Vadim Petrov – hudební skladatel a pedagog

13.09.2020 10:14 | Michaela Košťálová

Vadim Petrov je přední český klavírista, pedagog a hudební skladatel. Vystudoval Akademii múzických umění v Praze a již během studií se věnoval především lidové umělecké tvořivosti, kráse a kultivovanosti českých a slovenských tanců a písní. V roce 1958 založil Lidovou konzervatoř, později známou jako Konzervatoř Jaroslava Ježka, působil i na Konzervatoři Jaroslava Deyla a na Pražské konzervatoři. Je autorem téměř 1 400 zvukových titulů – symfonických skladeb, úprav lidových písní, filmové hudby či hudby k seriálům pro děti. Je nositelem více jak dvacítky ocenění, z nichž některá pocházejí například z Japonska, Španělska či Kanady. Díky svému vysokému věku je také jedním z posledních žijících pamětníků kompletního vývoje československé kultury.

Dnes jste ve svém oboru velkou osobností a to nejen jako hudební skladatel, ale i jako pedagog. Mezi současníky takřka neexistuje umělec, kterého byste jako profesor na Pražské konzervatoři nevyučoval, anebo alespoň dobře neznal. Jak vnímáte svou dnešní pozici vy?

Já se za velkou osobnost vůbec nepovažuji. Svou pozici vnímám především v tom smyslu, že jsem dostal dar psát muziku a dělat radost lidem a to je má pozice, kterou rozhodně nechci nikdy měnit.

Hudba, muzika… To je vaše celoživotní profesní a umělecké zaměření. Jak jste se ke svému oboru poprvé dostal?

Odjakživa jsem byl z muzikantské rodiny. Důležitou byla v tomto zejména moje maminka (pěvkyně Adéla Petrovová), která zpívala jako sólistka v Pražských učitelkách (v Pěveckém sdružení pražských učitelek, nejstarším ženském sboru v Čechách, zal. 1912) a už jako dítě mě s sebou pravidelně vozila po koncertech, což jsem velmi intenzívně vnímal. Potom jsem se najednou začal učit na housle (u profesorky Volfové a profesora Šilhavého), na klavír (u profesorky Hedrychové), a tam to všechno začalo. Jakmile jsem začal sám brnkat na klavír, začaly už pomalu vznikat moje vlastní melodie, vlastní nápady. A tak to se mnou už pokračovalo až do stáří. (úsměv)

Vystudoval jste například hudební teorii u pana profesora J. Gabriela, žáka Zdeňka Fibicha, později jste nastoupil na Ruské spolkové gymnázium v Praze na Pankráci, kde jste byl ve školním sboru, poté jste byl i jeho dirigentem, ale ani to určitě není ze studijních roků vše…

Samozřejmě. Vystudoval jsem také AMU i pedagogiku. Právě na AMU jsem měl nejlepší kantory, na které dodnes velmi rád vzpomínám. Byli to například profesor Jaroslav Řídký, profesor Miloslav Kabeláč, který svou vlastní tvorbou navazoval na největší české symfonisty – například Antonína Dvořáka, dále třeba profesor Bořkovec, Trojan či Dobiáš, zkrátka všechny špičky tehdy soudobé muziky.

Vaši profesoři byli osobnostmi klasické hudby. Který proud oslovil nejvíce vás?

Podívejte se, mě vlastně oslovila každá dobrá muzika, a čím je člověk starší, tím je té dobré muziky méně. Tak to je. Já jsem samozřejmě nejvíce tíhl k programní muzice a potom samozřejmě k filmové muzice, kde jsem měl nakonec tolik práce, že jsem často ani nestačil jinou muziku sledovat.

Je patrné, že již v začátcích jste byl do budoucí profese velmi zainteresovaný. Opravdu jste nikdy nebyl na pochybách, zda byla cesta hudebního skladatele skutečně ta pravá?

Ne. Já jsem, zaplať pán Bůh, vždycky věděl, co chci. Víte, já jsem do jisté míry byl dokonce otrokem té muziky, poněvadž ta muzika mne tak zaujala, že jsem prostě jednu dobu viděl všechno jen přes muziku. A dnes, s odstupem let, musím říci, že to je opravdu dar. Ten má málokdo a já jsem velice rád, že jsem ho uměl využít. To je to, řekl bych, nejpodstatnější. V kumštu je to tak vždy. Nejhorší je, když chce někdo dělat jakýkoliv kumšt a bohužel na to nemá a ono se to všechno potom projeví.

Máte v rámci vaší profese nějakou oblíbenou historickou osobnost?

Tím, že jsem vždycky tíhnul k programní muzice a navíc – mé geny, já mám takříkajíc rozpolcené geny, kdy jedna větev je ruská, druhá větev pak česká – jsem měl hodně možností. Takže u té ruské jsem samozřejmě zbožňoval například Petra Iljiče Čajkovského, Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a všechny ruské špičky. U české to byl především Bedřich Smetana, Antonín Dvořák. To vše se také nejednou projevilo v mé tvorbě. Například akademii jsem absolvoval symfonickou básní Vítkov, což je o bitvě Zikmunda proti husitům, která se odehrála u Prahy. A když jsem pak v životě již končil, tak poslední symfonickou věc jsem napsal na oslavu Prahy a Pražského hradu. Jmenuje se Pražský hrad. I má první skladba (ještě za dob socialismu) byla pro velký symfonický orchestr a sbor, natočila se v rozhlase a šlo o Píseň o vlasti.

Zmínil jste svůj původ. Váš otec byl pražský lékař MUDr. Vadim V. Petrov, potomek starého šlechtického rodu Repninů-Repninských s tradicí rodu známou již od roku 842, a maminka pocházela od Turnova. Ovlivňovalo vás to ve vaší tvorbě?

Jistě. Tím, že má rodina byla z části česká a jeden můj dědeček a jeho rodina pocházeli z Podkrkonoší, jsem měl například velmi blízko ke Krkonoším a s radostí a chutí jsem pak psal Krkonošské pohádky, protože s dědečkem jsem celé Krkonoše mnohokrát prochodil. On chodil na pivo a já jsem zase vnímal, poznával a pozoroval všechny okolní věci a vjemy. Krkonošské pohádky s Krakonošem, Trautenberkem, Kubou, Ančou a hajným, znají děti dodnes.

Pocházíte z klasických poměrů intelektuální prvorepublikové společnosti, z rodiny, která se orientovala na umění. Dalo by se proto očekávat, že i vaše rodina, minimálně syn, půjde přímo ve vašich šlépějích. Je tomu tak?

Není. Já jsem v tomto byl vždycky rozumný. Člověk, který dělá kumšt, musí mít invenci a musí mít cit. To je nejdůležitější. Situaci, kdy vidí někteří lidé v kumštu jenom příležitost se ukázat, předvést, že mají „tak říkajíc něco“, anebo v muzice, kde se často objevují různí skladatelé, kteří pak jen kombinují, ale ono to za srdce nakonec stejně nikoho nechytne, považuji za špatnou. Můj syn sice absolvoval konzervatoř na kytaru, jistě, ale on tu kytaru dnes už samozřejmě k profesionálnímu výkonu nepoužívá. Nicméně použije ji tehdy, když odpočívá, aby si zahrál, protože hraní je vlastně ta nejlepší rekreace.

Mnoho let jste byl profesorem na konzervatoři. Navíc žáků, které jste vyučoval, je tolik, že by bylo i obtížné je spočítat. Jak vzpomínáte na toto období svého života?

Tak těch žáků mám opravdu moc. A já celý život, když jsem začínal své umění, jsem měl především to štěstí, že jsem úzce spolupracoval se všemi tehdejšími uměleckými špičkami. Hrál jsem na klavír a lidi jako byli Jan Werich, Zdeněk Štěpánek, Vlasta Burian jsem dobře znal. A hlavně jsem se od nich učil… Protože vždycky, když jsme s kolegy například seděli v rozhlase, tak tam byly pauzy a každý z nich tam vyprávěl, co všechno prožil. Všichni to byli vlastenci, všem šlo o českou kulturu a já to od nich pak jednoduše nasával. A musím říci, že potom, když jsem učil, tak jsem toto všechno dále předával svým žákům… A přiznám se, že jsem také nebyl vůbec tolerantní. Byl jsem velmi přísný, protože jsem si uvědomil, že když někomu budete říkat, že je dobrý, a on dobrý ve skutečnosti není, tak děláte vlastně velice špatnou práci. Čili já jsem byl skutečně přísný a férový a chybičky jsem jim neodpouštěl. A dnes, když jsem v penzi, tak jsem velmi rád, že mi tento pozitivní, upřímný a srdečný vztah moji studenti skutečně vracejí a je jich tolik…

Například?

