Pavlína Senić - sopranistka

18.09.2012 21:56 | Dita Brančíková

 

 

 

 

„Potřebuji hodně spánku, pravidelný pitný režim a za snad úplně nejdůležitější považuji dokonalé zvládnutí dobré pěvecké techniky.“ Pavlína Senić

 

 

 

Nebudu daleko od pravdy, když nazvu Pavlínu Senić naší nejkrásnější sopranistkou, a to nejen díky jejímu pěveckému růstu, nepřehlédnutelnému charismatickému projevu, ale i bohaté divadelní a koncertní činnosti. Pavlína je absolventkou Hudební akademie múzických umění v Praze a během studií absolvovala stáž na prestižní vysoké škole Guildhall Shool of Music and Drama. Stala se pravidelným hostem koncertů pořádaných Nadací Emmy Destinnové, a to nejen u nás, ale také ve významných evropských metropolích, jako jsou Londýn nebo Vídeň. Několik let působila ve Státní opeře Praha a v Divadle J. K. Tyla v Plzni, pořádá vlastní koncerty a od roku 2001 úspěšně vystupuje s Iriem Siraels nebo třeba se zlínskou rockovou kapelou Jackye, kde je kapelníkem její manžel. V roce 2007 přijala čestnou funkci patronky Nadačního fondu Kopretina se sídlem ve Vřesovicích u Kyjova, starajícího se o děti a mládež s vrozenými kombinovanými vadami. A aby toho nebylo málo, stará se o chod restaurace Campanulla a o dvouletou dcerku Lili.

 

Jak se pozná, že má dítě vlohy, talent k muzice?
Talentované dítě se pozná tak, že přirozeně reaguje na hudbu, na rytmus, snadno napodobuje písničky a na svůj věk nadstandardně vnímá zvuky. 

 

Byla jste od malička muzikální?
Vzhledem k tomu, že můj tatínek je srbské národnosti – tedy jižan, mám zřejmě „ty správné“ genetické předpoklady pro muzikálnost po svých předcích. Maminka tvrdí, že jsem nejprve zpívala a pak až mluvila…

 

Prozraďte něco o svém dětství, kde jste vyrůstala, čím jsou vaši rodiče…
Dětství jsem strávila na vesnici a z toho vyplývalo, že jsme měly s mojí sestrou i mnoho povinností. Ovšem teď toho nelituji, protože práce – ani fyzická – mi není cizí a dokážu se postavit ke každé situaci, která se mi v životě naskytne. Letní prázdniny jsme trávili většinou u rodiny mého tatínka v Srbsku. Mám nezapomenutelné zážitky, které jsou i s dávkou nostalgie na vzpomínky „bývalé Jugoslávie“. Tatínek pochází z Valjeva, ale maminka je Češka.

 

Dá se říci, že jste se v mládí věnovala více vážné muzice než jiným druhům hudby?
Pro mě bylo na prvním místě zpívání, bez ohledu na to, o jaký hudební žánr se bude jednat. Teprve má učitelka zpěvu Jaromíra Marhanová dala mému pěveckému snažení správný směr a po letech musím pochvalně konstatovat, že pro mne udělala to nejlepší, co mohla. Ačkoliv mne od kariéry profesionální operní pěvkyně odrazovala a říkala mi, že to nebude jednoduché povolání, byla jsem neoblomná a nekompromisně šla za svým cílem. Probudila ve mně ctižádost, podloženou přesvědčením, že chci za každou cenu opravdu zpívat. Rozhodně jsem ale nikdy netoužila být hvězdou populární hudby. V jiném žánru, než je klasický zpěv, bych se určitě necítila nikdy tak dobře. Dnes si již občas dovolím, a to výhradně na svých koncertech, „zabrousit“ třeba do muzikálu…

 

Jací jsou vaši oblíbení hudební skladatelé, ať již minulí, nebo současní?
Nemohu se nezmínit o velikánech, jako jsou A. Dvořák, B. Smetana, B. Martinů, J. Křička, O. Mácha, a tak bych mohla pokračovat, protože máme opravdu ještě spoustu dalších skvělých skladatelů světové úrovně!

 

Jste absolventkou Hudební akademie múzických umění v Praze. Během studií jste absolvovala stáž na prestižní vysoké škole Guildhall Shool of Music and Drama u profesorky S. McChulock. Čím pro vás byla tato stáž přínosná?
Tato stáž se pro mě stala významným mezníkem v mém studiu. Až tam jsem pochopila a viděla, že práce s hlasem je velmi specifická záležitost, a trvalo mi několik let, než jsem některé cenné rady paní profesorky dokázala technicky zvládnout. Měla se mnou nevídanou trpělivost a její styl práce pro mne hodnotím jako na české poměry naprosto nevídaný. Dokonce jsme si nějaký čas po ukončení mé stáže ještě dopisovaly. Za tuto nabytou zkušenost jsem HAMU dodnes velmi vděčná.

 

Jak pečujete o svůj hlas?
Potřebuji hodně spánku, což teď při péči o naši 18měsíční dcerunku opravdu příliš nejde (smích). Pravidelný pitný režim (minerální nesycenou vodu) a za snad úplně nejdůležitější považuji dokonalé zvládnutí dobré pěvecké techniky.

 

Několik let jste působila ve Státní opeře Praha. Na která představení, která jste zde odzpívala, jste pyšná?
Státní opera už není po politickém rozhodnutí samostatným operním domem, ale spadá pod kuratelu Národního divadla. Zazpívala jsem si tam krásná představení, jako jsou např. role první dámy v Kouzelné flétně W. A. Mozarta a tři hlavní role ve Vivat opereta, což byla trilogie nejznámějších operet, a já měla tu čest být při tom! Současně to však pro mne byla také velmi náročná představení.

 

Které naše operní pěvkyně obdivujete?
Vždy mne potěší, pokud je ve světovém hudebním světě vidět a slyšet české jméno, za což musíme poděkovat Magdaléně Kožené, Dagmar Peckové, Evě Urbanové a dalším interpretům, za to, jak skvěle reprezentují naši zemi.

 

Vládne v této branži konkurence?
Ano, a považuji to za prospěšné a z hlediska zvyšování kvality dokonce za přínosné. Bez konkurence by to v dnešním nelítostně konfrontačním světě snad ani nešlo. Myslím si ale, že ne vždy dostanou šanci jen ti nejlepší!

 

Kde ráda vystupujete?
I přes to, že v klasické hudbě je pro pořádání koncertů a představení využíváno většinou pěkných sálů včetně divadel a jiných kulturních zařízení, tak mne spíše láká nevšední až netradiční prostředí. Již několik let pravidelně vystupuji v ruině zámku Uherčice v rámci programu Hudebního festivalu Znojmo, kde koncertováním a muzicírováním zachraňujeme se slavnějšími osobnostmi, než jsem já, podlahu, strop, okna anebo střechu v křídle objektu s banketním sálem. Společné úsilí vyvíjím s hlavním patronem festivalu, houslovým virtuosem Pavlem Šporclem. Když se v Uherčicích konal první koncert, místo oken byly přes okenní rámy nataženy pouze igelitové plachty. Po každém koncertě se dosud vždy konala dražba vín, kterou jsem doporučila jako další možnost pro získávání sponzoringu (dala jsem zkušebně do dražby slámová a ledová vína z mé osobní sbírky a finanční úspěch se záhy dostavil), a získaný výtěžek pak slouží potřebné věci. V současné době je v sále již opraveno všech osm oken (jedno okno stojí přes 50 tisíc korun) a začínáme s opravou stropu. Je krásné se tam po roce vracet a potěšit se zjištěním, že staré omšelé interiéry se opět mění v původní krásu...

 

Na které ze svých vystoupení ráda vzpomínáte?
Právě na zmiňované Uherčice a na takové koncerty, u kterých si pořadatel nemohl být předem stoprocentně jistý, zda se vůbec bude náš koncert tamním lidem líbit, a ejhle, já navzdory tomu tam jezdím třeba už 9 let, což je více než jen hezká satisfakce.

 

Míváte před vystoupením trému?
Záleží na repertoáru. Pokud mám od pořadatelů požadavek na nové skladby anebo pěvecky náročné árie, tréma bývá větší, a pokud zpívám mě dobře známý program, jde spíše o koncentraci a přirozené vnitřní napětí než o klasickou nervozitu.

 

Jak hodnotíte zájem veřejnosti o vážnou hudbu?
Nemyslím si, že by se něco za posledních 15 let výrazně změnilo. Ale k současné uspěchané době to asi patří, že si lidé raději přehrají kvalitní CD nebo DVD na supermoderní technice kolikrát i v autě, než aby „ztráceli čas“ návštěvou koncertního sálu. Proto na sebe musíme neustále něčím atraktivním upozorňovat, kvalitou zpěvu být výjimeční a snažit se, aby si nás dostatečně všímala média.

 

Myslíte si, že se u nás dělá dost pro rozšíření vážné hudby mezi širokou veřejnost?
Nedokážu to zcela objektivně posoudit, zdá se mi, že reklamy je všude dost a nabídek na koncerty protagonistů vážné hudby také. Je to spíše generační problém. Pokud babička nepustí svému vnoučeti úryvek z opery a nevezme ho ani do divadla, jak pak má nejmladší generace vědět, že tady něco takového vůbec existuje? Mně spíše přijde úplně famózní, jak jsou některá díla nebo skladby napsané, že se hrají třeba déle než sto let, a přesto jsou stále dokonalé a svým pojetím aktuální.

