Jakub Železný – moderátor televizního zpravodajství Události na ČT

25.06.2013 19:40 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

"Možná jsem něco podědil, ale dávám přednost precizní přípravě před spoléháním na talent, který není zárukou úspěchu." Jakub Železný

 

 

 

 

Sebejistý postoj, přímý pohled, skvěle zvládnutá rétorika, perfektní připravenost a informovanost. Bezpochyby vždy vkusně ustrojený muž. To vše můžeme říci o moderátorovi televizního zpravodajství ČT Jakubovi Železném. V našem rozhovoru najdete nahlédnutí především do jeho profesního života. Vždyť o to tady přeci jde. Ostatně soukromí, to si moderátor pečlivě střeží. Je to životní styl, zvyk, postoj. Ten ovšem neubral na civilním nádechu rozhovoru, ve kterém se promítá především Jakubova lidskost, charakter a smysl pro vtip, v čemž je neobyčejně poutavý. 

 

Nasnadě je otázka – ovlivnilo vás při výběru profese povolání rodičů?

Můj dědeček i tatínek pracovali v médiích, tak po této linii by to bylo asi logické. Je ale pravda, že táta mně ještě za komunistů říkal, ať hlavně nejsem novinářem. Ovšem říkal to před rokem 1989 a tehdy být novinářem bylo o něčem jiném.

 

Přesto jste nabral stejný směr…

Svoji profesi dělám už od devatenácti let. Tehdy jsem ještě s rodiči bydlel. Mé rozhodnutí nějak vyplynulo a myslím, že je to ani přes to nedoporučování nepřekvapilo.

 

V Českém rozhlasu jste začal pracovat už před dvaceti lety, jste tak jeden z mála tam, kdo může srovnávat. Co se za tu dobu změnilo?

Naše generace má to štěstí, pokud má chuť pozorovat, že může vidět to, jak se technologicky všechno změnilo. Vezměte si jen takovou banalitu, že nám tu leží na stole tři mobilní telefony a já si ještě pamatuji dobu, kdy když jsem v rozhlase chtěl rychle něco zavolat, tak jsem opravdu musel najít nejbližší telefonní budku a z ní zavolat. To je doba, kterou jsem velmi aktivně zažil. To stejné PC a možnosti, které nám dávají a které neuvěřitelným způsobem novinářskou profesi posunuly.

Rozhlas jsem vždycky nejvíc miloval proto, že byl nejrychlejším médiem. I tohle je obrovská změna, které jsem byl svědkem. Televize před patnácti lety byla atraktivní, protože dávala obraz, ale než se informace zpracovala, rozhlas ji už dávno odvysílal. Pořád to platí, ale televize už je poměrně stejně rychlá, možná se vteřinovými rozdíly. Tohle jsou věci, které se změnily, a já považuji za úžasné u toho být.

                                                                                                                           

A kam jste se posunul vy, jaký u sebe vnímáte vývoj?

To je docela těžká otázka. Když opomenu samozřejmé věci, že se pořád vzdělávám, pořád chci na prvním místě vědět co nejvíc o předmětu toho, co dělám, být perfektně připraven. Možná, že jsem dříve hřešil na to, že mi dost lidí říkalo, že mám strašně moc talentu. Ale ono to tak asi úplně nebylo, protože jsem začal dřít jako mezek ještě před tím, než jsem tu profesi začal dělat, a dřu do dneška a dřít budu dál. (úsměv)

 

Co se týče televizí, tak jste působil ve všech velkých, které u nás vysílají. Dá se porovnat, v čem jsou jiné, jaké jsou tam rozdíly?

Já jsem vždy toužil už od začátku pracovat pro Českou televizi. Ale v té době – v polovině 90. let – to prostě nešlo. Tak jsem přijal nabídku firmy, která dodávala externě materiály i pro televizi, v jejímž čele stál můj táta. Mimochodem, on o tom vůbec nevěděl. Dozvěděl se to naprostou náhodou. Tehdy z televize do firmy vzkázali, že nechtějí, abych tam dělal, protože to bylo kolem sportu, okolo kterého se motají peníze a úplatky, na což já jsem nikdy nereflektoval. Proto jsem byl odejit a zpátky jsem s nimi začal spolupracovat až po těch velkých změnách v roce 1999. Tak to byla externí zkušenost s touto komerční televizí, kde jsem působil velmi okrajově. A pak jsem dělal i pro další komerční kanál, tam jsem docházel moderovat takový večerní pořad, výtečná zkušenost. Ale taky jsem tam nijak nebyl zaháčkovaný, neměl jsem tam žádný stůl, kancelář. Víte, pracovat pro ČT nebylo tehdy pro mě možné, protože Česká televize a zvlášť ten jeden komerční vysilatel tehdy vedli válku a já jsem nebyl zrovna ideálním kandidátem na přijetí do ČT. Kdo by se vám snažil tvrdit, že to není pravda, tak lže. Ale netroufám si tedy vůbec porovnávat, protože pracovat pro komerční televize není totéž jako pracovat v nich.

