Ondřej Brzobohatý – skladatel, herec a moderátor

27.09.2013 18:56 | Petra Kuncová

I když pochází z herecké rodiny a sám se také příležitostně herectví věnuje, vášní Ondřeje Brzobohatého je hudba. Když o hudbě mluví, doslova cítíte lásku i pokoru, se kterou ji vytváří a vnímá. Už právě ze samotného postoje, který k hudbě zaujímá, se dá dopředu vytušit, s jakým zanícením se jí věnuje a že výsledné dílo rozhodně nebude mít problém najít si publikum. Právě ona velká láska k oboru, kterému se člověk věnuje, dodá totiž ve výsledku to správné koření, aby mohlo vzniknout něco výjimečného.

 

Narodil jste se do herecké rodiny. Nakolik vás to ovlivnilo při volbě směru, kterým se chcete ubírat?

Asi ovlivnilo. Nicméně to rozhodně nebylo právě herectví, kterému bych se chtěl věnovat. Bavila mě od malička ze všeho nejvíc hudba. Navíc mě k ní táta od mala vedl.

 

Na umělecké škole jste se ve velmi nízkém věku začal učit na housle. Co vás vedlo k tomu pro děti ne zrovna lákavému nástroji? Bavilo vás to?

Myslím, že existuje jen málo normálních dětí, které by to vyloženě bavilo. Je to totiž velice náročný nástroj, a nebýt přísné tátovy ruky, dávno bych zběhl k fotbalu nebo hokeji, zkrátka k něčemu pro mě v těch letech mnohem zábavnějšímu. Nicméně jsem samo sebou nyní rád, že mám právě z houslí tak silný muzikantský základ. Dnes to přináší své ovoce.

 

Své hudební nadání jste však rozvíjel i na dalších nástrojích. Který je pro vás tím nejzásadnějším?

Rozhodně klavír. Ten nástroj jsem miloval už jako děcko ze všech těch desek Raye Charlese, Franka Sinatry nebo Stevieho Wondera. Můžete na něm tvořit harmonii, což jde u houslí poměrně těžko. Tedy krom dvojzvuku prakticky vůbec.

 

V čem myslíte, že je ten hlavní důvod, proč jste se nedržel hereckých kolejí svých rodičů, ale zaměřil se zejména na hudbu?

Zkrátka mi byla blíž. Nějaký herecký gen se ve mně sice potuloval, ale ty hudební ho moc nepustily ke slovu. Vzrušovalo mě mnohem víc, že můžu něco vytvořit než jen reprodukovat, co někdo jiný už napsal.

 

Po konzervatoři jste již se studiem nepokračoval. Považujete to za dobré rozhodnutí? Nelitujete někdy?

Zkusil jsem pokračovat na hudební akademii, ale hned po přijímacích zkouškách mi bylo jasné, že se tam se svým přístupem k hudbě vůbec nehodím. Chtěl jsem tedy zkusit školu v zahraničí, ale díky tomu, že jsem měl tu možnost vídat se se skladatelem Milanem Kymličkou, který se vrátil po převratu z Kanady, tak na tu možnost nikdy nedošlo. I když mi Milan předal úžasné znalosti o komponování, přesto dodnes trochu lituji, že jsem do zahraničí nikdy neodjel. Byla by to jistě skvělá zkušenost. Ale není všem dnům konec. Uvidíme, kam mě kroky povedou.

 

Nakolik vás v kariéře – ať už hudební, či herecké – ovlivňoval otec?

Já byl velmi zvídavé dítě a všechno jsem chtěl znát a umět, takže co se týče mého zájmu o hudbu, nemusel mě táta nijak zvlášť motivovat.

 

Jaké největší poučení jste si od otce odnesl?

„Jen se neposrat!“ Životní moudro, které ať už člověk aplikuje v jakékoliv situaci či kontextu, vždy zaručeně zabere.

 

Co myslíte, že jste z uměleckého hlediska po rodičích podědil?

Asi právě lásku k umění. Jsem posedlý vším, co dokázal člověk díky své fantazii vytvořit, a stále nacházím nové věci, které mě fascinují. Je toho tolik. Ať už v hudbě, nebo literatuře, malířství, sochařství. Zkrátka ve všem a potřeboval bych nejméně pět dalších životů, abych to všechno dokázal pojmout.

 

Jakým způsobem jste se vyrovnával s tím, že byste mohl být považován za protekční dítě?

Nikdy jsem to neřešil. Ostatně s touto odpovědí se silně váže ta na otázku životního moudra od otce.

 

Přesto, že jste se zaměřoval na hudbu, přijal jste možnost moderovat Superstar. Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?

Zkušenost, zážitek. Vyzkoušet si nepoznané. Na hudbu jsem nikdy nezanevřel.

 

Co vám tato zkušenost přinesla?

Další probádanou oblast. Jak říkám, jsem stále zvídavé dítě.

 

Máte za sebou i další moderátorské, velmi úspěšné počiny, dnes už se tomu ale nevěnujete. Z jakého důvodu?

Hudba si žádá velké nasazení, a přestože je moderování zábavná kratochvíle, necítím se v ní tak jistě a spokojeně jako za pianem.

 

Co vás naopak přivedlo k herecké kariéře?

Já bych to kariérou zrovna nenazýval. Víte, já jsem byl k herectví vlastně svým způsobem spíš přiveden, než že bych k němu dobrovolně přišel. Všechny mé role, ať už na divadle, či v televizi, vzešly z popudu někoho jiného. Nikdy jsem se nikomu nevnucoval. Já se totiž za herce nikdy moc nepovažoval, a když se náhodou občas vidím v televizi, tak mě to v mém tvrzení mnohdy utvrzuje. Nicméně je to zábavná činnost, a tak když mají zájem ti ostatní, tak se jí věnuji rád. Ale žít bych bez ní určitě dokázal.

 

Srovnáváte se někdy s otcem?

Já jsem se s otcem nikdy nepotřeboval srovnávat. On mi nikdy nedával najevo nějakou hierarchii, abych musel mít doživotní mindrák, že nebudu tak dobrý jako on. Byli jsme hlavně kamarádi. A s těmi se přece srovnávat nepotřebujete.

 

A srovnávají vás ostatní?

To ať klidně dělají, mě to nevzrušuje.

 

Chcete se tedy, pokud budou příležitosti, v herecké oblasti realizovat i nadále?

Kdybyste tuto otázku položila herci, tak vám na ni jen těžko odpoví. Jelikož herectví není zrovna profese o tom, co chcete vy sama, ale hlavně o tom, co chtějí ti ostatní. A vzhledem k tomu, že to pro mě není alfa omega mých ambicí, odpovím vám s klidem, že rád.

 

Co pro vás znamená hudba?

Všechno.

 

Pracuje se vám lépe v dobrém rozpoložení, nebo inspirace přichází v náročnějších situacích?

Inspirace se takzvaně neptá. Takže pracuji kdykoliv.

 

Co vás tedy nejvíce inspiruje?

Musím odpovědět stejně. Všechno. Mám stále otevřené oči, takže mě ovlivňuje, potažmo inspiruje, vše, co vidím, cítím nebo slyším.

 

V jakém smyslu vás hudba fascinuje?

Je to stav duše. Cítím, že je volná. Je to pocit k nezaplacení.

 

Jaké své povahové vlastnosti nejvíce uplatníte při tvorbě hudby?

Asi zanícenost. Nedokončím nic, dokud si nejsem jistý tím nejmenším detailem. Občas poněkud otravná vlastnost.

 

Co je při skládání hudby vůbec nejtěžší?

Nevím. Mně to přijde snadné.

 

Vytváříte pouze hudbu, která se vám osobně líbí, nebo dokážete odstoupit od svého estetického cítění a vytvořit hudbu přesně na míru projektu?

Jistěže ne. Abych mohl zaplatit nájem a dát si dobrou večeři v mé oblíbené restauraci, píšu i hudbu do reklam. Tudíž se nevyhnu účelovému skládání pro širší spektrum lidí. Ale jinak píšu rád podle svého vkusu. To jsou právě ty stavy volnosti, o kterých jsem mluvil.

 

Jakým způsobem překováváte tvůrčí bloky, pokud u vás tedy nějaké takové nastávají?

Jednoduše. Nechám toho a jdu dělat něco zcela jiného. I múzám se občas nechce létat.

 

Co bývá obecně ve vaší branži největší překážkou?

Netuším. Zatím jsem před ní nestál.

 

Cítíte se lépe na pozici samostatného tvůrce, nebo při vystupování s kapelou?

Obě dvě jsou mi velmi blízké a nabíjející.

 

Podle čeho se ve své kariéře řídíte a rozhodujete?

Vždy podle instinktu. Plně mu důvěřuji.

 

Ve svém věku už jste toho kariérně zvládl opravdu hodně. Na co jste nejvíce pyšný?

Na to, že toho chci zvládnout ještě daleko víc.

 

Co je podle vás charakteristikou úspěchu?

Pokora.

 

Považujete sám sebe za úspěšného?

Považuji se za pokorného.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře