Petr Ožana - pianista

05.12.2012 10:05 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

 

"Někdy, když hraji, hlavou mi běží: jak já miluju ten nástroj." Petr Ožana

 

 

 

 

 

Géniem se člověk prý nerodí, ale stává se jím. Petr Ožana se v tom případě stal, nevím jestli géniem, ale jistě někým, kdo propadl hře na klavír a je schopen toto umění fantasticky přenést. Při své skromnosti a pokoře si ale jaksi odmítá připustit fakt, že už ve svém mladém věku silně oslovuje posluchač nejen klasické hudby. Různorodost žánrů, ve kterých se pohybuje při svých vystoupeních, mu vyhovuje. Možná právě proto, že hudbu miluje a přijímá takovou, jaká je, najde si v ní vždy něco pro sebe, potažmo i pro posluchače. Dalo by se říci, že jde o umění „uchopit hudbu“. Podobně to má Petr s lidmi. Zřejmě proto je ve společnosti tolik oblíbený.

 

Vybírají si pianisté vlastní žánr, nebo je jejich nepsanou povinností umět zahrát vše?

Asi to má každý jinak. Řekl bych, že si každý vybere podle toho, s čím se potká a co ho zaujme, případně to, v čem byl vychován.

 

Který styl je vám osobně bližší?

To je těžké, miluji klasiku stejně jako jazz, pop, soul, rock a jiné žánry. A šanson je tak nějak spojuje všechny dohromady.

 

Když jste začal poznávat tvorbu hudebních skladatelů, měl jste pocit, že tím poznáváte i je samotné, jejich charakter?

Dříve jsem si to skutečně myslel. Mozart – veselý, Beethoven – mrzutý, Chopin – romantik. Ale tyhle škatulky neplatí. Chopin kupříkladu neměl nijak zvlášť rád lidi a jejich obdiv. Považoval ho za falešný, pohrdal lidmi, dokonce si z nich utahoval. Nechtěl si s nimi podávat ruku po koncertě, protože se bál že by mu ublížili, nosil také rukavičky kvůli strachu z nemocí.

 

Kdo z nich vám je nejbližší, cítíte k jeho tvorbě nejvíce porozumění?

Nejbližší je mi asi Prokofjev. Svojí intenzitou a vyzývavostí. Je plný energie a neustálého života. Jeho melodičnost, to, jak zachází s harmonií a polyfonií, mě uvádí místy až k šílenství. Jeho rytmické modely a převrácené pulsace jsou nadčasové. Pak Rachmaninov svou velikostí a šířkou, dynamikou a překrásnými harmonickými zlomy. A do třetice Skrjabin svou šíleností. Ale stejně tak obdivuji Bacha, Brahmse, Schumanna a Ravela.

Co se snažíte vy sám, jako hudební skladatel, ve své tvorbě projevit?

Svoje emoce, pokud je to hudba bez určitého programu. Pokud je to písnička, a má tedy text, tak je pro mě hlavním vodítkem obsah toho textu. Snažím se maximálně vystihnout emoci, která na mě jde z textu, ať už je to technická stránka věci, jako rytmus slov nebo příběh, který píseň vypráví.

 

Pracujete také na zakázku? Jak takové zadávání obvykle vypadá?

Nedělá mi problém pracovat na zakázku, ale musí mě nějak zaujmout. Většinou je to tak, že dostanu text. Nosím ho pak všude s sebou, čtu si ho a přezpívávám a většinou, když si ho pamatuju rámcově, můžu psát.

 

Jak dlouhá je vaše nejdelší skladba? S jakým dalším hudebním nástrojem svoji hudbu propojujete?

Která je nejdelší opravdu nevím, ale asi to bude orchestrální Burleska, nebo malý jednovětý klavírní koncert. Můj hlavní a milovaný nástroj je klavír a hudbu propojuji, s čím je potřeba. Ale asi nejoblíbenější je cello. Pak saxofon, hoboj a klarinet.

 

Potřebujete ke komponování nějaké zvláštní podmínky? Třeba vystrašit, jako ve filmu Jen ho nechte, ať se bojí.

Bojím se sice rád, ale vystrašit nepotřebuji. Co potřebuji, je dobrý text a pak to jde samo.

 

Do jaké míry se projevují ve vaší tvorbě emoce? Například zamilovanost či smutek. Zanecháváte ve své hudbě po těchto prožitcích stopy?

Ne vždy to odpovídá stavu, ve kterém se zrovna nacházím. Mohu napsat veselou píseň, i když mi není moc hej a naopak. Ale mnohem víc se to odrazí při hraní a improvizaci. Někdy se potřebuji klavíru svěřit. To pak bouřím a křičím do něj svůj smutek. Ale myslím, že v každé napsané notě, tématu či písni je kousek mého já.

 

Kdo nejčastěji vaši tvorbu hodnotí a do jaké míry tomu přikládáte důležitost?

Nejbližší lidi, které mám kolem sebe, většinou první maminka, posílám jí to po skypu. Kolegové z kapely, interpret, pro kterého píšu. Je to různé. Samozřejmě jako všichni autoři i já jsem ješitný a někdy nesu velmi těžce kritiku, především když mám pocit, mylný, že jsem stvořil veledílo. Na něco si sáhnout nenechám, jindy dám na názor ostatních.

 

Co byste doporučil laické části posluchačů, kteří by se rádi lépe orientovali v hudebních žánrech?

To nevím. Tím spíš, že dnes už se rozdíly mezi žánry stírají. Pop přešel k soulu a R’n’B, za šanson se dá, hlavně u nás bohužel, považovat téměř vše. Moderní jazz už hraničí se současnou vážnou hudbou. I folk a lidová hudba jsou už jinde.

 

Který ze žánrů považujete za nadčasový a který spíše za sezónní?

Žánr asi ne, to se mění s módou, a to doslova. Asi jsou písničky, které prostě přetrvají. Které jsou dobré, i kdyby je hrál kdokoli. Řekl bych, že asi nikdy nebude out latina a její vlivy, je to líbivé, roztančí to boky i smysly.

 

Jak vypadá vaše příprava na vystoupení, při němž máte možnost ovlivnit pořadí písní? Jaký systém volíte?

Až to budou číst mí kolegové a spoluhráči, budou se smát. Ale když mám opravdu čas, tak si na dramaturgii večera dávám záležet. Někdy jsou dobré ostré kontrasty, aby žánrově podobné písně nebyly u sebe, také tóninově by se to nemělo moc slučovat. Pracuji i s textem. Dramaturgie mě baví. Ale jak říkám, je potřeba mít čas se na to připravit a hlavně mít dopředu všechny informace o tom, co budou interpreti zpívat.

 

Co obvykle pianistu nejvíce rozhodí či rozhodit může?

Mě asi nejvíc rozhodí nesprávná výška židle nebo když nehraje klapka.

 

Máte někdy touhu za něco své posluchače napomenout, ale není to jaksi možné udělat?

Že se baví nebo tleskají mezi větami.

 

Na jakém nejzajímavějším piánu jste kdy hrál?

Přiznávám, že nevím, nepamatuji si takové věci. Není to pro mě až tak důležité. Stačí, když má 88 hrajících kláves a funkční pedál. Pak ho miluji každým svým dotykem. Někdy, když hraji, hlavou mi běží: jak já miluju ten nástroj.

 

Jaké vnímáte rozdíly a přednosti vystoupení před velkým publikem například v Obecním domě a v docela malém klubu Salmovské literární kavárny, kde vás můžeme slyšet hrát?

Je to jiné a stejné zároveň. Snažím se mluvit pokaždé stejně upřímně. Obecní dům a orchestr je pokaždé nádherný zážitek, stejně jako procítěný šanson. Někdo by mohl říct, že s orchestrem se člověk víc nadře než s písničkami. Ale myslím, že je to stejné. Zahrát dobře písničku je stejná zodpovědnost a radost, jako zahrát Lisztův koncert. Když skladbu umím, nezáleží na tom, jak moc je dlouhá či těžká, vidím ji pak vcelku jako písničku.

 

Kdo na vás kdy kladl největší nároky, co se profese týká?

Myslím, že cesta ke spokojenosti tkví v tom, že člověk sám na sebe klade ty nejvyšší nároky. Ale možná je to blbost.

 

Jak se vám daří se sladit se zpěváky? Provází tato souhra nějaká úskalí?

Se zpěváky výborně, mám to rád. Každý zpěvák frázuje jinak, vidí ve stejné písni pokaždé něco jiného, má jinou barvu hlasu a možnosti. Úskalí jsou například, když hrajeme s kapelou a nějaký nástroj má sólo. Zaposlouchám se a jdu se sólem, jako by to byl zpěvák, hraju podle něj, a když trochu ujede rytmicky, ujedu s ním, protože platí zlaté pravidlo nikdy nenechat zpěváka ve štychu. Skočí takt, skočte za ním. Jednou mi zpěvačka zazpívala na koncertě začátek písně a pak jen konec. Vypadla jí vlastně celá píseň. Proto některé věci hraju pouze podle textu, kde mám vypsanou celou formu, a můžu se tak orientovat, kde se zpěvák nachází.

 

Čím se v profesním životě nejvíce řídíte?

Citem, ale ten si někdy vezme neplánovanou dovolenou, potvora.

 

Řekl byste, že jsou pianisté nějak specifičtí, mají nějakou vlastnost či neřest, která je většinou předchází?

Rádi se předvádíme.

 

Jaké vlastnosti podle vás mají geniální skladatelé nebo pianisté a jak často bývají nepochopeni?

Ti opravdu geniální jsou fascinující bytosti s vlastním vnitřním světem. Vzhledem k tomu, že nepatřím mezi ně, nemohu na tuto otázku odpovědět.

 

Kdo nebo co je pro vás jako skladatele a pianistu tím pravým zázemím, tím, co potřebujete ke své práci?

Všichni potřebujeme přátele, anebo jen vědomí, že tu pro nás někdo je, i když s ním nemusíme trávit 24 hodin denně. Ale to je stejné i u lidí. Svět se prý dělí na pianisty a lidi.

 

Působíte na mě spíše uzavřeně. Jako pozorovatel děje… Považujete se za jedince společenského a komunikativního?

Jsem otevřený a komunikativní ve společnosti, kterou dobře znám a cítím se tam bezpečně, v cizí společnosti jsem nesmělý a zamlklý a spíš jen pozoruji, to je pravda.

 

Jak byste pojmenoval svůj vlastní svět?

Každý máme nějaký. Já asi oranžový. (úsměv)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foto - ruce: Lenka Hatašová

Korektura textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Komentáře