Třeba houslista Jaroslav Svěcený nebo Petr Malásek… Přiznám se ale, že já už si takhle z hlavy na všechny ani nevzpomenu, protože tenkrát to byli pokaždé noví a noví mladí lidé, plní elánu, a dnes už jsou někteří z nich i polopenzisté a mnozí další mají za sebou celou řádku úspěchů. (smích) Učil jsem mimo jiné samozřejmě i divadelníky, například herce Ondru Vetchého. Kdybyste mi teď dala seznam herců z nějakého filmu, určitě bych vám tam mohl ukázat celou řadu dalších svých studentů. Je jich skutečně hodně.

Zmínil jste se i o setkávání s předními osobnostmi prvorepublikového filmu a divadla. To musel být velký zážitek. Jací byli tito velikáni v civilu?

Já jsem poznal, že to jsou úplně normální lidé, kteří měli, jako ostatní, své slabosti, radosti, zkrátka vše tak, jako my všichni ostatní. Když Stanislav Neumann vyprávěl o smrti svého syna, bylo to velmi emotivní. Například Vlasta Burian, když jsem ho poznal, byl již velice unavený, neboť měl mnoho let zakázáno pracovat, protože byl nařčen z kolaborace. Ke konci byl už velmi nemocný, takže mu nakonec pracovat dovolili. Deset let po jeho smrti se ostatně ukázalo, že to nařčení bylo falešné a byl zproštěn jakékoliv viny… Mohl bych vyprávět o celé řadě herců… Já jsem zažil také začátky Karla Gotta a dobře jsem se znal s jeho učitelem profesorem Kareninem, se kterým jsem učil. A Gott mi jednou povídá: „Víš, já mám hrozně rád jednu písničku, Karenin ji měl také rád a já bych mu ji chtěl zazpívat a natočit, ale nevím, jak to mám udělat…“ A Pavel Kühn, který byl u toho, řekl: „Co blázníš, tady máš Vadima, tak mu řekni. On to napíše a ty to jen zazpíváš.“ A já to skutečně napsal, on to natočil a dnes je to jeden z hitů Nočka, nočenka, který se reprodukuje v Rusku. Karenin z toho měl velikou radost… Takže ony ty cesty nejdou nikdy jednoduše, vždy jsou nějak složité… A já svým studentům vždy říkám, že žít úspěšný život znamená umět překonávat překážky, protože každý člověk nějaké má.

Vraťme se zpět ke konzervatoři… Roku 1958 jste jako součást Městského domu osvěty v Praze založil Lidovou konzervatoř (dnes známou jako Konzervatoř Jaroslava Ježka). Proč?

Přestože jedna větev je u mne ruská, tak za socialismu už tady bylo toho ruského socialismu moc, tak jsem prostě založil školu, Lidovou konzervatoř (později školu J. Ježka). Když jsem to sdělil svému šéfovi, tak mi řekl, že jestli to opravdu založím, tak mě vyhodí, no a já tu školu skutečně založil. Řekl jsem, že už nebudeme papouškovat a že musíme ukázat světu, že máme své muzikanty, svou kulturu, své umění a že jsme dobří. Na tom byla škola vybudovaná a nakonec přerostla i svůj vlastní význam. Stala se vzorem pro školy v Plzni, Ostravě i ve světě… A byly samozřejmě různé potíže. Nicméně s paní Ježkovou jsem se nakonec domluvil na změně jména a roku 1990 vznikl název Konzervatoř Jaroslava Ježka…

Mnohé vaše vzpomínky jsou vlastně hodně emotivní. Je z nich cítit váš veliký zápal pro obor, pro umění i pro naši historii…

Víte, já nemám v dnešní době rád, že mnozí mladí umělci neslouží svému lidu a neuvědomují si, že kultura a umění jsou tu od toho, aby se rozdávaly lidem. Lidé potřebují to pohlazení, odpočinout si, zvláště v dnešní době, kdy vás všude dostihne mobil, kdy všichni někam pospíchají, a to je podstata toho, že lidé potřebují něco hezkého, co by je pohladilo. K tomu má sloužit kultura. A já kdybych byl dnes o pár let mladší, tak bych znovu založil tu lidovou českou konzervatoř, protože ta současná „pakultura“ už nikam nevede. V tom byl veliký právě Karel Gott, protože byl vlastenec, rozdával se, a také to neměl v životě vůbec jednoduché.

Jste nositelem celé řady ocenění. Například za hudbu k pohádkám o krtkovi od Zdeňka Milera. Kterého ocenění si vážíte nejvíce?

Je jich hodně, většinou za hudbu k různým filmům. Jsou celosvětové, jenže tenkrát jsme nemohli nikam jezdit, a tak mi z Barrandova například volali, že jsem dostal cenu za Krtečka, apod. Moje poslední věc je symfonická báseň Pražský hrad. A já osobně jsem byl rád, že si této mé práce všiml pan prezident Zeman a na návrh mých posluchačů, kteří si o mou muziku píší, mi před rokem (v roce 2018) udělil medaili Za zásluhy I. stupně. Jsem především rád, že mou muziku dovedou ohodnotit lidé – posluchači. Píší si o mou tvorbu, třeba o Nokturno In G apod. Když se například zahraje má muzika z Krkonošských pohádek, tak všichni vědí, že jsou to Krkonošské pohádky. To je skvělé.

Ve své profesi jste dosáhl obdivuhodných úspěchů, ale zdaleka za ně nevděčíte jen své píli, štěstí a talentu. Zásadní je pro vás i rodina.

Jistě. Podařilo se mi například napoprvé najít parťáka – ženu, manželku Martu, kterou jsem si vzal a která mi pomohla překonávat všechny problémy. Ženu, která mi pomohla starat se o rodinu, když jsem byl myšlenkami úplně pryč. A jsem rád, že dnes jsme spolu již 65 roků. Máme úspěšné děti. Má dcera pracuje jako manažerka mé hudby, syn je členem Televizní a rozhlasové rady a má nejmladší dcera je zdravotní sestra, vnučka je modelkou v New Yorku.

Takže manželství jako spolupráce?

Samozřejmě. Člověk potřebuje někoho, o koho se může v životě opřít.

A vaše současné aktivity?

Jsem předsedou dozorčí rady Dilie, kde samozřejmě prosazuji ty myšlenky, o kterých jsem již hovořil. Snažíme se zde pomoci autorům v jejich tvořivosti, protože dneska je jejich práce velmi těžká, takže se snažíme je nějakým způsobem právně zajišťovat (zastupovat) tak, aby mohli vůbec tvořit. Prostě zastupujeme autory. Jinak co se týče psaní, tak já dnes už nepíši, protože ctím myšlenku, že každý člověk má svou kapacitu, kterou by neměl nikdy přesáhnout. Nicméně s dcerou dáváme dohromady mé staré věci a připravujeme je pro koncertní cesty, apod. Správná invence je jen v produktivním věku. Mé motto proto je: „Co se v mládí naučíš, ve stáří, jako když utne.“ (smích)

Vašich životních zážitků, úspěchů a význačných momentů je bezpočet, můžeme na závěr našeho rozhovoru vybrat jednu opravdu zajímavou vzpomínku? Například tu na T. G. Masaryka…

Ano, já jsem asi jeden z posledních žijících, kterého pan prezident Masaryk ještě hladil po hlavě, protože má babička a děda měli dům na Ořechovce v Praze 6 a Masaryk tam každou sobotu jezdil na koni. Když mě viděl, jak si hraji, tak se zastavil a řekl: „To je šikovnej kluk.“ Nebo mě jen tak pohladil po hlavě a zase jel dál. Takže i na něho mám hezké vzpomínky. Vždyť já prakticky znám všechny prezidenty. Každý z prezidentů měl své pozitivní, ale i ty negativní stránky, jako každý člověk. Jen je třeba vědět, co kdo skutečně podstatného dokázal a jak se choval.

Prezidentem Ruské federace Vladimírem Putinem vám byl udělen Řád přátelství. Jak tuto cenu vnímáte?

Řád si s úctou převezmu z rukou ruského velvyslance Alexandra Zmejevského. Představuje pro mne ocenění mé celoživotní práce a též mě současně propojuje s mými knížecími předky – rodem Repninů a Repninských. Ocenění je velkou morální satisfakcí za neštěstí, pronásledování a rozbití celé rodiny po roce 1917. Jako příslušník českého národa jsem hrdý na pomoc prezidenta T. G. Masaryka a Československé republiky ruským emigrantům, kteří za tuto pomoc byli až do své smrti neskonale vděčni. V mé hudbě se spojily slovanské české a ruské geny a ve svém výsledku přinášely radost do všech lidských srdcí. Jsem šťastný, že se mi splnil můj životní sen a mé přesvědčení, že umění má spojovat a sloužit všem lidem bez rozdílu.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Košťálová

Korektura textu: Vladana Hallová

Foto: Honza Kvarda

Make up: Janina Robertson

Hotel Grandior Prague www.grandior-hotel.cz

Le Hotels Group www.le-hotels.cz

Pánské obleky Bandi www.bandi.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře