Petr Kolář - zpěvák

28.07.2015 17:20 | Eva Procházková

Narodil se v Českých Budějovicích. Cesta za hudbou ho zavedla do Prahy, kde poznal zblízka muzikál a kde začala jeho spolupráce s významnými hudebními skupinami. Nakonec se vydal na sólovou dráhu. Rocker, jemuž nejvíce fanoušků paradoxně přinesla popová píseň Ještě že tě, lásko, mám, kterou původně ani nechtěl zpívat. Karel Svoboda ho přemluvil. Jeho soukromý život je často propírán bulvárem, nikdo však nezpochybňuje kvalitu jeho nádherného hlasu. Vydal několik CD, nevyhýbá se ani netradičním projektům. Pokud texty a hudbu ke svým písním nepíše sám, alespoň do procesu jejich tvorby aktivně zasahuje.

Jako Jihočech – začínal jste lidovkou, folkem, nebo rovnou bigbítem?

Pro jižní Čechy je lidovka opravdu typická, ale mě nijak zvlášť nezasáhla, i když na různých rodinných sešlostech se zpívávala. Táta ji měl moc rád, mě spíš bavil folk a country. Moje o pět let starší sestra začala zpívat s úspěšnou folkovou kapelou Nezmaři a mě brávala s sebou na zkoušky. Poslouchal jsem, ani jsem nedutal, i zlobit jsem zapomněl. Líbily se mi vokály, členité, klenuté melodie, sám jsem se ale folku věnovat nechtěl. Mě uchvátila jiná muzika…

Jaká?

Starší bratr mého kamaráda poslouchal Beatles. Nosil „lenonky“ a hrál si na Johna Lennona. Rozhodl jsem se, že já tedy budu Paul McCartney a začal jsem se učit hrát na kytaru. Už v patnácti jsme „váleli“ beatlesácké písničky. To byly moje začátky, a ty jsou vždycky hodně důležité. Potom už jsem založil svou první skupinu.

Hrál jste i na jiné nástroje?

Doma byl klavír, sestra se na něj učila hrát, a tak byl připravený i pro mě. Chodil jsem na něj hrát do hudební školy. Potom jsem ale objevil buben a věděl jsem, že to bude pro mě to pravé. Uprosil jsem rodiče a ti mi koupili můj první bubínek pod stromeček. Nikdo mi neukázal ani neporadil jak s ním, bušil jsem do něj sám. O prázdninách jsem si vydělal na brigádě na celou bicí soupravu Amati a pak už jsme jeli Katapulty, Olympiky, na jejich skladbách jsme se učili hrát bigbít.

A začal jste zpívat…

Zpívat jsem nechtěl, ale v naší partě to nikdo neuměl, bylo to potřeba, a tak jsem se „obětoval“. Zpíval jsem a hrál na bubny, jenže to nešlo dohromady zvládnout. Kluci rozhodli, že bubeníka seženeme snáze než zpěváka – a bylo rozhodnuto. Bylo mi to líto, bral jsem to jako podraz, bubny jsem měl rád a mám je rád dodnes. Nedalo se nic dělat, přijal jsem to. Vznikla regulérní kapela s lídrem, s kytaristy a bubeníkem. Naším zřizovatelem bylo JZD Hůry, jmenovali jsme se Agro-rock. (smích) Hráli jsme na různých schůzích, byli jsme nadšení, plní energie a naše muzika se líbila.

foto: Robert Vano

To už jste ale končil základní školu, šel jste studovat hudbu?

Kdepak. Táta měl jistý politický škraloup, sestru vyhodili z posledního ročníku gymplu, já jsem nastoupil do učebního oboru mechanizátor lesní výroby. Věděl jsem, že se chci věnovat naplno hudbě, ale na učňák mám ty nejlepší vzpomínky. Byli jsme venku, v přírodě, a protože škola byla ve Vimperku, poznali jsme Šumavu, kterou mám dodnes rád. Profesor chemie a biologie hrál na trubku a vedl hudební kroužek – v jeho předmětech jsem byl velmi úspěšný…

Rozhodl jste se dobýt Prahu?

Přišel rok 89, vypadalo to, že každý může vyrazit za svým snem. Přál jsem si odejít do Prahy, ale tenkrát jsem si ještě netroufl. A tak jsem vzal raneček a odjel do Plzně, tam bylo tenkrát hodně bigbítových kapel, které jsem znal. Spal jsem chvíli na nádraží a sháněl hospodu, ve které se scházejí muzikanti, abych se poptal. Nakonec jsem zpíval se dvěma kapelami, dařilo se mi. A když jsem začal cítit, že se dál nijak neposunuju, že už mě tohle hraní nenaplňuje, šel jsem dál. Tentokrát už do Prahy.

Jaký byl váš první pražský hudební počin?

Ani v Praze jsem nikoho neznal, a tak jsem začínal zase znovu, od začátku. Konkurzem do muzikálu Dracula. Tu roli jsem nakonec nezískal, protože typově na ni byl vhodnější Dan Hůlka, ale s vděčností vzpomínám na dirigenta Jirku Škorpíka, který mi nabídl zpívat tam ve sboru. Byla to obrovská zkušenost, i když jsem před tím dělal jinou muziku. Tohle bylo krásné souznění vokálů, klenutá melodie – vzpomínal jsem na sestřiny Nezmary.

Dracula byl první, ale zdaleka ne poslední váš muzikál…

Bylo jich už kolem dvaceti. Když se vám daří, jste spolehlivý a plníte režisérovy pokyny, začne se o vás vědět. Vytvoříte si jméno a role začínají přibývat. Po Draculovi následovaly muzikály Hair, Hamlet, Krysař, Johanka z Arku, Excalibur, Láska je láska, Golem, Tři mušketýři… v mnohých už jsem se objevil i v hlavní roli. Vždycky jsem chtěl zpívat v kapele nebo sám, ale muzikály jsme brali jako takovou hlasovou rozcvičku, trénink… Nejhorší pro zpěváka totiž je, když nezpívá a čeká na příležitost. V devadesátých letech muzikály „jely“ 6x týdně, byli jsme v kondici.

Prošel jste dvěma známými kapelami – Precedens a Arakain. Jak vzpomínáte na koncerty se skupinou Precedens v Malostranské besedě? Byl to váš „čas malin nezralých“?

Vzpomínám rád. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, osud mě někam vedl. Musel jsem se rozhodnout a nevěděl jsem, jestli dělám dobře. V roce 96 si mě po odchodu Báry Basikové Martin Němec vybral do Precedens, byla to pro mě pocta a osm krásných let. Hrály tam muzikantské ikony, a i když hudba byla jiná, než jsem poslouchal, jsem muzikantsky tvárný, umím se přizpůsobit a dokázal jsem si v ní najít to, co mě bavilo.

Arakain – to byla asi vaše srdeční záležitost…

Zase takové řízení osudu. Odešel Aleš Brichta, pro mě to byl návrat k muzice, s níž jsem v sedmnácti začínal. Neměl jsem to jednoduché, přebíral jsem štafetu po Alešovi, který měl u fanoušků silnou pozici. Chtěl jsem to zkusit, a povedlo se, vzali mě…

foto: Robert Vano

A pak přišla písnička Ještě že tě lásko mám. Přinesla vám velkou popularitu, posunula vás k popu, podle některých fanoušků jste ale zradil. Jeden z nich dokonce napsal: „Má nádherný metalový hlas, ale nemá metalové srdce…“ Co vy na to?

To je asi přirozená reakce zhrzených fanoušků metalu, ale kdo mě zná, tohle by nenapsal… Byl to velký zlom, Karel Svoboda mi důvěřoval a k nazpívání té písně mě přemluvil. Byla to narozeninová píseň pro jeho ženu a nikdo nečekal, že to bude taková bomba. Rozšířilo to řady mých fanoušků, některé jsem ztratil, mnohé získal... nikdy se nezavděčíte všem, tak to prostě je. V letech 2005–2006 to byla nejhranější píseň.

Byla impulzem k nastartování vaší sólové dráhy?

Nebyla, ale sešlo se to ve stejnou dobu. Když jsem se rozhodoval, v rádiích se ještě nehrála. V té době jsem hrál už tři roky s Arakainem, vystupovali jsme často na náročných koncertech, točili jsme desky, hrál jsem v muzikálech – bylo toho na mě moc a věděl jsem, že se něčeho musím vzdát. Přál jsem si zkusit sólovou dráhu, šel jsem za svým snem… V muzice nikdy není žádná jistota, je to takové nahoru dolů, nikdy nevíte, co bude dál.

foto: Robert Vano

Zvládáte současně i ty již zmiňované muzikály?

V současné době hraju ve velmi úspěšném muzikálu Mamma Mia s písničkami skupiny ABBA. Je pro mě výjimečný především tím, že nehraju žádného klaďase jako jindy, spíš takového troubu, rebela, cestovatele, spisovatele… Mám tam málo zpěvu a daleko víc činohry, mluveného slova. A to mě lákalo, je to pro mě nová, zajímavá zkušenost.

Změnilo to nějak váš vztah k písničkám skupiny ABBA?

Nebýval to můj šálek čaje, ale díky muzikálu jsem si uvědomil, jak je ta hudba do detailů propracovaná. Harmonie, frázování, jak to všechno dohromady ladí. Najednou se mi to zdálo geniální a jsem rád, že jsem to díky té práci poznal a ocenil. Je to skvělá muzika. Pokud by byla v muzikálu hudba, která se mi příčí, nehrál bych v něm.

Jak jdou dohromady rock a opera? Vím, že jste spolupracoval s Evou Urbanovou…

Je to hudba diametrálně odlišná, ale právě ten kontrast je velmi zajímavý a jde to nádherně dohromady. Zpíval jsem nejen s Evou Urbanovou, ale absolvoval jsem i turné s Gabrielou Beňačkovou, Peterem Dvorským a stočlennou filharmonií. Paradoxem je, že od čtrnácti let hraju bigbít, ale deseti let jsem chodil na soukromé hodiny operního zpěvu k paní profesorce Ludmile Vavrečkové. Operní zpěv mi pomohl zlepšit techniku, rozsah. Další velkou výzvou pro mě bylo turné s Alexandrovci. Byla to docela legrace. Jsou to profíci, světová rarita. U nás evokují staré časy, na západě jsou velkou atrakcí. V pití jsem jim samozřejmě nestačil… (smích)

Ráda bych se zastavila u vašich posledních dvou CD. Obě jsou svým způsobem zvláštní…

Ano, ta předposlední deska se jmenuje Čas nás naučí a vznikla v roce 2011 v Los Angeles. Když mě oslovili američtí hudebníci, myslel jsem, že se jedná o aprílový žert. Byla to neuvěřitelná nabídka. Byla to příjemná práce, jsou to profíci, pro které je úplnou samozřejmostí být připravený, naplno se koncentrovat. Když se dařilo, nikdo neřešil hodiny, pracovali jsme i v noci, kdy jsme cítili „energii shora“. Navzdory různému místu narození nás hudba spojila a snad je to na výsledku vidět.

A ta zatím poslední?

To jsou starší písničky v novém, akustickém kabátě – Petr Kolář Na Žofíně. Spojení smyčcového kvarteta s akustickými nástroji. Otestovali jsme to na koncertech, mělo to velmi krásné ohlasy. Jsou to zajímavé aranže, které se musí zahrát přesně, pozná se každá chybička. Není to tak nahlas, jinak to vyzní. Znal jsem akustické koncerty ze zahraničí, jen jsem čekal, až to ve mně dozraje. Už v roce 2009 jsme v létě jezdívali na akustické koncerty po hradních a zámeckých nádvořích. Byla to romantika, úplný „kýbl romantiky“… (smích)

foto: Robert Vano

Zpíval jste někdy na nějakém neobvyklém místě?

V Itálii jsem zpíval na konci lanovky pro lyžaře. Na italské sjezdovky jezdí rádi Češi, Slováci, Poláci, takže obecenstvo si mě našlo. Sešlo se kolem pěti set lyžařů, majitelka hospody byla nadšená, tolik lidí tam ještě nikdy neměla. Byla to taková kuriozita mezi mými koncerty, nejvyšší místo, na kterém jsem kdy hrál.

Máte nějaké své dvorní autory písní, nebo oslovujete pokaždé někoho jiného?

Snažím se, aby každá má deska byla jiná, mám rád, když jsou pestré. Každá vznikla s jiným producentem, kterého jsem oslovil. Zasahuji do hudby i do textu, přizpůsobuji to sobě, své náladě, momentální situaci, někdy si písničky skládám sám. Pro desku, kterou právě chystám, jsem oslovil osvědčeného rockera Miloše Dodo Doležala. Vím o něm, že dokáže věci dotáhnout do konce a to mi vyhovuje. Vytváříme písničky spolu, cítíme to stejně. První vlaštovka, písnička A proč ne, už je hotová a dá se poslechnout na YouTube. Deska bude kytarovější, rockovější než ty předchozí, vystřídají se tam jak tvrdé rockové polohy, tak rockové balady.

Jak trávíte svůj volný čas? Spíš o samotě, nebo raději mezi kamarády?

Tak i tak. Věrných kamarádů zas tolik nemám, ale mrzí mě, že se potkáváme méně, než bychom mohli. Mám rád osobní kontakty, rád si pokecám o životě. Proto se rád potkávám i s přáteli ze svého fanklubu. Když mám volno, poslouchám muziku a taky hodně sportuju. Miluju tenis, cyklistiku, plavu, mám rád bowling. Mou vášní jsou i hory, lyžuju, jezdím na snowboardu. Ale také si umím lehnout na gauč a dívat se na televizi.

Věnujete svému hlasu nějakou speciální péči? A je to odlišné v mládí a teď?

V mládí jsem zpívat nechtěl, takže jsem se o hlas příliš nestaral. Později jsem deset let chodil na hodiny operního zpěvu, tam jsem se hlasové hygieně věnoval, ale spíš zastávám názor, že zbytečně se šetřit a hýčkat znamená jít s výkonností dolů. Pokud je člověku dáno a hlas má fungovat a držet, bude to tak. Samozřejmostí jsou hlasová cvičení, rozezpívání, ale nijak úporně se nešetřím.

Je pro vás hudba nade vše?

Nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného, hudba by mi chyběla. Jsem rád, že mě osud zavál tam, kam jsem chtěl, ale já jsem mu pomohl… V životě je to vždycky něco za něco. Spoustu věcí jsem ztratil, spoustu získal…

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Hotel Savoy Prague www.hotelsavoyprague.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky Bandi www.bandi.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře