Michaela Horká - zpěvačka a herečka

29.12.2013 08:18 | Michaela Lejsková

O Míše Horké je možné říci, že si hudební nadání přinesla spolu s okouzlujícím vystupováním jako genetickou výbavu, rodinné dědictví. Sama své předpoklady rozvíjí nejen v muzikálech, kde ji můžete vidět a slyšet. Aktuálně je to Mata Hari a výhledově muzikál IAGO Janka Ledeckého. Dáma, která přesně ví, co jí talent dovolí. A že je toho opravdu hodně.

  

Řekla byste, že jste si cestu ke zpěvu musela někdy nějak proklestit?

Určitě, ale je pravda, že ne za nějakých dramatických okolností. Vždy jsem měla velký vztah k hudbě a k divadlu a rodiče, ač jsou taktéž z této branže, mě nijak zásadně neodrazovali od této profese. Nebo spíš ani neměli moc šanci, nedala jsem jim ji. (smích) Jinak potom už v branži člověk samozřejmě neustále bojuje o to své malé „místo na slunci“.

 

Pocházíte z divadelní a hudební rodiny, což vás jistě ovlivnilo. Vždy jste cítila, že věnovat se zpěvu je vaše budoucnost?

Ano. Absolutně. Bude to znít určitě velmi kýčovitě, ale pravda je, že můj vztah k hudbě obecně je obrovský a upřímný. Vím, že kdybych tuto profesi třeba neměla šanci dělat, tak zkrátka vždy budu hudbu milovat, protože mi dělá život hezčím. A tento pocit vás navíc opravdu velmi osvobozuje. Tedy hudba je pro mě směrodatná, a tím, že se jí mám šanci věnovat, dvojnásobně.

 

Můžete říct, že jste vždy věděla, do čeho jdete?

Člověk nikdy nemůže na sto procent vědět, do čeho jde. Důležité pro mě je umět naslouchat svým pocitům a jakési své cestě. Tak si vždy zhodnotím, do čeho jít a do čeho ne. Nebo co vám za co stojí. Můžete se mýlit, ale alespoň děláte vědomé rozhodnutí.

 

Jak je to s vaší soutěživostí?

Myslím, že nic moc. (úsměv) Zdravá soutěživost ve mně asi musí být, jelikož bez toho možná tuto profesi ani nelze dělat, ale rozhodně nejsem ten typ, co jde do všeho za každou cenu. To ne. Když už má pro mě něco hranici, za kterou zkrátka jít nechci, raději se stáhnu. Tedy soutěživá jsem jen do jisté „zdravé“ míry. Ne „přes mrtvoly“. To by ten pohled do zrcadla asi nebyl moc příjemný.

 

Věnujete se i divadlu. Jak vzpomínáte na angažmá v brněnském Městském divadle, které snad jediné kromě Plzně hraje klasický muzikál?

Na Městské divadlo Brno vzpomínám samozřejmě ráda a vlastně jen vzpomínat nemusím, jelikož tam stále nějaké inscenace hraji, ačkoli za poslední dobu jen velmi málo. Brno je opravdu velkou klasickou divadelní scénou a tato zkušenost je jistě přínosná. Ale já se nebráním ničemu a hlavní je pro mě určitá tvůrčí a životní volnost, svoboda. Proto mi velice vyhovuje hrát v různých divadlech a pohybovat se v různých kolektivech. Tak se cítím nejvíc svá.

 

Co je pro vás opravdu klasika, kterou si ráda dopřejete?

Ranní káva do postele. (smích) Ale pravděpodobně jste měla na mysli divadlo. Tedy Shakespeare. 

 

 

Pražská divadla jsou trochu jiná. V čem podle vás?

Praha vždy podléhá většímu mediálnímu tlaku, s tím člověk musí počítat. A taky z toho důvodu například vaše úspěšnost na konkurzech do muzikálových produkcí nemusí být vůbec závislá jen na tom, co umíte. Ač i zázraky a výjimky se samozřejmě dějí. Ale obecně má Praha daleko větší konkurenci, je pestřejší v rámci nabídky i poptávky logicky. Ale to mám ráda. „Velký svět“, myslím největší v této „malé“ republice. Ač divadlo je vždy prostě buď dobré, nebo méně dobré. A to platí úplně všude.

 

Co vám vždy z představení nejvíce utkví?

Asi určitá pravda, upřímnost. Ať ji zacítím skrze slzy, humor... Ráda se upřímně bavím, směju, pláču. Ale na to má každý z nás jiný „spouštěč“. (úsměv) Obecně ráda vidím jakékoliv dobře odvedené představení.

 

Vyžaduje divadelní role jinou přípravu než televizní?

Určitě. Ta příprava je samozřejmě daleko obsáhlejší, už proto, že divadlo je zkrátka velmi komplexní záležitost. Samozřejmě v některých případech herec i pro roli do filmu či seriálu musí opravdu hodně udělat, i když myslím, že tady u nás to není až tak běžné. Mám na mysli, že byste třeba kvůli roli přibrala třicet kilo či pracovala na řečové vadě či dialektu. Na divadle je přece jen ta koncentrace na vaši proměnu do postavy větší, hlubší. Komplexnější.

 

Čím vás oslovil muzikál IAGO Janka Ledeckého, do kterého jste angažovaná?

Janek je pro mě záruka něčeho, co mám ráda. Jazyk, jakým píše svá muzikálová díla, je mi blízký, a pokud se mi podaří ztvárnit Desdemonu tak, jak by měla vypadat a jak si ji on představoval, tak strašně ráda řeknu, že tomu, jak píše, i opravdu rozumím. (úsměv) A navíc Shakespeare samozřejmě. Ač klasický příběh, jde mi mráz po zádech z té aktuálnosti jeho pohledu na lidi a svět. Navíc trochu rebelským a odvážným pohledem Janka, to mám ráda! Moc se těším!

 

Váš životní partner je také váš herecký partner. Jak se vám kloubí spolupráce?

V rámci jednoho představení jsme se téměř před čtyřmi roky potkali a zatím se celkem vídáme. (smích.) Poté jsme spolu hráli v dalším projektu, ryze činoherním. A teď to vypadá na opravdu pěkné setkání, které bude jednak partnerské i v rámci jeviště, ale navíc i muzikálové. Těšíme se. Není pro nás běžné spolu hrát.

 

Podle scénáře dojde v ději k dramatu. Jak jste stavěná na dramatické role?

No, vypadá to, že asi dobře. (smích) Dle postav, které aktuálně hraji. Mám opět nějaké „umírací“ období. Jako na Matu Hari v divadle Broadway na mě míří z pušky dvanáct mužů – v reálu se trefili jen tři, ovšem Matu zranili smrtelně. A Desdemona? Myslím, že všichni víme, že chudinka taktéž neskončí dobře. Jednou zastřelená, jednou uškrcená... Třeba přijde zase i ryze komická postava, uvidíme. Užívám si každou roli.

 

S kým dalším je pro vás zajímavé spolupracovat?

S kýmkoli, kdo dělá dobře svoji práci!

 

Jak pracujete s trémou?

Trémou jsem nikdy nijak výrazně netrpěla. Jediné větší pnutí je ta zodpovědnost. Ale pokud je představení dobře nazkoušené, nemám velký důvod, aby se mi klepala kolena. Většinou už se těším na diváky.

 

Může vám v rámci nervozity nějak pomáhat zpětná vazba publika?

To je velice zavádějící. Není příliš dobré brát diváka úplně vážně, myslím v reakcích. Můžete si postavu zavést úplně jinam. Ač samozřejmě vždy je příjemné cítit, že je divák s vámi, a ne proti vám. (úsměv)

Foto: Lenka Hatašová

 

Do jaké míry se vám v životě plní vaše sny – umíte si správně přát?

To je krásná otázka. Moc se snažím přát si správně a pracuju na tom. Umět snít je pro mě důležité. Už jen to, že si člověk správně zformuluje, co by vlastně chtěl, je krok k tomu, že se to může splnit. Vrací vás to do světa, kde je vše možné, a ač realita mnohdy vypadá úplně jinak, máme vždy zase možnost zapřát si, něco pro to své přání udělat a dát všemu novou šanci, novou energii. A to je něco, co nám nikdo nemůže vzít. Několik snů už se mi splnilo a věřím, že jich ještě mnoho splněných bude!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře