Eva Kličková - moderátorka a dramaturgyně Českého rozhlasu Dvojky

03.11.2016 07:12 | Eva Procházková

Mladá energická dáma, jejíž hlas slýcháme v éteru v pořadu Dopoledne s Dvojkou, začínala v rozhlase tzv. od píky. Svůj čas dělí mezi práci a péči o malého synka a mrzí ji, že ho nemá víc. Vystudovala žurnalistiku a mediální studia na Univerzitě Karlově v Praze, rok pobývala na stipendijním pobytu v Austrálii. K rozhlasovému mikrofonu usedla poprvé v roce 2004 v pořadu pro děti Domino. „S rozhlasem není člověk nikdy sám,“ říká Eva Kličková.

Hrávala jste si jako dítě s mikrofonem?

Nejraději jsem měla hru na televizní hlasatelku. Být tou paní, která uvádí Večerníčky, to byl můj dětský sen. Při jízdě autem jsem komentovala „do mikrofonu“ provoz na silnici, takže se rodiče těšili, až zavřu pusu a bude na chvíli klid… Ráda jsem zpívala, přednášela a rodiče mě v mých zájmech podporovali. Maminka učila v mateřské škole, přihlašovala mě do různých soutěží a kroužků, do Lidové školy umění. Táta jako sportovec mě bral na lyže, na brusle, na tenis. Všechno mě bavilo, všechno jsem si chtěla vyzkoušet.

Měla jste v 15 letech jasnou představu o své profesi?

Tenkrát jsem ještě vyhraněné přání neměla. Na gymnáziu mě posílali na různé vědomostní olympiády, ale zúčastnila jsem se i soutěže Miss poupě. Měla jsem ráda jazyky, cestování, myslela jsem na povolání zahraniční zpravodajky. Soutěživý typ jsem i dnes. Ne snad, že bych si potřebovala zvyšovat sebevědomí, ale soutěže jsou pro mě výzvou a dokážou mě nakopnout. Když jsem třeba vůbec nic nevěděla o Evropské unii, přihlásila jsem se do soutěže. Abych nepohořela a neudělala ostudu, podrobně jsem vše nastudovala. Vyhrála jsem a odměnou byla návštěva Štrasburku a Bruselu – báječný zážitek.

Kdy jste se definitivně rozhodla pro rozhlas?

Rozhlas mě okouzlil už jako malou holku. Poslouchala jsem pohádky, často opakovaně, mnohé jsem znala nazpaměť. Později už jsem si sama vyhledávala stanice s programy, které mě zajímaly. V sedmnácti jsem objevila soutěž Lady Radio. Nahrála jsem svůj hlas a poslala kazetu do rozhlasu. Chtěla jsem zjistit, jak bude znít profesionálům a jestli bych měla v budoucnu šanci se v tomto oboru uplatnit. Soutěž jsem vyhrála, a to mě k rozhlasu definitivně připoutalo. Dostala jsem příležitost vidět „rozhlasáky“ v akci a byla jsem nadšena. Líbilo se mi všechno: Jak funguje režie, jak se nahrává, jak se stříhá. Po gymnáziu jsem si podala přihlášku na studium žurnalistiky a vybrala si rozhlasovou specializaci.

Když jste přišla do rozhlasu, na čem jste musela nejvíc „zapracovat“, jakých chyb bylo nutné se zbavit?

Musela jsem se naučit pracovat s hlasem. 2x týdně jsme v oddělení elévů měli hodiny s hlasovými profesionály, kteří byli velmi přísní a nic nám nedarovali. Každý má nějaké rezervy, tou mou byly sykavky. Dodnes se pravidelně před vysíláním rozmlouvám, navzdory úsměvům kolegů, kterým mé říkačky slouží k pobavení. Nezanedbávám to, vím, že když nejsem rozmluvená, není to úplně ono.

Sledovali rodiče vaše pokroky, byli vašimi kritiky?

Mé vysílání sledují dodnes nejen rodiče, ale i babička, ta má dokonce označeno v kalendáři, kdy mě v rádiu uslyší. Musím si při moderování dávat pozor na rychlost mluvy, mám tendenci honem honem všechny informace předat. Několik let jsem si vedle mikrofonu stavěla kartičku s nápisem ,Zpomal!‘, abych nezapomněla… A vždy po skončeném vysílání jsem volávala mamince, abych si ověřila, zda to bylo v pořádku.

Vzpomenete si na svou první rozhlasovou práci?

V 17 letech jsem natáčela rozhovor s mou paní profesorkou o zajímavém projektu, který chystala. Byla to 45minutová nahrávka a já jsem ji odeslala do rozhlasu do Prahy s tím, že oni si s ní poradí. „Je to fajn, ale kdy to sestříháš?“ byla reakce. Tehdy jsem pochopila, že úkolem rozhlasáka je vlastně všechno: Vybrat zajímavého respondenta, akci, natočit rozhovor, sestříhat ho, připravit do vysílání. Z těch 45 minut vznikl dvouminutový rozhovor, který šel do éteru, a já jsem byla pyšná, že jsem to dokázala.

Který pořad jste dostala na starost posléze?

Ke studiovému mikrofonu jsem poprvé zasedla v roce 2004, kdy jsem dostala nabídku moderovat dětský pořad Domino. Musela jsem se naučit přizpůsobit svůj projev dětem, chvíli trvalo, než byla paní režisérka spokojená. Jako v každé práci, i tady je důležitá zkušenost a praxe, výsledky se nakonec dostavily.

Kdybyste dnes chtěla začínat v rozhlase, šla byste na to nějak jinak?

Šla bych stejnou cestou, úplně od začátku, a tak to také doporučuji všem zájemcům o práci v rozhlase. Vyzkoušet si všechno od kratičkých anket po větší reportáže, umět si vše sestříhat. To dává člověku obrovskou moc a pomáhá to s vlastní kultivací. Při stříhání si uvědomíte i chyby, které děláte, a kterých si při natáčení ani nevšimnete, třeba hlasité nadechování. Stříhání je obrovská disciplína, kterou se člověk nejlépe učí až praxí. Jako elévka jsem do rozhlasu nastoupila ve druhém ročníku vysoké školy. Pracovala jsem odpoledne, o víkendu, trávila jsem v rozhlase hodně času, ale vyplatilo se mi to. Všechno jsem poznala, pochopila, naučila se a získala potřebnou jistotu.

Začátky asi nebyly lehké…

Měla jsem velké štěstí, že jsem dostávala úkoly, které mě neuvěřitelně zocelily a pomohly mi v mém vývoji. Dostala jsem na starost připravit jednou týdně svou vlastní půlhodinu vysílání. Obsahovala všechno, co člověk v rozhlase potkává. Musela jsem být producentkou, sehnat si respondenty, kteří mají posluchačům co říci, dramaturgyní, poskládat program do zajímavého bloku, zakomponovat hudbu, napsat průvodní slovo, pořad si moderovat. Tu půlhodinu jsem promýšlela a organizovala celý den. Brala jsem to jako průpravu pro další rozhlasovou práci. Takhle jsem to dělala několik let, jsem ráda, že jsem si tím prošla. Pomáhá mi to i dnes, kdy působím jako dramaturgyně a moderátorka pořadu Dopoledne s Dvojkou.

Co nejdůležitějšího pro vaši práci vám dala studia na vysoké škole?

Dala mi hodně a rozhodně to nepovažuji za ztracený čas. Studenti žurnalistiky si často stěžují, že mají ve škole málo praxe. S tím nesouhlasím, podle mě by měl mít student vysoké školy i dobré teoretické základy, znát dějiny žurnalistiky, mediální teorii a určité minimum znalostí z dalších společenskovědních oborů. Praxi si každý může zajistit sám ve svém volném čase, jako jsem to udělala já. Díky škole jsem získala rozhled do nejrůznějších oborů a hlavně kontakty. Poznala jsem partu stejně naladěných lidí, dodnes se stýkáme, a když je potřeba, navzájem si pomůžeme.

Byla jste i na nějaké zahraniční stáži?

Pracovala jsem jako au-pair ve Velké Británii, což nebylo úplně k oboru, ale byla to zkušenost k nezaplacení. A ve svých 24 letech jsem získala stipendium a studovala celý rok 2008 v Austrálii. V porovnání se studiem u nás je v semestru daleko méně předmětů, studují se více do hloubky, klade se velký důraz na samostudium. Na každý seminář se vyžaduje hodně nastudované literatury, různé prezentace a eseje. V Austrálii se mi také podařilo získat nejvyšší možný certifikát z angličtiny CPE, a tím jsem si splnila obrovský sen.

Měla jste příležitost uplatnit v Austrálii svou profesi?

Působila jsem tam jako dopisovatelka ekonomického deníku E15, jednou týdně jsem jim posílala své postřehy. Povedlo se mi také natočit pár reportáží, jedna z nich se dokonce vysílala v prestižním Zápisníku zahraničních zpravodajů, z toho jsem měla obrovskou radost. Životním zážitkem pro mne byl vyhlídkový let nad Velkým bariérovým útesem. Reportáž o tomhle úžasném nádherném místě jsem později využila v dětském vysílání. Austrálie se stala mým druhým domovem, moc ráda bych se tam ještě vrátila. Mám tam spoustu nesplněných snů a nenavštívených míst. Přála bych si, aby ji jednou poznal i můj syn.

Významným mezníkem ve vaší práci se stal rok 2011…

Ano, do té doby jsem pracovala jako reportérka a redaktorka, v roce 2011 jsem dostala nabídku dramaturgovat a moderovat dopolední vysílání, tehdy se pořad jmenoval Je jaká je a jeho součástí byl i hodinový rozhovor s osobností Host do domu. Mé úžasné kolegyně Martina Kociánová, Stáňa Lekešová a Maruška Retková mě v krátké době přijaly mezi sebe, hodně jsem se od nich naučila. Dnes už se pořad jmenuje jinak – je to Dopoledne s Dvojkou a je to ve zkratce proud zajímavostí s pevně danými rubrikami, kam si zveme různé osobnosti a probíráme zajímavá témata. Český rozhlas Dvojka náš blok vysílá každý všední den od 9 do 11 hodin a po týdnu se v moderování střídáme s mým kolegou Jiřím Holoubkem.

Jak vybíráte své hosty?

Vybírám si takové hosty a taková témata, o kterých toho moc nevím, abych se něco přiučila i já sama. Má příprava je potom hodně náročná, musím vše pořádně nastudovat, ale to mě na tom vlastně i baví. Jsem ráda, když se nám podaří představit lidem zajímavého člověka, třeba nepříliš známého, který dokáže posluchače zaujmout. Jako dramaturgyně se snažím nezvat do vysílání protivy a morouse, ale i to se někdy stane. Ráda lidi poslouchám, nechávám je domluvit, neskáču jim do řeči. Proto nejsem vhodným moderátorem pro politické debaty. (smích)

Dostaly vás někdy do úzkých telefonáty posluchačů?

Mnohokrát. Živé dotazy posluchačů jsou pro mě jednou z nejtěžších disciplín. Díky zkušenostem je to už trochu lepší, ale býval to pro mne vždy velký stres. Když člověk najednou neví, jak pohotově zareagovat, je problém. Pak se mu může ve vysílání podařit i věta, podobná té, která kdysi „vypadla“ ze mě: „Jestli si chcete počkat, tak si počkejte…“ A to už vůbec nemluvím o agresivních a vulgárních připomínkách volajících. Je jich minimum, ale občas se objeví. Tam už člověk může reagovat jen tím, že řekne: „Děkuji vám za zavolání,“ a zavěsí.

V mládí jste se věnovala mnoha různým koníčkům, máte na ně i dnes čas?

Bohužel nemám, potřebovala bych, aby byl den delší, ale není to kvůli práci. Mám malého, téměř tříletého synka, snažím se mu věnovat, na žádné jiné aktivity mi v současné době čas nezbývá. Chodím s ním plavat, do Sokola, jezdíme spolu MDH – to miluje, to ho baví. Užívám si to a vše ostatní jsem odsunula do pozadí. Udržuju se „v obraze“ poslechem rozhlasu, sledováním internetu, občas televizí, čtením knížek a časopisů.

Co je pro vás na vaší práci nejpříjemnější?

Zpětná vazba od posluchačů. Třeba když máme Dny otevřených dveří, to je úžasné dobíjení energie. Přicházejí spousty lidí, kteří běžně netelefonují, nepíší, protože nemají vůči vysílání žádné výtky. A potom přijedou třeba i z velké dálky na Den otevřených dveří. Chtějí se s námi pozdravit, podat nám ruku. Usmívají se na nás, znají naše pořady, chválí. Člověk pak vidí, kolika posluchačům dělá svou prací radost. Rozhlas mohou poslouchat celý den – ráno po probuzení, večer před spaním, na cestách. Je báječným společníkem, jeho kouzlo je i v tom, že může každý posluchač zapojit svou fantazii, i když webové kamery, které pronikly i do našich studií, mnohá tajemství odtajňují… Jsem pyšná na to, že patřím mezi „rozhlasáky“.

Kam byste se ještě chtěla posunout?

Dramaturgovat a moderovat Dopoledne s Dvojkou je pro mne vrchol. Nemám potřebu sunout se kamkoliv výš. Mám skvělé kolegy, včetně vedoucí programu Dvojky Katky Dvořákové. Má elán věci měnit a má chuť podporovat nápady, s nimiž přicházíme, a které znamenají různá vylepšení našeho vysílání. Jsem ráda, že jsem platná i v „zákulisí“ vysílání, protože většina práce není vidět, ale kdyby se neudělala, rozhlasové vysílání ani nevznikne.

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Eva Malúšová a Khalil Baalbaki

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře