Olga Lounová – zpěvačka, herečka, autorka písní

29.06.2018 09:28 | Eva Procházková

Je charismatická, velmi pracovitá a odvážná. Své první písně začala skládat ještě jako žákyně základní školy, na veřejnosti zpívá od školky, tenkrát to bylo na vítání občánků. První desku připravovala více než devět let – jmenuje se Rotující nebe a zazněla tu jedna z jejích nejznámějších skladeb Láska v housce. Vystudovala Pedagogickou fakultu v Liberci a poté Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze, obor muzikál. Je známa nápaditými hudebními klipy, které si většinou sama vymýšlí. Hraje na klavír, kytaru a flétnu, pracuje střídavě u nás a v USA, kde začíná sklízet první úspěchy. U příležitosti ME v basketbalu žen v Praze složila a nazpívala basketbalovou hymnu. Snaží se pomáhat při realizaci různých charitativních projektů, spoluzaložila Nadační fond GRÁCIE – Vlasy pomáhají.

Jak se jmenovala vaše první kapela?

V dětských sborech jsem zpívala už jako malá, od patnácti let zpívám s kapelami. Ta první se jmenovala Modré houpačky. V roce 2001 jsem se stala frontmankou rockové kapely Calathea, s níž jsme vystupovali především po Evropě a českých klubech. Další skupina, Blind Angie, vznikla o sedm let později. Původní doprovodnou sestavu, už pro mne jako Olgu, jsme složili na základě castingu v televizi Stream, byl to velmi zajímavý a nakonec hodně úspěšný pokus. Dnes zpívám se svou již obměněnou kapelou a jsem nadšená, jsou jako moje rodina (David Csenge, Veronika Mrázová, Miloš Knopp a Jan Danda).

Kterou písničkou jste pronikla do pozornosti posluchačů?

Je zajímavé, že první krůčky na cestě k popularitě jsem udělala ne jako zpěvačka, ale jako herečka. Bylo to především prostřednictvím dvou televizních seriálů – Ošklivka Katka a později Vyprávěj. Role Patricie v Ošklivce byla záporná a myslím, že podruhé už bych do toho nešla. Jako herečce mi to nevadilo, ale jako zpěvačka jsem potom musela mnoho posluchačů, ale i pořadatelů, přesvědčovat, že to nebylo o mně… Přišlo i pár epizodních rolí ve filmu, v divadle, muzikály – Golem, Dracula, Mamma Mia, Angelika, Mýdlový princ. Mezi písničkami jsou zatím největšími hity Láska v housce, K výškám, Jsem optimista, Dark day. A také duet s Karlem Gottem Dál za obzor.

Sama sebe označujete částečně za písničkářku, jste autorkou většiny písní, které zpíváte. Jsou v nich konkrétní, nebo vymyšlené příběhy?

Vždycky mě inspiruje nějaký příběh ze života, nebo moje osobní zkušenost. Pro svůj zkušební, tréninkový text jsem si vybrala téma Červené karkulky. Píseň se jmenuje V lese se smráká a nakonec se tak povedla, že jsem ji dala na desku Chuť svobody. Stačí, když mě zaujme věta – z jiné písničky, z filmu, z knihy, námětů mám fakt dost. Hned si je napíšu, schovám – v telefonu mám kolem 600 nahrávek, stačilo by, kdybych je dokončila… (smích)

Napsala jste i pohádku…

Jmenuje se O ztracené duši, je to taková hudební pohádka. Už ji mám napsanou, jen ji zrealizovat. Děj se posunuje prostřednictvím písniček, jde to jednodušeji. Je v ní i písnička Jsem optimista, ta už si svou cestu k posluchačům našla i samostatně.

Máte velmi nápadité, propracované, extravagantní klipy. Kdo je vymýšlí a jak dlouho jejich realizace trvá?

Většinu námětů si píšu sama, realizace trvá kolem dvou až tří měsíců. Zatím poslední klip Dark Day trval trošku déle, dala jsem si hodně záležet. Chtěla jsem trochu šokovat, zaujmout extravagancí – je to takový souboj černé a bílé královny a měla jsem velkou radost, že píseň opravdu zaujala. Po svém nasazení bodovala sedm týdnů v prestižní hitparádě Billboard.

Usilovně a úspěšně pracujete na tom, abyste se prosadila v Americe. Proč je to pro vás tak důležité?

Snažím se posunout ve své profesi a něco nového se přiučit. Naše země je malá, po dvou letech koncertování se začínám vracet na stejná místa a člověk trochu stagnuje. Amerika pro mne znamená stanovit si „vyšší cíl“, zkusit něco nového, zjistit, jak to dělají jinde. Je to pro mne taková „čerpací stanice“… (smích) Vzácným darem navíc je to, že se podařilo prosadit mou písničku do rádia. Po malých krůčcích postupuju dál – chystá se tam má druhá písnička, získala jsem pracovní vízum. Je to velká motivace.

Udělala byste se svými dnešními zkušenostmi na počátku své kariéry něco jinak, abyste byla dál?

Spíš lituji toho, co jsem neudělala. Mrzí mě, že jsem zpočátku neměla odvahu, že jsem odmítla nabídky, protože jsem si netroufla, měla jsem pocit, že nejsem dost připravená. Kdyby se dal vrátit čas, určitě bych do toho šla dříve. Skládala jsem od třinácti let, ale dlouho jsem se styděla a svou první písničku jsem vydala až v sedmadvaceti letech. Teprve když jsem zjistila, že se to někomu líbí, stydět jsem se přestala… (smích)

Aby člověk uspěl, potřebuje nejen talent a snahu, ale i štěstí. Máte pocit, že jste měla v něčem štěstí?

Určitě. Vždycky, když „vyšlu“ nějaký dotaz či přání, přijde mi do cesty člověk, kterého potřebuju, který mi na mé cestě pomůže. Raději si dávám vyšší cíle, ty malé se pak zdají jednodušší. Člověk ale musí chodit štěstí naproti. Když jsem jako holka vyrůstala u nás v Osečné, záviděla jsem dětem z Prahy, že mají lepší šanci jít do České televize na konkurzy do dětských pořadů. Se mnou by do Prahy neměl čas nikdo jezdit. Když byla příležitost, do Prahy jsem se přestěhovala.

Stává se vám, že když zpíváte nějakou píseň delší dobu, nejraději byste ji nějak „opravila“?

I to se stává. Někdy dokončím písničku, ale třeba v jednom místě se rozhodnu pro jiný verš a dodnes mě to trochu dráždí. Nebo časem zjistím, že měla být delší, ale to už je pozdě. Často mám písničku napsanou „na první pokus“. Jsem optimista byla hotova velmi rychle, potřebovala pro dokončení jen pár slov, která chyběla. Bývá to taková inspirace, říká se tomu flow – člověk se do toho ponoří a všechno jde úplně přirozeně, lehce. Ale mám i písničku, u níž jsem se před koncem zasekla a nemohla s ní pohnout. Nakonec jsem ji téměř za rok dokončila, ale stále mám pocit, že je taková urputná a mohla být lepší.

Která je vaše nejpovedenější?

Tajně budu doufat, že teprve vznikne. Budu se o to stále s láskou pokoušet. Nejlepší by bylo, kdyby to byl rovnou světový hit, to by bylo báječné. (smích)

Konzervatoř jste vystudovala až po vysoké škole, měla jste za sebou i první koncerty. Jak dopadlo vaše soukromé porovnání praxe a teorie, kterou jste získala ze školy?

Na konzervatoř jsem nastoupila až po VŠ, proto jsem mohla některé ročníky tzv. přeskočit, nebo pospojovat, takže jsem zde nestudovala šest, ale pouze čtyři roky. Na samém začátku mi dovolovali zároveň vystupovat, pak se ale pravidla zpřísňovala, myslím, že to není správné. Poradit se s pedagogy, poprosit o konkrétní radu, když člověk v něčem tápe, by bylo velkým přínosem. Podle mě je velká škoda, že není studentům umožněno ve škole probrat své zkušenosti a vyslechnout názor učitele.

Vzpomínáte si na nějakou radu, kterou jste od svých pedagogů získala a která se „hodila“?

Měli jsme skvělého učitele herectví Jaroslava Pížla, který nás učil improvizovat a být co nejpřirozenější, to je úplně zásadní přístup. Pamatuji si jeho radu, že když je někdo sebevědomý, nebojí se odkrýt obličej: neschovává se za vlasy, za sluneční brýle apod. Od jiného, amerického kouče na kurzech herectví v USA, jsme dostali radu, že nikdo nechce pracovat s někým, s kým jsou problémy. Takže se snažím, aby se se mnou dobře pracovalo.

Díky hlavní roli ve filmu Tacho z prostředí automobilových závodů jste se dostala ke svému velkému koníčku – závodní jízdě rallye. Co bylo třeba natrénovat proti běžné jízdě?

Spoustu věcí. Soustředěnost, rychlé brzdění, rychlé přidávání plynu. V běžném provozu je to tak najemno, tady se musí bleskově. Kdybych byla profesionální závodník, měla bych čas na testování, což je důležitá součást přípravy, takhle testuju auto málo a někdy skoro až v závodě. Mám mnoho aktivit a autosport teď, bohužel, trochu šidím.

Jste známa mnoha adrenalinovými aktivitami: potápění, plavání se žraloky, thajský box… Je něco, na co si netroufáte? Máte z něčeho strach?

Vůbec mě neláká bungee jumping, paragliding. Ráda bych si udělala pilotní průkaz, ale zatím si netroufám. Třeba v pevnosti Boyard to bylo hodně náročné, ale velmi jsem se bavila.

Je pro vás rozdíl zpívat na koncertu a v muzikálu?

Obrovský. V muzikálu jsou si všechna představení podobná, a samozřejmě být musí. Na koncertech zpívám své písničky, které jdou z mé duše, takže tam mohu hodně improvizovat. Přizpůsobuju se náladě diváků, prostředí. Mohu si vlastně dělat, co chci, a taky to dělám. Ptám se posluchačů, kterou chtějí slyšet písničku, různě měním pořadí. Koncert je živý organismus.

Míváte ještě před vystoupením trému?

Většinou už ne, jen před velkými akcemi. Teď mě 19. října 2018 čeká velké Forum Karlín, bude to můj největší samostatný koncert, jaký jsem kdy dělala. Záleží mi na něm, určitě jsem trošku nervózní, ale zároveň extrémně natěšená. Stejně jako když sedí v publiku rodiče, nebo nějaká důležitá televize.

Zmínila jste Forum Karlín…

Bude to velká show, plná náročných choreografií, krásných kostýmů, světelných a ohňových efektů. Při podobné koncertní show před sedmi lety Rotující nebe jsem zpívala zavěšená na hrazdě, teď mě čeká při zpěvu akrobacie v kruhu. Trénuju už půl roku, a všichni, kteří mi pomáhají, vytvořili skvělý tým. Přejeme si, aby výsledek stál opravdu za to a posluchače ohromil. Snažíme se pro to udělat maximum.

Je o vás známo, že se věnujete i aktivitám na pomoc lidem, kteří to potřebují, stala jste se mimo jiné zakladatelkou nadačního fondu GRÁCIE. Co je jeho účelem a jak se mohou lidé zapojit?

Nadační fond GRÁCIE sbírá vlasy od lidí, kteří se je rozhodli darovat, a vyrábí z nich paruky, které dostávají potřební – pacienti po chemoterapii, nemocní alopecií. Zájemci mohou přispět i penězi, protože výroba je finančně dost nákladná. Za rok a půl od vzniku nadace už jsme předali 16 paruk, máme dalších dvacet zájemců, kteří na ně čekají. Byl to nápad můj a mé kadeřnice, která se s podobnou aktivitou setkala v Itálii. Přišlo nám to báječné, vždyť vlasy jsou poklad a ustřižené většinou končí v koši. Nijak se nekazí, takže lidé přinášejí i ustřižené copy, schované třeba léta v šuplíku…

Vaším dvorním fotografem je Michal Skramuský. Jak jste se našli?

Osobně mě s ním seznámila Zuzana Jandová, která s ním nafotila sérii nádherných fotografií, ale už dlouho před tím jsem jeho práce obdivovala na Instagramu. Potom jsme se během krátké doby několikrát náhodně potkali, a pro mě to bylo znamení. Naplánovali jsme první focení na písčitých plážích Žlutých lázní. Pamatuji si, jak jsme v zápalu focení nechtěně do písku zahrabali brýle a jak dlouho jsme je potom hledali…

Čím vás jeho fotky tak zaujaly?

Každá Michalova fotografie má v sobě neuvěřitelné kouzlo, má velký dar vidění. Dokáže najít v člověku to krásné a do fotky to obtisknout. Během krátké chvilky ze mě udělá ženu-vampa, vznešenou dámu, obyčejnou holku. Asi nikdy jsem si nepřipadala uvolněnější a sama sebou než při práci s ním. Jeho fotky zároveň působí velmi smyslně.

Máte nějakou společnou „fotografickou příhodu“?

Když jsme jednou fotili se živou orlicí, ona se do něj úplně „zamilovala“ a nechtěla mu slézt z ruky…

Olgo, jste velmi aktivní a pracovitá žena, dovedete si sama sebe představit na mateřské dovolené?

Dovedu. Pocházím z velké rodiny, jsme čtyři sourozenci, samozřejmě si děti přeju a plánuju. Na mateřskou bych šla v pohodě. Protože dva z mých sourozenců jsou malí, vyzkoušela jsem si péči o ně a vím, že i s prckama bych byla schopna tvořit, a občas si odskočit na koncert…

Čeho byste chtěla v životě dosáhnout?

Přála bych si mít zdravou a šťastnou rodinu, kariéru, s kterou budu spokojená. Uvidím, jestli dokážu skloubit všechny své aktivity, pěvecké i herecké, u nás i v zahraničí, ale každopádně se o to pokusím. Zpěv je má láska, herectví je zábava.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Michal Skramuský

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková, Michal Skramuský

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře