Petr Nouzovský – violoncellista

18.10.2017 10:54 | Eva Procházková

Patří k našim nejlepším violoncellistům. Je absolventem Pražské konzervatoře a HAMU v Praze. Studoval v Drážďanech, Madridu a absolvoval mistrovské kurzy v mnoha zemích světa. V roce 2005 vystoupil poprvé na Pražském jaru. Od té doby ještě pětkrát. Stal se laureátem různých světových soutěží, otevřely se mu koncertní sály např. v Moskvě, Petrohradu, v Buenos Aires, v Tokiu či Kjótu, Kodani, Barceloně, Alžíru, Pretorii, Amsterdamu či po celém Německu. Každoročně absolvuje sto padesát koncertů doma i v zahraničí. Natočil téměř dvacítku CD. Nejnovější deska Supraphonu Vivat tango, na níž účinkuje spolu s akordeonistou Ladislavem Horákem, získala v New Yorku na základě hlasování posluchačů titul „Nejlepší violoncellové CD roku 2014“. Založil úspěšné Prague piano trio, pravidelně vystupuje s Plzeňskou filharmonií, kde je rezidenčním sólistou. Pod taktovkou šéfdirigenta Tomáše Braunera s nimi natočil kompletní dílo Bohuslava Martinů pro violoncello a orchestr. Podle zahraničních kritik má jeho hra perfektní techniku a strhující výraz.

Proč jste si vybral zrovna violoncello?

Paní učitelka ze ZUŠ, tenkrát tzv. „lidušky“, mě na základě fyziognomie předurčila ke hře na klavír. Jenže ten by se do naší garsonky nevešel. Cello bylo „náhradním řešením“. Začal jsem hrát v pěti letech.

 

Bylo od počátku jasné, že to někam dotáhnete?

Hraní mě bavilo a měl jsem i příjemnou zpětnou vazbu od lidí kolem. Jenže jsem byl líný cvičit, a tak mi dala paní učitelka takříkajíc nůž na krk – nechtěla se dívat, jak svůj talent zahazuju a nechtěla mě více učit. V tu chvíli jsem se zařekl, že jí ukážu a vyhodit se nenechám. Začal jsem poctivě cvičit. Byl to rozhodující moment v mém profesním životě. Rozhodl jsem se, že udělám maximum pro to, abych byl dobrý, nejlepší. Začal jsem se postupně zlepšovat, vyhrávat soutěže, získal jsem velkou motivaci. Nutno říci, že vykoupenou mnohahodinovou každodenní dřinou a podpořenou skvělými kantory.

 

Jak se postupně vyvíjela kvalita vašeho nástroje?

Nástroj se mění s růstem dítěte tak, jako například boty. (smích) Je to finančně náročná záležitost, takže se nástroje zpočátku půjčují ve škole. Své první cello jsem dostal od rodičů až na hudebním gymnáziu, kam jsem po základní škole nastoupil, ale odkud jsem po dvou letech odešel těsně před tím, než by mě vyhodili. Učit se matematiku a fyziku mě nebavilo. Chtěl jsem cvičit na cello. Přešel jsem na konzervatoř a odtud potom na HAMU. A můj nástroj byl stále kvalitnější. Mé současné cello stavitele Johannese Bíny z roku 1886 je skvostem. Jsem na něj hodně opatrný, mám ho rád, pořád ho opečovávám. Je to jako moje druhá žena. (smích)

 

Ve kterých cizích zemích jste studoval a podle čeho jste je vybíral?

Kromě konzervatoře a HAMU v Praze jsem studoval v německých Drážďanech a také ve španělském Madridu. Dnes už to není tak jako dříve: kdo chtěl být dobrý, musel jít studovat do Ruska. Rozdíly se stírají, jsou otevřené hranice a přístupný internet. Studenti si sami mohou vybrat, který interpret či pedagog jim vyhovuje. Našel jsem si violoncellistu, který učil v Drážďanech, kam se mi snadno dojíždělo, a později, v rámci studentského výměnného programu Erasmus, jsem studoval také semestr v Madridu. Přiznám se, že tady jsem volil spíše podle místa. Španělsko je nádherná země, kterou jsem toužil poznat. Dnes se tam vracím každoročně na koncertní turné.

foto: Robert Vano

 

Kdy jste svá studia ukončil?

Studuji vlastně dodnes. Poznal jsem mnoho pedagogů po celém světě, dokážu poznat, kdo mi vyhovuje, kdo je pro mě přínosem, kdo mi může pomoci. Objevil jsem pro sebe pedagoga, který mě nesmírně inspiruje. Je to americký violoncellista Lynn Harrell – pro mě naprosté zjevení. Po dlouhém váhání jsem mu napsal a dnes jsem jeho soukromým žákem. Naše hodiny probíhají prostřednictvím Skype. Jsou sice sporadické, ale pro mě úžasné.

 

Jaké jsou vaše současné profesní aktivity?

Jsem sólovým cellistou na volné noze. Nevnímal jsem to jako risk, prostě jsem se rozhodl a šel jsem do toho. Díky zázemí maminky jsem měl až do svých 24 let jistotu, mohl jsem cvičit, dřel jsem doslova jako kůň. Nikdy jsem nehrál v orchestru, odtud je pak cesta k mé vysněné sólové hře komplikovaná. Hraji koncerty sólové, kdy jsem na pódiu sám, dueta s klavírem, s harfou, akordeonem. Hráváme i s manželkou, violistkou Kristinou Fialovou, nebo s doprovodem orchestru. S harfenistkou Kateřinou Englichovou jsme vydali úspěšné CD u anglického labelu CUBE.

 

Violoncello a akordeon, to je docela zvláštní spojení. Jak vás to napadlo?

Napadlo to hudebního skladatele Jiřího Temla. Noty pak přinesl mému kamarádovi Ladislavu Horákovi, který učí na konzervatoři, a ten mi nabídl spolupráci. Spolu se skladbou J. Temla vzal na zkoušku i další noty, opusy Astora Piazzolly, argentinského skladatele, který oblékl tango do nového kabátu – zahrnuje prvky jazzu i klasické hudby. To mě nadchlo. Naše spolupráce vyústila ve velmi úspěšnou nahrávku Vivat tango, která vyvolala úžasnou odezvu i nové nabídky z celého světa.

 

Vy máte úspěchů celou řadu…

Ocenění ze soutěží, úspěšné kritiky z celého světa či pozvání na významná podia se nevyrovnají tomu, že mohu dělat to, co mě baví. To je pro mě odměna. Celá kariéra je samozřejmě založena na úspěších, které člověka posunují a přinášejí mu nové příležitosti.

 

Které třeba?

Třeba turné v Číně, kde vystoupím se španělsko-slovenskou kytaristkou Miriam Rodriguez Brüllovou. Trochu se bojím žabích pařátků ke snídani (smích), ale jinak se moc těším. S Miriam je velmi pohodová spolupráce, což je hodně důležité. V současné době natáčíme CD. Další velkou nadcházející příležitostí je koncertní šňůra v Japonsku, které je známé tím, že se tam k muzikantům klasické hudby chovají opravdu krásně, což je jednou za čas docela příjemné. Škoda, že je to tak daleko. Byl jsem v Japonsku šestkrát a rád na to vzpomínám. Spolu s Láďou Horákem se chystáme na koncerty v New Yorku a okolí. Radost je jezdit na koncerty do Španělska, horkokrevní Španělé dokážou hudbu ocenit a připravit neskutečné ovace. Čeká mě další vystoupení v Alžíru, v Německu, v Jižní Africe, Bulharsku, Švýcarsku, Slovinsku. Miluji cestování.

 

Když tolik cestujete, je možnost vidět vás i u nás?

Data koncertů jsou na mých webových stránkách. Mám okolo 150 koncertů ročně, o něco víc než polovinu z toho v Čechách. Přes tak velké množství koncertů jsem psychicky v pohodě. Důležitý je pro mě humor. Na komorních koncertech, kdy pořadatelé vyžadují moderaci, mi dělá velkou radost, když mohu posluchače rozesmát. Nabíjí mě to, dodává energii. Při hraní se neusmívám, mám při tom totiž blbý profil (smích), ale snažím se o oční kontakt s publikem. Mám to rád. Padají bariéry a lidé ztratí pocit, že jsme vážní „frakouni“.

 

Jednou z met pro hudebníky je účast na Pražském jaru. Třásly se vám ruce, když jste tam hrál?

Ruce se mi netřásly, já si hudbu užívám vždycky, ať hraju kdekoliv. Ale když jsem byl poprvé v roce 2005 osloven, měl jsem obrovskou radost. Šanci jsme měli dva mladí violoncellisté, já jsem měl více štěstí. Díky tomuto koncertu, který byl úspěšný, se mi podařilo získat o dva roky později záskok za skvělou cellistku, která byla indisponovaná. Během 14 dnů jsem se naučil její repertoár a zahrál s velkým úspěchem ve Dvořákově síni. Štěstí přeje připraveným a náhoda může změnit celý profesní život. Stalo se tak.

 

Také se vám někdy něco nepovedlo?

