Michaela Gemrotová - sopranistka, operní a muzikálová zpěvačka

29.11.2014 12:45 | Eva Procházková

Není mnoho zpěvaček, které jsou úspěšné hned v několika různých žánrech – ať už se jedná o operu, muzikál, melodie swingové, popové či rock. Michaela Gemrotová k nim patří. Do povědomí veřejnosti její jméno proniklo až v letošním roce, po premiéře muzikálu Fantom Opery. Christine Daaé v jejím podání sklidila obrovský úspěch a začalo se mluvit o nové hvězdě, objevu roku. Skvělých uměleckých výkonů už má ale mladá umělkyně za sebou celou řadu. Je hostující sólistkou Národního divadla v Praze, kde se představila v mnoha výrazných operních rolích, vystupuje na pódiích divadel a koncertních síní celé Evropy. 

Byla vaše cesta k hudbě hodně klikatá?

Úplně přímočará. Oba rodiče jsou muzikanti, maminka violistka, tatínek hudební skladatel a režisér, takže když jsem se rozhodovala, co dál, bylo to celkem jasné. Všichni tři sourozenci jsme vystudovali základní uměleckou školu, dál už to naši nechali na nás. Bratr trochu odbočil, ale já i sestra jsme se rozhodly pro hudbu.

 

V kolika letech jste začínala?

Nebylo mi ještě ani šest let, když jsem poprvé vzala housle do ruky. Na jiné koníčky jsem moc času neměla, hra na housle vyžaduje velké úsilí a píli. Od maminky to chtělo opravdu pevné nervy a trpělivost. Dohlížela, abychom cvičili, pomáhala nám a byla přísná. Později jsem jí za to byla velmi vděčná. Housle jsem časem odložila, prioritou se pro mě stal zpěv.

 

Vystudovala jste konzervatoř?

Po základní škole jsem nastoupila na Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením a začala jsem studovat zpěv. Konečně jsem dělala to, co mě opravdu bavilo, byla jsem nadšená, hodiny jsem dobrovolně cvičila a cvičila. Doma jsem zpívala už dávno – hrála si k tomu na klavír a často s oblibou napodobovala třeba Lucii Bílou. Tohle ale bylo něco jiného. Tehdy jsem se definitivně rozhodla, že vystuduji operní zpěv. Po gymnáziu jsem absolvovala dvouletou nástavbu na Pražské konzervatoři, a po absolutoriu jsem úspěšně složila přijímací zkoušky na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě.

 

Vzpomenete na svou první velkou roli?

Zuzanka v Mozartově Figarově svatbě. Bylo mi 21 let a byla to má první profesionální role. Posunula mě kupředu, ráda na to vzpomínám. Měla jsem štěstí na kolegy, kteří mě vždy podpořili. Při představení se může stát cokoliv, ale když je člověk stoprocentně připraven, mnoha nehodám se dá předejít. Rodiče tenkrát na premiéru z pracovních důvodů nemohli přijet, ale jinak na mých vystoupeních bývají všude, kde mohou. Vždy pomáhali, táhli nás vzhůru, hodně se s námi nadřeli. A když přijde úspěch, jsou šťastní a dojatí. Prožívají to vždy se mnou, myslím, že moje maminka je největší „dojímač“ na světě.

 

Jaké vzpomínky máte na školu?

Na studentský život ráda vzpomínám, i když to pro mě bylo velmi náročné, zejména co se týče cestování. Už v době, kdy jsem studovala, jsem vystupovala na operních scénách v zahraničí – zpívala jsem v Sofii, v Linci, v Drážďanech. Byla jsem hostující sólistkou, a tak jsem stále jezdila sem tam. Studovala jsem v Bratislavě, po třech letech jsem přešla na AMU do Prahy. V obou školách jsem měla velké štěstí na své profesorky.

 

Můžete obě školy porovnat?

Je to částečně odlišné. Řekla bych, že v Bratislavě to bylo daleko přísnější, vyžadoval se dril a striktně se vyučovala belcantová technika – tedy zpěv, při kterém se dbá na krásný, nosný tón a jeho přesné vedení. V Praze je přístup o něco svobodomyslnější, zejména ze strany studentů. Moje bratislavská učitelka, skvělá operní pěvkyně, profesorka Hana Štolfová-Bandová, byla hodně přísná, důsledná. Za to, co mě naučila, jí dnes mohu jen děkovat. Moje pedagožka v Praze, docentka Helena Kaupová, pěvkyně, která procestovala celý svět, sama vystudovala vysokou školu v Bratislavě, takže její styl výuky je hodně podobný. Dodneška se vídáme, mívám u ní hodiny. Věřím jí a ona mi hodně pomáhá. Každý zpěvák potřebuje vnější zpětnou vazbu, která je nesmírně důležitá.

 

Operní a muzikálový zpěv jsou dva naprosto odlišné obory. Je možné se dlouhodobě věnovat oběma? Co zvolíte, pokud bude nutné se rozhodnout jen pro jednu?

Baví mě oboje. Jsou to mé dva světy, nacházím se v každém z nich. Doufám, že nenastane chvíle, že se budu muset mezi nimi rozhodovat. Znám zpěváky, kteří dokázali skloubit oboje na světové úrovni. Američanka Renée Fleming zpívá nádherně muzikálové melodie a je to světová operní pěvkyně. A právě touto cestou se snažím jít i já. Chce to, aby byl člověk flexibilní a rychle se učil role. Nesmí být lenivý a nesmí pro sebe chtít příliš volného času – ten je třeba věnovat práci.

 

Co vašemu rozhodnutí říkají rodiče? Nezrazují vás?

Oba mi radili, ať se na škole věnuji výhradně opeře – klasickému zpěvu, studiu klasické techniky. Zvládnout techniku operního zpěvu je náročné a chce to každodenní profesionální vedení. Po ukončení studia už nechali rozhodnutí na mně. Když viděli, že do toho jdu naplno, že dělám maximum pro úspěch v obou oborech, podpořili mě. Je to, jako bych v sobě otáčela knoflíkem – přepínám na operu, na muzikál, na pop, na rock… I když třeba technika dechu funguje stejně, další věci jsou odlišné a každý ze stylů vyžaduje jiné interpretační pojetí. Mám štěstí, že Fantom opery je takový opera-muzikál, kde mohu uplatnit jak operní, tak popový styl zpěvu.

 

Je ještě něco, co se musíte naučit?

Člověk se učí stále, vlastně celý život, ale jsou role, ke kterým je potřeba dozrát – věkem, zkušenostmi. Když mi bylo 20, odmítla jsem nabízenou hlavní roli ve Verdiho Traviatě, nebyla jsem na ni ještě dost vyzrálá, ani technicky, ani psychicky. O sedm let později už jsem roli přijala. Co se ale určitě musím naučit, je být méně sebekritická. Jak říká moje paní profesorka, je zbytečné stále se trápit tím, co se nepovedlo, hledat chyby, přemýšlet, co jsem kde pokazila. Člověk by si měl umění užívat, hledat to, co je krásné, a radovat se z toho. To umím, když poslouchám kolegy, sama u sebe se to musím ještě učit.

 

Účastnila jste se mnoha pěveckých soutěží doma i v zahraničí. Čím pro vás byly přínosné?

Pěvecké soutěže mi daly hlavně šanci, je to obrovská zkušenost. Na mnohých jsem uspěla, ale myslím, že důležitá je především možnost porovnat své výkony s ostatními interprety. Dříve jsem to nedokázala, zdálo se mi, že jsou všichni úžasní a já za nimi zaostávám, že je nikdy nebudu moci dohonit. Dnes už jsem schopna objektivnějšího porovnání. Asi nejraději vzpomínám na Mezinárodní soutěž Antonína Dvořáka, která se koná v Karlových Varech a které jsem se opakovaně zúčastnila. Získala jsem tam dvakrát prestižní Cenu diváků a také cenu za nejlepší interpretaci Dvořákova díla. Předával mi ji vnuk Antonína Dvořáka, byla to pro mě pocta a velká čest.

 

Od loňského roku jste hostující sólistkou Opery Národního divadla. Co to pro vás znamená?

Stát na prknech Národního divadla je pro českého zpěváka asi to nejkrásnější, čeho může dosáhnout. Je v tom srdce, hrdost, pokora, obrovská čest… Když jsem se vloni dozvěděla, že jsem uspěla v konkurzu, že budu vystupovat v naší „zlaté kapličce“, byla jsem šťastná. Navíc to pro mne znamenalo, že budu zpívat doma, že je na nějakou dobu konec dojíždění, stýskání. Mou první rolí v Národním divadle byla Lidka ve Smetanově opeře Dvě vdovy. Moji kolegové mě velmi hezky přijali, mnoho jsem od nich získala, ať už po pěvecké, či herecké stránce.

 

Máte nějaké vzory?

Moje profesory, kolegy z branže, mámu s tátou. Táta je mi vzorem svou pracovitostí, nasazením, totální zarputilostí pro věc – mám to tak trochu po něm. I přesto, že je váženým skladatelem a hudebním režisérem – mluví za něj celá řada úspěchů – zůstává stále skromný. A mamka trpělivostí, přísností i laskavostí zároveň, neskutečnou obětavostí a pohodou, kterou doma vytváří. Je vynikající muzikantka, ale myslím, že nikdy nelitovala toho, že slibnou kariéru trochu odsunula, aby se mohla věnovat rodině.

 

Vystupujete i v rockové opeře. Nejste tak trochu rebelka?

Možná trochu ano, tím, že nahlížím do různých žánrů, ale žádný není třeba odsuzovat. Pro někoho je to možná výstřední, ale rocková opera mě hodně baví. Je to jiný obor, ale zpívá se klasickou operní technikou. V souboru RockOpery Praha jsem od roku 2012. Účinkovala jsem v trilogii Oidipus, Antigona a dodnes v Sedm proti Thébám. Dokonce i táta se na mě přišel podívat, našel si tam svá hudební místa, která se mu líbila – ale je pravda, že jsem ho pro jistotu na představení vybavila špunty do uší…

 

Kde se vám zpívá nejlépe?

Jak říkávala moje profesorka, nejlépe to jde každému v koupelně – tam je každá Callasová… Ale vážně, nejlépe se samozřejmě zpívá na místech s krásnou akustikou. Kromě divadel a koncertních sálů jsou to například kostely. V Rakousku jsem zpívala i v kamenném lomu, ve Slovinsku v jeskyni… Nemám nějaké výrazné požadavky na místo, naopak si myslím, že nejlépe se zpívá především tam, kde je krásná divácká atmosféra, kde vám lidé dají najevo, že se jim váš zpěv líbí, a jsou naladěni na „stejné vlně“. A to může být kdekoliv.

 

Máte s diváky nějaký dojemný zážitek, dostala jste někdy květiny, na něž nemůžete zapomenout?

To nejhezčí, co může zpěváka potkat, je určitě standing ovation, tedy potlesk ve stoje. Vstoupila jsem po představení na pódium při děkovačce a lidé začali vstávat. Neubránila jsem se dojetí a utírala slzy. Květiny mám velmi ráda, klidně bych jich mohla mít plný byt, ty mi udělají radost vždycky. Ale jednou jsem po premiéře dostala kytici z čokoládových bonbónů. Nebyla u ní žádná vizitka, marně jsem přemýšlela, kdo mi ji asi poslal, kdo ví, že mám čokoládu moc ráda. Tahle kytice mi moc dlouho nevydržela – snědla jsem ji velmi brzy.

 

V poslední době je vaše jméno zmiňováno především v souvislosti s muzikálem Fantom opery. Je Christine, tedy hlavní hrdinka muzikálu, vaší zatím nejúspěšnější rolí?

Vypadá to tak. Jsem moc ráda, že to dobře dopadlo. Byla to velká dřina, ale stála za to. Nejdelší zkoušení, jaké jsem kdy zažila, obětovala jsem prázdniny, týrala tělo při nácviku baletních čísel. Máme skvělý kolektiv, vůbec si nedovedu představit, že bychom se někdy mohli loučit. Jsou tam nádherné dekorace, kostýmy, efekty, je na dlouho dopředu vyprodáno a já z toho mám velkou radost. Pan doktor František Janeček je přísný, nic mu neunikne, ale pochvala od něj je jedna z nejhezčích. Dobře nás připravil i na vše, co bude po premiéře následovat – třeba na setkání s bulvárem.

 

Dříve jste hodně vystupovala v zahraničí. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste tam chtěla žít natrvalo?

Teď rozhodně ne, jsem šťastná, že jsem doma, a není to moc pravděpodobné ani v budoucnosti. Ale kdo ví, kam mě jednou osud zavede. Je pravda, že v cizině má opera daleko větší divácké zázemí a ohlasy, ale kdyby šlo jen o popularitu, té se mi dostává v českém showbyznysu měrou vrchovatou.

 

Máte nějaký volný čas – co ráda děláte?

Ráda vařím a také mě těší zútulňovat náš byt – na to si vždycky chvilku najdu. A samozřejmě na svého psa, to je miláček. Takový trochu divadelní pes, beru ho často s sebou. Je to živel, ale když mám zkoušku, zaleze si pod klavír, lehne si a spí. V současné době nemám čas opravdu skoro na nic. I dovolenou jsme s přítelem museli odložit, snad se najde pár dní v lednu, kdy budeme moci odjet někam za teplem.

 

Máte nějaké oblíbené místo tady u nás, v Česku?

Šumavu, máme tam chalupu. V pubertě jsem tam jezdila nerada, byla jsem naštvaná, že mě rodiče nutí opouštět kamarády v Praze. Teď bych tam ráda jezdila častěji, jen kdyby byl čas. Je tam opravdu nádherná příroda. Cesta z Prahy na Šumavu trvá přes dvě hodiny, a když jsme jezdívali ještě s babičkou, celou dobu jsme zpívali v autě lidovky. Naše srdcovka byla Když jsem já šel tou putimskou branou – babička vždy zpívávala druhý hlas.

foto: Lenka Hatašová

 

Je ve vaší profesi potřeba si úspěch vydřít, nebo spíš mít štěstí?

Především je nutný talent a ochota dřít – cvičit, mít pevnou vůli, ale i pokoru. Jenže když není štěstí, člověk neprorazí, nemá možnost ukázat, co v něm je. Myslím – a ťukám při tom na dřevo – že mám zatím obojí, a doufám, že tomu tak bude i nadále.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz 

Šaty: Alena Wilson www.alenawilson.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová

 

*Michaela Gemrotová se narodila v Písku. Svá studia zahájila na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením ve třídě doc. Magdalény Hajóssyové, dále pokračovala na Pražské konzervatoři (u Mgr. Romana Janála, posléze u Mgr. Zuzany Lászlóové). V roce 2008 byla přijata na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde se stala posluchačkou Prof. Hany Štolfové-Bandové. Studia ukončuje v roce 2013 na Akademii múzických umění v Praze u Mgr. Heleny Kaupové. Je laureátkou řady soutěží (2008 - II. cena na Mezinárodní pěvecké soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech , 2011 – finalistkou soutěže (cena za nejlepší interpretaci díla A. Dvořáka, cena Bel Canto za pěveckou techniku „krásný zpěv“, cenu diváků za absolutního vítěze žen, o rok později se opět stala nejoblíbenějším soutěžícím u diváků). V roce 2008 byla zařazena mezi Young Czech Talent. V rámci své koncertní činnosti vystoupila na mnoha evropských podiích (Itálie, Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Francie. Ztvárnila několik operních rolí (Mozartova Barberina - Figarova svatba, Papagena - Kouzelná flétna, Zuzanka - Figarova svatba a Zerlina - Don Giovanni), Esmeralda-Prodaná nevěsta (B. Smetana), Kuchtík - Rusalka (A. Dvořák), Lidunka - V studni (V. Blodek) aj. Její doménou je repertoár klasického operního žánru, nebrání se ale ani žánrům lehčím (od roku 2012 spolupracuje s Rockovou operou v operní roli Bohyně Moiry). Již za studií spolupracovala s dirigenty, jako jsou např. O. Kukal, O. Lenárd, J. Procházka, J. Hrůša, R. Jindra, M. Ivanovič aj.). V roce 2013 se poprvé představí na prknech Národního divadla v roli Lidky (B. Smetana, Dvě vdovy). Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, Italy Recording Studio aj.

 

*Zdroj: NDP

Partneři

Komentáře