Vladimír Mišík - muzikant, kytarista

27.03.2012 07:43 | Dita Brančíková

 

 

 

 

"Představte si v Lucerně ty balkony. Tak z nich visely obrovský trenýrky s kapsama na obrovským laně. A to byla ta pověstná poslední kapka. Bolševik šílel." Vladimír Mišík

 

 

 

Vladimír Mišík je český muzikant, zpěvák, kytarista a zakladatel rockové skupiny ETC. Svou tvorbou ovlivnil celou řadu umělců ať už z hudebního, výtvarného či literárního prostředí. S kapelou ETC je, přes mnohé personální změny a dvouletý zákaz činnosti v 80. letech, stále na scéně. Prošel si dvouletým martýriem, kdy vážně onemocněl a byl upoutaný na invalidní vozík. Doktoři a víra ho však znovu postavili na nohy. V roce 2010 vydal své zatím poslední album Ztracený podzim s nímž momentálně koncertuje po celé republice. O bolševikovi, muzice, nemoci a nové desce jsme si s Vladimírem Mišíkem povídali v hotelu Radisson Blu Alcron.

 

Po čtyřiceti letech vychází reedice vašeho nejpopulárnějšího alba Kuře v hodinkách. To jste si nadělil k vašim pětašedesátinám?

To je shoda okolností. Vyšlo to čistě náhodou zrovna v době, kdy jsem slavil 65 let. Celá deska je remasterovaná – zvuk je upravený současnou moderní technikou. Pouštěl jsem si to doma na bednách a zní to naprosto soudobě, jakoby to ani nebylo nahrané před čtyřiceti lety! Vzpomínám si, jak jsme to tehdy s klukama nahrávali na čtyřstopý magnetofon. A míchačky byly opravdu náročné.

 

Jak jsem už zmínila, nedávno jste oslavil pětašedesátiny. Narodil jste se 8. března, na Mezinárodní den žen. Ovlivnilo toto datum nějak váš život?

Nikdy jsem tento svátek neprožíval, je to sice původně americký svátek, ale u nás si ho komunisti přivlastnili a zprofanovali ho a dostal úplně jiný význam. Továrny, kanceláře, „zábava“. Nic pro mě. Snad možná, když jsem donesl nějaké ženě květinu, dostal jsem láhev. To bylo na tom asi to jediné pozitivní.

 

Vzpomenete si na úplně první kapelu, kterou jste založil?

Já prošel tolika seskupeními… Ale první byl Uragán, to si pamatuju! Byla to amatérská skupina v době, kdy jsem se učil truhlářem. Ale taková první ve smyslu profesionální kapely, to byli Matadors. Tam jsem byl do doby, než jsem nastoupil na vojnu. Pak tam přišel z tehdejšího Flamenga Viktor Sodoma. A jeden čas byla tato skupina považována za nejlepší českou beatovou skupinu. Já po Matadors a po vojně zpíval v orchestru Karla Duby a pak jsme založili kapelu New Force. Ta se rozpadla také osmašedesátým rokem.

 

Pamatuji si vás ze skupiny Blue Effect. Jak došlo k jejímu vzniku a proč tento název?

S některými kluky, s nimiž jsem tuto kapelu zakládal, jsem se znal už z dřívějších kapel. Ale Blue Effect vznikli v roce 1968 a hráli jsme ve složení Radim Hladík, já, Jirka Kozel, Vlado Čech a Miloš Svoboda. No a tehdejší doba byla plná symbolů, to určitě víte, takže i my jsme si dali název Blue Effect z recese. Všichni ze skupiny měli modrou knížku.

 

Ale vy jste přece na vojně byl…

Byl. Ale jen na tři měsíce, protože jsem astmatik. Takže já jediný mám knížku šedou!

 

Váš hit Sluneční hrob se dostal do povědomí současné mladé generace díky filmu Pelíšky, kde se stal ústřední melodií. Potěšilo vás to?

To víte, že ano. Je to povedená písnička. Na koncertech ji hráváme dodnes, ale v D, protože v E už ji nevyzpívám. Takhle vysoko to tady vytáhne snad už jen Karel Gott. (smích)

 

Pak jste hrával s dalšími kapelami: Flamengo, Formace Nova, Energit Luboše Andršta…

…až do roku 1974, kdy jsem založil ETC, tedy správně Vladimír Mišík & ETC, kde už pak bylo jedno, když někdo odešel. (smích) S Flamengem jsme začali natáčet naši nejúspěšnější desku Kuře v hodinkách, ale v tehdejších dobách byla výrobní lhůta rok. Takže když deska vyšla, Flamengo už neexistovalo. Rozpadlo se z důvodů normalizace a kvůli odchodu některých členů do pop-music. Nicméně deska byla velmi dobře hodnocená kritikou i posluchači. Dodneška boduje v různých žebříčcích. Otextoval nám ji básník Josef Kainar.

 

Uděláme teď takovou malou odbočku a podíváme se na vaše dětství. Jaké bylo?

Jaké člověk může mít dětství, když se narodí takřka v padesátých letech? Vyrůstal jsem v době komunistických procesů a ostnatých drátů. Nic jiného jsme neznali. Moje maminka pracovala na americké ambasádě. Tatínek nebyl. A já byl od mládí rebel. Do školy jsem chodil v pruhovaném tričku a džínách, žvýkal jsem. Takže mě nevzali do Pionýra. Nesl jsem to tehdy těžce. Chodili tam všichni mí spolužáci.

 

Jak se maminka dostala k práci na americké ambasádě

Moje maminka mě počala s americkým důstojníkem v době těsně po válce. Žila s ním nějaký čas v Německu a až když byl odvelený pryč, tak se vrátila do Prahy. Mého otce už nikdy neviděla. Padnul v Koreji. No a díky všemu tomuhle se maminka uchytila na americké ambasádě. Nicméně já dlouhou dobu nevěděl, jak to s mým tátou bylo. Pravdu mi maminka řekla, až když už jsem byl větší. Bála se, abych někde něco neřekl. Byla to zrovna nejhorší možná doba a já byl přece jen malej kluk.

 

Byla matka v kontaktu s rodinou vašeho otce?

Jistý čas ano. Babička s dědečkem posílali balíčky s oblečením, psali dopisy. Maminka všechno, co se týkalo táty, zničila. Opět v tom hrál roli strach. Ta doba byla hrozná, stačilo podezření, že udržujete nějaký kontakt se Západem a bylo zle. Takže jako vzpomínku mám opravdu jen pár fotek. Víc nic. Maminku celá ta doba ovlivnila. Nikdy si už nikoho nenašla a to byla mladá holka. Zhroutila se a několikrát pobývala i v nemocnici.

 

Ta doba poznamenala spousty rodin. Po válce jste údajně měli takové „veselé“ bydlení…

Dnes, když na to vzpomínám, tak se musím smát. Tehdy to ale zase tak směšné nebylo. Bydleli jsme v rozděleném bytě. Byl to byt tři plus jedna a já tam s maminkou obýval pokoj o velikosti sedmnácti metrů. Dále tam žil pan Hejhal a v dalším pokoji rodina akademického malíře pana Bílka i s babičkou. Takže dohromady nás tam bylo osm v jednom bytě. A nakonec se Hejhal odstěhoval a my získali jeho pokoj, který byl větší a lepší. No, a aby to bylo ještě víc zamotané, tak pan Bílek vyměnil pokoj s jednou starší osmdesátiletou paní, která se za nějakou dobu odstěhovala ke svému milému, taky asi osmdesátiletému dědečkovi. A ještě stihli uspořádat svatbu. Díky tomu se nám podařilo získat i tento pokoj a konečně jsme měli větší byt. Ale to bylo až v roce 1974.

 

Takže po celá ta léta jste žili v jednom bytě s různými nájemníky?

Ano. Nakonec se maminka vrátila na Slovensko, odkud pocházela, a já se oženil a nastěhoval si k sobě svou první ženu. V roce 1975 se nám narodil syn Martin a podařilo se nám konečně získat celý byt pro sebe. Jenže začalo období, kdy přišel zákaz, já měl deprese a to všechno s sebou přineslo i rozpad našeho vztahu s mou první ženou Katarínou. Odstěhoval jsem se. Nicméně dnes máme dobré vztahy. A prvorozený Martin žije s námi, sice ne v bytě, ale ve stejném domě. A před dvěma roky se k synovi přistěhovala i moje první žena. Takže tam teď bydlíme všichni, dalo by se říct, pod jednou střechou.

 

Máte tři děti. Co dnes dělají? Potatily se?

Martin je výtvarník, grafik a tvůrce webových stránek, také muzikant, hrával ve skupině Tata Bojs, spolupracoval s Anetou Langerovou. S druhou ženou Evou máme ještě Barunku, té je dnes 26. Vystudovala HAMU u Borise Hybnera, alternativní divadlo. Našemu Adamovi je 14 a momentálně udělal zkoušky na státní konzervatoř, obor herectví. Už se ale objevil několikrát ve filmu, například v Krásce v nesnázích a teď hraje v seriálu, který běží na ČT1 – Život je ples. Adam se potatil asi nejvíc. Hraje ve skupině Colorblinds a už vydali jedno CD.

 

V osmdesátých letech jste dostal zákaz činnosti. Na zdi v Praze-Holešovicích se tehdy objevil nápis: „Nechte zpívat Mišíka“. Nápis prý byl opakovaně zamazáván, ale objevoval se tam pořád znovu. Jak na tuto dobu dnes vzpomínáte?

Bylo to v letech 1982 až 1984 a ten nápis byl na vratech Bohemky. Ano, objevoval se tam pořád dokola. STB tehdy vypracovala zprávu, že rocková muzika není muzikou socialistickou a že narušuje mládež. Moje texty byly otevřený a dravý, takže bolševikům vadily. Je pravda, že jsem v té době byl bohém se vším všudy. Zpíval jsem si co jsem chtěl, když jsme jezdili komponované koncertní programy, tak jsem improvizoval, což bylo pro tehdejší společenské klima neúnosné. Vždy na každém koncertě byl někdo, kdo nás „kontroloval“, takže se informace o tom, že jsem nedodržoval jejich pravidla, dostala tam, kam měla. Navíc všechna práce byla domlouvána přes státní agentury, které začaly všechny kapely a osoby „rekvalifikovat“.

 

To vypadalo jak?

Součástí rekvalifikačního procesu byl politický pohovor. A tam se vás třeba zeptali, kdo je současný ministr zemědělství Albánie. Když jste nevěděl, tak vás zrušili.

 

Bylo u vás něco, jako pověstná „poslední kapka“, nebo jste režimu vadil tak nějak z podstaty?

V roce 1981 natočil režisér a kameraman M. Čvorsjuk dokumentární film se mnou a o mně, který jsme lidem promítli při našem koncertě v Lucerně – na trencle.

 

Tak to mi prosím trošku přibližte. Jak na „trencle“?

Představte si v Lucerně ty balkony. Tak z nich visely obrovský trenýrky s kapsama na obrovským laně. A to byla ta pověstná poslední kapka. Bolševik šílel. Vlastně jsme to promítali na tu zadnici. Výsledkem byl dvouletý zákaz činnosti. Pár měsíců po nás zakázali Pražský výběr.

 

Kdybych si měla představit „zákaz“, jak vypadal ten váš?

Na agentuře mě už dopředu varovali, že se nad naší kapelou stahují mračna. Abychom si dávali pozor. Takže jsme sice trošku přibrzdili, nezpívali jsme provokativní texty, ale tehdy tady stačilo být normální. Takže mi nakonec jeden takovej „spolupracující“ z agentury řekl, že by se to dalo vyřešit. Čímž samozřejmě myslel spolupráci s STB. Setkali jsme se v Redutě, kam přišel už kovaný agent-estébák. Jako argument mi uvedl, že „Elvis by také bez spolupráce s CIA nebyl Elvisem“. Spolupráci jsem odmítl.

 

A dělo se něco?

Asi po třech měsících mě strýc mé manželky zkontaktoval s člověkem, který se nějak představil, ale jméno nebylo pravé. Ten mi nabídl, že zjistí, co by se dalo dělat. Myslel jsem tím, zda by šlo vystupovat, aniž bych musel podepsat spolupráci s STB. Dotyčný mi potom volal, že se sejdeme na veřejném místě, před Bílou labutí. Tam ke mně přistoupil, odvedl mě za roh – pravděpodobně aby vyvolal napětí, a tam mi sdělil, že se to domluvou řešit nedá. Verdikt zněl: do zapomnění.

 

Jak jste takovou situaci nesl, čím jste se živil?

Byl to dva roky dlouhej večírek. Říkali jsme tomu „den otevřených dveří u Mišíků“. Naštěstí jsem měl nějaké peníze, které jsem získal za desku z tantiém, takže jsem přežíval. Co také má člověk dělat, když mu chybí muzika. To, co ho celý život živí a co umí. V podstatě jsem se stal takovým pankáčem „no future“. Ke konci toho období jsem občas někde něco zazpíval, třeba na folkovém festivalu. Dostal jsem honorář na paragon, jako že si slečna koupila záclony. Až když se v Rusku dostal k moci Gorbačov, tak se trochu povolilo i u nás. Zavolali mi z Pražského kulturního střediska, že můžu začít vystupovat. Z mých čtyřiceti písniček mi povolili dvanáct textů. Což ovšem na koncert nestačilo, takže jsem hned na prvním koncertě opět porušil socialistická pravidla. (smích)

 

Jste spokojený s tím, jak se společnost dnes vyrovnává s odkazem komunismu?

Víte, myslel jsem si, že budou vymírat. Ale vidím, že mají pořád dost silnou základnu a to už tam nejsou jen ti staří, ale co je smutnější, přidávají se k nim mladí. Jeden čas jsem byl v České národní radě jako poslanec a protože KSČ je stále legální strana a nebyla nikdy postavena mimo zákon, tak komunisti jsou neustále ve sněmovně. Je to asi tím, že ač tento režim byl lidskej úpadek, spoustě lidí to vyhovovalo. Měli práci, co jíst a víc je nezajímalo. Byli rádi, že se stát postará. Já jen doufám, že současná mladá generace už na tuhle pomýlenou ideologii neskočí.

 

Proč vám říkají „Legenda“?

Vymyslel to Olin Nejezchleba, že prý už jsem na scéně fakt dost dlouho. Tak se to mezi kamarády ujalo. Ale je to legrace.

 

Před pár lety jste byl hodně nemocný. Jak jste se z toho všeho dostal? Silná vůle, nebo šikovní lékaři?

Jako muzikant jsem na svůj zdravotní stav příliš nedbal. Od mládí mám astma, k tomu se přidala cukrovka, a nakonec jsem skončil půl roku na vozíčku. Odvápňovaly se mi dolní končetiny, nárty a okolí kotníků. Najednou mi začaly otékat nohy, nemohl jsem pořádně chodit. Bolelo to. Ocitl jsem se v nemocnici u diabetologa doktora Zamrazila. To bylo moje jediné štěstí. Ten totiž okamžitě poznal, o co se jedná. Tehdy prohlásil, že se na nohy už postavit nesmím a to minimálně dva roky. Diagnóza zněla Charcotova osteoartropatie.

 

Jak to ovlivnilo vaši práci a koncertování?

Když mě po čtrnácti dnech pustili z nemocnice, jel jsem hned na nasmlouvaný koncert. Samozřejmě na vozíčku. „Odberlil“ jsem se do auta, odjel jsem na místo, kde mě kluci přehodili na vozejk a třeba v kulturáku mě museli vynést až do druhého patra.  

 

A jak jste se cítil jako vozíčkář?

Filip Smoljak natáčel dokument o lidech, co jsou na vozíčku, ale pracují a podnikají. Přizval mě, abych se projektu zúčastnil. Takže jsem se s tím prostředím trochu seznámil. Oblíbil jsem si velká nákupní centra, která jsou vozíčkářům nakloněna a uzpůsobena. Projížděl jsem se tam a cítil se lehce dekadentně a euforicky. Na vozíku jsem naštěstí byl jen půl roku a zbytek času jsem strávil o berlích. Setkal jsem se ovšem s pánem, který měl podobné onemocnění jako já, ale měl smůlu. „Charkot“ je totiž těžce diagnostikovatelná nemoc. Pán šel na ortopedii, kde mu nohy pouze zrentgenovali a nic nenašli, a než zjistili správnou diagnózu, tak se mu to v noze všechno přelámalo a je nadosmrti invalida. Musí nosit boty zvané plechovky. Takže mám vlastně velké štěstí.

 

Nyní jste už v pořádku a opět na scéně. Hudebně oscilujete od rocku k folku, občas s náznaky country a reggae, jaká je vaše poslední deska?

Naše poslední deska se jmenuje Ztracený podzim. Je to směs rocku, folkrocku, jsou tam pomalé písničky, lyrické polohy atp. V kapele máme jednu zásadu, které se držíme. Nedbáme stylů.

 

Proč Ztracený podzim?

Když jsem po dvou letech opět začal chodit, tak se mi psychicky i fyzicky ulevilo a zase mě začalo bavit skládání písniček. Výsledkem je Ztracený podzim. Jako důchodce mě nadchla stejnojmenná básnička od Emila Boka a nazval jsem tak celé album. S kapelou jsme začali zkoušet, naskočila chemie, dostavilo se vzrušení.

 

Opět na scéně ve složení Jiří Veselý, Pavel Skála, Petr Pokorný, Jiří Zelenka, Vladimír Pavlíček, nebo jsou nějaké změny?

Přesně v tomto složení. Ale na albu spolupracovalo více lidí. Mistr zvuku Tomáš Jakl, který album natáčel, Lukáš Martinek, který album smíchal a Vladimír Pecha, který zajistil finální mastering. Na albu vystupuje i celá řada hostů: na violoncello hraje Jaroslav Olin Nejezchleba, zpívá Pavel Bohatý, dechová sekce ve složení František Kop, Jiří Hanzlík, Pavel Herzog a Martin Líska.

Kdo vám otextoval písničky?

Texty pocházejí od několika autorů – kromě mých se zde objevují texty Josefa Kainara, Františka Gellnera, Marka Ebena, Jiřího Dědečka, Vlastimila Třešňáka, nebo již zmíněného Emila Boka.

 

Opustil jste velké vydavatelství. Je to v dnešní době lepší cesta?

Pro nás ano. Desku vydal náš manažer, kamarád, muzikant a zvukař Šimon Kotek – 100% promotion. Po zaplacení všech nákladů, což dělalo asi dva tisíce prodaných kousků, jsme se dělili téměř rovným dílem. Do dnešních dnů jsme prodali už deset tisíc kusů. Pro srovnání – u velké firmy dostanete patnáct procent pro všechny. Takže když si to spočítáme, tak na jednoho vyjdou dvě procenta. V jisté době mělo smysl a logiku být pod křídly nějakého vydavatelství. Dnes jsme rádi, že je to takhle, máme nad vším dohled, a co si uděláme, to máme.

 

To je velmi slušné. Takže vás v současné době živí koncertování?

Samozřejmě koncertování, ale v různém složení. Buď s ETC, nebo s Variabilním triem, což je takové improvizované trio složené pokaždé z různých muzikantů. Měsíčně máme cca 8 až 15 koncertů.

 

Kam se chodíte odreagovávat?

Na gauč. Nebo si čtu, také rád sleduji v televizi detektivky. V rámci zdravotních procházek sednu do tramvaje, ta mě doveze na nějaké místo, tam si udělám zdravotní kolečko a zase frčím zpátky, někdy tramvají, někdy pěšky. A pokud se cítím unavený, tak si v nějaké hospůdce dám malé pivo a pak pokračuju. Stal se ze mě chodec. Ale jinak jsem veselý důchodce.

 

A nepřemýšlíte, že byste udělal další desku?

To víte, že přemýšlím. Vždycky, když ležím na gauči s kytarou a brnkám si písničky. Už jich mám několik nachystaných.

 

Co vás v poslední době štve a co vám naopak dělá radost?

Mrzí mě, že si někteří lidé dělají z politiky pouhý byznys a přitom by to měla být správa věcí veřejných. Na druhou stranu jsem rád, že mám fungující rodinu, kde se máme všichni rádi, že ještě stále koncertuji a je o nás zájem a dokonce na nás chodí mladá děvčata. To mě nabíjí.

 

Děkuji za rozhovor

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v hotelu Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Fotografie z backstage: http://www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-1-2012.html

Tagy: hudba, hudba, hudebník, zpěv, zpěvák

Partneři

Komentáře