Karel Hvížďala – novinář, interviewer a esejista

13.04.2013 01:07 | Michaela Lejsková

 

 

 

 

„Je falešná představa myslet si, že vám někdo dá noviny a z nich se všechno dozvíte. Něco se dozvědět je práce jako jakákoliv jiná.“ Karel Hvížďala

 

 

 

Být autorem tolika knih, rozhlasových her, blogů, esejí a rozhovorů, jako Karel Hvížďala, tomu už se obrazně říká, mít vskutku vypsanou ruku. Jste-li člověk zvídavý a nespokojíte se jen s prvoplánovou informací médií, pojďte se něco málo dozvědět o tom, jak číst mezi řádky. Poznejte dobrou knihu, buďte vnímaví k tomu, jak rozlišit nabízené informace v novinách, jak se zkrátka obstojně orientovat a umět porovnat to, co nám mediální svět přináší.

 

Kolik rozhovorů redaktor jako vy v běžném týdnu uskuteční?

Jak kdy. Většinou žádný. Na druhou stranu jsou rozhovory, které vedu s některými lidmi desítky let: Například s Václavem Bělohradským, Karolem Efraimem Sidonem, Václavem Havlem jsme pracovali dvacet let a teď třeba dokončuji rozhovor s Jiřím Přibáněm po devíti letech a s Ivanem Wernischem po více než dvaceti letech.

 

Kdy naposledy dělal rozhovor někdo s vámi a na jaké téma?

Vy a jeden student z Bratislavy, který o mně píše magisterskou práci.

 

Jak vnímáte sebe, coby pro zaměstnavatele nepohodlného novináře, když se ohlédneme za vaší dlouholetou praxí a režimem, který přál spíše přizpůsobivým novinářům?

Skoro vždy jsem byl vyhozen nebo dal výpověď, a to za všech režimů (smích), po celý život a je to moje největší štěstí. Díky tomu jsem si uchoval samostatnost a nemám v sobě zabudovanou lokajskou mentalitu, která za totality zlomila lidské duše. V roce 1978 jsem emigroval, což mi umožnilo studovat venku, pracovat ve svobodném ovzduší. Po návratu jsem se podílel na privatizaci Mladé Fronty, a když se to povedlo, tak mě naštěstí zase vyhodili a založil jsem s Jaroslavem Kovaříkem Týden atd.

 

Jak snadno se vám sháněla v zahraničí práce?

Měl jsem štěstí. Práce bylo dost. Živil jsem se hlavně na počátku psaním rozhlasových her, psal recenze do Svobodné Evropy a Deutsche Welle, byl chvíli editorem v nakladatelství Index. Tam jsem se nesetkal s žádným tlakem. To byla velmi příjemná změna. Problémy byly dva: Na počátku jsem měl víc času a málo peněz, později už byly i peníze a nebyl zase čas na to, abych procestoval vše, co mě zajímalo.

 

Jaký je rozdíl mezi hrou divadelní a rozhlasovou?

Struktura je prakticky stejná.

 

Můžete hovořit o jakémsi trendu rozhlasových her?

V roce 1968 se se studentskou revoltou zhroutily školy, které to učily, všude se experimentovalo a po klasicky postavené hře byla v roce 1978, kdy jsem přišel na Západ, poměrně velká poptávka. Hned na počátku v Rakousku na televizní stanici ORF jsem za svou práci tehdy dostal dvě ceny a to byl docela dobrý start. Hry se opakovaly, pokud se povedly, na dalších stanicích v Německu a Švýcarsku a některé se i překládaly do jiných jazyků. Z toho se dalo docela slušně žít, protože zájem byl poměrně velký. Celkem bylo tuším tehdy jedenáct německy mluvících televizních stanic, které je vysílaly.

 

Jaká byla vaše cesta k volbě témat, která vás zajímala?

Vždy jsem si volil to, co jsem chtěl. A pokud to nešlo, tak jsem odešel, nebo mě vyhodili.

 

Jaká témata jste měl tendenci hledat?

Témata, která se mi zdála důležitá pro společnost nebo pro mě, abych pochopil, jak společnost funguje. Každá hra je vlastně dialog i sám se sebou. Člověk hru se slovy používá hlavně k tomu, aby se sám zorientoval ve světě, který ho obklopuje. Jak to řekl Gustave Flaubert: Madame Bovary jsem já.

Kdy jste začal s analýzou společenských problémů, tedy s esejistikou? V posledních letech jste vydal dvě knihy esejů: Restaurování slov a Uvízlé věty…

Bylo to už v exilu, kde jsem začal současně psát knihy a hledal další prostor, jak nacházet odpovědi na některé otázky, na které mi forma her již nestačila. Donutily mě k tomu i občasné přednášky.

 

V čem je rozdíl mezi žurnalistikou ve staré Evropě a ve střední Evropě?

O srovnání se můžeme pokusit, ale nemůžeme se jen tak jednoduše srovnávat, protože západní žurnalistika má úplně jinou historickou tradici. Zpoždění u nás je staleté. Vezměte si, že cenzura byla ve Velké Británii zrušena v roce 1695 a u nás až v roce 1989. O tři sta let později! Přístup všech ke všem informacím byl ve Švédsku uzákoněn 1776 a u nás v roce 1999: o dvě stě let později a dodnes se nedodržuje. Dvě stě let zpoždění máme i v založení novin: první vyšly ve Štrasburku v roce 1605 a Kramerius začal v roce 1789, nepočítáme-li Českého postilióna. Ale to bylo v době, kdy už vycházely devět let Neue Zürcher Zeitung, tedy noviny, které se svou strukturou podobaly dnešním deníkům. U nás se novinami dělala osvěta a národní obrození, učily lidi číst, hygieně apod. Nešlo o byznys, který hrál vždy hlavní roli ve staré Evropě. Z toho vyplývá i jejich snadná zneužitelnost: nejprve k budování republiky, později socialismu a dnes kapitalismu. My často v médiích chceme něčemu nebo někomu pomáhat a to Západ nezná. Ten definuje žurnalistiku jako samoúčel. Novinář sbírá informace, protože je zvědavý a v komentářích a analýzách je rozebírá.

Základní rozdíl kromě historických kořenů je i ve finančním a lidském potenciálu. U nás mají naše nejserióznější noviny, jimiž jsou dejme tomu Hospodářské noviny, asi padesát redaktorů. V Německu se i přes úsporná opatření vedou diskuse o tom, zda je možné vydávat prestižní či seriózní noviny v menším počtu redaktorů, než je tři sta a to nepočítám zaměstnance v rešeršním oddělení. Americké noviny Washington Post či New York Times měly donedávna ještě dva tisíce redaktorů a dnes mají něco přes tisícovku lidí. Jen oddělení, které sleduje práci prezidenta, čítá na padesát redaktorů. A rešeršní oddělení časopisu Der Spiegel má 56 lidí, což je víc, než má celé redakce Respektu. To nelze vůbec srovnávat.

 

Jaké množství informací novinář uveřejní ze svých podkladů? Dá se to nějak procentuálně odhadnout?

Aby mohl novinář uveřejnit třicet řádků, nebo sto šedesát, musí mít načteno, nasbíráno několik set stránek. Jinak to nemá smysl. Proto i bulvární žurnalistika je kumšt. Umět udělat například rozhovor s kancléřem na devadesát řádek, jako to dělá Bild, to je doopravdy umění. Žurnalistika, zvláště dnes v rychlostní společnosti, je povolání, ke kterému potřebujete velkou zkušenost, abyste se rychle ve věcech orientovali. Je tomu opačně než v reklamě: tam je zase zkušenost na škodu. Brání kreativitě.

 

Do jaké míry si podle vás naši novináři uchovávají objektivitu?

Jistě jsou média, která se o to silně snaží, ale jsou limitována tím, o čem jsem mluvil. A veřejnoprávní média jsou limitována zase tím, že nejsou de facto veřejnoprávní. Že nedodržují standardy Evropy, což znamená, že mediální rady jsou zpolitizované, ředitel je velmi snadno odvolatelný, poplatky určuje parlament, a tím jsou média vydíratelná…to na Západě nikde není. Tam ředitele nebo radního může odvolat jedině soud. O navyšování poplatků nerozhoduje parlament, ale počet bodů v tzv. spotřebním koši, parlament pak zvýšení poplatků schvaluje jen formálně atd. Zmíním také redaktorský kodex, který zaručuje novináři absolutní svobodu: nikdo mu nemůže nařídit jak má o něčem psát a strukturu vedení – ředitelská a šéfredaktorská struktura je oddělená: ředitelé rozhodují o směřování stanice a penězích, šéfredaktoři o obsazení redaktorů a o obsahu, ale nejsou řediteli podřízeni. To, co se děje běžně u nás, nemá s fungováním médií veřejné služby v Německu či v severských státech skoro nic společného. My se blížíme spíše problémovým zemím jako je např. Itálie Silvia Berlusconiho.

 

Můžete porovnat na příkladu přímé volby prezidenta přístup médií k této společensky velmi významné události?

Česká televize a Český rozhlas a některé celostátní deníky se hodně snažily, ale ostatní mediální výstupy byly velmi často povrchní. Málo analýz. Bylo to o aktualitách, místo o informacích a privátní televize z toho do značné míry dělaly estrádu. Připomeňme, že aktualita je takový druh sdělení, jehož hodnota je nejvyšší v momentě, kdy se událost děje.

S informací je to opačně: její hodnota se vzdáleností od události roste. Tak to definoval filozof Hans-Georg Gadamer.

 

Po jakých novinách by měl člověk sáhnout, aby byl dobře a objektivně informován?

Je falešná představa myslet si, že vám někdo dá noviny a z nich se všechno dozvíte. Něco se dozvědět je práce jako jakákoliv jiná. Když chci o něčem něco vědět, musím přečíst víc než jedny noviny. Mít názor je něco, co si člověk musí vytvořit sám na základě konfrontace informací z několika zdrojů a své zkušenosti. Myslet, že tuto namáhavou práci za něj udělají nějaké noviny, je naivní.

 

Jaké podmínky má u nás žurnalista, když si chce ověřit informace?

Zdroj informace by měl novinář pokud možno vždy zveřejnit. V krajním případě, pouze se souhlasem nadřízeného, může uvést, že zdroj si nepřeje být jmenován, ale jeho šéf by měl vědět, kdo mu takovou informaci dal a zvážit, jestli je ten zdroj dost důvěryhodný. Jinak je to problém, protože zákon o přístupu k informacím, jak už jsem řekl, se tu ještě moc nedodržuje. Dokonce jsou přece nyní pokusy tyto věci kriminalizovat: Na Lenku Bradáčovou bylo podáno trestní oznámení, že zveřejnila svůj plat a platy svých zaměstnanců, ač je zaměstnána ve státní správě. To je markantní paradox.

 

Jak byste vysvětlil fakt, že se některá zdánlivě seriózní média přiklání k určitému druhu bulvárního formátu, který by tam na první pohled patřit neměl?

To je dáno opět provozem, který je tu zaveden. V okamžiku, kdy se z prestižních novin stanou marketingové noviny nebo „popnoviny“, kdy je vše soustředěno na boj o čtenáře, změní se i úloha novin: místo na transfer informací se soustředí na transfer emocí.

 

Jak by měla vypadat podle vás ideální esej, a kde může čtenář na dobré eseje narazit?

O eseji byla vyslovena řada úvah. Pokusím se jich pár připomenut. Virginia Woolfová o prvním esejistovi, či přesněji o tom, kdo toto slovo použil poprvé, napsala: „Hovořit sám o sobě, pozorovat své vlastní vrtochy a přitom kreslit diagram váhy, barvy a obvodu duše při její zmatenosti, její pestrosti a nedokonalosti je umění, které ovládá jediný muž, Montaigne“. Michel Foucault to vidí jinak, napsal: „Esej je topologický řez tématem. Osobní je u něj spíše přístup.“

Slovenský teoretik Jozef Bžoch, který se esejem zabýval v půlce šedesátých let minulého století, říká: „Jako je v šachu nejmocnější figurou královna, v literární kritice je nejmocnější královnou esej. Je synonymem nejen důstojnosti, ale i svobody pohybu, který se uskutečňuje po libovolné ose. Dívá se z výšky, proto se jeho rozhodnutí týká celé situace, a to i tehdy, když se zdá, že je autor zaujatý nepodstatnými maličkostmi. Výška eseje je aristokratická, tak jako svoboda pohybu neznamená šlapání po záhonech. Pojmenování této výšky je nadhled, kterým se liší člověk od zvířete a esej od oficiální kritiky. „Napsal jsem o tom kapitolu do skript. Esej je procházka pro potěšení, ne obchodní cesta. – kam tady patří ty uvozovky???? 

 

Jaký je váš vztah k tvorbě Karla Čapka? 

Jeho povídky z obou kapes a novinové žánry mám moc rád. S dramatickou tvorbou mám problém.

 

Jaký ze žánrů na mediálním trhu víceméně postrádáte, je mu věnována malá pozornost?

Právě eseji, která ve staré Evropě kultivovala od roku 1580 samostatné svobodné myšlení. Dodnes ve Velké Británii esejí končí každý školní rok a později každý semestr na vysoké škole. Esej znamená postoj a postoj znamená charakter plus inteligenci. 

 

Co byste doporučil dnešním studentům žurnalistiky?

Aby vycestovali do zahraničí, šli alespoň na rok pracovat třeba jen jako elévové do prestižních zahraničních médií a měli možnost porovnat, načerpat informace a získat jinou zkušenost.

 

Jak je podle vás důležité vzdělání pro novináře?

Vzdělání je samozřejmě důležité, ale problém je dnes jinde: i lidé řádně vystudovaní na nejprestižnější Karlově univerzitě, když přijdou do redakce, byť s dobrými úmysly, tak to, co se naučili, od nich nikdo nechce. Provoz je zde založený na něčem úplně jiném. Musíte-li napsat někdy i tři články z rozličných oborů za den, jste v pasti. To je nesmysl.

 

Jak vypadá redakční týmová práce, členění týmu?

V zahraničí se pracovní tým dělí na redaktory, kteří se zabývají zpravodajstvím a pak na autory, reportéry, komentátory, analytiky, kteří pracují samostatně. Autoři většinou sedí doma a do redakce nechodí: jen občas na důležité koncepční porady.

 

Home office je populární. (úsměv)

Ano, v angličtině se tomu tak říká. Pro určitý typ práce je to ideální, hodně věcí jde dnes dělat z domova, po telefonu a internetu, ale jsou věci, které se člověk dozví jen tehdy, je-li v kontaktu s vrcholnými odborníky. Jen tak do sebe nasaje informace, které sice nemusí být publikovatelné, ale jsou důležité pro další práci.

 

Jaká jsou specifika pro poutavý titulek?

Záleží na druhu novin. Prestižní noviny musí v titulku co nejpřesněji vyjadřovat obsah. U bulváru musí přitáhnout co nejvíce lidí a nemusí mít s obsahem vůbec nic společného. Bohužel takové titulky se čím dál tím častěji objevují i u našich „popnovin“.

 

Sám jste také spisovatel. Měl jste někdy u svých titulů dilema, co se týká titulu?

Beletrii jsem již dlouho nenapsal, tak řekněme, že jsem spíš interviewer a esejista. Ale problémy s názvem mám skoro vždycky. To je specifická a namáhavá práce! Člověk si napíše dvacet, třicet titulů a pak vyškrtává. Například když jsme dělali knihu s Václavem Havlem, navrhoval jsem, aby se jmenovala Václav Havel: Paradoxy mého života, rozhovor s Karlem Hvížďalou. Pak si rukopis přečetla Olga Havlová a řekla, že to není žádný rozhovor, ale výslech. A Havel prý dodal, že na dálku. Z toho vzniknul titul Dálkový výslech. (úsměv) Nebo když jsem dělal rozhovor s Arnoštem Lustigem, na žádný kloudný název jsem nemohl přijít. Pak si rukopis přečetla Jitka Molavcová a řekla: „To je samé tachles,“ tedy „k věci“. Lustig mi stále utíkal od tématu. Knihu jsme pojmenovali Tachles, Lustig.

 

Odpověděli vám respondenti, se kterými jste psal knihy (pozn. redakce: Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Karol Sidon, Jiří Suchý a další), na všechny vaše otázky?

Se všemi jsem měl vždy dohodu, že přistoupí na můj způsob práce a odpoví na všechny otázky. Druhá věc je, zda je zveřejníme a zda je to pro výsledek důležité, zvlášť když ty informace jsou příliš osobní. Někdy ale pro interviewera mohou být důležité, aby se ve zpovídané osobě lépe orientoval.

 

Jak čtenář pozná dobrý rozhovor? Jak se má orientovat?

Čtenář si zřejmě často takovou otázku neklade, on hledá spíš to, co nebo kdo ho zajímá. Jestli je interview povedený pozná spíš zpovídaný. Protože pokud ho redaktor nedonutí, aby začal myslet, je nepřipravený, nebude mu vlastně odpovídat, ale bude jen vytahovat z mozku to, co řekl již mnohokrát. Tím pádem se z rozhovoru stane klišé. Pokud čtenář hledá něco sofistikovanějšího, pozná to asi také. Znáte „systém nůž“? Takhle mě v nakladatelství učili, jak poznat špatný rukopis třeba tří set stránkové knihy. Nůž strčíte do rukopisu, který otevřete na stránce, kam se zasunul, a pokud vás na té stránce nezaujme ani jedna věta, tak je evidentní, že rukopis za nic nestojí. A podobně je to s dobrým rozhovorem: když ho proletíte třeba jen diagonálním čtením a nezaujme vás tam ani věta, je to špatný rozhovor.

 

U článku by měl čtenáře zaujmout perex, headline, jak ideálně by měl být postavený?

Signální věty článku jsou vždy součástí boje o čtenáře. Nejdříve je titulek, pak je perex a pak text. Někdy se používají i citáty, které se vypíchnou jako nejatraktivnější lákadla, které médium vysílá k potenciálnímu čtenáři. V ideálním případě jde o spojení zdravého mixu mezi novou informací a emocionální přitažlivostí.

 

Analyzujete svou vlastní tvorbu zpětně?

Eseje zpětně analyzuji, rozhovory ne. Jen občas do něčeho nahlížím, když potřebuji starší informace. U knižních rozhovorů totiž žádná zkušenost moc neplatí. Každý rozhovor představuje úplně nové setkání a forma se rodí za pochodu. Člověk sice musí být dokonale připravený, aby partnera přesvědčil, že má o něj opravdový zájem, ale zároveň musí mít odvahu na přípravu zapomenout a jít po stopě: když cítí, že na zpovídaném je zajímavého něco úplně jiného, než co si připravil. Zrovna včera mi říkal známý slovenský moderátor a šéfredaktor Týždne Štefan Hríb, že jde-li v televizi do studia, kde moderuje pořad Pod lampou, nikdy neví, jak začne. Sice se dobře připravuje, ale vždy se nechává inspirovat až na místě lidmi, které má ve studiu. Snaží se na ně vnitřně napojit, aby neměli pocit, že jsou v televizi a hovořili zcela uvolněně. A něco podobného napsal ve svých pamětech i nejznámější americký moderátor Larry King.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Honza Malý

Korektura textu: Vladana Hallová

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Komentáře