Žofie Vokálková - flétnistka

30.01.2014 16:10 | Michaela Lejsková

V souvislosti s flétnistkou Žofií Vokálkovou by se dalo hovořit o průkopnictví v klasické hudbě. Zdánlivě snadno ovladatelný hudební nástroj, jakým je flétna, tak velmi přátelský k ostatním hudebním nástrojům, dostává v podání této hudebnice docela nový rozměr. Klasická hudba, které se flétnistka věnuje, přináší kus kulturního dědictví a současně krásný způsob pojetí, který má slušné šance oslovit velkou masu posluchačů svým způsobem a příběhem, jenž nabízí.

 

Než jste si pro sólo dráhu vybrala flétnu, váhala jste nad jiným hudebním nástrojem, případně ještě s nějakým „koketujete“?

Moji rodiče byli nadšenými amatérskými hudebníky, takže jsem hudbu slyšela prakticky od narození. Můj dědeček byl sochař, žák J. V. Myslbeka, tatínek byl povoláním sochař a restaurátor. Jezdila jsem s ním po hradech a zámcích, pražských palácích, restauroval třeba sochy na střeše Rudolfina i Obecní dům. Miloval dechové hudební nástroje. Rodiče mi vybrali flétničku a ta mi už zůstala. Moje cesta byla dost jednoznačná, a když jsem začala hudebně „vrcholově závodit“, jeden nástroj pak bohatě stačí.

 

V doprovodu jakého jiného nástroje flétna nejlépe vyzní?

Flétna má mnohostranné uplatnění, ale já mám nejraději kombinaci s harfou nebo flétnu a varhany.

 

Jaké písně se s flétnou hrají obtížně?

Na flétnu lze zahrát prakticky každou základní melodii. Spíš je problém, že sólová flétna potřebuje pro obohacení zvuku doplnit nějakým akordickým doprovodem. Na flétnu můžete např. sólově meditovat, ale ke koncertování je potřeba spojit síly více nástrojů, které vás doprovodí.

Žofie Vokálková

 

Platí pro flétnu, že je nutné znát noty, nebo se dá hrát i bez nich? Respektive učit se hrát i bez nich?

Na každý nástroj to teoreticky jde i bez not. Mnoho od přírody talentovaných hudebníků hraje i bez znalosti not, jen podle sluchu. Ale se znalostí notového zápisu máte mnohem větší možnosti zahrát si, co chcete.

 

Jak hodnotíte zájem mládeže o hraní na flétnu?

Flétna na první pohled vypadá jako jeden z těch lehčích nástrojů ke zvládnutí. Proto mnoho rodičů volí právě flétnu. Flétnu je možné zvládnout do určitého stadia celkem bez obtíží, ve srovnání se smyčcovými nástroji, kde jsou začátky velmi těžké a jen houževnatý, hudby milovný rodič to vydrží. Těžké je pak překonat pomyslnou laťku a vyniknout.

Žofie Vokálková

 

Jakou motivaci byste malým hráčům dala?

Motivaci přinese určitě dobře zvolený pedagog, který dítě hudební výukou vede. Se špatným učitelem sejde z cesty i ten nejnadanější žáček.

 

Jak vzpomínáte na své první úspěchy v soutěžích?

Mne soutěžit vždy bavilo. Byly to jednotlivé cíle, člověk studoval repertoár v časově omezeném horizontu. Ocenění jsou pak takové třešničky na dortu, navíc určitě mezinárodní soutěže pomohou v začátku sólové kariéry k dalším koncertním příležitostem. Dodnes mám ráda výzvy, vyniknout s neobvyklými a zajímavými projekty.

Žofie Vokálková

 

Řekla byste, že soutěživost je nějakým způsobem pro muzikantský život důležitá?

Záleží na tom, kam v oboru směřujete. V hudbě, jako v jiných oborech, máte nesoutěživé typy, třeba orchestrální hráče, kteří hrají spokojeně ve skupině, nebo nenápadné učitele hudby, a pak soutěživé ambiciózní sólisty, kteří se snaží o „něco“ navíc.

 

Jak vypadá váš repertoár a co vás vede k jeho podobě?

Můj repertoár obsahuje většinu tradičních skladeb flétnové světové literatury. Základ tvoří skladby flétna a klavír nebo flétna s harfou nebo s varhany či kytarou. Další důležitou část tvoří sólové koncerty s orchestrem, s tímto repertoárem hostuji jako sólistka u našich i zahraničních orchestrů. A pak mým velkým koníčkem je objevování zajímavých neznámých skladeb. V současnosti se věnuji svému projektu Hudba královen, který přináší na koncertní pódia hudbu žen-skladatelek všech stylových období. Od sv. Hildegardy von Bingen z roku 1200 přes samotné královny, např. Marii Antoinettu, ženy slavných rodů jako Clara Schumann či Alma Mahler a další, až k impresionismu a současnosti. Projekt měl velký úspěch, kromě českých pódií i v USA. Na koncertu v Czech Center v New Yorku jsem spolupracovala s Blankou Matragi, která nás ozdobila kolekcí svých šperků, následně proběhlo i velké koncertní turné. Naposledy jsme velmi úspěšně skladatelky představili v ruském Petrohradě na festivalu s názvem Paláce Petrohradu. V roce 2014 se chystáme s projektem do Paříže, protože mnoho skladatelek byly právě Francouzky.

Žofie Vokálková

 

Jakým způsobem se vyvíjela tvorba seskupení, ve kterých jste hrála a nadále vystupujete?

Spíš bych to nazvala trvalá spolupráce. Například s kytaristou Lubomírem Brabcem, houslistou Jaroslavem Svěceným, harfistkou Kateřinou Englichovou jsou to dlouholeté spolupráce na jednotlivých koncertech, projektech, natáčeních CD, stále se k sobě vracíme. Trvalé soubory jsou dva, Musica dolce vita, se kterým vystupuji po celé republice především s tematickými koncerty, a pak Due Solisti s americkou varhanicí Kathleen Scheide, se kterou vystupuji na koncertech a festivalech v USA.

 

Jaké jsou předpoklady pro fungující partu muzikantů a na čem obvykle taková spolupráce vázne?

Řekla bych, že to je stejné jako v partnerství. Musíte si s hudebním partnerem rozumět hudebně i lidsky. Při studování skladeb jde často o jistou konfrontaci názorů. Jako ve všech vztazích jde o porozumění a názorové obohacování partnerů. Pokud nepřichází nebo mají-li muzikanti na fungování souboru různé názory, tak se hudební vztah a tím i soubor rozpadá.

Žofie Vokálková

 

Příprava na vystoupení se jistě různí. Můžete nám nastínit rozdílnost v přípravě na malé a na opravdu velké vystoupení?

Já až tolik velké a malé koncerty nerozlišuji. Mám moc ráda komunikaci s publikem, v dnešní době se na koncertech i hodně hovoří, provází slovem. U repertoárových skladeb stačí program přecvičit. Pokud studujete nové skladby, musí se zkoušet a nastudovávat. Je potřeba být také v dobré fyzické kondici, protože i když se to nezdá, je to i velká fyzická dřina. A to u všech hudebních nástrojů. Před velkým koncertem také odpočívám, když to stihnu... (úsměv) Je to koncert od koncertu.

 

Kdy jste si naposledy nasadila laťku hodně vysoko?

Někdy vám laťku nasadí sám život... Naposledy to bylo určitě s mým recitálovým vystoupením na posledním ročníku Pražského jara, kde jsem měla velmi těžký celovečerní program s klavírem, včetně premiérování jedné skladby. Festivaly se většinou plánují dva roky dopředu. V prosinci jsem otěhotněla a recitál v květnu jsem hrála v pátém měsíci těhotenství. Všechno dopadlo velkým úspěchem, ale je fakt, že to byla velká zkouška zdatnosti.

Žofie Vokálková

 

Dokážete odhadnout publikum?

Odhadnout nevím, samozřejmě co národ, to jiná koncertní atmosféra. Ale vždy je potřeba, aby publikum odcházelo nadšené a spokojené. Aby i člověk, který jde na klasiku poprvé, se nám do koncertního sálu dobrovolně vrátil. To je hlavní cíl.

 

Máte návod na úspěšnou komunikaci, vliv na publikum?

Vadí mi, když vidím v českých orchestrech otrávené obličeje, kde máte pocit, že hudebníkům uniká podstata hudebního poslání. Rozdávat radost a zážitek z hudby. Lidé v publiku vaše emoce okamžitě vycítí a je jim jedno, jestli máte chřipku, naštvala vás tchyně nebo vaše dítě ztratilo klíče od bytu. V tu chvíli jste tu pro ně... a nic jiného by nemělo existovat. Takže návod – s úsměvem. A výsledek se většinou odrazí třeba v množství prodaných CD po koncertě.

Žofie Vokálková

 

Jaké koncerty sama ráda navštěvujete a proč?

Ráda se zajdu podívat na živé hvězdy klasické hudby, třeba naposledy na svoji nejoblíbenější hvězdu Cecilii Bartoli. Baví mne podívat se na operní nebo baletní představení v zahraničí. Ale samozřejmě i popové hvězdy nadchnou a přinesou i profesionálnímu muzikantovi skvělý zážitek.

 

Jak lze podle vás nejlépe popularizovat klasickou hudbu?

Vymýšlením zábavných zpracování. S klasickou hudbou je to stejné, jako když jdete do muzea. Je to vzorek historie a ten je potřeba zábavně podat, aby nám přinesl radost a krásnou vzpomínku. Dramaturgicky vypracovávat programy tak, aby si každý našel ten „svůj“ hudební kousek. A samozřejmě celý život se snažit o stále lepší a lepší provedení.

 

Nazvala jsem vás průkopnicí. Jak vy to vidíte?

Umělecké průkopnictví, to je moje. Nové skladby, hudební okruhy, multižánrové propojování. Teď jsme premiérovali Písně beze slov, což kromě hudební židovské tematiky obsahovalo i četbu úryvků dopisů do Terezína, které psal mé babičce můj děda sochař Václav Vokálek... docela silný kafe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv Žofie Vokálkové

Oficiální stránky: www.zofievokalkova.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře