Václav Marek – muzikant, kapelník, manažer

19.01.2015 06:33 | Vladimír Stibor

Vystudoval Konzervatoř v Pardubicích, obor hru na akordeon, poté Pedagogickou fakultu Univerzity v Hradci Králové, obor hudební výchova, filozofie a společenské vědy pro střední školy. Působil jako hudební pedagog. Jako akordeonista vystupoval v řadě zemí Evropy a Asie. V sezóně 2008/2009 byl intendantem – výkonným ředitelem Divadla Semafor. Obdivuje jazz, swing a taneční hudbu 30. až 40. let 20. století., kterou provozuje se svým ansámblem Blue Star. Hudební skladatel a přední aranžér Orchestru R. A. Dvorského pan Václav Pokorný (autor šlágrů Chladné polibky, Říkej mi to prosím potichoučku, Šumění deště aj.) prohlásil, že kapelu Blue Star považuje za současné Melody Boys a kapelníka Václava Marka za novodobého R. A. Dvorského. Václav Marek má též v oblibě swingovou a taneční hudbu 50. až 60. let 20. století s občasným přihlédnutím i k modernější etapě vývoje populární hudby. Proto založil Orchestr Václava Marka, který se právě touto hudební érou zabývá.

 

Tušil jste během dětství, že váš život bude směřovat k hudbě?

Ano, měli jsme to v rodině. Nejdřív jsem sice říkával, že budu buď lékař, nebo muzikant, obojí se mi velmi líbilo, ale nakonec jsem měl jasný cíl – vystuduji konzervatoř a pak akademii. Ta konzervatoř zůstala a vysoká škola byla nakonec pedagogická.

 

Kdo vás přivedl ke hře na akordeon a kdy jste na tento nástroj začal poprvé hrát?

Prvním hudebním vzorem byl pro mě můj dědeček Blahoslav Blahovec, profesionální muzikant, který hrál na akordeon. Byl všestranný. Hrával například v Orchestru Karla Valdaufa či u Ústřední hudby Ministerstva vnitra, založil a vedl různá hudební tělesa, a přitom vykonával funkci pedagoga a ředitele dvou hudebních škol. Na akordeon jsem u něj začal hrát v osmi letech. Díky rodičům, kteří dali mně a mému bratrovi obrovské zázemí, lásku a podporovali nás v tom, co děláme, jsem měl krásné dětství a zároveň se mohl i takto profesně rozvíjet.

 

Kdy jste si uvědomil, že se vám líbí hudba let minulých, tedy jazz, swing a taneční hudba první poloviny dvacátého století?

Doma jsme pochopitelně sledovali filmy pro pamětníky. Atmosféra černobílých obrázků mě přitahovala, ale první seznámení s touto hudbou bylo jiné. Ne skrze staré filmy nebo staré nahrávky, což by se jevilo jako přirozené, ale díky živým koncertům Originálního pražského synkopického orchestru. Následně přišla doba hledání a zkoumání originálních nahrávek a reálií té doby. Pak přišel zlom, kdy jsem si uvědomil, že je to hudba, kterou bych chtěl dělat. Má totiž něco, co je dnes v populární hudbě poměrně vzácné. Součinnost tří důležitých složek – melodie, harmonie a rytmu. A jak s oblibou říkám, děkuji předcházejícím generacím za to, že nám zanechaly takovéto dědictví.

 

Založil jste hudební skupinu Blue Star. Zavzpomínal byste na její začátky a první úspěchy?

V roce 1999 jsem usoudil, že pro realizaci živé produkce musím postavit band, který se, stejně tak jako já, dobrovolně a rád upíše tomuto stylu a bude jej provozovat systematicky. Postupně se mi podařilo získat pár milých nadšenců a přemluvit je pro náš společný cíl, který těží z upřímné radosti nad živou hudbou, tedy módně řečeno z hraní live. Ansámbl Blue Star, zpočátku dvoučlenný, následně čtyřčlenný, poté pětičlenný, později šestičlenný a nyní sedmičlenný až desetičlenný, vznikl 16. září 1999 v Hradci Králové. První tři roky byly ve znamení hledání a budování vhodného repertoáru a celkové koncepce fungování a rozvoje souboru. Bylo to období dílčích, spíše regionálních úspěchů.

 

Kde všude jste vystupovali? 

První opravdu zásadní úspěchy přišly v roce 2003. Začali jsme jezdit po celé České republice, dostali se i do zahraničí a vystoupili mj. například pro pana prezidenta Václava Havla na X. reprezentačním plese Hradní stráže na Pražském hradě, nebo pro paní Zitu Kabátovou k jejím devadesátým narozeninám. V roce 2004 jsme v započatém díle úspěšně pokračovali a účinkovali v pořadu Zdeňka Svěráka Dobročinná akademie aneb Paraple. Seznámili jsme se též s moderátorem, spisovatelem a především roztomilým člověkem panem Alešem Cibulkou, s nímž jsme navázali spolupráci, která trvá dodnes. Bylo na čase těžiště kapely přesunout více do centra dění, a tak v roce 2005 Blue Star přesídlil do Prahy.

 

Čerpáte z díla skladatele a akordeonisty Kamila Běhounka. Čím vás ovlivnil a zaujal?

Samozřejmě čerpáme z různých zdrojů, ale je pravda, že můj veliký vzor je Kamil Běhounek, jazzový akordeonista třicátých a čtyřicátých let dvacátého století. V té době o něm byla dokonce i zmínka v evropské encyklopedii jazzu jako o prvním evropském jazzovém akordeonistovi na takzvanou „jazz hot harmoniku“. Navíc byl úspěšný skladatel písní té doby. Nejenom že účinkoval v různých souborech, ať už vlastních jako muzikant a kapelník, či pod vedením někoho jiného, ale po válce založil i svůj šestnáctičlenný big band. Vlastně máme podobnou cestu, i když opačným směrem. Zatímco on se od mládí věnoval swingu a jazzu, a potom, když emigroval do Německa, hrál kromě harmoniky i víc na klarinet a založil dechovku, já začínal u lidovky, kde jsou sice podobné skladby jako v dechovce, ale v jiné instrumentaci, a nyní dělám swing a taneční hudbu.

 

Z jakých zdrojů při vaší práci čerpáte a jak je sháníte?

Nejprve to jsou staré originální nahrávky. Dříve, když jsme začínali, byla tato hudba na různých zvukových nosičích, počínaje standardními šelakovými deskami, které se buď pouštěly přímo, či se přepisovaly na jiná zvuková média, přes vinylové gramofonové desky a magnetofonové pásky až po originální, čištěné kompaktní disky. Dnes je této originální hudby díky moderním technologiím všude dost, takže čerpám ze svého zvukového archivu a kombinuji jej s informacemi z internetu. Pak je tu samozřejmě notový materiál, který je taktéž velmi přínosný. Většina věcí se sice nedá rovnou uchopit a hrát, neboť máme v Blue Star specifické nástrojové obsazení a musíme tak skladby nově upravovat, ale můžeme díky nim poznávat skladatelské a aranžérské principy té doby.

 

Pro inspiraci jistě nelze obejít ani filmové umění.

Další, neméně významnou složkou, jsou staré dobové filmy. Díky nim máme možnost poznat i vizuální stránku věci, což je při záměru působit autenticky poměrně důležité. Samozřejmě se občas stane, že chcete udělat něco, co se nikde nedá sehnat. Perličky, které nejsou tak známé, a přesto pro vás mají určitý význam. Ovšem pak tu jsou úžasní přátelé, kteří mají letitý vztah k té či oné době, a jejich sběratelské bádání vám umožní získat další inspiraci.

 

Vaše další vzory?

Těch je samozřejmě velká řada. Počínaje hlavními osobnostmi oné doby od Jaroslava Ježka spolu s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, R. A. Dvorského a jeho Melody Boys, přes různá hudební uskupení typu Orchestru Gramoklubu, Blue Music, orchestry Emila Ludvíka, Jaroslava Maliny, skladatele Jiřího Traxlera, S. E. Nováčka, Bedřicha Nikodéma, Václava Pokorného aj. a konče orchestry Karla Vlacha a Gustava Broma. To jenom co se týká československé scény.

 

A dotkneme-li se i zahraničních idolů? 

Té zahraniční by bylo ještě víc, jen za všechny jmenujme namátkou alespoň Louise Armstronga, George Gershwina, Irvinga Berlina, Glenna Millera, Duke Ellingtona, Artie Shawa, či Benny Goodmana.

 

Jak se stane z muzikanta kapelník? Je to shodou náhod, darem od boha, nebo cílevědomým úsilím? A skládáte také své vlastní skladby?

Jsem přesvědčen, že je to právě cílevědomým úsilím, které musíte mít v sobě. Hnací motor, jenž vás žene kupředu na základě myšlenky jasného bodu, kterého chcete dosáhnout. Velkou roli v tom pochopitelně hrají také určité schopnosti zaujmout lidi kolem sebe a získat je pro spolupráci. A pak také potřebná dávka štěstí, aby se vše, co si vymyslíte, podařilo. Vlastní skladby neskládáme. Asi by nebyl problém vcítit se do tehdejší doby a skládat písně, ale pokud člověk nemá opravdu převratné nápady, pak je to jen šedivý průměr. Proto jsme se rozhodli vrátit se ke kvalitám minulosti a hrát největší šlágry. Nechceme hudbu kazit. Chceme přinášet to, co na ní bylo nejhezčí.

 

Nejednou jsem slyšel, že dirigenti či kapelníci se dělí na dvě skupiny, na ty hodné a na ty velmi přísné, co nic neodpouštějí. Ale určitě je důležité být i trochu shovívavý. Jaký jste vy? 

Už když jsem zakládal první studentské kapely a i později s již profesionálními soubory jsem se chodil radit ke zkušeným kapelníkům. Všichni se do písmene shodli, že demokracie v kapele neexistuje. Snažím se být shovívavý k těm, kdo jsou zodpovědní a neberou věci na lehkou váhu, a pokud se náhodou něco malého přihodí, přehlédnu to, byť třeba někdy i s malým komentářem. Kategoricky ale odmítám přístup, který nekoresponduje s celkovou filozofií daného uskupení. Ze začátku tvorby ansámblu a i poté, co do již zavedeného tělesa nastoupí noví členové a je nutno jim vysvětlit pravidla fungování, je to často „svátek nedorozumění“. Následně, když se dostavují úspěchy a okolí si toho všímá a dává vám to kladně najevo, i kapela pochopí, že to tak musí být. Mimo to samozřejmě existuje něco jako letitá přátelská soudružnost, kdy víte navzájem, že jste dlouhodobě naladěni na stejnou vlnu, takže většina problémů a nedorozumění odpadá a vše běží, jak má.

 

Jaká jsou tedy pravidla fungování? Bez čeho by se vystoupení neobešlo a co je u vás naopak nepřípustné. Je taková věc?

Především musíme být perfektně hudebně připraveni při tvoření repertoáru, ať už jednotlivě každý sám, nebo na společných zkouškách či na veřejných produkcích. To platí jak u vystupování, tak i v nahrávacím studiu. Každá hudba či hudební styl mají svá specifická pravidla interpretace, která je nutné dodržovat. Posluchač pochopitelně přijde kvůli hudbě, aby slyšel, ale musí taky něco vidět. Velice dbáme na společenské oblečení a celkovou vizáž ansámblu s patřičnou dávkou noblesy. Naprosto nepřípustnou věcí je alkohol a jakékoliv chování, které by se neslučovalo s dobrými mravy.

 

Co vaše publikum? Skládá se i z mladého obecenstva, nebo je výhradně záležitostí pamětníků či skalních obdivovatelů dob minulých?

Na začátku jsem si říkal, že budeme hrát pro střední a starší generaci. Myslel jsem, že to mladší publikum nebude zajímat. Opak je však pravdou. Dnes mohu říci, že máme posluchače napříč celým věkovým spektrem, o čemž je možné se přesvědčit při návštěvě některého našeho pořadu. Rádi zmiňujeme jeden úsměvný příklad, který se nám stal na vystoupení. Kousek od pódia stál a poslouchal sotva dvacetiletý mladík oděný do koženého oblečení a vyzdobený piercingy. Díval se na nás jako na zjevení. Když jsme pak scházeli po schůdkách z jeviště, řekl jen: „Fakt hustý.“

 

Nedávno jste založil další orchestr, který se již zabývá o něco modernější hudbou. Mohl byste ho představit a vysvětlit, proč k tomu došlo?

Vzhledem k tomu, že se mi pochopitelně líbí i jiná hudba než jen ta, kterou interpretujeme v Blue Star a která je jasně ohraničená obdobím, rozhodl jsem se založit kapelu, jež bude nabízet větší prostor pro širší využití. Orchestr Václava Marka je taneční orchestr, který byl založen 7. října 2012 a aktuálně se zaměřuje na hudební období 50. až 60. let 20. století s příležitostnými výlety do modernější repertoárové éry.

 

Ze kterého vašeho současného hudebního počinu máte největší radost?  

Jednoznačně ze splnění jednoho z mých snů a to zahrát si se symfonickým tělesem. Dnes jsou sice takováto mezižánrová propojení módní, ale my čerpali opět z dobových reálií. Spojení swingového ansámblu s klasickým hudebním tělesem navazuje na koncerty R. A. Dvorského s velkým rozšířeným orchestrem v letech 1940 a 1941. Nikdy předtím ani potom se nic podobného neprovozovalo. Základem programu byly koncertní směsi nejslavnějších českých autorů swingové a taneční hudby, které měly dle tehdejšího pojetí časté a kontrastující změny tempa a tóniny, pozvolné přechody mezi jednotlivými refrény a velkolepé finále. Nechali jsme tyto směsi nově zaranžovat s přihlédnutím k tomu, že to bude hrát těleso symfonické spolu s Blue Star.

 

A vzpomenete-li, pane kapelníku, koncerty? 

První koncert s názvem Děkuji, bylo to krásné…, kterým jsme chtěli vzdát hold této hudbě, se konal 17. dubna 2013 za doprovodu Filharmonie Hradec Králové a druhý 23. října 2014 s Komorní filharmonií Pardubice. Oba koncerty byly beznadějně vyprodané a publikum si to užívalo stejně jako všichni zúčastnění hudebníci. A ještě jedna perlička. Poprvé od dob první republiky byla dle opisu originální partitury provedena celá originální verze velké koncertní směsi Jaroslava Ježka Panorama Osvobozeného divadla 1927­–1937, která v době svého vzniku musela být na nahrávku zkrácena z důvodu omezené kapacity nahrávacího media.

 

Kde získáváte vydanou energii?

Při své práci hodně čerpám z rodinného zázemí a pohody, kterých mám naštěstí dostatek, takže to, co si od rodiny beru, se v hojné míře snažím dávat nazpátek. Velkou oporou a neustálou inspirací pro můj další profesní a osobnostní růst je moje žena, které vděčím za to, že mohu dělat zaměstnání, které je zároveň mým velkým koníčkem.

 

Rád bych se nakonec zeptal, jaká umělecká vize před vámi ještě leží?  

Na to je velice jednoduchá odpověď. Neustále se zdokonalovat ve své profesi akordeonisty, kapelníka a manažera. Pilně pracovat a vše ostatní už pak jde tak nějak přirozeně samo…

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Oficiální stránky Václava Marka: www.blue-star.cz, www.marekorchestr.cz

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Designhotel Elephant www.hotel-elephant.cz

Grandior hotel Prague www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Komentáře