Petr Malásek - hudební skladatel, pianista

28.11.2010 09:45 | Michaela Lejsková

 

 

 

„Improvizace je základem mého bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně pestrý.“ Petr Malásek

 

 

 

 

 

Představujeme vám hudebníka a skladatele Petra Maláska, jehož prsty dokážou rozeznít zvuk kláves stejně tak citlivě, jako srdce posluchače. Jeho hudební vystoupení jsou toho důkazem. Ani posluchač znalý koncertu si nemůže být jistý, co se bude na pódiu odehrávat. Na vystoupeních hraje hlavní roli improvizace, a právě ta se stává živou vodou pro účinkující i publikum. Hudba v podání Petra Maláska je jako v rukou proměnitele. Z romantické hudby dokáže přejít do dramatické s obdivuhodnou rovnováhou. Jsem přesvědčená, že tímto způsobem může zacházet s tóny jen ten hudebník, který hudbu skutečně miluje.

Celý život jste obklopen především hudbou. Čím ještě se rád obklopujete?

Spíše než věcmi se rád obklopuji lidmi. S přibývajícím věkem se okruh kamarádů jaksi vykrystalizoval, vzájemné vztahy se délkou přátelství dost upevnily. Tím, že celoročně jezdíme po zájezdech, koncertech, jsme spolu prakticky pořád. To hodně prověří charaktery.

 

Jaká je frekvence vašich vystoupení?

Hrajeme téměř denně, někdy i dvakrát. Když současně skládám například hudbu k filmu, je to veliká prověrka sil a mnohdy pracuji i na úkor spánku. Je to dost náročné.

 

Když jste v takovém pracovním nasazení, kde berete inspiraci pro nové skladby?

Inspirací je sám život a často termín, který na mě tlačí. Když víte, že máte mít za týden osmdesát hudebníků ve studiu a na papíře není dosud ani čárka, to je nejlepší inspirace.

 

Zdá se, že máte rád adrenalin.

Překvapivě se do takových extrémů pouštím rád, protože najednou i sám žasnu, co ve mně všechno dřímá. Ale takový ten vžitý model inspirace a múzy, to u mne nefunguje. Většinou je všechno opravdu vydřené a musíte to „vysedět“. Nic nepřichází shůry. Možná se to někomu děje, ale mně se to ještě nestalo.

Skládáte-li právě hudbu pro film, jaké dostanete podklady? Máte scénář a pak musíte zapracovat na představivosti? Nebo vidíte hotový film a pak tvoříte hudbu? V tom případě však nejspíš nemáte tolik časového prostoru.

Vidím ho v tzv. offlinové verzi. To znamená, že film je už sestříhaný, což je strašně důležité. Po přečtení scénáře je většinou ta představa úplně jiná. Podle toho se velmi špatně hledá nápad. Zběžně si scénář přečtu, abych věděl, o čem zhruba příběh je, a mohl si přemýšlet o nějakém klíči, jak film uchopit.

 

Máte nějakou pravou ruku nebo konzultanta, který s vámi pracuje na filmové hudbě?

Je to hlavně režisér, který je nejpovolanější do věci mluvit a se kterým to probírám. Takže každý film i divadelní představení jsou vždy o dlouhých diskusích. Hodně často se děje, že hudba složená pro jednu část, se najednou hodí pro část jinou, takže všechno předělávám. Není to vůbec na škodu, protože tak vznikají zajímavé souvislosti, bohužel však většinou za velkého časového tlaku. Jediné, co je na filmu dané, je totiž datum jeho premiéry. A protože hudební skladatel je vždy v řetězci filmových profesí ten poslední – hudba se skládá na téměř hotový, sestříhaný film – velice často bojuji s časem.

 

Někde jsem slyšela, že pro umělce je čtyřicet procent úspěchu mít naposlouchanou hudbu. Jaký je váš názor?

Byly doby, kdy jsem si život bez hudební kulisy nedokázal představit. Kdekoliv jsem byl, všude hrála hudba. S přibývajícím věkem mám raději ticho. Vypínám rádio, přemýšlím si. Toto má ale každý jinak, neexistuje jednotný recept. Mít naposlouchanou hudbu, v tom to myslím není. Je to spíš o posedlosti. Hudbu je potřeba milovat. Ale dnes je různé kvalitní hudby tolik, že udržet si určitý přehled je dost těžké. Navíc publikování hudby je dnes velmi rozšířené, lidé dávají svou tvorbu na různé servery, Facebook, YouTube, MySpace, tam někde je budoucnost. Svět se tím zmenšil a zrychlil, ale mně to v zásadě nevadí. Žijeme v takové době.

 

Myslíte si, že v tomto hudebním dění je pořád kam jít?

Řekl bych, že určitě! Jsem fascinovaný hudebníky té nejmladší generace. Vždyť jen v České republice je spousta fantastických talentů. Jiná věc je, že v této době a v této konkurenci je pro ně hrozně těžké se prosadit.

 

Jak s tím může hudebník naložit?

Podle mého je budoucnost v živém hraní, v koncertech. Hudební nahrávky mají cenu pouhé informace, která je volně dostupná na internetu, a o to více lidé raději navštěvují živá vystoupení. Pociťuji to i osobně. Virtuality je dnes tolik, že lidé po koncertech mnohem více prahnou.

 

Jak si podle vás stojíme s podniky nabízejícími živá vystoupení?

Výborně! Dokonce někdo spočítal, že jen v Praze je denně 20 000 volných divadelních a koncertních sedadel, a to už je číslo, za které by se nemusela stydět ani nepoměrně větší metropole.

 

Věnujete se spíše melancholické hudbě?

Romantický klavír mám v rodině a myslím si, že k tomuto typu hudby mám i trochu sklony… Ale scénická hudba, které se věnuji, je žánrově velmi obsáhlá a tam by mi pouze romantika nestačila.

 

Našel jste si cestu k hudebnímu povolání sám, nebo si tady prosadil svou váš otec, Jiří Malásek?

Tím, že člověk vyrůstá v hudební rodině, nevnímá tuto práci jako něco výlučného. U nás byl klavír stejně samozřejmou součástí domácnosti, jako když třeba maminka vaří. S mými prvními klavírními pokusy rodiče usoudili, že zřejmě nějaký talent mít budu, a tak jsem v šesti letech nastoupil do lidové školy umění. Pak jsem se rozhodoval, zda jít na konzervatoř, protože stejně jako hudba mě docela bavila i matematika. Tatínek mi ale řekl, že jako muzikant budu mít lepší vojnu. (smích) Na konzervatoři jsem si ještě přibral studium skladby, kterou jsem následně vystudoval i na Akademii múzických umění. V té době jsem se také stal externistou v Tanečním orchestru Československého rozhlasu a to pro mne byla obrovská muzikantská škola.

Jaký jste si vybral hudební styl?

Právě v TOČRu jsem přičichl k jazzu, který mne naprosto uhranul. Hltal jsem své oblíbené pianisty – Keitha Jarretta, Chicka Coreu, Herbieho Hancocka. Dnes se okruh mých oblíbenců ještě daleko více rozrostl.

 

Co vy a improvizace?

Improvizace je základem mého bytí a to mě baví. Když neplánujete, začne být život hodně pestrý. Nejen v hudbě považuji improvizaci za úplný základ.

 

Koho doprovázíte na jevišti nejčastěji?

Osud mi nemohl lépe vybrat dámy, které doprovázím na jevišti. S paní Hanou Hegerovou vystupuji již dvacet let. Už jsme téměř jako rodina. Dále spolupracuji s Lucií Bílou a Martou Kubišovou.

 

Mohou se fanoušci těšit na vystoupení Hany Hegerové, nebo má v plánu je omezit?

Určitě mohou, frekvence koncertů je tak čtyřikrát až pětkrát do měsíce. Koncerty jsou pro Paní – jak Haně Hegerové říkáme, jako živá voda. Člověk žasne, jakým způsobem si Hana Hegerová dokáže podmanit publikum.

 

Vnímáte něco podobného také u jiné zpěvačky?

Doprovázím také Lucii Bílou a u ní vnímám podobnou vlastnost. Každý její koncert je jedinečný, je v něm hodně improvizace. Lucka je spontánní typ, který hudbou naprosto žije. Právě u lidí, jako jsou Lucie Bílá, Hana Hegerová či Marta Kubišová, vše vzniká až na pódiu. Všechny tři jsou vlastně v principu fantastické jazzové zpěvačky. Já mám vlastně takový celý život, improvizujeme i v rodině. Neplánovaně cestujeme, neplánovaně se rozhodujeme k různým aktivitám. Možná proto jsme spolu tak dlouho, protože vztah pak nemá šanci spadnout do nějakého stereotypu.

 

Co vás a vaši ženu svedlo dohromady?

Moje milovaná žena je nejen herečka, ale také choreografka. Potkali jsme se v rámci spolupráce na muzikálu Cabaret v Divadle Na zábradlí, v němž byla Dana v angažmá, a v němž navíc dostala na starost choreografii. Už je to patnáct let, co jsme spolu. Tím, že jsme oba velmi pracovně vytížení, skoro nikam nechodíme a žijeme si poměrně poklidným životem. Jednou jsme byli dokonce zvoleni nejnudnějším párem roku. (smích)

Jaké naděje vkládáte do svého syna, co se hudby týká?

V tomhle jsem hodně neambiciózní rodič. Hlavně si přeji, aby měl šťastný život, ať už bude dělat cokoliv. Dnes je mu dvanáct let a má hodně zájmů. Já sám jsem dřinu vrcholového muzikanta absolvoval, proto bych toho své dítě raději ušetřil. Otevíráme mu svět nejvíc, jak to jde, umožňujeme mu věnovat se aktivně zájmům, cestovat. Snažíme se, aby pochopil, že jen cílená a systematická práce ho dovede k úspěchu, až si najde to, v čem bude šťastný a čemu se bude chtít profesně věnovat.

 

Dáváte přednost aktivní dovolené nebo spíše té relaxační?

V tomto směru také improvizujeme. Vybíráme letenky na poslední chvíli, když víme, jak si můžeme zorganizovat volno. Máme svá oblíbená místa, kam se rádi vracíme. Většinou kolem Vánoc či silvestra jezdíme „nasát“ atmosféru New Yorku. Máme rádi tamní divadla, atmosféru klubů, tam nás to baví, načerpáváme energii.

 

Na co z vaší nové tvorby se můžeme těšit v blízké době?

S paní Hegerovou chystáme novou desku. Od první chvíle – právě těch dvacet let – tuto desku připravujeme a mluvíme o ní. Teď jsme se již zavřeli do studia a pilně na ní pracujeme. Tak to snad vyjde… Držte nám palce!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 Petr Malásek: * 10. června 1964

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lukáš Fronk

Publisher: Profashion 3/2010

Komentáře