 

Co si doma pouštíte, když se chcete odreagovat?
Ticho… (smích) A v autě poslouchám nejraději motor… Ale protože můj manžel je kapelníkem zlínské rockové kapely Jackye, tak tady „zištně“ prohlašuji, že poslouchám právě a jenom tuto kapelu, se kterou ale mimo jiné už druhým rokem zpívám. S mým citlivým sluchem ale někdy vydržím pouze jednu skladbu a pak prchám do zákulisí (úsměv).

 

A to s Jackye vystupujete ve večerní róbě?
Ne, ne, ne! Mám speciální převlek. Přiléhající černý overal, k němu vysoké kožené kozačky, a „rajcovní“ paruku platinové barvy. Když kapela ohlásí, že přichází zazpívat operní diva, než se diváci rozkoukají a pochopí, že jsem opravdu operní pěvkyně, je skladba téměř u konce (smích). Letos „má“ kapela Jackye vystupovala také na Benátské noci, a sice na hlavní Jack Daniels stage společně s Brianem Adamsem, Support Lesbiens, Arakain, Gamma Ray a dalšími rockovými hvězdami, což byl pro mne skvělý zážitek. Horší to už bylo s počasím. Bylo více než 35 stupňů a já měla na sobě již zmiňovaný černý neprodyšný sexy převlek... (smích)

 

Zašla byste si třeba na diskotéku?
Ale musel by tam zpívat Michal David! A myslím to zcela vážně, že jeho písničky mne pokaždé zvednou ze židle. Miluji totiž tanec. (úsměv)

 

Takže jste typické Husákovo dítě – plné třídy žáků ve školách, céčka a Michal David. Co jste tehdy mimo Michala Davida, poslouchala?
Ale vůbec ne Michala Davida! Mým vzorem byla Madonna, dodnes ji velmi obdivuji. Až později jsem si oblíbila céčka (smích). Ale třeba rodiče poslouchali Šimka a Grossmana a jižanskou hudbu. Takže se u nás styly mísily.

 

Také jste vystupovala v divadle J. K. Tyla v Plzni, jak jste se k tomu dostala? Konkurzem? Předzpíváním? No právě že ne. Byla jsem docela drzá, a když se připravovala opereta Hraběnka Marica (kterou jsem již v tu dobu zpívala v ústeckém divadle), napsala jsem tehdejšímu řediteli Meluzínovi, zda by mě nechtěl angažovat. On mi velmi zdvořile odpověděl, že má roli dávno obsazenou. A pak po nějaké době se mi ozval, jestli bych přijala nabídku k nastudování jiné role. Naše spolupráce nakonec trvala několik let a jsem mu za to docela vděčná.

 

Jaké role jsou vám nabízeny?
U nás je oproti zahraničním zvyklostem uplatňován trochu složitější přístup. Na počátku mé pěvecké dráhy jsem zpívala většinou operety, jelikož nejen tancuji, ale nemám problém ani s prózou a herectvím. V naší republice se ovšem velmi snadno „zaškatulkujete“ a pak, i když je mým odvěkým snem role Mařenky v Prodané nevěstě, jako pěvkyně, která dříve zpívala operety, a v mém případě ještě k tomu všemu s vizáží „jižanky“, se režisérům do této role zatím zřejmě nijak extra moc nehodím… (úsměv)

 

Neměla jste někdy touhu být herečkou?
Když jsem studovala na HAMU a někdy samozřejmě přicházelo období, že mi zpívání nešlo podle mých představ, tak jednou z legrace říkám svému kolegovi – herci: „Pepí, já asi budu raději herečkou…“ A on mi tehdy na to bleskově odpověděl: „Pavlínko, špatných hereček už je dost!“ (smích) Omlouvám se všem herečkám.

 

To byl ale nezdvořák, ten Pepí! Váš manžel, Tomáš Úlehla, je spoluzakladatelem nadačního fondu Kopretina. Co bylo příčinou, motivací stát se jeho patronkou?
Nabídl mi to můj budoucí muž, tehdy ještě zlínský primátor. Já se stejně jako Tom věnuji charitativní činnosti po celé období své umělecké kariéry a jezdit na Moravu, mezi milé lidi, a ještě pomáhat potřebným, to se nedalo odmítnout.

 

Před třemi lety jste se vdala. Prý jste pro děti z Kopretiny pořádali s manželem ještě jednu svatbu. Čí to byl nápad?
Takové akce iniciuji většinou já a v tomto případě se ke mně bez váhání přidali téměř všichni členové správní i dozorčí rady Kopretiny. Byla to přenádherná repríza…

 

Pořádáte pro tyto děti i nějaké jiné společenské akce?
No to víte, že ano, od celodenních výletů a zábavních programů, přes hipoterapii, lyžování, koupání v moři až po mnou zorganizované koncerty nebo výtvarné soutěže a vernisáže výtvorů (v současnosti jsou to vlastnoručně zhotovené fotografické momentky pod odborným vedením nejpopulárnějšího českého mistra fotoumění Jakuba Ludvíka) z dílny našich dětiček v Kopretině ! Naše kronika je za sedm let tak bohatá, že by nám ji mohly závidět téměř všechny další podobně specializované instituce a organizace! Každoročním vyvrcholením činnosti s poděkováním sponzorům je Benefiční ples pro Kopretinu.

 

Váš manžel je rocker. Vy sopranistka. Jak to jde dohromady, nemyslím teď hudebně?
Protipóly se přeci přitahují… Jsme jako dva magnety, takže i oddělit nás od sebe by nebylo vůbec snadné! A nejpřesvědčivějším důkazem naší symbiózy či souznění je rok a půl stará Karolína-Lilian, naše vysněné zlatíčko!

 

Také spolu vystupujete, jak vypadá společné vystoupení sopranistky a rockera?
Dosavadní společná vystoupení se vždy vyznačovala manžílkovou absolutní podporou (kromě kytar mne doprovází na keyboard) na pódiu i mimo něj. Je to dnes již úplně „hodný“ rocker…

 

Jak moc řešíte róbu na představení, v čem vlastně zpíváte?
Řeším to pocitově, podle momentální nálady, a také ctím zásadu, že do stejného místa se nevracím ve stejných šatech.

 

Kromě toho všeho se také staráte o chod restaurace v Praze, ve které byla dříve galerie hudby. Dnes nese název Campanulla, což v překladu znamená zvonek. Dá se skloubit opera, koncerty, podnikání a malé dítě? Máte recept?
Když jste na každodenní povinnosti dva a rozumíte si, pak se dá zvládnout mnoho věcí najednou… Být spokojená neznamená „nemakat“. Jsem na sebe docela pyšná, že se v životě nebojím nahlédnout pod pokličku i jiným profesím, jako je třeba jednatelka firmy nebo členka představenstva akciové společnosti. Sice bych potřebovala, aby den měl alespoň 48 hodin, ale zatím se držím úspěšně „nad vodou“ a nasávám všechny nabízené příležitosti či zkušenosti, které můj život přináší.

 

Změnily se s příchodem malé Karolíny-Lilian nějak vaše zaběhlé rituály?
Mnohem méně spím, nestíhám se scházet s kamarádkami jako dříve a musím pečlivě plánovat každou chvilku volného času, abych profesně nestagnovala… Je to docela náročné, ale Lilianka mne natolik naplňuje, že je oproti mým zaběhnutým rituálům již od narození zcela neohroženě na prvním místě!

 

Jaká jste matka?
Na to jsem se raději zeptala manžela a tady je jeho odpověď: „Jsi starostlivá, krásná maminka, jenom bys nemusela mít občasnou paniku z toho, že Lilinku neuvidíš pár hodin, protože já se o ni postarám se stejnou snahou o její pohodlí a o vše, co potřebuje, jako ty, lásko!“ Jinak mně občas jako každý chlap samozřejmě také vyčte kde co, ale je krásné vědět, že nás obě nade vše zbožňuje. Takže jsem „vyklidněná“ matka…

 

Jste velmi atraktivní, co všechno děláte pro to, abyste vypadala dobře?
Mé know-how si s dovolením opravdu nechám jen pro sebe… Ale rozhodně si hlídám stravu, fyzickou kondici a zdravý životní styl. A trochu prozradím: mazat, mazat a mazat, protože ten, kdo maže, jede! (smích)

 

Jak sama sebe vidíte za dvacet třicet let?
Nerada věštím ze skleněné koule, i když občas si nechám vyložit moji (naši) budoucnost od přátel, kterým dlouhodobě důvěřuji, že ví, o čem hovoří. Pokud nám však s mým manželem bude sloužit zdraví, pak se vidím v roli spokojené elegantní babičky, milující své děti (i ty z Tomova prvního manželství), třeba již i vnoučky, a ráda bych se realizovala nejen pěvecky, ale i pedagogicky nebo podnikatelsky. Člověk musí být v neustálém pohybu, aby neměl čas přemýšlet o nedůležitých věcech…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make-up: Pavel Bauer Estée Lauder www.esteelauder.cz

Foceno v restauraci Campanulla www.campanulla.cz

Korektura: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře