Ivan Pilný - bloger, konzultant

05.04.2012 13:56 |

 

 

 

 

„Některá témata jsou vyšeptalá...“ Ivan Pilný

 

 

 

Pokud si sednete s Ivanem Pilným k jednomu stolu, máte jistotu, že se nebudete nudit a o věcech, které přináší běžný život, začnete přemýšlet jinak. Ivan Pilný má dar, o kterém zřejmě ví, ale rozhodně vám ho nevnucuje. Po setkání s ním začnete totiž intenzivně přemýšlet o všem, co vám řekl, a zjistíte, že vás donutil zamyslet se nad vámi samotnými. Ivana Pilného není třeba nijak zvlášť představovat. Je absolventem ČVUT. Pokud si člověk občas přečte noviny, podniká, nebo si otevře internet, s jeho jménem se setkal, nebo ho zahlédl v televizním pořadu Den D České televize. Kromě jiných významných postů byl rovněž prvním ředitelem Microsoftu pro Českou republiku a sousední Slovensko. Je autorem knih pro podnikatele, které v současnosti střídá psaní, které je pro něj objevné a nové. A právě jako člověka, který svěřuje své myšlenky a nápady papíru, vám chci dnes Ivana Pilného představit.

 

Napsal jste knihy o podnikání a údajně už žádné takové psát nechcete.

Proč už nebudu psát o podnikání? Je to úplně jednoduché. Já když chodím na nějaké semináře a povídám si tam o podnikání, ať už je to se studenty, nebo podnikateli, tak tvrdím, že pravidla podnikání se vejdou na korespondenční lístek.

 

A je to pravda?

Je to pravda. Můžu to klidně i dokázat, ale popírám to svou vlastní tvorbou, protože jsem o tom napsal tři knížky. Ale už mě to fakt přestalo bavit, a tak zkouším jiné věci – například mě přiměla blogerka Jana Kolářová, abych napsal nějaké blogy o finanční gramotnosti. Respektive negramotnosti. I když mně to připadá už jako trošku vyšeptalé téma.

 

V souvislosti s vaší osobou si mám pod pojmem gramotnost představit finance?

Začal jsem přemýšlet o tom, že ta negramotnost a takové to pochopení světa, se zdaleka nevztahuje jen na finance, ale souvisí to s politikou, kulturou i zdravím. Je to prostě o spoustě dalších věcí, kolem nichž panují nějaké mýty, které jsou ovšem už dávno překonané, protože svět v posledních dvaceti, třiceti letech nabral ohromné tempo. A najednou se vytváří model jakéhosi světa, který nějakým způsobem podporují média, nebo jej zkreslují politici, nebo lidé, kteří nějakým způsobem mlží. A lidé potom žijí v úplně jiném světě, než je ten skutečný.

 

Řekl jste to sice hezky, ale co s tím chcete dělat vy?

Já to rozšířil, vybral jsem pár okruhů a začal jsem ty mýty onoho virtuálního světa, který cpe lidem do hlavy především marketing, jakoby vyvracet. Realita je zkrátka jiná. O tom je knížka, kterou nyní dopisuji.

 

Co bylo počátečním impulsem pro vaše psaní?

Začal jsem vyprávět pohádky svým dětem. Ty pohádky jsem si vymýšlel. Vzal jsem jednou tužku a řekl jsem si, že je mohu začít psát. Když jsem se dostal na čtvrtou řádku, začal jsem přemýšlet, pro jakou cílovou skupinu to bude, kolik ta knížka bude stát, kolik bude mít stránek. Po tomto zamyšlení jsem tužku zlomil a začal psát něco jiného.
 

Mám tomu tedy rozumět tak, že kniha pohádek od vás světlo světa nespatří?

Nemohu se teď vracet k pohádkám, protože mou společnicí je Romana Andělová, která pohádky píše. Píše nejen vlastní texty, ale také kreslí a je to tak vysoko nastavená laťka, že to prostě asi nikdy dělat nebudu.

Takže pohádky psát zřejmě nebudete, knihy o podnikání psát nechcete. Knihu o zmíněných mýtech doděláváte. Kterým směrem se tedy ve vaší tvůrčí činnosti vydáte dál?

Začal jsem uvažovat o jiném způsobu psaní, tak to teď zkouším. Dal jsem již něco přečíst lidem ve svém okolí, kteří snad poznají, jestli je to dobré, nebo špatné, nebo jestli jsem úplný grafoman. Tak uvidíme.

 

Vraťme se do vašeho dětství. Kdy jste si poprvé uvědomil vůni knihy?

V první třídě jsem přečetl kompletně celou dětskou knihovnu, a tak mi ve druhé třídě začali půjčovat knihy z velké knihovny. Některým jsem rozuměl, což byla ta menší část, ale pak tam byly i knihy o tom, jak udat tatínka, když je kulak, a to mě tedy vážně moc nebavilo. Přečetl jsem vlastně všechno, co jsem mohl. Měl jsem štěstí na fantastickou knihovnici, která mi půjčovala Tarzana. Pokaždé jsem přečetl jeden díl Tarzana za den. Nikde se to nesmělo říkat a já k ní domů chodil pro různé knihy. Vlastně tehdy jsem začal doopravdy číst.

 

Poznamenala vás nějakým způsobem četba?

Zřejmě z toho, jak jsem hodně četl, se mi zkazil zrak a dostal jsem brýle. Také si vzpomínám, že když tu nebyly anglické knihy, měl jsem přítele, jehož žena jezdila často do zahraničí a tyto knihy přivážela. Měli jich doma asi tisíc a jediný člověk, který přečetl jejich knihovnu, jsem já.

 

Je pro vás tím, že jste hodně četl, nyní snazší knihy psát?

Samozřejmě, že když jsem začal psát, tak jsem si uvědomil, že pokud chce člověk psát, musí číst. Takže jsem začal číst znovu, ale jinak. Když jsem podnikal a dělal manažera, tak jsem vlastně nečetl, ale skenoval. Celé stránky jsem si ukládal do paměti, ať už to byly zajímavé věci o podnikání, nebo thrillery na jedno přečtení.

 

Vysvětlete mi tedy, jak čtete nyní? Říkal jste, že jinak.

Nikdy se nedostanu na úroveň Karla Čapka nebo Rudolfa Křesťana. Používají nádherný jazyk a já jim mohu jen tiše závidět. Je to tak prostě dáno a není to jen tím, že jsem začal psát pozdě. Tím chci říct, že člověk začne při novém čtení více vnímat nejen jazyk, ale celkovou formu a obsah sdělení.

 

Mnohé knihy jsou dílem fantazie. Využíval jste fantazii i ve svých odborných knihách? Motivoval jste někdy někoho právě zmíněnou fantazií v běžném životě, nebo se to děje jen v knihách?

Já jsem nikdy nepracoval jinak než s patřičnou dávkou fantazie. Jednou jsme s mým nástupcem letěli z Dublinu a během letu jsme vymysleli písničku, napsali text a následně jsem svých dvacet spolupracovníků přinutil, aby si stoupli na jeviště v Rokoku a zazpívali ji zhruba pěti stovkám zákazníků. Toto jsme zopakovali ještě několikrát a dokonce po nás chtěli, ať to vydáme na CD.
Byla to legrace, ale zároveň motivace, která vlastně přímo souvisela se zmíněnou fantazií.

 

Od fantazie přejděme k nápadům. Jak si ukládáte nápady, aby se neztratily v zapomnění?

Jednou jsem si koupil diktafon, protože jsem zjistil, že mne nejlepší nápady napadají ve čtvrt na šest ráno. Měl jsem ho u postele do té doby, než se mi moje žena začala smát. Potom jsem to zrušil. Samozřejmě zjistíte, že z deseti nápadů je použitelný sotva jeden. To ostatní je obyčejný balast.

 

Na straně druhé – nezaznamenat si ten jeden nápad, možná byste na něj zapomněl...

V současné době se věnuji tréninku mozku a systematicky se zabývám metodami, které podporují kreativitu zapojující druhou mozkovou hemisféru. Protože každý z nás má jednu hemisféru dominantní. U lidí, kteří podnikají, to většinou bývá ta analytická. Hledám postupy a věci, které přede mnou už možná někdo vymyslel, pomocí kterých se člověk uvolní a obě hemisféry začnou pracovat. Kdybyste si zkusil namalovat stejný obrázek levou i pravou rukou a oba by byly totožné, dokazuje to, že vám obě hemisféry pracují stejně. A takových cvičení existuje více.

 

Člověk jako vy objevuje stále nové věci. Přemýšlel jste někdy, jací jsou ti, kteří čtou vaše knihy, vaše glosy a sdílejí vaše názory?

Víte, snažím se psát věci s nadhledem a nerad popisuji věci, které se stanou během jednoho dne a potom splasknou. Pokud píšu věci, které jsou o podnikání, tak ten kdo si je přečte, je ve většině případů podnikatel a musí se neustále učit. Musíte vědět co se učit a od koho. Je ale důležité uvědomit si, že nemůžete pořád někoho kopírovat.

 

Doba jde stále dopředu a lidé se sice písemnou formou vyjadřují, ale pero nahradil počítač a dopisy zase emaily a esemesky. Neztratí se klasické knihy?

Uvedu vám příklad. Esemesky vznikly proto, že operátoři dali velké peníze do sítí, které nebyly až tolik využívané, a tak přemýšleli, jak to udělat, protože hovor nemůžete odložit o pár minut, ale zprávu můžete klidně poslat o dvě minuty později. A tím vznikl fenomén. Nikoho z nás by před dvaceti lety nenapadlo, že se budeme vyjadřovat ve 250 znacích. Ale o knihy jako takové se nebojím.

 

Jste autorem několika knih. Nezdá se vám, že je knižní trh přesycen?

V takových případech, kdy se smíchá mnoho témat jen proto, aby se vydala kniha, se může zdát, že je knih příliš. Ovšem opět je to důsledek podnikatelského záměru. Když se ale nebudu zabývat tématy, která mají přinášet informace (což v současné době může nahradit internet), podívejme se na krásnou literaturu. Tu čtenáři nečtou kvůli informacím. Próza či poezie představují vlastně jakási vrátka k fantazii, o které jsme spolu mluvili. Vy jako čtenář si ta slova spisovatele či básníka v představách dokreslujete, dotváříte. A dokud toto bude lidi bavit, a já věřím, že je to bavit nepřestane, bude mít kniha na trhu stále své vlastní místo.

 

Když vás tak poslouchám, mám na jazyku otázku, zda jste spíše konzervativní člověk, nebo zda máte raději výzvy a změny?

Já se chci pořád na něco těšit. Pořád chci nějakou změnu. Změny jako takové mě přitahují. Těším se na ně. U nás tyto věci nejsou zcela běžné. Člověka například vyřadíte z práce tím, že jej přestěhujete do jiné místnosti. Někdy nemusíte ani to. Stačí mu vyměnit stůl nebo počítač. On potom nejméně čtrnáct dnů přemýšlí, proč se to stalo.

O tom jste vlastně napsal fejeton...

Ano. Nejmladší dcera mě upozornila, že existuje server „Tisíc věcí, které mě nasraly“. Já se na něj podíval a zjistil jsem, že ten člověk se tehdy propracoval k číslu 248. Psal o různých věcech, a tak já jsem napsal blog „Tisíc věcí, které mě potěšily“.

Najde člověk tisíc věcí, které ho potěší?

Já si myslím, že se hledají možná i lépe než ty druhé.

 

Po této odpovědi vypadáte jako optimista. Ale co tedy název vaší knihy, který vyslovím: Příště spadni líp. Téměř hotová kniha, ale co bude dál?

Teď je to o tom rozdílu mezi virtuálním světem, jak si ho lidé představují, a mezi tím skutečným, který žijeme. Je to o tom kvapíku, který nastal. Kniha vzniká ve spolupráci s blogerkou, o které jsem hovořil v počátku našeho rozhovoru. Já už mám svou část knihy hotovou a čekám na druhou stranu. Tedy na řádky blogerky. Kniha se bude jmenovat Aby vám neuplavalo mejdlo.

 

Je těžší psát knihu ve dvou?

Já jsem už knihu se spoluautorem psal o pořadu Den D. Musíte najít něco, co se navzájem doplňuje. Knihu o Dni D jsem psal s režisérem Vladimírem Forstem a hned na začátku jsme si rozdělili úlohy tak, že já budu psát o tom, co by lidé měli dělat správně a pan režisér bude psát tzv. veselé historky z natáčení. Zkrátka jsme si práci rozdělili a vzájemně to respektovali.

 

Ale teď píšete knihu ve dvojici se ženou...

Nápad psát s ní knihu mi připadal zajímavý z jasného důvodu, jelikož jde o mužský a ženský pohled. Jinak řečeno, píšeme o stejných věcech, ale každý se na to díváme jinak.

Vnáší tedy žena do psaní společné knihy něco, co vás může překvapit a vyhecovat?

Jana Kolářová píše zcela jinak než já. Neumí třeba napsat krátký text. Já kdybych měl napsat šest a půl tisíce znaků, tak bych nevěděl, co mám psát, a tak je to docela zajímavé, když vzniká text, který ona zkracuje a já prodlužuji.

 

Když spolu mluvíme, nemám pocit, že byste zkracoval.

Je pravda, že jsem ve verbální komunikaci docela ukecaný, ale když píšu, jsem výrazně stručnější. U kolegyně je to opačně. Takže jsem zvědav, jestli se jí to podaří dopsat, protože já to hotové mám a ona prošvihla už všechny termíny.

 

Byl to její nápad, přijít za vámi s tématem finanční gramotnosti?

Ano. To téma, jak jsem již říkal, se mi moc nelíbilo, ale usadilo mi v hlavě myšlenku, že ta negramotnost se týká mnoha a mnoha dalších komodit, kde je to úplně stejné. Přál bych si, aby lidé nebyli ani ovce, ani oběti.

 

Korigujete se navzájem?

My jsme si hned na začátku řekli, že to po sobě nebudeme číst, protože by to byla škoda. Oba dva víme, jak píšeme, a tušíme, v jakém duchu se bude kniha psát.

 

Kniha vzniká v tandemu muž a žena. Nechci rozebírat ženskou otázku, ale myslíte si, že to mají muži v životě snazší?

Já mám pocit, že skuteční chlapi došli. Tvrdí to i většina žen a možná mají pravdu. Chlap by měl mít prostě vlastnosti, které z něj dělají chlapa. Neměl by něco kopírovat, měl by mít názor, měla by v něm být určitá jistota.

 

Aby vám neuplavalo mejdlo je titulek nové knihy, která je z vaší části – té mužské – dopsaná. Jaký nápad Ivana Pilného se promění v další knižní titul?

Další kniha je experiment a já vlastně ani nevím, jak to dopadne, protože jsem to dal číst lidem ve svém okolí, kteří snad vědí, co to je umění psát. Je to kniha, která je vlastně rozhovorem s již zmíněnou grafičkou Romanou Andělovou, který jsem nechtěl psát jako novinář, protože Česká televize o ní natočila dokument, který dostane každého.

 

Takže jde o knihu, ve které se rozevře příběh konkrétní ženy?

Ano. Vymyslel jsem postavu poutníka a Romana představuje malého anděla. Poutník chodí, přemýšlí o různých věcech a rozmlouvá s malým andělem. Pouštím se zde na led autorů, které nikdy nedoženu, ale musím přiznat, že se mi to psalo velice dobře, protože to není pohádka, ale kniha pro dospělé. Chci představit člověka, který si to zaslouží...

 

Ivan Pilný dokáže mluvit o věcech obyčejných i o těch pro mnohé z nás složitých. Používá formulace, které nejsou zcela běžné. Dokáže říci, že sympatizuje s čerty, protože ví, co od nich může čekat. Andělé jsou odměněni slovy, která mnoha superlativy neoplývají... Má ale pravdu. Kdyby měl každý z nás svého anděla, muselo by kolem nás být jen štěstí a krásno. Ovšem všichni víme, že tomu tak není. A tak přemýšlím, kdy Ivan přece jen otevře pero a napíše pohádku. Protože v pohádkách může zazářit jeho člověčí nebo, chcete-li, lidské dobro.

 

Text: Honza Musil

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: BANDI VAMOS - pánské obleky www.bandi.cz

Foceno v budově Akademie věd v Praze, Národní 3 www.avcr.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře