Tomáš Lacina – baskytarista

15.05.2014 00:22 | Petra Kuncová

Platónův citát říká: „Hudba a rytmus nacházejí cestu k nejskrytějším místům duše.“ Podobné okouzlení hudbou a hrou na hudební nástroj prožívá i baskytarista Tomáš Lacina. Přestože původně z něj mohl být nadaný flétnista, náhoda tomu chtěla a on vzal do rukou právě baskytaru. A už ji nepustil. Jelikož při hraní zažívá čistou radost a koncerty, na kterých hraje, bývají vyprodané, je vidět, že se jedná o náhodu šťastnou. I když hudbu už si nyní bez toho, aby ji hodnotil, neposlechne.

 

Kde se ve vás vzala touha stát se hudebníkem?

S hudbou jsem začal brzy, kolem šesti let, více méně z rozhodnutí rodičů. Ale líbil se mi tehdy klavír, který měla doma babička, a také kytara. Ovšem náborová komise v „lidušce“ rozhodla jinak – zobcová flétna. (smích) Na kytaru jsem měl prý malé ruce a klavír jsme zase neměli doma. Tehdy to tak chodilo, jak si určitě mnozí pamatují.

 

Co jste tehdy na flétnu říkal?

Z flétny jsem nebyl nadšen, ale postupem času mě to celkem bavilo. Přešel jsem pak automaticky na klarinet, u kterého jsem se ale výrazně trápil. Už to pomalu vypadalo, že mě ten nástroj od hudební kariéry zcela odvrátí. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Ale neodvrátil…

Za pomoci rodičů jsem potom přestoupil na alt saxofon. Ten se mi vždycky líbil jako nástroj jazzu, ke kterému jsem měl blízko prostřednictvím otce a jeho nahrávek. Otec je vůbec velký hudební fanda s širokým rozhledem. Sám není aktivní muzikant, ale k hudbě mě v podstatě přivedl, naučil mě ji vnímat a poslouchat napříč žánry.

 

Bavila vás hudební výchova už na základní škole?

Bavila mě rozhodně víc než výtvarná výchova, na kterou jsem byl velmi nešikovný. Byla to taková odpočinková a pro mě snadná hodina. Noty jsem znal, občas jsme si zazpívali, o Vánocích jsme hráli na školních besídkách. To asi zná skoro každý, kdo hrál na základní škole na nějaký nástroj.

foto: Lenka Hatašová

 

Kdy tedy přišla baskytara?

K baskytaře jsem se dostal kolem 15 let a začal snít o hraní v kapele, v klubech, na festivalech… Ta vidina mě zcela pohltila a od té doby jsem se za ní vydal. Kapela byla pro mě nový a fascinující svět, jelikož bohužel v té době výuka na nástroje v základních uměleckých školách, až na vzácné výjimky, obnášela jen sólo cvičení a přehrávání naučeného. To jde podle mě proti samotnému smyslu výuky hudby a doufám, že v současnosti je tomu už jinak.

 

Hudbu jste i studoval. V jakém smyslu vnímáte studium jako přínosné?

Studium určitě podstatné je. Pod správným vedením člověk získá důležité návyky, naučí se cvičit a samostatně se rozvíjet. Důležité jsou samozřejmě i určité hudebněteoretické znalosti, které člověku velmi usnadní hru na nástroj, komunikaci s ostatními hudebníky a celkové chápání hudebních zákonitostí. Další věc je, kde člověk takové vzdělání získává. Nemusí to být nutně nějaká vzdělávací instituce. Stačí narazit na člověka, který je výborný muzikant, má znalosti a umí je předat. Pak může být výsledek mnohdy dokonce lepší.

 

Myslíte tedy, že se dobře dokážou prosadit i lidé, kteří nestudovali?

Určitě dokážou. Mezi úspěšnými a slavnými hudebníky v oblasti moderní hudby je mnoho takových. Je potřeba hudební talent a cit. Cítění je v hudbě vůbec nejdůležitější element, který se nedá naučit. To dává posluchačům i spoluhráčům nejvíce. Neškolení muzikanti mají v sobě také často určitou syrovost, originalitu.

 

Co byste obecně označil za největší školu pro svou kariéru?

Vždycky jsem se nejvíce učil v kapelách od ostatních muzikantů, což trvá dodnes. Je pro to ostatně ta nejlepší příležitost, jelikož mám to štěstí hrát se skvělými muzikanty. Člověk se také učí s každým koncertem, reakcemi publika, neobvyklou nebo krizovou situací na pódiu. Velkou školou je studiové nahrávání, kde se často projeví každá detailní nedokonalost a je třeba se velmi koncentrovat. Tam se muzikant učí sám od sebe, ze svých chyb.

 

Z jakého důvodu jste si tedy nakonec vybral právě basovou kytaru?

Byla to vlastně náhoda. Můj kamarád ze základní školy hrál na kytaru, uměl zahrát spoustu muziky, kterou jsme tehdy poslouchali. Většinou to byl rock a grunge, kapely jako Aerosmith, Pearl Jam, Alice in Chains, Soundgarden, Nirvana. Mně se to pochopitelně líbilo. Jednoho dne mi ten kamarád řekl, že bych měl hrát na basu, abychom mohli hrát spolu. A už to bylo. Člověk někdy potřebuje postrčit.

 

Jaké pocity zažíváte, když hrajete?

To se těžko slovy předává. Určitě je tam soustředěnost. Ale pokud vše klape tak, jak má, pak je to jednoduše radost.

 

Podle čeho si nástroj vybíráte?

Každému hráči obecně sedí něco jiného, je to hodně otázka pocitu a stylu hry. Někdy může výběr nástroje souviset i s fyzickými dispozicemi. Důležitou roli hraje hudební styl a tomu odpovídající charakter zvuku, který od nástroje očekávám. Variant je opravdu mnoho – různé typy dřeva, laků, snímačů. Detaily hrají roli a někdy je to opravdu velká alchymie. Nicméně v tomto se snažím být přímočařejší a řídit se spíše svým pocitem z nástroje. Konečně, je to jednoduché – musí se na něj dobře hrát, musí mít krásný pevný zvuk a skvěle vypadat. (smích)

 

Jak se dá vůbec poznat opravdu kvalitní baskytara?

Myslím, že konec předchozí odpovědi to dokonale vystihuje.

 

A jak vypadá údržba takové baskytary?

O nástroje je samozřejmě nutné pečovat, pokud mají odvádět dobrou službu. Nevystavovat je pokud možno teplotním změnám, vlhku, nečistotám a podobně. Mám svého kytaráře-servismana, který mi baskytary pravidelně seřizuje a opravuje, což je třeba provést minimálně dvakrát do roka, spíše častěji. I sebekvalitnější dřevo změnami ročních období pracuje, a je proto třeba seřídit krk baskytary a upravit výšku strun nad hmatníkem. Častým užíváním také může dojít k různým mechanickým „poruchám“, které je nutno vyřešit.

foto: Lenka Hatašová

 

Dokážete dobře zahrát i na nástroj, který jste nikdy předtím nedržel v ruce, nebo se s baskytarou musíte nějak sžít?

Jsou nástroje, které držíte poprvé a hraje se na ně skvěle. Takové je nejlépe vlastnit, jak už jsem zmiňoval. Jinak si člověk na specifika nového nástroje musí zvykat, ale pokud je nástroj kvalitní a dobře seřízený, nejde o nic dramatického.

 

A musí se také nějak udržovat ve formě sám hudebník?

Pochopitelně musí. Koncertní vytížení udržuje hudebníka ve formě a zároveň samozřejmě podporuje i souhru nebo formu celé kapely. To však není vše. Každý hráč by asi měl mít svoji cvičební rutinu, kterou zařazuje i mezi koncerty pro uvolnění a techniku. Snažím se o to i já. Pokud není zrovna koncertní sezóna, platí to dvojnásob.

 

Jaké je vlastně celkové vybavení, které používáte?

Nebudu vás zatěžovat technickými detaily, ale není toho málo. V současnosti používám dvě baskytary – čtyřstrunnou a pětistrunnou – s odlišnými charaktery zvuku a jeden elektrický kontrabas, které měním podle požadavků konkrétních skladeb. Dále k výbavě náleží koncertní aparatura, tedy zesilovač a reproduktory značných rozměrů, různé efekty, bezdrátové systémy pro odposlech na pódiu a tak dále.

 

Jak byste charakterizoval svůj styl?

To by asi měli posoudit jiní. Za sebe mohu říci, že se snažím co nejlépe posloužit svou hrou dané skladbě v daném žánru.

 

V jaké poloze se cítíte nejlépe?

V horizontální. (smích)

 

A jak dlouho jste svůj styl hledal?

Nevím, zda se to dá označit za styl, ale vždy mě bavilo hrát různorodé věci a svou hru jim přizpůsobovat. Souvisí to i s širokým spektrem poslouchané hudby. Podle mého názoru je pro basistu, jako pro převážně doprovodného hudebníka, taková univerzálnost žádoucí. Pochopitelně si ale i tak člověk postupem času vyvíjí svůj určitý styl hraní i svůj typický zvuk. Někdo dříve, někdo později. Myslím, že můj styl se stále ještě formuje a třeba ještě nějakou dobu bude, což beru pozitivně.

 

Dokážete zahrát dobře i hudbu, která vám není blízká?

Vzhledem k tomu, co jsem říkal o univerzálnosti, by to tak mělo být. Snažil bych se zkrátka o profesionální výkon. V tom smyslu je hudba nejenom uměním, ale i řemeslem. Mám ale samozřejmě své limity. Jednak zcela určitě nedokážu dobře zahrát všechny možné styly hudby. To je limit na straně schopností. Druhým limitem je otázka kvality hudby a vkusu, za který bych nechtěl jít.

 

Která kapela, ve které jste hrál, pro vás byla nejzásadnější?

Z každé kapely a hudební spolupráce jsem si odnesl mnoho zážitků a důležitých zkušeností. Profesně je pro mě ale nejzásadnější moje současné působení v kapele Ewy Farne, kde je práce celkově na výborné profesionální úrovni, což mám rád. V neposlední řadě jsem tu obklopen vynikajícími muzikanty.

 

Jak se vám s Ewou spolupracuje?

Jak jsem již řekl, s Ewou i kapelou se mi spolupracuje výborně lidsky i profesně.

 

Podle jakého měřítka vybíráte kapely, ke kterým se přidáte?

Musí v tom být nějaká výzva nebo zkrátka jen pocit, že mě to bude hudebně bavit a naplňovat. Nejlépe oboje dohromady. Podstatná je také lidská stránka. Osobně si nedokážu představit, že bych hrál v kapele, která po této stránce nefunguje.

 

Jak se vůbec člověk ke kapele dostane? Bývá osloven, nebo musí být tím, kdo sám s nabídkou přijde?

Většinou bývá osloven, případně kombinace obého. Česká profesionální scéna je poměrně malá a klíčovou roli hrají kontakty mezi muzikanty, kteří si uvolněné posty mezi sebou zpravidla „dohodí“. Tyto kontakty nejčastěji vznikají už na konzervatořích a podobně, což je nepochybný přínos studia hudební školy, který jsem dříve nezmínil. Sám jsem byl takto osloven svým spolužákem z konzervatoře. Konkurzy se vypisují spíše zřídka.

 

Které kapely vás obecně nejvíce ovlivňují?

Je toho opravdu veliké množství a široký rozptyl. Pochopitelně jsem sledoval a sleduji přední světové baskytaristy jako Marcuse Millera, Victore Wootena a další. Obecně ale nejsem velkým příznivcem sólových projektů baskytaristů. Mám sice rád hudbu postavenou na silných basových linkách, jako jsou například britští Muse a dále spousta interpretů a kapel z oblasti funku, soulu a blues, ale ne výlučně.

 

Posloucháte nějaké nahrávky i s kapelou?

V kapele sledujeme z profesního hlediska nahrávky a vystoupení zpěvaček jako Alanis Morissette, Pink, Beyonce. Mám rád například i elektronickou taneční hudbu, takže inspirace je dostatek.

 

Hrajete v Česku i v zahraničí. Vnímáte nějaké rozdíly mezi českým a zahraničním publikem?

Rozdíly vnímám. Ze zahraničí mohu nejvíce porovnávat s polským publikem a obecně bych řekl, že Poláci jsou do hudby v dobrém slova smyslu fanatičtější a dovedou se bavit spontánněji. V Česku se mi zdá, že dominuje přístup „já tady budu stát a ukažte, jestli mě dokážete pobavit“. Ale samozřejmě jsou i výjimky na obou stranách.

 

Neuvažujete někdy o založení vlastní kapely?

Částečně „svoji“ dlouholetou kapelu mám. Už přes 10 let funguji v elektroinstrumentální kapele U-Prag, kde nás stále baví tvořit, ačkoliv koncertně není kapela tak aktivní, bohužel i vlivem mé vytíženosti. Nicméně o založení skutečně vlastní kapely pokradmu uvažuji. Záleží ale na mnoha okolnostech a čekám, až na to situace dostatečně uzraje.

 

Co byste poradil všem, kteří by se také chtěli stát baskytaristy?

Kupte nebo si půjčte nástroj, najděte učitele, který vám dá slušné technické základy, ať se později netrápíte. Poslouchejte svoji oblíbenou hudbu a „stahujte“ si basové linky, hrajte s nahrávkami. Jakmile to jen trochu půjde, najděte si kapelu a hrajte spolu, vymýšlejte si vlastní doprovody a hlavně poslouchejte, co hrají ostatní.

foto: Lenka Hatašová

 

Skládáte také hudbu?

Skládám, ačkoliv nejsem příliš produktivní skladatel. O to větší radost mi udělalo, že jedna moje skladba se objeví na chystaném novém albu Ewy Farne, které již vyšlo v Polsku pod názvem (W)INNA?

 

Kde čerpáte inspiraci?

Inspirací je pro mě vlastně asi všechno, co jsem kdy slyšel a co aktuálně poslouchám. Je třeba také rozlišovat a respektovat žánr, ve kterém má píseň být. V tom smyslu určitě záleží, jestli člověk skládá „pro sebe“, nebo pro jiné. Na druhou stranu, když začnu rozvíjet nějaký hudební nápad, velmi často začne žít vlastním životem a skončí třeba i dost jinak, než jsem původně předpokládal.

 

Cítíte se úspěšný? Co pro vás vůbec ve vaší kariéře úspěch znamená?

Úspěch je pro mě důležitý. Jednak motivuje, ale také vlastně vůbec existenčně umožňuje vykonávat tuto profesi. V tomto smyslu se tedy za relativně úspěšného považuji a zároveň doufám, že jsem na cestě vzhůru a ne opačným směrem.

 

Dokážete při hudbě ještě relaxovat?

Asi ano, ale dělám to zřídka. Když chci doma odpočívat, většinou si hudbu nepustím. I v autě mám raději ticho.

 

A poslouchat hudbu a nehodnotit ji ještě zvládáte?

To už zcela nezvládám. Nemohu se ubránit obecnému hodnocení a případně analýze použitých aranží, zvuku a podobně. Myslím, že to je deformace většiny muzikantů.

 

Co pro vás hudba jako taková znamená?

Hudba je pro mě forma umění, která dokáže předat nejvíce emocí. Proto by se z ní neměly za žádných okolností vytrácet. Je mou profesí i nejlepší zábavou, za což jsem velmi vděčný.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak se cítíte, když vstoupíte na pódium?

Těžko říct. Těsně před koncertem cítím většinou spíše příjemné napětí a snažím se maximálně koncentrovat. Jakmile vstoupím na pódium, připadám si trošku vytržený z času a prostoru. Není v tu chvíli místo na analýzu pocitů. To nastupuje spíše po koncertě, kdy je teprve možnost si průběh koncertu a pocity z něj přebrat.

 

Co vnímáte na své práci jako to nejtěžší? 

Asi dlouhé a často únavné cestování. Na druhou stranu se člověk podívá do míst, kam by jinak nezavítal.

 

Co je naopak pro vás nejzábavnější?

Vlastně všechno ostatní. Baví mě pochopitelně koncerty, ale i zkoušení, celkově práce s kapelou, tvůrčí práce i natáčení ve studiu. Užívám si to.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

a GrandioR Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře