Jiří Žáček - básník a spisovatel

29.01.2017 22:28 | Michaela Lejsková

Slovní zásoba, kterou jazyk český nabízí, je bezpochyby výzvou pro všechny literáty. Důkazem toho je i tvorba Jiřího Žáčka, která zasahuje nejednu generaci čtenářů dětské i dospělé literatury. Co jsem v tvorbě Jiřího Žáčka našla já, byl hlavně humor a nadsázka a to v mnoha ohledech. Existují lidé, kteří dokážou v jediné básni popsat celý jeden lidský život. Jiří Žáček k těmto lidem patří.

 

Která básnická forma vám nejlépe vyhovuje?

Řekl bych, že písňový žánr. Však také můj nejprvnější kontakt s poezií představovaly lidové písničky. Maminka mi zpívala smutné a babička rozpustilé. Ale vyhovuje mi i čtyřverší. Na něm se člověk naučí šetřit slovy.

 

A která básnická forma vám připadá nejobtížnější?

Formálně komplikovaná je villonská balada, proslavená středověkým bouřlivákem Francoisem Villonem. V ní musíte použít 14 různých rýmů na tzv. poslání; to je verš, kterým končí každá sloka i celá balada. Vytvořit villonskou baladu, která působí přirozeně, to je jako zatančit sambu s pouty na rukou a se železnou koulí na noze. Sám jsem jich napsal asi tucet, ale stoprocentně spokojený jsem s jedinou.

 

Máte nějaký rituál, který vás nabudí a uvede do tvořivého procesu?

Mnoho let jsem se při psaní povzbuzoval silnou kávou a cigaretami. Když jsem psával přes noc, vypil jsem hektolitr kafe a vyhulil dvě tři krabičky cigaret. Dnes už nekouřím a káva mi stačí jedna. Dobré je básničku vychodit, při chůzi se dobře okysličuje mozek.

 

Každý umělec prochází určitým vývojem. Myslíte, že na své začátky se s úsměvem ohlíží většina literátů?

Asi ano. Rozhodně je sympatičtější ohlížet se na své začátky s úsměvem, než se brát příliš vážně.

 

Jak se během vašeho života proměňovala témata, o kterých jste psal?

Co je mocnější inspirací než láska? Já jsem ale začínal s epigramy na kantory a spolužáky. Teprve když na mě dolehla opožděná puberta, přesedlal jsem na milostnou lyriku. Ale i z erotického blouznění se člověk časem vypíše a začne vnímat i jiné aspekty života, historické, politické, ekologické souvislosti, úžasný svět dětí, monumentalitu přírody.

 

Musí autor prožít všechno, o čem píše, anebo mu stačí inspirovat se jen představami?

Geniální básník si může všecko vycucat z malíčku a všecky čtenáře uchvátí. Kdo tolik fantazie nemá, musí si všecko prožít na vlastní kůži. Ale i géniům prospějí autentické prožitky.

 

Geniálním básníkem se člověk narodí, nebo se jím stává?

Geniální básníci se kdysi rodili, dnes už mladí géniové dávají přednost jaderné fyzice nebo genetice. Ale i když někoho příroda obdaří výjimečným talentem, musí na tom talentu makat, rozvíjet ho, věnovat se mu 25 hodin denně.

 

Dal byste mi nějaký mini návod, s jehož pomocí by se mi mohlo podařit poskládat docela obstojnou básničku?

Na život ani na poezii žádné fungující návody neexistují. Psavec si na všecko musí přijít sám, a nejvíc se toho naučí chybami a omyly.

 

Připadáte si úspěšný? A jak se s tím vyrovnáváte? Čím je pro vás úspěch? Pochybujete o sobě někdy?

Co to je, být úspěšný? Dostávat literární ceny? Být miláčkem médií? Imponovat vlastním dětem? Člověk píšící nepotřebuje dostat Nobelovu cenu, ale potřebuje být čten a občas i pochválen. Raději čtenářem než kritikem, neboť múzických Šaldů se fatálně nedostává. Pochybovat má člověk o všem, tedy i o sobě, ale také si má fandit. Se zakrnělým sebevědomím se nedá psát, ani pěstovat brambory.

 

Jak jste reagoval, když vám lékaři diagnostikovali rakovinu? Měli by lékaři říkat pacientům vždycky pravdu?

Jak komu. Někdo pravdu snese, někdo se zhroutí. Když vám lékař oznámí, že máte rakovinu, je to šok, i když vám tělo už delší dobu signalizuje, že není v pořádku. Po té informaci mě moje podvědomí jakoby vypnulo. Asi abych se nezbláznil. Lidský mozek se sice občas mýlí, ale přesto je ohromně vynalézavý, když jde o strategii přežití.

 

Jaká omezení vám přinesla ztráta hlasivek? Bylo těžké naučit se žít s takovou indispozicí?

Přijít o hlasivky je nepříjemné, ale pořád je to lepší, než být mrtvý. Několik měsíců jsem komunikoval pomocí psaných vzkazů a sdělení, na jedné dlani jsem měl napsáno Dobrý den a na druhé Děkuji. Na foniatrii mě naučili mluvit takzvaným jícnovým hlasem, což je vlastně břichomluvectví. Za největší omezení považuju, že si nemůžu zaplavat, ani zazpívat. Zpíval jsem sice špatně, ale rád.

 

Po ztrátě hlasivek už nějaké předčítání nepřipadá v úvahu. Dělá to někdo v knihkupectvích, kde předčítání bývá zvykem, za vás?

Autorských čtení se už neúčastním, při autogramiádách mě nejčastěji zastoupí profesionální či amatérský recitátor.

 

V čem se váš život změnil k lepšímu?

Když přestanete kouřit 40 až 60 cigaret denně, začne se vám lépe dýchat. Takže paradoxně žiju zdravěji. A také jsem se začal méně zabývat sám sebou a víc přemýšlet o svých bližních, a to zase prospívá duševnímu zdraví.

 

Patříte k nejčtenějším autorům knih pro děti. Proč jste vůbec začal pro děti psát?

Člověk začne psát pro děti zpravidla ve chvíli, kdy se mu narodí potomek. Než přišla na svět moje dcera Markéta, ani mě to nenapadlo, ale pak už to šlo samo. K Markétě přibyl syn Kuba a ti dva mi otevřeli dvířka do světa dětí, kde se dají zažít veliká dobrodružství. Dětský svět je mnohem větší, veselejší a zázračnější než svět dospělých.

 

Máte recept, jak s malými čtenáři navázat kontakt, jak je zaujmout, čím je inspirovat? Jak k nim hovořit, aby vůbec chtěli naslouchat?

Důležité je uchovat si dětskou duši. Děti nepoučovat, ale hrát si s nimi. A když je dokážete rozesmát, máte vyhráno.

 

Jak poznáte, že jste napsal dobrou báseň? Existuje nějaké objektivní měřítko?

Zpravidla to poznám, i když na to žádný veršometr neexistuje, ale je dobré nechal báseň uležet v šuplíku, abych měl větší odstup. Dobré je mít kolegu psavce, který vám řekne: tohle se ti povedlo, ale tamto je úlet.

 

Se kterými z kolegů básníků svoje díla konzultujete?

Momentálně s nikým – zato mám zkušeného, vzdělaného a múzického redaktora, k němuž mám absolutní důvěru.

 

Kategorizujete básníky? Setkáváte se s kategorizací ze strany čtenářů?

Možná podvědomě. Přinejmenším dělím básníky na ty, kdo píšou o sobě, a na ty, kdo píšou o mně. Víc mě zajímají ti druzí. Myslím, že hlavním důvodem, proč se čte poezie, je touha ujasnit si, kdo jsem.

 

Čím je vaše tvorba specifická? Jací čtenáři vás čtou?

Já bych řekl, že mé básně jsou zjevně či skrytě temperované humorem. Právě fakt, že básně nemusejí být smrtelně vážné, mi získal řadu čtenářů, dokonce i takových, kteří jinak poezii nečtou. Ale nejvíc čtenářů mám mezi dětmi a jejich maminkami. To je dobrá čtenářská obec. A perspektivní.

 

Jak vypadá vaše knihovna? Kdo jsou vaši oblíbení autoři?

Moje knihovna obsahuje všehochuť, poezii i prózu, v posledních letech kupuju především eseje a naučnou literaturu. Oblíbených autorů mám desítky, k mým nejmilejším knihám patří Erbenova Kytice, Twainův Tom Sawyer a Haškův Švejk. Z českých autorů poslední doby bych jmenoval aspoň Jana Kellera a Václava Cílka.

 

Vždycky jste věděl, kam svůj život směřujete, nebo jste měl jiný přístup k tomu, jak se váš život vyvíjel? A jak je tomu nyní?

Nikdy jsem si nevytyčoval životní cíle, teprve na vysoké škole jsem si uvědomil, že mě neláká kariéra stavebního inženýra, ale zajímá mě literatura. Takže profesi inženýra jsem po třech letech praxe pověsil na hřebíček a šel jsem dělat nakladatelského redaktora. Platově jsem si výrazně pohoršil, ale zato jsem se zabýval tím, co mě baví. V systematické plánování životní dráhy příliš nevěřím – náhoda beztak většinu plánů změní a zmaří. Dávám přednost improvizaci – cítím se při tom svobodnější.

 

Toužíte svojí tvorbou ovlivnit společnost v nějakém konkrétním směru?

Doba, kdy spisovatelé chtěli společnost vychovávat a být jejím svědomím, je pryč. Možná je to škoda, ale osobně nemám rád, když mě moudrý autor poučuje, nabádá a kárá. Spisovatel by však měl čtenáře provokovat k přemýšlení o podstatných věcech.

 

Většina básníků se proslavila také svými vlastními motty. Jak taková motta vznikají a jaký je váš názor na ně?

Básníci jsou – stejně jako herci – exhibicionisté a rádi se čtenářům předvádějí svými výroky, které jsou buď jejich „světovým názorem“ v kostce, anebo chtějí zaujmout něčím šokantním. Proč ne – z 99 % jsou schopni vymýšlet chytřejší myšlenky než politikové.

 

Řídíte se nějakým mottem vy sám? A jaké je to vaše vlastní, pod které se podepisujete?

Snažím se řídit vlastním výrokem: „Nedělejte z teorií terorie.“ Ale ještě častěji si připomínám Aischylovu sentenci: „Srdce dělá zázraky, ale rozum na ně nevěří,“ a Stevensonovu větu: „Putovat s nadějí je lepší, než dorazit k cíli.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text a produkce: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v areálu Žofín Garden na Slovanském ostrově v Praze www.zofingarden.cz

Oficiální stránky Jiřího Žáčka www.jirizacek.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře