Pavel Vítek - zpěvák

11.10.2012 23:52 | Hana Robinson

 

 

 

 

"Velmi rád překvapuju svými výkony na jevišti, právě v komediálních rolích, kdy lidé nemůžou uvěřit, že jsem to já, ten romantický popový zpěvák…" Pavel Vítek

 

 

 

 

 

Snad každý zná hity Má svůj den či Mám rád vůni tvý kůže, jehož je i autorem. Nezapomenutelné melodie, klukovský výraz, dokonalý hlas. Pavel Vítek je ale nejen skvělý zpěvák a skladatel, který jako jeden z mála Čechů dokázal vyprodat haly, ale především vynikající herec s „komediálními sklony“, jak sám říká. Zaujme vás skromností, soudností a osobitým smyslem pro humor. Naučil mě jedno indické přísloví, kterým se řídí: „Konec je vždy pěkný. Pokud to není pěkné, není ještě konec.“ Jeho kariéra rozhodně nekončí, právě naopak. Zpívá ve vyprodaných sálech a opět nás ohromuje svým hereckým uměním. Pavel Vítek je nesporně renesančním mužem českého showbyznysu.

 

Jste vystudovaný herec, přesto při vyslovení vašeho jména se většině lidí vybavíte spíše jako zpěvák.

Jako mnoho věcí v mém životě to zařídily náhody osudu. Herectví jsem vystudoval na pražské DAMU, v jednom ročníku například s Karlem Rodenem, Ivanou Chýlkovou, Evou Holubovou, Jitkou Asterovou či Veronikou Žilkovou. Byli jsme velmi úspěšný ročník.

 

Už to musel být zážitek, mezi takovými individualitami…

To ano. Nikdy jsme se netvářili jako nějaká svazácká parta, ale když šlo do tuhého a byl nějaký průšvih na obzoru, vždy jsme se dokázali semknout. A pak jsme šli zase každý svou vlastní cestou.

 

Bylo to tedy herectví, co vám učarovalo nejdříve?

Původně jsem chtěl studovat muzikálové herectví, ovšem tehdy se u nás nic takového studovat nedalo. Ani jsme nevěděli, co muzikál je, to byla americká kultura. Moje první angažmá bylo v H???udebním divadle Karlín a mnozí mi předpovídali velkou hereckou budoucnost. S hudbou jsem ale vyrůstal a odmalička zpívání miloval. V době mého působení v Karlíně se mi podařilo nazpívat píseň Má svůj den, ze které se stal megašlágr a ze mě jako z neznámého člověka doslova přes noc popová ikona osmdesátých let. Kritici o mě říkají, že jsem byl poslední „pin up boy“… (smích)

 

Ano, pamatuji si vaše plakáty v pokojíčcích svých kamarádek. Některé vás dnes jistě musí pobavit…

Občas byly trošku přeslazené, ale to byla doba. Vrcholil novoromantismus, letěly štrasy a uniformy, výrazné líčení a taky trvalá.

 

Dnes už se těžko vidí, aby se z někoho stala „přes noc“ hvězda takovéto velikosti.

Stalo se to opravdu tak. Okamžitě po vydání písně Má svůj den jsem dostal angažmá v kapele GBS, se kterou jsme odehráli až dvacet pět koncertů do měsíce. První roky jsme najezdili kolem sto tisíc kilometrů ročně, jezdilo se i na Slovensko a na zahraniční festivaly. K tomu jsem každý týden točil dvě televize.

 

Takové vytížení se asi s divadlem dalo těžko skloubit. Jak jste to řešil?

Byl jsem postavený před velké rozhodnutí. Nedalo se to ale vyřešit jinak, než že jsem své působení v Karlíně ukončil a naplno se rozhodl věnovat hudební kariéře. Tu a tam jsem si do divadla přesto stihl odskočit.

 

Nelitujete toho někdy?

Kdo ví, jak bych se rozhodl dnes. Byl jsem mladý a možná jsem se nechal malinko zlákat pozlátkem showbyznysu. Možná, že dnes bych zpětně herectví tak vehementně jako tehdy neopustil. Možná mi i unikly nějaké trvanlivější herecké zkušenosti. Kdo ví. Ovšem že bych litoval? Ani ne. Ze dne na den jsem začal točit pořady s Karlem Gottem či Helenou Vondráčkovou, což byla úžasná zkušenost a tvrdá škola. Musel jsem se mezi nimi totiž obhájit.

 

Myslíte, že vám to „vlezlo do hlavy“?

Určitě, tomu se neubráníte. Ale nemyslím, že bych kdy zpychnul. Měl jsem skvělý tým, který mě držel u země. Jsem velmi pracovitý a stále se chci zdokonalovat a posouvat se dál. Nesnáším stojaté vody. Možná proto si úspěch tolik nepřipouštím. Také jsem bral popovou hvězdu Pavla Vítka spíše jako roli, kterou hraji. Sám v sobě jsem byl pořád ten kluk z Olomouce, kterému rozmlouvali, aby to šel do Prahy na DAMU vůbec zkusit.

 

Vážně vám to rozmlouvali? To by bývala byla velká škoda.

Ano, našli se takoví, kteří mi to tenkrát rozmlouvali.

 

O které z těchto dvou profesí by se dalo říct, že je „náročnější“?

U herectví jste závislý na rolích a ne na žádných hitparádách. Obě profese mají stejný základ. Hlas, charisma a talent. Ovšem u každého povolání používáte hlas jinak, u zpívání přes tóny, u herectví přes text. Ze své zkušenosti vím, že herectví je trvanlivější. Možná právě proto jsem se v polovině devadesátých let vrátil rolí v muzikálu Dracula na jeviště a po dalších muzikálových rolích jsem začal toužit po těch činoherních. Dostal jsem angažmá v divadelní společnosti Háta, se kterou jsem dodnes. Nyní například jezdíme s komedií Světáci, která je velice úspěšná. Myslím ale, že ta pravá činoherní role na mě ještě čeká.

 

Jaká by měla být?

Komediální. Většina režisérů i publika mě má zařazeného jako romantického, zasněného herce. Ovšem já mám dispozice ke komedii, velice rád se směji a také si ze sebe rád dělám legraci. Tohle mi právě komediální žánr umožňuje.

 

Jste trémista?

Obrovský. To je věc, která mi často dělá čáru přes rozpočet, a dodnes jsem se jí nedokázal zbavit. Dnes už je to samozřejmě lepší. Překvapivě se ale tréma s rostoucí kariérou zvětšuje, protože se zvyšuje zodpovědnost. Dnes už na ni dokážu docela vyzrát v momentu, kdy vstoupím na jeviště či před kameru. Před tím jsou to ovšem kilometry prochozené v zákulisí a předkolapsový stav… (smích)

 

Vzpomenete na nejhorší zážitek s trémou?

Na narozeninovém koncertu Karla Gotta, oslava jeho sedmdesátin. Zpíval jsem jeho hit Kam se schoulíš. Chtěl jsem utéct, kdyby to bývalo šlo… (smích) O to více jsem se radoval, když jsem si nakonec za svůj výkon od Karla a celé arény vysloužil velké uznání.

 

Věříte kolegům, když trému popírají?

Nevěřím. Ovšem existují dva druhy trémy. Jedna je ta svazující, paralyzující a druhá ta, která vás naopak vybičuje k lepšímu výsledku. Ta je zdravá a v podstatě nezbytná. Každý náš výkon na jevišti je jako taková naše malá „korida“ a tréma je býk, který nás neustále dohání.

 

Máte za sebou nespočet divadelních a muzikálových rolí. Kterou z postav už byste za žádnou cenu nechtěl hrát?

Hm… malinko se mi začínají přejídat ty naivní romantické role. Rád bych hrál jak již zmíněné komediální role, tak například záporné role,  jako jsou podfukáři a lumpové.

 

Jak je těžké přesvědčit publikum a režiséry, aby vás v jiných než romantických rolích přijali?

Velice. Rádi škatulkujeme. Navíc je i těžké se vymanit z „role“ popové hvězdy. Lidé jsou opravdu překvapení, když mě vidí v komedii. Pracuji ale na tom, aby se tohle vnímání změnilo.

 

Hereckou průpravu máte z DAMU, co ta pěvecká? Navštěvoval jste hodiny zpěvu, nebo jste „samouk“? Jak udržujete hlasivky v kondici?

Jako malý kluk jsem pár lekcí odchodil. S muzikálovými rolemi jsem ale samozřejmě na hlasu začal systematicky pracovat a poctivě jej trénovat. Naučil jsem se správnou techniku a s pomocí skvělého učitele našel svou tenorovou polohu. A Eva Pilarová mě naučila swing, a tím mě nesmírně obohatila. Další nedílná součást života zpěváka je hlasová hygiena. Abyste mohl podat denně stoprocentní výkon, zvláště v muzikále, musíte dostatečně spát a nepřehánět to s alkoholem. Každé představení je téměř sportovní výkon. Ale taky se flámovalo, to víte, že ano. To k tomu přece patří.

 

Představuji si muzikálové prostředí jako nesmírně soutěživé. Jste sám soutěživý, nebo vás něco takového naopak obtěžuje?

To prostředí je soutěživé  a ano, mnohdy mě to obtěžovalo. Nikdy jsem nechápal rvačky o premiéry či zákulisní intriky. Horší prostředí je snad jen prostředí opery, to je jako u francouzského dvora… (smích) Nikdy jsem se do tohoto kolotoče nenechal zatáhnout. Zajímal jsem se především o svůj výkon a nestaral jsem se o nic jiného. Je to ale i prostředí úžasného talentu a velkých výkonů.

 

Vzpomenete na nějakou „šílenou“ fanynku nebo fanouška?

Ano, jednu takovou si pamatuji. Neustále mě sledovala, dokonce si zjistila, kde bydlím, a čekávala na mě před domem a před divadlem. Bylo to nepříjemné. Když jsem jí ale jednou slušně vysvětlil, že mě to obtěžuje, zmizela.

 

To jste měl docela štěstí…

Pro fanynky jsem nikdy nebyl žádný macho nebo sexuální symbol. Byl jsem spíše kamarád, který jim zpíval o lásce a trablech okolo ní. Snad proto mi publikum zůstalo věrné dodnes. Toho si nesmírně vážím. Na koncert dnes přijdou rodiče s dětmi a i těm se to líbí…

 

Vystupoval jste na Kanárských ostrovech, v USA, Finsku či Maďarsku, odkud jste dokonce držitelem cen z Mezinárodních písňových festivalů. Bylo něco, co vás při vystoupeních v zahraničí vyloženě překvapilo?

Když jsme u těch fanoušků… zvláštní zážitek mám z káhirské opery s Evou Pilarovou. Měli jsme vyprodaný koncert, a když jsem začal zpívat, dvoumetrový pán v první řadě začal tleskat a křičet. Naprosto mě to vyvedlo z míry, a tak jsem předčasně vyhlásil přestávku. Po koncertě tamní atašé pána přivedla do zákulisí, kde se mi omlouval. Viděl, že mě tím rozhodil a že na takový projev emocí nejsem zvyklý. Tlumočnice mi potom potvrdila, že křičel jen samé krásné věci. Prý ho můj projev nesmírně dojal. A to zase dojalo mě.

 

Vedle Evy Pilarové jste zpíval například s Evou Urbanovou. S kým ze světových zpěváků byste si rád zazpíval?

S oběma dámami to byly neskutečné zážitky. Ze světových jmen musím říct Tina Turner, ta mě fascinuje svým živelným projevem.

 

Kdo je autorem vašich největších hitů?

V osmdesátých letech to byl můj tým, tedy lidé kolem mě. Už tehdy jsem ale koketoval s textařinou. V letech devadesátých jsem ovšem padl docela na dno, a když jsem se z něho sbíral, věděl jsem,  že musím přijít s pořádným hitem. Můj tým už nefungoval, a tak to bylo zcela na mně. Ale všechno zlé je přece k něčemu dobré. Napsal jsem jeden z e svých největších hitů Mám rád vůni tvý kůže. Od té doby si téměř výhradně píšu písničky sám.

 

Napadlo vás někdy své hity přetextovat do angličtiny a prorazit v zahraničí?

Napadlo, to víte, že ano. Například právě Mám rád vůni tvý kůže by mohla být úspěšná v němčině. Často jezdím do zahraničí na koncerty, vidím, jak se to dělá, sleduji soudobou zahraniční scénu, a tak vím, že bohužel železná opona stále funguje. Nechci ale říct, že by náš hudební průmysl byl špatný nebo dokonce zaostalý. Spíše je to tím, jak nás vnímají v zahraničí. Je opravdu nesmírně těžké se prosadit. Pokud ale člověk narazí na ty správné lidi, dokáže cokoli. Mnozí na to dnes u nás  určitě mají možnosti i schopnosti.

 

Připadáte mi jako „renesanční“ umělec. Umíte, hrát, zpívat, tančit,  dokonce jste autorem kulinářského cestopisu Cesty, které voní jídlem. Co vám v dnešním zábavním průmyslu voní nejméně?

Showbyznys je v podstatě mrtvý. Rádio dnes například určuje, jak dlouhá bude předehra písně, kdy má přijít refrén nebo o čem má být. Když jsem skládal již zmiňovanou Vůni tvý kůže, chtěl jsem hit a věděl jak na to. Ale aby mi někdo říkal, kdy mám vložit refrén, na to jsem opravdu nebyl zvědavý. Dnes je vše o sledovanosti, o poslechovosti. Agentury mají přesně spočítáno, kdy divák či posluchač ladí jiný kanál. Vše je o tabulkách a o penězích, ne o kvalitě. Bohužel. Taky mi vadí, že v showbyznysu dnes dostávají prostor lidé, kteří mají spíše ambice než talent.

 

Dříve tomu bylo jinak?

Určitě. Dříve, tedy v osmdesátých a na začátku devadesátých let,  se snažili lidé v hudebním průmyslu „vychovat“ hvězdy, všemu je naučit a poté si je hýčkat. Také jste museli mít talent, abyste vůbec dostali šanci. Dnes nemusíte tolik umět, postačí vám ty správné konexe.

 

Rád vaříte a z cest si vozíte exotická koření. Umíte ale vařit z vody?

(smích) Myslím, že to je má parádní disciplína.

 

Vedle nespočtu vašich aktivit se také věnujete  dabingu. Daboval jste například nezapomenutelného Poetu v seriálu Šmoulové. Kdyby měl ale někdo dabovat vás, komu byste to dovolil?

Zajímavá otázka… asi bych se nechal překvapit.

 

Máte tedy rád překvapení?

Překvapení miluju. Hlavně velmi rád překvapuju svými výkony na jevišti, právě v komediálních rolích, kdy lidé nemůžou uvěřit, že jsem to já, ten romantický popový zpěvák…(smích) Život je holt plný překvapení. Proto je krásný.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Lenka Walderová

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS – Pánské obleky www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-8-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Tagy: hudba, zpěvák

Partneři

Komentáře