                                                                                                                  

A dočkal jste se! Více než deset let už je vaší domovskou televizí ČT. Jak byste popsal atmosféru ve veřejnoprávním prostoru oproti komerčním stanicím?

Víte, jaký je rozdíl mezi basketbalem a volejbalem? Víte. A víte, co mají společného? Dají se hrát ve stejné hale. Podstatou hry je ale něco úplně jiného. Jedni hází míč přes síť a druzí ho hází do nějakého koše. To je přesně ten rozdíl. Poslední dobou je snaha tento rozdíl zastírat a dokonce smazávat. To mi docela vadí, protože jde o dva rozdílné světy a já to budu tvrdit pořád!

 

Proč myslíte, že se lidé z komerčních televizí snaží zastírat ten faktický rozdíl od veřejnoprávní televize?

Je to dané tím, že si nevěří. Nevěří tomu, že tu hodnotu mají, a vidí, kde hodnota, ta skutečná novinářská, profesní, skutečně je. Komerční televize je normální komerční firma, a cokoliv si s ní majitel udělá, je jeho věc. Ale Česká televize je televize veřejné služby.

 

Minulý rok jste se stal moderátorem Událostí, v každodenním zpravodajství. Jaká je to změna po hektických letech strávených v Událostech, komentářích?

V podstatě jste si odpověděla sama. Události jsou pro mě po Událostech, komentářích méně hektické. Je to ale zase nová zkušenost, jiné povinnosti a specifika. Je to velká změna. Těší mě, že jsem si udržel možnost být přímo u některých důležitých událostí, reportovat v přímém přenosu, dělat živé vstupy, které mě baví. Dokonce jsou situace, u kterých si říkám, že tohle bych nezažil v Událostech, komentářích, jako třeba dvě služební cesty na olympiádu do Londýna, na což velmi rád vzpomínám.

 

Který z pořadů vám byl zatím nejbližší? Ve kterém jste se cítil nejjistěji?

Určitě v těch posledních dvou.

 

Co všechno absolvujete, než se rozsvítí červená na kameře ve studiu v 19 hodin?

Je to poměrně velká škála úkolů, především se jako moderátor musím soustředit na to, aby obsah všeho, co budu říkat, byl v pořádku po stránce stylistické i faktické.

 

Jaký podíl na Událostech máte vy a jaký dramaturg?

Vždycky o věcech společně debatujeme, ale je těžko určit přesný podíl. Nicméně je jasné, že editor má hlavní slovo při přípravě, tak je to v pořádku.

 

Je přesně stanoven počet živých vstupů?

Naší snahou je, aby živé vstupy nebyly samoúčelné, ale aby divákům opravdu nabídly nejlepší informace přímo z místa nějaké důležité události. Takže přesně stanovený počet není.

 

Poskytujete před rozhovory svým respondentům konkrétní otázky, na které se budete ptát?

Ne, nikdy. Podle kodexu ČT mají právo na okruhy, zdůrazňuji, okruhy otázek. Nikoli konkrétní znění otázek. A většinou ani to nechtějí.

 

Jak hodnotíte zpravodajství se vstupy a jak naopak bez nich?

S živými vstupy je zpravodajství nepoměrně atraktivnější. Myslím, že dnes to bez nich v moderním televizním zpravodajství ani nejde.

 

Jak se v televizi postupuje, když dostanete tip na událost?

Většinou se tyhle věci probírají na poradě a hodně záleží na zpracování, na tom, zda si to někdo objednal.

 

Jak mám rozumět termínu objednat si zprávu?

Je to otázka nějakého zadání. A práce je v televizi hodně o debatách. Zažívám dobu, kdy je otevřenost a komunikace velkou integrální součástí práce.

 

Můžete mi popsat přenos nečekané situace, která vyžaduje okamžité mediální sdělení během vysílání Událostí?

Režisér řekne do ucha a já reaguji. Ale to se neděje zase tak často. Naposledy se to dělo při volbě papeže, kdy bílý kouř vyšel v době, kdy běžely Události a my jste právě v tu chvíli byli schopni aktuální informaci okamžitě sdělit posluchačům.

 

Míváte na vysílání připravený pevný scénář, kterého se držíte, nebo improvizujete? Jak moc můžete v ČT improvizovat?

Události nejsou zábavný pořad, my se musíme držet pevných pravidel více než improvizace. (úsměv) Režisér má v ruce stejný papír jako moderátor. Improvizace je úžasná věc, kterou miluju, ale může přijít až v okamžiku, kdy je člověk perfektně připravený. Hezky přečíst připravený text, to nemusí být jednoduché, ale to se naučíte, ale schopnost okamžité reakce, to dělá moderátora moderátorem.

 

Máte nějakou radu, trik na to, jak si pamatovat text zprávy?

Dívat se dobře do čtecího zařízení. (smích) To byl samozřejmě vtip. Na druhou stranu, když stojím například před Hradem, tak tam ty texty nemám. Můj trik je ten, že si vyberu deset klíčových slov a z nich poskládám pět vět.

 

Poznáte, jestli nějaký váš kolega čte, nebo jestli text dobře umí, a tak nečte?

(úsměv a odmlka)

 

Co jako moderátor před sebou během vysílání všechno vidíte, máte nainstalováno?

Kameru a kameramana, se kterým komunikuji a občas vtipkuji, čtecí zařízení. A také diváka, kterého se snažím si představit.

 

Záběry na vás se během vysílání poměrně často střídají. Není to rušivé pro vaši koncentraci? Jak se vám s tím pracuje?

Upřímně je to hodně náročné. Stane se, že se podíváte jinam, ale kameraman je celkem pohotový, tak se to moc nestává.

 

S kým průběh vysílání konzultujete a jak dlouho před Událostmi a po nich v televizi zůstáváte?

Příprava vysílání je opravdu bez nadsázky týmová práce, takže se spoustou lidí. Před Událostmi v řádu hodin a po nich tak hodinu.

 

Jakou máte svobodu v oblékání do vysílání, jakou měrou do výběru zasahujete? Je nějaké tabu v rámci vašeho oblečení pro moderování zpráv?

Upřímně – jsem rád, že jsme s kostymérkami našli v drtivé většině věcí společnou řeč. Víte, to oblečení mám nosit já. Takže představa, že by mi někdo něco předepisoval, není úplně na místě. Ale samozřejmě i já se musím podřídit nějakým pravidlům. Ale fakt jsme našli docela dobrý kompromis, myslím. Snad ještě pořád ty kravaty… Občas…

 

Žehlíte si někdy sám košile?

Ano, ale ty pracovní ne, naštěstí. To by to trvalo. A dopadlo…

 

Jaká manuální volnočasová činnost patří k vašim oblíbeným?

Manuální? Tak to vás asi zklamu. Jsem manuálně nejnezručnější člověk, jakého si umíte představit!

 

Je potřeba být dobrým rétorem? Studoval jste někde tento obor?

Během svých studií tří vysokých škol jsem studoval ledacos, ale pokud jde o rétoriku samotnou, tak tu jsem měl před mnoha lety, už před devatenácti lety na speciálním kurzu. Chodil jsem k paní Jiřině Hůrkové, která je autorkou knihy Česká výslovnostní norma.

 

Všimla jsem si, že máte rád metafory...

Ano, mám je rád a jsou užitečné. Snažím se raději přirovnávat, než se snažit vymáčknout. (úsměv)

 

Moderujete raději sám, nebo ve dvojici? V čem je úskalí jedné i druhé alternativy?

Když jste ve dvojici, máte výhodu, že některé kompetence přebírá ten druhý, a pak je ale také hodně důležitá vzájemná interakce s druhou osobou. Z 99 % mohu říci, že jsem měl na své kolegy či kolegyně štěstí. Pokud moderuji sám, rizika se snižují, ale také všechno stojí a padá na mně.

 

Určitě vám nabízejí i nejrůznější moderování mimo tyto instituce. Podle čeho se rozhodujete, jestli tu kterou práci vezmete?

Na základě svého uvážení a velmi přísných pravidel, která vůči televizi musím dodržovat. Věci jako komerční prezentace jsou na konzultaci a bez schválení takové akce na moderování nepřijímám.

 

Jaký je u moderátora poměr přirozeného talentu a kolik se toho je schopen naučit i bez talentu?

Buď to v sobě člověk má, nebo ne, na tom je hodně pravdy. Ale bez tvrdé sebekázně a práce na sobě to není možné dělat. To říkám za sebe. Možná jsem něco podědil, ale dávám přednost precizní přípravě před spoléháním na talent, který není zárukou úspěchu.

 

Nakolik si může reportér udržet odstup, když je s politiky pravidelně v kontaktu?

Ale já s nimi nejsem v osobním kontaktu. Vyloženě si to nepřeji.

 

A oni? Vyhledávají vás v soukromí?

Vyhledávají, ale to nechci. Za prvé, nejsou to mí přátelé a za druhé by to bylo neprofesionální. S velkou částí politiků mého věku se oslovujeme jménem, ale vykáme si. To je dnes celkem běžná, zdvořilá věc. Tykám si možná se třemi lidmi z politiky, protože jsme se znali už dřív z jiných prostředí.

 

Pociťujete někdy od politiků tlak na podobu reportáže nebo vyznění rozhovoru?

To si přejí vždy, ale nakonec vám stejně řeknou to, co chcete, protože jinou možnost ani nemají, jelikož vědí, že na jejich hru nepřistoupím. 

 

Často se setkávám s tím, že vystudovaný žurnalista se v praxi setkává s docela jinou realitou. Je to i vaše zkušenost? Jak moc čerpáte ze svých studií v praxi vy?

Studium je vždy důležité. A i kdyby z něj člověk nic nepoužil, pak i jen to, že se naučíte analyticky posuzovat některé věci, kriticky myslet, že zvládnete základy odborného textu, to vše je nenahraditelné a jinde než na vysoké škole to nezískáte.

 

Máte dostudované dvě vysoké školy a třetí studujete. Které přesně to jsou a proč pokračujete ve studiu? Kvůli profesi, nebo spíš jen pro váš pocit?

Absolvoval jsem bakalářský obor Žurnalistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, pak magisterský obor Mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, pak tamtéž rigorózní řízení, takzvaný malý doktorát – PhDr., a teď jsem opět na FF UP v Olomouci, ale jako externí doktorand oboru České dějiny. Takže pokud vše půjde dobře, zhruba za rok bych měl mít i takzvaný velký doktorát – Ph.D. za jménem. A dělám to především pro sebe, pro pocit, že nechci ustrnout…

 

Sám na vysoké škole také vedete některé přednášky. Které to jsou?

Přednáším na FSV UK předmět Televizní zpravodajství veřejné služby.

 

Jaké dotazy studentů patří k častým, co se vaší profese týká?

Jsou velmi inteligentní a hlavně zvídaví, zajímá je vše, co se týká té práce a hlavně praktických aspektů. I když v tom předmětu je i dost teorie, je to předmět, který právě teorii a praxi porovnává.

 

Za jakých okolností se vám moderuje hůře? Co byste nazval ztíženými podmínkami?

Asi vždy, když moderuji „z terénu“ – žádné čtecí zařízení, někdy komplikovaná domluva s režií a tak dále… Ale zase o to větší adrenalin!

 

Mediální obraz – co ten pojem pro vás znamená, jak ho vy sám vnímáte, když znáte tvorbu většiny mediálních výstupů?

To je velmi těžká otázka. Mohu snad říci, že mediální obraz si vytváří každý sám a že média, zvláště ta seriózní a zvláště ta veřejnoprávní, za něj opravdu většinou „nemohou“.

 

Jak byste sám popsal svůj mediální obraz?

To je ale ještě těžší otázka (smích), na kterou si fakt netroufám!

 

Kdo vás v oblasti vaší profese asi nejvíc ovlivnil?

Novinářské osobnosti, které jsou pro mě nedostižné: Pavel Tigrid a Ivan Medek.          

 

Lidé vás na ulici určitě poznávají. O čem s vámi nejčastěji hovoří?

Občas se to stane, ale rozhodně to není nějaký masový jev. Většinou chtějí vyjádřit sympatie, což je moc milé.

 

Napadlo mne, jestli vás nehlodá určitý pocit nesvobody, že nemůžete veřejně vyjádřit svůj názor, ať již na nějakého politika, nebo událost, protože byste potom mohl být obviněn z „podjatosti“?

To je ale jedna ze základních podmínek, to je jakési DNA naší práce! Prostě se musíme umět od svých názorů totálně oprostit. Já s trochou nadsázky říkám, že se my, co děláme ve zpravodajství veřejnoprávní televize, dobrovolně vzdáváme i svých některých ústavou zaručených práv. To není žádná nesvoboda, to je prostě role, v níž jsme a za niž si nás diváci platí!

 

Většina lidí vás má za seriózního „zprávaře“, jaký je vlastně váš humor, o čem nejraději vtipkujete?

Samozřejmě o práci seriózního „zprávaře“!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Augustine www.theaugustine.com

Oblek a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Kravata: Hermes

Casual košile: Gant

Džíny: Hugo Boss

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-5-2013.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

Partneři

Komentáře