se díky tomu i mnoha věcem, které třeba moji vrstevníci nikdy nepoznali a nepoznají.

Čím je pro vás Richard Pachmann, se kterým jste absolvoval vánoční turné v roce 2003? Spolupracujete spolu i dnes?

Ne, ne, naše spolupráce již skončila, ale Richard je pro mě určitě výborný skladatel, kterých je v dnešní době hodně málo.

Jaký styl hudby si doma pouštíte a co posloucháte nejraději?

Kromě vážné hudby mám rád de facto všechny styly hudby, ale nejvíce asi střední proud čili populární hudbu. Rád si pouštím zahraniční produkci jako Celine Dion, Whitney Houston, Michaela Jacksona, Beyonce, Christinu Aguileru, Tinu Turner…

Co považujete ve vaší dosavadní profesní kariéře za největší úspěch?

Úspěchů je mnoho, ale největším úspěchem v poslední době je pro mě získání Grand Prix v Rusku a také to, že jsem se stal Laureátem Ruské federace.

Jak byste nazval styl či žánr, který v současné době hrajete?

Obecně bych to nazval „crossover“, ale aby tomu lidé rozuměli, tak bych tomu říkal po našem, prostě taneční hudba.

Kam byste se chtěl dopracovat? Co je vaším profesním snem?

Už odmalička je mým snem získání americké ceny Grammy. A s tím souvisí koncertování po celém světě. Zatím jsem procestoval Evropu a to považuji už i tak za velký profesní úspěch. Ale život mám stále před sebou, takže mířím výš!

Děkuji za rozhovor.

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v Radisson Blu Alcron Hotel Praque www.alcron.cz

Make up: Pavel Bauer – Estée Lauder www.esteelauder.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: hudba, hudebník

Partneři

Komentáře