Snažím se neužírat se tím, co už nemohu změnit a raduju se ze života. Negace házím bezvýhradně za hlavu. Nepamatuji se, že bych něco pokazil nějak zásadně. Jsem hodně precizní v přípravě a snažím se, aby mi nikdo nemohl vytknout, že jsem něco podcenil. Vždycky chci ukázat, jak jsem se se skladbou popral, jak jsem si pohrál s detaily, jak překvapím posluchače tím, že uslyší, co ještě nikdy lépe neslyšeli. Jsem velmi pozitivní člověk. Život je krátký, tak proč si ho kazit. To je filozofie, kterou jsem převzal od svých prarodičů. Mám je moc rád.

 

Spolupracujete i s Českým rozhlasem?

Často. Nahrál jsem tam hodně hudby, řekl bych, že tak 25 hodin. Je to odlišné než na koncertech. Pokud při natáčení něco pokazíte, můžete to zopakovat, na druhou stranu je třeba hrát perfektně a nadčasově, protože nahrávka zůstane navždy v archivu. Důležitá je spolupráce s hudebním režisérem, na ní závisí zdar celé nahrávky. Jakmile se rozsvítí červené světýlko, člověk se ze sebe snaží dostat maximum.

 

Poznáte podle poslechu svou hru?

Většinou ji bezpečně poznám. Podle prstokladů, detailů či glissand – každý hráč má svůj osobitý styl tvorby tónů, téměř nezaměnitelný. Ale také se mi jednou stalo, že jsem dlouze v autě při poslechu rádia přemýšlel, kdo skladbu hraje a v duchu probíral všechny možnosti, kdo by to mohl být, až hlasatel oznámil, že jsem to byl já. Trochu si tedy oponuji. (smích)

 

Kteří hudební skladatelé nejvíc komponovali pro violoncello?

Byli to hlavně romantici – Dvořák, Brahms, Schumann, ale i klasicistní Beethoven, který má nádherné Sonáty. U nás je určitě nejznámější Dvořákův violoncellový koncert. Mám ho na repertoáru od svých patnácti let, tenkrát jsem ho nacvičoval čtyři měsíce devět hodin denně. Čím víc jsem ho hrál, tím méně jsem si uvědomoval jeho obtížnost a víc a víc si užíval krásu hudby. Zajímavé jsou i některé skladby soudobých autorů. Nesmím zapomenout na Bacha, prazáklad všeho krásného v hudbě.

 

Když nacvičujete novou skladbu, postupujete vždy stejně?

Většinou ano. Koncertů mám mnoho, pro nastudování koncertu s orchestrem mi musí stačit nejdéle tři týdny. Nejprve si při cestách letadlem či vlakem prohlížím noty, dělám si zápisky o prstokladech, promýšlím, jak tóny zahrát co nejlépe. Rád si skladby i naposlouchám, tím si je ukládám do mechanické paměti. Když si sednu k violoncellu, skladbu už vlastně znám.

 

Cvičíte opravdu každý den?

Když vynechám jeden den, nic se nestane. Týden už je problém, ale dá se během několika hodin dohonit. Pro lidské tělo není přirozené sedět v pozici hráče na cello, proto někdy práci vynechávám záměrně. Důležitý je relax, osvěžení. Se svou ženou, violistkou, cvičíme SM systém, jsou to cviky na prevenci a léčbu bolesti zad, pomalé cviky na způsob jógy. Plavu a rád jezdím na motorce.

 

Máte rád hru s orchestrem?

To je úplný vrchol pro každého muzikanta, na žebříčku sólisty to nejlepší. Pokud hraju s orchestrem, jsem „vyvolený“. Hraju společně s 80 muzikanty, kteří když zahrají forte, běhá mi mráz po zádech, je to úžasný pocit. Dramaturg, který mě zvolil, mi dává velkou důvěru, což je závazek i radost zároveň. Srovnatelně úžasný pocit zažívám, když hraju třeba Bacha na pódiu v kostele s nádhernou akustikou.

 

Musel jste kvůli své profesi něco oželet?

Sestra mé ženy Petra je řádovou sestrou v klášteře. Z našeho pohledu se musela vzdát mnohého – jenže ona to cítí jinak, nic jí nechybí a je šťastná. Zvolil jsem si svou cestu a ničeho nelituju. Užil jsem si a užívám život, a že nemůžu hrát fotbal? Mám cello. Nelyžuju, abych si nezlomil ruku – to by byl konec. Ale místo toho můžu plavat, jezdit na kole. Jsem zdravý, ženatý, nemám dluhy, mám několik přátel, které mám opravdu rád a mám milující rodinu.

 

Máte nějaké přání, čeho byste chtěl dosáhnout?

Chci hrát co nejlépe na cello, a pokud přijdou nějaké zpětné vazby ve formě dalších významných světových pódií, budu rád. Vím, že přijdou, protože všechna energie, kterou člověk vynaloží správným směrem, se mu jednou vrátí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky: www.nouzovsky.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

andel’s Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/andels-prague

angelo Hotel Prague www.vi-hotels.com/en/angelo-prague

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře