Dalibor Gondík - moderátor a herec

07.01.2015 11:08 | Eva Procházková

Narodil se v roce 1970 v Sokolově. Vystudoval konzervatoř a už jako student stanul na jevišti Národního divadla. Prodával dva roky v cukrárně, má zkušenosti jako pedagog, věnoval se adeptům herectví. V současné době hraje divadlo, moderuje ranní vysílání v Českém rozhlase 2 – Dobré ráno, Česko. Je bubeníkem a zpěvákem dvou hudebních seskupení, uvádí společenské akce, vídáme ho v televizi. Skládá hudbu a taky běhá – pro zdraví i pro zviditelnění a podporu několika nadací.

 

Pane Gondíku, kolik by musel mít den hodin, abyste v pohodě stihl všechny své aktivity?

Musím vše zvládat v daném čase 24 hodin, víc jich prostě k dispozici nemám. Vyhovovalo by mi, co kdysi říkával Leonardo da Vinci, že spát se nemusí. Ale tak to nefunguje, spánkový režim je důležitý. Snažím se čas plně využívat, nezatahuji do práce své osobní problémy. V posledních měsících a týdnech musím opravdu plánovat každou minutu.

 

Která ze jmenovaných činností je vašemu srdci nejbližší?

Moje práce je emotivní a všechno jsou to odvětví mé profese. Nemohu nic vyzdvihovat ani potlačovat, vše se snažím dělat na „plný plyn“. Vždycky se těším na to, co mě čeká. Slovy klasika: „Vším jsem rád.“

 

Co považujete za nejnáročnější?

Řekl bych, že dabing. Vyžaduje dokonalé soustředění na několik věcí najednou, sledovat text v cizím jazyce, číst české dialogy, sledovat ústa herců, děj. Podobně obtížné je i živé vysílání v rozhlase, kdy člověk ani na chvilku nesmí vypadnout z role a mnohdy je třeba rychle zaimprovizovat. K rozhlasovému mikrofonu jsem se vrátil po několika letech a práce moderátora mě velmi baví. Je to hodně o představách posluchačů, o fantazii, o tajemství.

 

Vyžaduje práce v rozhlase každodenní přípravu?

To zcela určitě. Nejsme komerční rádio, které je postavené na osobnosti moderátora, mluvícího spatra. U nás jsou kultivovaný jazyk a obsah na prvním místě, snažíme se nastavovat laťku hodně vysoko. Zveme si odborníky z různých oborů lidské činnosti, rozhovory sami připravujeme, ale pomáhá nám i rešeršní oddělení, dramaturgie. S hosty se připravujeme dopředu, domlouváme se na otázkách i směrech našich hovorů, sám si tím hodně rozšiřuji své obzory.

 

V rozhlase vysíláte pořad Dobré ráno, Česko, v televizi to bývala Snídaně s Novou. Jste ranní ptáče?

Jsem. Není to pouze ranní vysílání v rozhlase či televizi, krátce po revoluci jsem rozvážel zákusky v naší rodinné cukrárně, a to jsem také vstával velmi brzy, v pět ráno už jsem vyjížděl. Spát do oběda neumím. A i ve dnech, kdy vstávat nemusím, jsem vzhůru nejpozději v půl sedmé. Vstanu a jdu třeba kuchtit, v kuchyni mě to baví. Jiné to bývalo v mládí – když jsem se na víkend vracel domů z konzervatoře, také jsem po „nočním životě“ v Praze dokázal prospat den, ale to už je dávno.

 

Původní profesí jste herec. Kdy jste poprvé stál na jevišti?

Shodou různých náhod to bylo hned v prvním ročníku konzervatoře, tedy ve čtrnácti letech. A rovnou na prknech Národního divadla. Tenkrát mi připadalo jako každé jiné, cítil jsem se tam doma. Hrál jsem všechny možné malé role, a protože jsem hodně komunikativní, velmi brzy jsem si povídal s vrátným, s techniky, ale i s panem Kemrem a ostatními velikány. Byli na mě moc milí. Necítil jsem tenkrát něco jako „národní hrdost“, pyšný jsem byl jen tehdy, když za mnou přijel táta a já mu mohl Národní divadlo zblízka ukázat. Táta slzel a mně to bylo divné… Byla to krásná léta.

 

A pak jste dokončil školu…

Krátce jsem hrál v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně, a poté přišlo období cukrářské… Táta v privatizaci získal cukrárnu, chtěl zkusit podnikat. Vrátil jsem se domů a dva roky jsem mu pomáhal – prodával jsem zákusky, rozvážel je. Vzpomínám na to docela rád. Cukrářský pult jsem bral jako divadlo a smiřoval se s tím, že takhle to bude napořád. Nejsem nijak průbojný, kam mě strčíte… (smích)

 

Zase jste se k divadlu vrátil?

Režisér Milan Schejbal mi nabídl angažmá v Divadle ABC. Bylo tenkrát plné hereckých osobností, strávil jsem tam krásných třináct let. Hrál jsem v mnoha inscenacích, spolu s kamarády jsme založili hudební skupinu Hamleti, skládal jsem i hudbu k několika představením. V současné době jsem už pár let v Divadle Kalich, zároveň hraju v divadle v Příbrami a také v Liberci, kde se v obnovené premiéře muzikálu Suger – Někdo to rád horké, v nádherné inscenaci pravého amerického muzikálu, objevujeme se sestrou Adélou a skvělým Janem Křížem. Kvůli rannímu rozhlasovému vysílání jsem musel svou divadelní práci hodně utlumit ve prospěch rádia, nejde to dělat dohromady naplno.

 

Takže muzikály jsou vaše radost?

Nezkusil jsem si jich zas tak moc, ale je pravda, že mě vlastně provázejí celou mou dosavadní hereckou kariérou. Ten úplně první, televizní muzikál Adam a Eva, byl připravován jako velkolepý projekt České televize. Bylo mi devatenáct, když jsem roli Adama získal. Natáčení bylo moc fajn, ale film byl nasazen na 19. listopadu 1989 a proběhl téměř bez povšimnutí, přestože byl hodně povedený. Všichni lidé byli na manifestaci, na televizi se nikdo nedíval. To je život. Hrál jsem v Johance z Arku, v muzikálu manželů Landových Touha. Nesmím zapomenout na Popelku – úžasný muzikál na ledě, který sklízí úspěchy doma i v zahraničí.

 

Je nějaké zajímavé činoherní představení, které vás hodně baví?

Je jich samozřejmě víc, ale připomenu hru Splašené nůžky, kterou dáváme v Divadle Kalich. Je hodně netradiční, vlastně je to taková divadelní „reality show“, která se opírá o spolupráci s diváky. Dvě a půl hodiny čisté improvizace, kdy nevíme, kam nás celé představení zavede. Tahle hra, napsaná americkým psychologem Paulem Pörtnerem, se v Americe hraje nepřetržitě už třicet let a patří po Pasti na myši k nejnavštěvovanějším.

 

Jste členem kapely Hamleti, jak vznikla?

Tak nějak sama od sebe. S kamarády jsme po představení někde seděli, každý vzal do ruky nějaký nástroj, já bubnuju… Hrajeme už dvacet let ve stejném složení, je to čistá radost a zábava. Občas nás pozvou na nějaký ples, firemní akci, hráváme pravidelně v jednom klubu. Neobtěžujeme vlastní tvorbou, hrajeme skladby Olympiku, Queen, Katapultu, občas lidovky nebo koledy, co kdo chce. A také vůbec nezkoušíme, to až na jevišti – je to hrůza. Já jsem extrémně zkoušecí typ, rád bych zkoušel pravidelně, ale bývám odmítnut. A tak si zkouším doma sám, bubnuju si, že je to slyšet až k sousedům. Moc nadšení ze mě asi nejsou, ale už si zvykli…

 

Jménem Hamleti jste chtěli vyjádřit svůj vztah k Shakespearovi?

To ne, bylo to první slovo, které nás v tu chvíli napadlo, zdálo se nám to legrační. Ale Shakespeare, to je opravdový základ herecké profese, něco jako herecká bible. Dostal jsem jako dárek od manželky svázané všechny jeho hry v jedinečném překladu Martina Hilského, a kdykoliv tou tlustou knihou listuji, vždycky mě něco upoutá, nacházím nové a nové podněty k přemýšlení. Měl jsem možnost v několika jeho hrách účinkovat, velmi rád vzpomínám na představení Sen noci svatojánské, kde jsem dva roky po sobě alternoval s Michalem Dlouhým v Černínské zahradě na Pražském hradě.

 

Vám ale jedna kapela nestačila…

Když mi nabídl spolupráci jeden z našich nejlepších trumpetistů Miroslav Surka, neváhal jsem. Hrát na bubny s big bandem, to je vrchol bubenické profese. Spolupracují s námi Jan Smigmator, Dasha, hrajeme nádherné melodie Glenna Millera, ale i písně Franka Sinatry, jazzové, bluesové i swingové skladby. Zaváhal jsem, když mi kromě bubnování nabídli i moderování koncertů. Zdálo se mi to neslučitelné, ale nakonec jsem po dlouhém přemýšlení vymyslel, jak na to. Máme americké uniformy, chystáme turné po demarkační čáře, plánů máme spoustu.

 

Skládáte scénickou hudbu, jde vám to lehce?

Na povel to určitě nejde. Vytvořil jsem hudbu k několika divadelním představením v Divadle ABC, ale skládal jsem hudbu i pro divadlo v Mostě, třeba k Romeovi a Julii. Ale chce to tu pravou náladu, nejlépe nostalgickou, zadumanou. Já jsem vždycky byl depresivní, filozoficko-intelektuálský typ, baví mě vážnější, temné věci – hudba i divadelní kusy. Ale umím i veselé melodie, se synem máme takový rituál. Každý rok nachází má žena pod stromečkem nahranou jednu naši vymyšlenou dětskou písničku. Děláme si legraci, že za ta léta by to už bylo na opravdové CD.

 

Jste prezentován i jako bavič – jste bavičem i doma?

Nejsem. Moje žena by vám řekla, že není zoufalejšího a smutnějšího člověka, než jsem já. Vtipy mám ale rád, jsem milovníkem starých Dikobrazů, třeba kreslených vtipů Vladimíra Renčína a mnoha dalších. Obdivuji každého, kdo dokáže sypat z rukávu jeden vtip za druhým, to já neumím. A když se nějaký vtip nepovede, nejraději bych z jeviště zmizel. Baví mě lidi rozesmávat a bavit, ale na povel to neumím. Spíš se snažím vycítit náladu diváků, přizpůsobit se, pokud se smějí a mají dobrou náladu, jsem moc rád.

foto: Robert Vano

 

Jak vás napadlo vytvořit dvojici se svou sestrou Adélou, kdo to vlastně vymyslel?

Ten nápad vznikl v rádiu Frekvence 1, kde jsme oba v jeho začátcích působili. Já jsem moderoval, Adélka četla zprávy. A když jsme si předávali slovo, vždycky jsme u toho trochu zavtipkovali a tenkrát napadlo Romana Ondráčka a Miloše Pokorného z Těžkého Pokondru, že bychom to mohli zkusit spolu. Samozřejmě jsme nejdřív odmítli, ale když jsme se nechali přemluvit a zkusili to, ukázalo se, že by to šlo. Oni jsou takovými „duchovními otci“ naší dvojice. Potom jsme spolu kývli na nabídku, která přišla z televize, a rozhlas jsme opustili. Vrátil jsem se k němu až teď, do ranního vysílání ČR 2.

 

V televizi jste byli k vidění ve Snídani s Novou, potom vznikl pořad GoGo Show. Ale nejvíc vás asi proslavily Rady ptáka Loskutáka. Je to tak?

Máte pravdu. Vznikly opravdu kuriózním způsobem. Dostali jsme za úkol vymyslet pořad, v němž bychom mohli pravidelně vystupovat. Nabízel jsem motorismus, hudbu, oboje bylo zamítnuto. „Snad nechcete, abychom se hrabali v hlíně?“ rozčílil jsem se. „To je ono,“ zajásala Libuše Šmuclerová. A bylo to. My dva, kutilstvím zcela nepolíbení, jsme se týden co týden stávali moderátory úspěšného pořadu, díky němuž Adélka přišla na chuť zahrádkaření, a já jsem si pravidelně odnášel domů nějaké recepty… S ptákem Loskutákem jsme strávili celých čtrnáct let, teď je čas posunout se dál. 

 

Často moderujete společenské akce, jaký je váš vztah k oblekům?

Miluju obleky, smoking, kravaty a vše, co k tomu patří. V obleku vysílám v rozhlase, přestože to není vidět, v obleku chodím do hospody, přestože se mi kamarádi smějí, rodinné oslavy bez obleku si nedovedu představit. S oblečením mi radí moje kamarádka kostymérka, nejsem nijak náročný a dám na její rady. Moderování akcí, třeba módních přehlídek, mě baví. Horší je to s předáváním různých cen, tam se dost trápím, jednou jsem moderoval i volbu královny krásy, ale ani to mi moc nejde.

 

Kromě společenských obleků je vás ale často možné vidět i ve sportovním…

Jsem zapálený běžec-amatér. Běhám pro zdraví, pro radost z pohybu. A protože nemám dost volného času, běhám cestou do práce i z práce, pokud to jen trochu jde, každý den. Mám na uších sluchátka, kde mi hraje hudba, nebo si při tom zpívám, nebo telefonuju – se sestrou, s kamarády. Sám bych se nikdy nepřihlásil do žádného závodu, nejsem vůbec soutěživý typ, ale požádaly mě některé nadace, zda bych je svým během podpořil a zviditelnil. A tak běhám i různé půlmaratony a maratony ve prospěch nadace „Dejte šanci dětem“, kde se mnou běží i některé děti z dětských domovů. Běhám i pro společnost E, která pomáhá lidem nemocným epilepsií, a také ve prospěch nadace Leontýnka, která nabízí pomoc zrakově postiženým dětem. Tady s námi běhají i nevidomí sportovci.

 

Zmínili jsme mnoho vašich aktivit, vy máte ale i pedagogické zkušenosti…

V rámci konzervatoře jsem vystudoval i aprobaci na pedagogickou činnost, která mě zajímala, a hned po ukončení studia jsem se stal asistentem a posléze učitelem herectví. Věnoval jsem se učení čtyři roky, odešel jsem tenkrát kvůli naší cukrárně. K učení jsem se vrátil ještě jednou na Mezinárodní konzervatoři, ale z časových důvodů jsem v té práci nemohl pokračovat, přestože mě hodně bavila. Ale docela rád bych se k ní někdy vrátil, uvidíme…

 

Kdy máte ze své práce největší radost, pocit, že se vše vydařilo?

Nikdy. Já jsem takový věčný nespokojenec, pořád bych chtěl, aby to bylo lepší a nejlepší, i když vím, že dokonalé vše být ani nemůže. Od malička mám rád pořádek, systém, dodnes mám z dětství angličáky schované vzorně v krabičkách. Všude chodím včas, když něco slíbím, snažím se to dodržet. Pořád bych chtěl všechno zkoušet, mám rád jistotu, uklidňuje mě to.

 

Jaký je pro vás ideální volný víkend?

Bývají to například víkendy adventní, každoročně si je užívám. Vypínám telefon, snažím se věnovat rodině. Uvařím oběd, jdeme na procházku. A když pak náhodou v televizi dávají mistrovství světa motocyklů nebo závody Formule 1, tak to je pro mě takový bonus navíc.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková.

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group www.le-hotels.cz

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Partneři

Komentáře