Ondřej Ruml - zpěvák

25.05.2012 08:25 | Kateřina Poulová

 

 

 

„Mám rád, když herci zpívají. Nemusí mít žádný velký hlas. Ale oni to vždycky dovedou tak krásně podat.“ Ondřej Ruml

 

 

 

 

 

 

Ondřej Ruml byl hudbou nadšený již od dětství. V roce 2008 se zúčastnil pěvecké soutěže X Factor, nicméně svým albem Proměna se se středním proudem definitivně rozloučil. Teď se snaží tvořit hudbu ve svém jedinečném stylu a zpívá zejména v češtině, protože je mu nejbližší.

 

Co bylo tím prvním stimulem, který vás vedl k rozhodnutí stát se zpěvákem a hudebníkem?

Odmalička jsem vídal tátu, jak hraje na kytaru. A později jsem se tím snažil zapůsobit na ženy. (smích)

 

Nejprve jste se v hudební škole učil hrát na kytaru. Proč jste zvolil právě kytaru?

Kdosi řekl, že kytara je malý orchestr. Je to sympatický nástroj, protože se stačí naučit dva akordy a už v podstatě umíte písničku.

 

Později jste ovšem přešel na pětistrunné banjo, na které hrajete dodnes. Co vás vedlo k nápadu, zaměřit se na tento nezvyklý nástroj?

Na jednom kytarovém táboře jsem viděl hrát na banjo tehdy desetiletého Dalibora Cidlinského. Už tehdy dost dobře válel. A já to chtěl umět taky. A navíc pětistrunné banjo je celkem hlasitý nástroj, což asi v dětství také hrálo roli.

 

Uvažoval jste někdy o jiné kariéře než o té v hudebním průmyslu?

Ne. Nikdy jsem neuvažoval o žádné kariéře. Nechávám věci plynout. I když jako kluk jsem vlastně chtěl být nejlepší světový banjista.

 

Měl jste nějaký vzor, kterému jste se chtěl přiblížit?

Bylo jich víc, ale to jsou spíš lidé, kteří mě inspirovali, než že bych se k nim chtěl přiblížit. Banjista Béla Fleck, zpěvák John Cowan… Později Bobby McFerrin, Robbie Williams… Pořád někdo.

 

Začínal jste v bluegrassové kapele, se kterou stále vystupujete, ale nakonec jste se zaměřil na jiný styl. Proč jste se tak rozhodl?

Já už bluegrass nehraji, jen občas mě někdo někam pozve jako hosta, nebo rád chodím na jam sessions... Tedy pokud mám čas. Nedávno jsme si říkali s kytaristou a producentem Martinem Ledvinou, který taky začínal s bluegrassem, že bychom si mohli zase někdy něco takového zahrát. Nebráním se tomu. Jen mám na hudbu už trochu jiné nároky, táhne mě to dál. Bluegrass je přece jen trochu těsný. Ale krásný…

 

Do povědomí veřejnosti jste se nejvíce dostal během soutěže X Factor. Co vás přimělo se do ní přihlásit?

Chtěl jsem být slavný a mít spoustu peněz. (smích)

 

Co vám tato soutěž dala a naopak vzala?

Soukromí a iluze.

 

Dostáváte od své účasti v soutěži větší množství pracovních nabídek?

Ano, nabídek od té doby skutečně dostávám více.

 

Hodně nyní vystupujete v muzikálech. Co si užíváte víc – divadlo, nebo svoje vlastní koncerty?

Každá z těch věcí má svoje. Obojí mě nesmírně baví. Já se snažím dělat jen to, co mě baví. Když mě něco nebaví, lidé to většinou poznají. A to nechci.

 

Zažil jste již během své kariéry nějakou opravdovou krizi?

No, jestli se tomu dá říkat kariéra, tak ano. Ale o tom nechci mluvit.

 

Studoval jste konzervatoř. Myslíte, že to vaší práci a profesnímu rozvoji prospělo?

Nebýt profesora Vratislava Kadlece, nikdy bych nezpíval tak, jak zpívám. On mi nesmírně pomohl, naučil mě ovládat hlas. A pak Jaroslav Pížl, můj profesor herectví, se kterým jsem zažil opravdu úžasné hodiny. A nesmím ještě zapomenout na Jana Hanzlíka, mého korepetitora a úžasného muzikanta, který kdykoliv mohl, tak pomohl. Konzervatoř mi moc pomohla.

 

Shoduje se hudba, kterou posloucháte, s hudbou, kterou hrajete?

Ani moc ne. Já toho poslouchám moc, každou chvíli něco jiného.

 

Myslíte, že je pro dnešního hudebníka lepší, když se zaměřuje na aktuální trendy, nebo když jde svou cestou a přináší posluchačům nový styl?

Samozřejmě je lepší přinášet něco nového. I když já se svou první deskou Proměna právě v tomhle narazil. Moje hudba není zrovna mainstream, takže byl trochu problém najít někoho, kdo by to vydal. Ale nakonec to vyšlo. Je potřeba držet se svého.

 

Existuje někdo, kdo vás opravdu umělecky ovlivnil?

Jak jsem již říkal, těch lidí bylo, je a bude hodně. Všechno vás v podstatě umělecky ovlivňuje. To, co vás potkává každý den, lidé, které znáte, jejich příběhy… A pokud myslíte umělce, je jich opravdu hodně. Některé jsem vyjmenoval v odpovědi na vaši otázku, k jakému vzoru jsem se chtěl přiblížit.

 

Kdo myslíte, že jsou vaši největší příznivci a fanoušci?

Doufám, že lidé.

 

Před rokem vyšla vaše debutová deska. Plánujete další album?

Ano, plánuji jich několik. A doufám, že jich stihnu co nejvíc (smích). Ne, teď je asi ještě příliš brzy na to mluvit nějak konkrétně. A taky nechci, aby mi ten nápad někdo vyfoukl. (smích)

 

Píšete si sám texty?

Píšu. Ale trochu se do toho musím nutit. Ovšem jestli mě něco opravdu baví, tak je to zpívat texty Michala Horáčka nebo Roberta Křesťana.

 

Deska byla celá česky. Chcete se i nadále věnovat zpěvu převážně v češtině?

Ano. Čeština je mému srdci nejblíže, tak proto.

 

Jsou podle vás česky nazpívaná alba posluchačům bližší?

Určitě. Ale v první řadě je čeština blízká těm zpěvákům, co jí zpívají. Proto jsou potom uvěřitelnější a jsou blíž lidem. Jejich sdělení má smysl. Není nic horšího, než slyšet někoho zpívat anglicky a vidět, že vůbec neví, o čem zpívá.

 

Zpívá se vám obecně lépe v češtině, nebo cizích jazycích?

Je mi to jedno.

 

Album se jmenuje Proměna. Znamená to, že pro vás bylo nějakou osobní proměnou?

Chtěl jsem tak trochu naznačit, že X Factor je minulostí a že už ode mě nelze čekat žádný střední proud.

 

Jak to chodí u zpěváků, co se týká konkurzů? Je dost příležitostí? A jak konkurzy probíhají?

Konkurzů je dost a zpěváků, či zpěvaček ještě víc. Je to boj, no. Víte, kolik konkurzů jsem obešel? Přesně vám to neřeknu, ale byly jich desítky. A musím říct, že jsem to neměl rád. A jak konkurz probíhá? Vyplníte dotazník, dostanete číslo, jdete zazpívat, tam vám řeknou, že docela dobrý, ale musíte ještě na taneční zkoušku. Ta probíhá tak, že vás naženou do prostoru, který velikostí moc neodpovídá počtu uchazečů. Tam vám choreografka začne ukazovat sestavu pohybů a vy, když máte štěstí, že stojíte tak, abyste na ni viděli, se snažíte pochytit a zapamatovat si co nejvíc. Pak někomu omylem vypíchnete oko a jdete domů se známou větou v zádech: „Děkujeme, my se vám ozveme.“

 

Za zpěváka jako žánru se nyní nejvíce považujete?

Nevím. Nejvíc mě baví zpívat jazz, a pak taky šanson. Takže asi tak.

 

Chodil jste i na hodiny herectví. Myslíte, že vám to něco dalo i pro hudební kariéru?

Ano. Víte, já mám rád, když herci zpívají. Nemusí mít žádný velký hlas. Ale oni to vždycky dovedou tak krásně podat. Ale jsou i tací, kteří zpívají naprosto skvěle, mají velký hlas a ještě je tam to sdělení. Třeba Vojta Dyk nebo Bára Poláková. No, a já se o to taky tak trochu snažím. Vivat všem zpívajícím hercům. (smích)

 

Vyzkoušel jste si i moderování – konkrétně pořadu Folkomotivy. Mělo moderování hudebního měsíčníku nějaký přínos i pro vás jako hudebníka?

Naučil jsem se trochu mluvit a pracovat s kamerou.

 

Láká vás nějaká neobvyklá hudební spolupráce?

Láká mě natočit desku s Frantou Kopem. Pro ty, kdo nevědí, František je jeden z našich předních jazzových saxofonistů. A on má svůj kvartet. Nedávno jsme navázali spolupráci a zatím to vypadá slibně. Zazpívat si za doprovodu Badyho Zbořila, Petra Maláska, Martina Lehkého a právě Františka, je opravdu zážitek. O něčem takovém se mi ani nezdálo.

 

Jak vidíte svou kariéru do budoucna?

Postavit dům, zasadit strom…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Kateřina Poulová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS -Pánské obleky www.bandi.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Vlasová úprava: Veronika Soukupová – kadeřnictví Honzy Hlaváčka www.honzahlavacek.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře