Blanka Fišerová - básnířka

14.02.2014 09:14 | Vladimír Stibor

 

 

Blanka Fišerová je mladá básnířka s velikou budoucností před sebou. Od poezie tíhne k divadlu, neboť mezi světem poetiky a dramatu vedou mosty, po nichž jen nejodvážnější z nás mohou dojít až do míst, o nichž mnozí mlhavě tuší, že existují.

Kdy jste poprvé začala psát a zjistila, že vám literární múza dala nadání do vínku?

S psaním krátkých povídek jsem začala velmi brzy, už na základní škole. Byly to ale takové velmi fantaskní příběhy. Poté jsem psala do školních časopisů a chtěla se stát novinářkou, mediální studia a žurnalistiku jsem nakonec i absolvovala, ale po čase jsem zjistila, že tímto směrem jít nechci. Intenzivněji jsem začala psát zhruba ve dvaceti letech, kdy mne nadchlo divadlo, takže první tvorba byla spojena s amatérským divadlem.

 

Dalo by se říci, že si vás poezie sama našla, nebo jste se ji, ať již byl důvod jakýkoliv, vydala hledat?

Odmalička jsem četla, vyhledávala literaturu, tak je to vlastně dodnes. Číst a vnímat prózu i poezii mi přišlo naprosto přirozené, začalo to knihami, které jsem objevovala u nás doma v knihovně. Poezie mě fascinovala možnostmi, které jiné literární útvary nenabízejí – metaforami, rýmy, symboly, hraním si se slovy…

 

Nelze se nezeptat, kdo ze spisovatelů či básníků vás nejvíce ovlivnil či alespoň inspiroval?

Dodnes mne fascinují například Bohuslav Reynek, Jan Skácel, Emily Dickinsonová, Sylvia Plathová... Těch jmen je mnoho. Existuje velké množství inspirativních básníků i básnířek, literárních autorů, jen je třeba víc hledat. Občas, když jdu do knihovny, půjčuji si knížky nových, pro mne neznámých, autorů z celého světa. Nejvíce inspirace ale nacházím kolem sebe, v příbězích lidí, s nimiž se setkávám v běžném životě. Nebo jsou to útržky hovorů zaslechnutých ve vlaku. Pak se mi fantazie rozbíhá neočekávanými směry.

 

Můžete se letmo zmínit o letech svých studií?

Vystudovala jsem českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě, ale už v době studií jsem se nadchla divadlem. Pokračovala jsem Masarykovou univerzitou a mediálními studii, to byl takový dávný sen – stát se novinářkou. Ale nakonec zvítězilo divadlo, které jsem společně s filmem studovala v Olomouci, ale nedokončila, protože jsem už začala souběžně s nejrůznějšími profesionálními divadly spolupracovat. Rok jsem zkoušela i doktorandské studium dramaturgie a autorské tvorby na JAMU, ale nevyhovoval mi přístup, který je tam uplatňován. 

 

V roce 2010 jste debutovala básnickou sbírkou V bílém. Jak ji hodnotíte s odstupem několika let?

S odstupem několika let ji vnímám jako takový první pokus. Je roztříštěná, myšlenkově nesourodá, taková tápající. Ale jsem ráda, že jsem ji vlastními silami a za pomoci přátel výtvarníků i grafiků vydala. V současné době už píši jinak, věcněji, radikálněji. Témata nehledám v sobě, dívám se více kolem sebe, nechávám se inspirovat lidmi a událostmi, které považuji za podstatnější než své vlastní prožitky. Sbírám si pomalu básně k dalšímu vydání. 

 

Získala jste ocenění za básničku Poslední židovka v Literárních novinách. Otevřel vám tento úspěch cestu dál? A máte velký vztah k židovství?

Pocházím z Třebíče, kde je velmi krásné židovské město, můj otec je historik a zabývá se jím. Stál dokonce u zrodu zápisu do seznamu památek UNESCO. V židovském městě jsem trávila dost času, je to pro mne inspirující místo – včetně starého židovského hřbitova. Ocenění Poslední židovky si vážím, ale zatím mne nikdo z redakce nekontaktoval, byť s výhrou byla spojena i možnost publikovat básně právě v Literárních novinách.

 

Vaše poezie se objevila i na rozhlasové stanici Vltava. Jakou vaši poezii vysílala?

To bylo díky Miroslavu Kováříkovi a jeho pořadu Zelené peří. Byla to tenkrát velmi raná tvorba, tu jsem do sbírky ani nezahrnovala.

 

Dvakrát jste již byla nominována na Cenu Alfréda Radoka. Před několika dny byla uvedena s úspěchem premiéra vaší hry Pohřbívání ve Slováckém divadle. Jak dlouho trvala její příprava?

Samotné zkoušení probíhalo dva měsíce. Účastnila jsem se první čtené zkoušky, protože herci dostali text hry k přečtení až tehdy. A pak jsem průběžně jezdila do divadla a sledovala zrod inscenace, diskutovala s režisérem Igorem Stránským o různých možnostech výkladu některých klíčových scén. Psala jsem také průběžně písňové texty o současné kulturní, sociální i politické situaci – k tomu mne přivedla dramaturgyně Iva Šulajová společně s režisérem Stránským. Chtěli mít v inscenaci postavy dvou velmi mladých písničkářů, kteří se nebojí zpívat pravdu. Písňové texty jsou v kontrastu s textem hry. Premiérou ale tvorba nekončí, takže se chystám i na některé z repríz. Herci jsou velmi tvůrčí a přicházejí stále s novými nápady, což mne velmi těší. Stejně jako velmi pozitivní ohlas diváků i kritiky. 

 

Prožila jste profesně i několik let u činohry Slezského divadla Opava. Jak jste se k této odpovědné profesi dostala?

Ze Slezského divadla jsem zhruba před třemi lety odešla. Působila jsem v něm šest let, čtyři roky jako dramaturgyně a dva roky jako šéfka činohry. Získala jsem důvěru vedení divadla a chtěla jsem pokračovat ve zvyšování úrovně repertoáru i hostujících režijních a dalších tvůrčích osobností, které s divadlem spolupracovaly. Odešla jsem, když jsem zjistila, že komerční požadavky a absurdní představy zástupců města stále více převyšují nároky na uměleckou kvalitu.

 

Prosazování koncepce divadla může mít i své záludnosti. Dáváte přednost mladým a hledajícím se dramatikům, nebo spíše sázíte na osvědčené autory?

Když jsem v divadle působila, nebála jsem se prosazovat i méně známé autory či úplné zahraniční novinky. Stále věřím v to, že divák není hloupý, řada divadel ale sahá po lehkých řešeních nebo z diváků hlupáky dělá tím, že jim nabízí stejnou zábavu jako televize či jiná média. Uvedli jsme například hru španělské dramatičky Palomy Pedrero Anna 11. března, která velmi aktuálně reagovala na atentáty v madridském metru. Inscenace v režii Jany Janěkové získala třeba cenu diváků na pražském festivalu Divadlo a velmi vysoké hodnocení kritiky. Ocenění diváků bylo jasným důkazem toho, že by se divadla neměla bát prosazovat i novinky a náročnější repertoár a diváka jen neukolébávat osvědčenými a často neinvenčně inscenovanými klasikami. Je to těžší cesta, ale myslím si, že daleko přínosnější.

 

Tvrdí se, že poezie je královskou literární disciplínou. Je těžší psát básně než se věnovat próze či dramatickým útvarům?

To si vůbec netroufám posuzovat. Záleží především na talentu a tvůrčích schopnostech. Ale v současné době je pro autora podstatně těžší prosadit uvedení nové hry v divadle než například publikovat vlastní verše. Moje hra Pohřbívání aneb Zítra se bude pohřbívat všude je psána jako velmi černá komedie z divadelního prostředí. S napětím jsem seděla v hledišti na předpremiéře i premiéře a očekávala reakce diváků. Myslím si, že právě žánr komedie je velmi těžký. Navíc nejde o čistou komedii. Jde o snahu reflektovat velmi absurdní situaci, v níž se ekonom jako ředitel divadla zbaví herců, protože chce ušetřit, a na jejich místa dosadí úředníky i zbylé zaměstnance divadla. Protože podle jeho představ umělcem může být každý. V rámci hry se ale zabývám i podstatnějšími tématy a okolnostmi, které vedou k likvidaci umění jako takového.

 

Můžete na základě svého uměleckého zaměření říci, co nejvíce schází současné kultuře?

Myslím si, že chybí podpora takové kultury, která nepřináší jen zábavu. Pokud se v současné době hledají místa, kde by se dalo ušetřit, na prvním místě je okamžitě kultura. Často dochází k paradoxní situaci, že kulturní instituce se řídí nekompetentními požadavky zřizovatelů nebo nároky grantů a přizpůsobují umělecké směřování nejdříve tabulkám a například vypsaným či nadiktovaným požadavkům. A problém vidím také v tom, že lidé nejsou ochotni výjimečné umělecké projekty podpořit, zaplatit adekvátně za vstupenku či za hudební nosič. Všichni si totiž myslí, že umělci budou tvořit už jen z toho prostého důvodu, že mají tu nutnou potřebu tvorby.

 

Určitě budete i letos pracovně velmi vytížená. Co všechno vás čeká?

V letošním roce bych chtěla dokončit svůj první román, který má naprosto jinou poetiku než moje divadelní hry. A také tvořím koncepci nové básnické sbírky. Postupně, krok za krokem, píši další básně. Tvořím také náplň hudebně-poetického projektu Poezie v barvách, chtěla bych uvést další scénické čtení pod hlavičkou Čteme v barvách. Překvapilo mne, že další akce, kterou jsem začala sama pořádat, Guerilla Poetring – ukrývání básní v ulicích měst – už má tolik zájemců a fanoušků. Plánuji také propojení svých aktivit s festivalem Colours of Ostrava. Mám blízko i k hudbě, pro inscenaci Pohřbívání jsem napsala písňové texty a tento směr mne láká. Mám řadu písňových textů v šuplíku.

 

O uměleckých snech či vizích se nemá nikdy mluvit předem, mohla byste však pro čtenáře magazínu Best of učinit výjimku?

Mým velkým snem je napsat filmový scénář. Několik námětů už mám. A další z takových velkých snů je zachránit jeden rozpadající se dům v Ostravě a postupně tam vybudovat vlastní kulturní, tvůrčí centrum, takovou malou oázu. Zní to možná příliš idealisticky, ale já věřím, že když se člověk pro něco rozhodne a je schopen pro to udělat vše, pak se dějí zázraky. Takže to je takový můj „višňový sad“. Doufám, že s pozitivním koncem. 

 

Skončeme naše povídání nelehkou otázkou, na niž si mnozí lidé nedovedou odpovědět, i když možná tuší, co by se za ní mohlo skrývat. Čím je pro básnířku poezie?

Životem. Bez poezie, bez psaní a tvorby si svůj život neumím představit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Vladimír Stibor

Odkaz na webové stránky: www.poetriablanca.cz

Fotografie: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

Ukázka z poezie Blanky Fišerové

 

Převracím stěny -
zá a pádně.
Transfúze paměti -
ná a pádně.
Kdo koho napadl,
blednoucí podpisy,
krycí jména,
zlámané židle.
Mnoho -
obě a tí.
Titíž sou a druzí,
jen budovy zkrásněly.
Sám a metová,
klíče předány,
víly tajně vyjí u vil,
oběšení,
vyvolení,
převracím stěny,
tak tady to bylo,
tady vraždili.

 

(Báseň je z roku 2013 z budoucí druhé sbírky Zlodějky lžiček)

Komentáře