Renata Drössler – šansonová zpěvačka, divadelní herečka

20.11.2012 21:54 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

 

"Pokaždé, když zpívám danou píseň, vždycky v ní nacházím něco nového." Renata Drössler

 

 

 

 

 

Když jsem ji viděla poprvé, zpívala za doprovodu pianisty Petra Ožany v Salmovské literární kavárně. Její celovečerní hudební projev jsem hodnotila slovy „…jako bych prožila jeden lidský život“. Příležitostí vidět zpěvačku a herečku na pódiích či prknech divadla je nemálo. Její umělecký výkon zasahuje již nejednu generaci a také docela malé děti, pro které má připravenou Paní Láry show, zábavně „dokumentární“ a lehce vzdělávací one women show pro děti XXI. stolení. Renata zpívá, hraje a žije pro lidi, které ráda poznává. Miluje bližního svého jako sebe samu, řekla bych. Zdá se vám to sousloví povědomé? Možná se vám vybaví, až si s ní budete možná jednou, možná zase znova tisknout ruku.

 

Čím je pro vás seberealizace formou hraní a zpěvu?

Umění, kterému se od dětství věnuji, je pro mě lék na všechno. Ale také má celoživotní láska, mé poslání, moje cesta i můj cíl.

Doporučila byste svému mladšímu já, aby své vzdělání o něco doplnilo, k čemuž vás mohly přivést pozdější zkušenosti?

Ano, přiznávám, že má touha je umět jazyky aktivně. To je můj věčný stín, plížící se za mnou. Takže věřím, že příště, až se budu v mládí rozhodovat, co se ještě naučit, bude to právě další jazyk.

Kdy jste poprvé začala uvažovat o angažmá v divadle Semafor a proč zrovna tam?

Bylo to ještě na DAMU, kdy jsem se s Jiřím Suchým dokonce setkala. Jen osud mne tam vedl trochu jinými cestami, takže jsem se do Semaforu dostala oklikou až po několika letech.

 

A proč zrovna tam?

Byl to divadelní žánr, který konvenoval s mým naturelem, a vlastně i na škole mi tuto scénu všichni profesoři doporučovali. Divadlo kombinované se zpěvem, to je přesně to, co mi sedí a sedělo vždycky.

Jak probíhal váš pohovor a přijetí Jiřím Suchým?

Myslím, že Jiřího Suchého zaujala především moje „zdravá drzost“. Řekla jsem mu, že se vracím po ročním angažmá v Polsku, skvěle tančím, skvěle zpívám a měřím 180 cm. Pokud chce, může mě mít. Sešli jsme se v divadle, zazpívala jsem, pak mi pan Suchý umožnil zazpívat si na semaforském koncertu s panem Ferdinandem Havlíkem a hned druhý den mi oznámil, že dopsal do Kytice roli Františky, přímo pro mne na míru.

V jakém směru vás spolupráce s Jiřím Suchým ovlivňuje?

Jelikož jsem přišla na malé jeviště Semaforu z Polska, z velkého muzikálového divadla, musela jsem se naučit používat jiné divadelní prostředky, adekvátní velkosti tohoto divadla.To pro mě bylo něco zcela nového. Samozřejmě to, co dělám, druh hudby, který dělám, je určitě do jisté míry poznamenaný Semaforem.

 

V čem především srovnáváte práci v různých divadlech?

Pro mne je nejdůležitější kritérium dobrého vztahu s ansámblem a pak samozřejmě i s režisérem.

Děláte si sama nějaký průzkum či sledujete v reakcích, co se lidem líbí, na co a proč chtějí chodit?

Speciální průzkum není ani třeba dělat, stačí jen sledovat reakce při vystoupení, to je pak hned vše jasné. Na své publikum jsem samozřejmě napojená, stejně jako ono bývá napojené na mne, prostě si rozumíme. Skladba programu ani nemusí krystalizovat, z pochopitelných důvodů ho obměňuji. Mám daleko víc písniček, než by se do dvouhodinového vystoupení vešlo, a moji fanoušci, kteří chodí na recitály pravidelně, chtějí prostě postupně slyšet všechno.

Měla jste vždy cíl prosadit se více jako zpěvačka?

Ano, už od dětství to byl můj sen, má velká touha. Kamarádům jsem ve své první koncertní síni – obýváku – zpívala už jako malá do žárovky. Byla jsem ale vždy i takový malý exhibicionista, takže možná i proto nakonec zvítězila DAMU. Dnes již vím, že mé kroky vedly správným směrem – má láska šanson je totiž přesně na pomezí herectví a zpěvu.

Jak u vás probíhalo hledání hlasových poloh? Už jste si jistá, kam se pouštět, kam ne a jaká je vaše parketa?

Jelikož zpívám dostatečně dlouho, tak si troufám říci, že má parketa je právě ten šanson a komediální divadelní píseň. Začínala jsem sice jazzem, kombinace s herectvím mne ale postupně přivedla k tomuto žánru.

Jak byste úplnému laikovi představila hudební žánr šanson?

Je to divadlo ve zkratce vyjádřené melodií. Svým studentům na konzervatoři říkám: „Je to mluvené slovo, malé drama podepřené tóny. Snažte se předat myšlenku a svůj postoj k textu, hudba je jen jakousi třešničkou na dortu.“

Zpíváte v mnoha světových jazycích. Popište mi, proč ve kterém a kdy přišel jeho čas.

Polština je samozřejmostí, jelikož jsem Polka. Když jsem připravovala s režisérem Józefem Czerneckim one woman show Marlene Dietrich, tak došlo na angličtinu a němčinu, následovaly další a další. Líbila se mi píseň v daném jazyce, tak jsem se ji naučila. Krásná práce byla na recitálu židovských písní v jidiš a hebrejštině. A vlastně když jsme jeli s mou skupinou vystupovat do Indie, kde jsme reprezentovali české předsednictví v Evropské unii, naučila jsem se písně ze všech zemí Evropské unie.

Foto: Robert Vano

Co vás přimělo k vydání prvního alba a jak se sešly reakce s vaším očekáváním?

Oslovil mě tehdy hudební režisér ostravského rozhlasu Jiří Pospíšil, zda bych u nich nechtěla natočit CD, což mne samozřejmě velmi potěšilo. Vím, že posluchači šansonu si mých desek ve svých sbírkách velmi cení, ohlasy na svá alba mám dodnes. I proto jsem se rozhodla v tomto pro mne zlomovém roce vydat výběrové 2CD v exkluzivním balení s názvem Znovuzrozená.

Čím je album specifické, o čem vypovídá?

Jde o limitovanou edici, která je díky unikátnímu bookletu zároveň katalogem ke stejnojmennému fotografickému projektu Lenky Hatašové. V průběhu uplynulého roku jsme společně ve slovinské krajině nafotografovaly sérii třiceti mých uměleckých aktů, které do začátku prosince vystavujeme v galerii Domu U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí. Výstava je prodejní, výtěžek bychom rády věnovaly na konkrétní charitativní účel.

 

Jste nazývána „českou Marlene Dietrich“. V čem se s touto dámou vůbec neztotožňujete?

Nebyla bych schopná obětovat vrcholu úplně všechno, jako to udělala ona. Teplo domova a moji nejbližší, které miluji, jsou pro mne tím nejcennějším.

Jdete-li ve šlépějích slavných šansoniérek, co cítíte a co chcete posluchači tímto sdělit?

Jsem velice otevřený člověk milující život a lidi. Každý můj koncert je taková malá zpověď, totální obnažení mé duše. Jsem si jistá, že u šansonu to ani jinak nejde. To, co při zpívání prožívám, se dá slovy jen těžko popsat. Ve škole nás učili: „fixujte své pocity“. Pokaždé, když zpívám danou píseň, vždycky v ní nacházím něco nového. Po čase mne takto zpracovaná píseň už nestojí tolik vlastní energie, protože čerpám právě z toho, co jsem si během opakované interpretace uložila do své paměti emocí. To se ale netýká prožitku publika. K posluchačům o to víc dorazí mnou vyslaná emoce v plné síle.

Vaše písně nejsou zdaleka jen ty převzaté. Kdo pro vás skládá nové písně a píše texty?

Mám několik svých dvorních textařů, jako jsou Pavel Cmíral či Marta Balejová. Miluji básně Jiřího Žáčka, několik jsme jich i zhudebnili. Autorem hudby je většinou můj klavírista Petr Ožana, mistr ve svém oboru. Několik písniček jsem složila a napsala i já osobně.

Foto: Robert Vano

Mluvíte do nových textů, nebo se většinou obejdou bez vašeho zásahu?

Moji textaři mne znají natolik dobře, že přesně vědí, jak klást v písních pro mne slova, aby mi dobře seděla. Bez diskusí se tvorba textu samozřejmě neobejde, ale na výsledku se vždy bez problémů dohodneme. I proto svůj tým téměř neobměňuji.

 

Kdo vás nejčastěji hudebně doprovází?

Klavíristu Petra Ožanu jsem už zmínila, doprovází mne osm let. Rýsuje se nová spolupráce s jeho žákem Michalem Workem, který je shodou okolností i můj příbuzný. To jsou mí průvodci při komorních vystoupeních, při větších koncertech mne doprovází má polyrytmická skupina P.R.S.

Funguje mezi hudebníkem a zpěvákem nějaká, pro posluchače nepostřehnutelná forma komunikace? Způsob, jak na něco upozornit, sdělit si informaci?

Jistěže ano. Na jevišti je to jako v manželství. Stačí pohled a vše je jasné. Není třeba mluvit velkými písmeny.

Jakou formu sdělení svých niterních pocitů jste v životě ještě našla?

Kromě zpěvu a překladů polských textů do češtiny či herectví mne hodně zajímá bytový design, ráda zařizuji
a různě vylepšuji svůj domov. To o mně vypovídá hodně.

 

Kromě toho, že jste herečkou a zpěvačkou, jste také matkou. Patříte k těm umělkyním, které mají spíše liberální způsob výchovy?

Neumím vychovávat děti křikem a násilím. Je mi to cizí. Jsem liberální, ale důsledná. Své dcery vedu k pravdě a lásce, a to i k lásce k sobě samým. Z vlastní zkušenosti vím, že sebeúcta je jeden z nejdůležitějších elementů v našich životech vůbec. Pokud nemám úctu k sobě, nemohu očekávat úctu ani od jiných.

Co byste jednou jako matka ráda předala, s čím byste ráda žila?

Princip života je jednoduchý. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. 0 životě v pravdě a lásce nejen vůči okolí, ale i vůči sobě jsem se už zmínila – pokud by to mělo být jediné, co si díky mně mé dcery ponesou do života, je to ten nejlepší základ.

 

Jak vypadá váš společenský život? Kam si ráda sama zajdete, co si nenecháte ujít?

Ráda navštěvuji starožitnictví, galerie a místa, kde se cítím dobře a uvolněně. Jelikož je Natálii teprve 10 let, je můj společenský život trochu omezen. Ale jak se říká: pošťák, když má volno, taky nejde na procházku.

Považujete se v něčem za běžce na dlouhou trať?

Ano. Celkově jsem běžcem na dlouhé tratě. Možná je to dané i tím, že jsem Panna s ascendentem v Panně. Než dospěji k nějakému rozhodnutí, může to v mém případě trvat třeba i čtvrt století.

S čím nebo s kým jste naopak byla v životě rychle hotová?

Snažím se neživit dlouho negativní emoce a brát věci tak, jak jsou. Slovo „kdyby“ nepatří do mého slovníku. Slovo „kdyby“ nikdy nic nevyřešilo a nevyřeší. To je zbytečné odvolávání se k neexistující realitě, k možnosti, která nikdy nenastala. Jediné, co je opravdu skutečné a prokazatelné, je konkrétní přítomný okamžik.

Děkuji za rozhovor.

 

Text a pordukce: Michaela Lejsková

Renata Drössler www.renatadrossler.com

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Make up: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Kontrola textu: Květa Strnadová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře